V současné době je v odborných publikacích věnována stále větší pozornost spirituální dimenzi člověka. Rostoucí zájem o spiritualitu je možno pozorovat zhruba od 80. let minulého století, kdy došlo k rozšíření tohoto pojmu do psychologie a zdravotnictví. Pojem spiritualita se objevil poprvé v teologii v 16. století, jeho praktické užívání v dnešním slova smyslu pochází však až ze začátku 20. století. Spiritualitu je nutno odlišovat od religiozity. Spiritualita může mít svůj konkrétní projev v religiozitě, může se však také manifestovat i jinými způsoby. „Přirozená“ spiritualita je běžnou součástí života, projevuje se ve schopnosti reflektovat sebe i okolní svět, angažovat se ve vztazích a v realizaci hodnot, v hledání a nacházení smyslu svého života i života vůbec. Nemoc může být obdobím, kdy si člověk více než kdy jindy uvědomuje svoji spirituální dimenzi. Je důležité, aby součástí péče o nemocného byla i spirituální péče. Tato péče však musí být vysoce individualizovaná, aby pacienta nepoškozovala. Non lege artis postupem je jak opomíjení tohoto typu péče, tak jeho násilné vnucování., Over recent years, specialist publications have been increasingly focusing on the spiritual dimension of man. This growing interest can be traced back to the 1980s, when the concept of spirituality expanded into psychology and health care. Although the term spirituality first appeared in 16th century theology, its usage in today’s sense of the word originates in the early 20th century. Spirituality must be distinguished from religiousness. Spirituality may find its specific expression in religiousness, but can also be manifested in other ways. A „natural“ spirituality is an essential part of everyday life, demonstrating itself in the ability to reflect both on oneself and the outside world, to get involved in relationships and apply values, as well as in searching for and finding the purpose of one’s life and the meaning of life in general. An illness may represent a period in life when a person more than ever before becomes aware of his / her spiritual dimension. It is important that caring for an ill person also includes spiritual care. This care, however, needs to be highly individualised so that it wouldn’t harm the patient. Neglecting this type of care or forcibly imposing it should both be considered a non lege artis practice., Bartůšková L., and Literatura