The 1950s were a period of profound changes in Czechoslovak science, both on an institutional level and with respect to its ideologization and indoctrination. These changes also applied to ethnology and ethnography. The reasons for this development are not hard to fi nd: under the new regime, the goal of any investigation of ''the people'' was to legitimise plans for the establishment of a new people’s democracy and to produce a detailed scientifi c report about the society’s historical journey towards communism. In this new environment, a totalitarian regime thus assigned these sciences a specifi c function: its goal was not only to ideologize these sciences, but also, and above all, to indoctrinate the population and to promote atheism. This contribution follows the life and work of some of the leading personages of Czechoslovak post-war ethnology and ethnography, such as Otokar Nahodil, and the careers of these sciences’ main institutional representatives, such as Otokar Pertold, the long-serving departmental head at the Charles University Faculty of Arts. Special attention is paid to the new regime’s popularisation strategies which involved post-war ethnologists and ethnographers. Mention is also made of Antonín Robek, Josef Macek, and Jiří Loukotka. The main objective of this contribution is to use a brief excursion into the development of post-war ethnography and ethnology in order to describe the phenomenon of education towards scientifi c atheism. Special emphasis is on the communication channels which the Communist leadership used to secure for its propaganda the broadest impact possible and on describing the role which scientists played in this effort.
Článek vychází u příležitosti 125. výročí narození českého chirurga profesora Arnolda Jiráska (1887-1960), který patřil k nejvýznamnějším reprezentantům lékařského stavu v Československu. Jirásek byl nadán mimořádným intelektem, pílí, ctižádostí, schopnostmi organizačními i literárními, což vedle více než 380 odborných prací dosvědčuje i řada prací popularizačních. Psal mj. životopisné studie o vynikajících lékařích a především je autorem rozsáhlé monografie o svém předchůdci a vzoru Eduardu Albertovi (1841-1900), jehož osobností se autorka dlouhodobě zabývala. Jiráskova práce jí kromě faktografických údajů ke studiu života a díla E. Alberta nabídla další zajímavé téma v oblasti dějin vědy, a to výzkum badatelských postupů tohoto Albertova životopisce. Na základě kritického studia Jiráskových publikovaných prací a jeho archivního fondu (uloženého v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd ČR) autorka objasňuje, jak Arnold Jirásek postupoval při psaní monografie, jak psal chirurg žijící ve 20. století o chirurgovi století 19., v čem byly výhody a úskalí takové práce. Ke vzniku Jiráskova monografického díla přispěl vývoj po roce 1939. Složitou situaci, v níž se Jirásek ocitl, a další osudy kliniky za II. světové války autorka popisuje v první části článku, v další přibližuje Albertovu osobnost a zejména Jiráskův postup při psaní monografie, která vyšla v roce 1941 u příležitosti stého výročí Albertova narození, v závěrečné části se pokouší o srovnání osudů významných osobností dvou chirurgů., Článek vychází u příležitosti 125. výročí narození českého chirurga profesora Arnolda Jiráska (1887-1960), který patřil k nejvýznamnějším reprezentantům lékařského stavu v Československu. Jirásek byl nadán mimořádným intelektem, pílí, ctižádostí, schopnostmi organizačními i literárními, což vedle více než 380 odborných prací dosvědčuje i řada prací popularizačních. Psal mj. životopisné studie o vynikajících lékařích a především je autorem rozsáhlé monografie o svém předchůdci a vzoru Eduardu Albertovi (1841-1900), jehož osobností se autorka dlouhodobě zabývala. Jiráskova práce jí kromě faktografických údajů ke studiu života a díla E. Alberta nabídla další zajímavé téma v oblasti dějin vědy, a to výzkum badatelských postupů tohoto Albertova životopisce. Na základě kritického studia Jiráskových publikovaných prací a jeho archivního fondu (uloženého v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd ČR) autorka objasňuje, jak Arnold Jirásek postupoval při psaní monografie, jak psal chirurg žijící ve 20. století o chirurgovi století 19., v čem byly výhody a úskalí takové práce. Ke vzniku Jiráskova monografického díla přispěl vývoj po roce 1939. Složitou situaci, v níž se Jirásek ocitl, a další osudy kliniky za II. světové války autorka popisuje v první části článku, v další přibližuje Albertovu osobnost a zejména Jiráskův postup při psaní monografie, která vyšla v roce 1941 u příležitosti stého výročí Albertova narození, v závěrečné části se pokouší o srovnání osudů významných osobností dvou chirurgů., and Překlad resumé: Melvyn Clarke
