Kdyby na začátku třetího tisíciletí proběhla mezi fyziky anketa o tom, kterého objevu by se v něm rádi dožili, jedna z nejčastějších odpovědí by jistě byla zaznamenání průchodu gravitační vlny. To se stalo 14. září 2015 a bylo oznámeno a publikováno 11. února 2016 [1]. Pamětníci si vzpomenou, jak jsme se z ohlášeného objevu gravitačních vln po nějakou dobu těšili od roku 1969. Můžeme si nyní být opravdu jisti? Gravitační vlna znamená deformaci prostoročasové geometrie, kterou přímo pozorovat neumíme, víme jen, že asi 3300 kilometrů od sebe vzdálené detektory zaznamenaly s časovým rozdílem 7 mililsekund velmi dokonale korelované vzplanutí interferenčního jevu způsobené nepochybně malými posunutími zrcadel. Už ze samotného jevu je zřejmé, že je prakticky nemožné jej připsat náhodě či pozemským příčinám. Znamená to však, že jediným původcem může být gravitační vlna? Toto přesvědčení je nesmírně posíleno tím, že objevitelé jsou schopni stanovit zdroj - vlnu vyslala těsně před svým splynutím dvojice černých děr o hmotnostech 29 a 36 hmotností Slunce, přičemž přesnost odhadu činí z 4 hmotností Slunce. Lze také, i když už méně přesně, předpovědět, ve kterém směru na obloze a v jaké vzdálenosti se děl odehrál. Široká důvěra v tato data může zarazit, zvláště srovnáme-li to s postojem odborníků i médií k jinému nedávno oznámenému objevu - deváté planetě. Všeobecně se prosadil názor, že nápovědy, které skýtají nepravděpodobně sladěné hodnoty parametrů jiných, menších těles, jež by mohly mít původ v působení planety, nestačí a nepostačí ani zvýšení jejich počtu - co se týče samotné planety, držíme se skeptické zásady: dokud neuvidíme, neuvěříme. V čem je rozdíl? Možná čtenáři pomůže utvořit si o tom úsudek následující procházka historií objevu a vyhlídkami, které přináší., Jan Novotný., and Obsahuje bibliografii