This edition presents the collected correspondence of eminent Czech geographer and traveller Jiří Daneš (1880-1928), which was sent to his mother Johanna, née Fastrova (1837-1908), as he undertook his fi rst transatlantic journey to the Eighth International Geographical Congress in Washington D. C. and then travelled across the United States in 1904. The correspondence is a curious testimony to a Czech scientist’s day-to-day life on his travels. Furthermore, the correspondence allows us to perceive the life of American society at the beginning of the 20th century through the eyes of a young patriotic intellectual and ambitious man of science. and Překlad resumé: Melvyn Clarke
Studie představuje složitý poválečný vývoj pražské egyptologie 1946-1951 prostřednictvím korespondence dvou důležitých aktérů. Korespondence významných českých egyptologů je jednak otiskem Černého osobnosti v dějinách pražského egyptologického pracoviště, ale také odrazem osobnosti Zbyňka Žáby, který byl pro institucionální vývoj a zajištění existence ústavu osobou klíčovou, ač rozporuplnou, což je patrné již od počátků jeho odborného působení. Studie tak prostřednictvím dvou rozdílných osudů vědců zachycuje období od poválečné obnovy výuky egyptologie na FF UK v Praze, po etablování Jaroslava Černého ve Velké Británii a Zbyňka Žáby v Praze., This study presents the complex post-war development of Prague Egyptology in 1946-1951 through the correspondence of two of its important practitioners, Jaroslav Černý and Zbyněk Žába. The correspondence of prominent Czech Egyptologists is marked both by Černý’s personality and its impact within the history of the Prague Egyptology department and by Zbyněk Žába’s, who was of key importance to ensuring the existence and the institutional development of the discipline, although he was a contradictory character, as was evident from the start of his professional activities. The character of the department-to-be was mainly philological in its beginnings in the late 1940s and early 1950s. The specialisation corresponded to the interests of the two protagonists, yet they both considered further developments, which eventually led to the establishment of a primarily archaeological institute. Hence this study uses the various fortunes of these two scholars to portray the period from the resumption of Egyptology tuition at the Charles University Faculty of Arts in Prague to the time Jaroslav Černý settled in Britain and Zbyněk Žába settled in Prague. It also includes Černý’s invisible college links in international Egyptology, and Překlad resumé: Melvyn Clarke
Tento text je věnován problematice založení České akademie věd a umění (ČAVU) a postojům dvou výrazných osobností české historické vědy té doby - Antonína Rezka a Jaroslava Golla - k této nově zakládané instituci. Antonín Rezek se k záležitosti zvažovaného založení ČAVU vyjádřil již v polovině osmdesátých let 19. století v polemice s Tomášem G. Masarykem na stránkách časopisu Athenaeum. Zatímco T. G. Masaryk volal po založení nové vědecké akademie, Antonín Rezek byl zastáncem (finančního) posílení již sto let existující Královské české společnosti nauk, což ovšem řadě dalších vědců, včetně Masaryka, nevyhovovalo, neboť Královskou českou společnost nauk chápali jako instituci jazykově utrakvistickou (česko-německou), navíc v ní viděli jen malé množství řádných členů, zatímco oni se domnívali, že nově založená akademie by měla mít velmi rozsáhlý řádný počet členů, jakkoli si neuvědomovali, že ČAVU bude - podobně jako Královská česká společnost nauk - dlouhodobě trpět nedostatkem financí na podporu vědecké, zejména ediční činnosti. Při vlastním založení ČAVU tak byl jmenován přímo císařem Františkem Josefem I. jen omezený okruh řádných členů z nejstarší generace vědců, zatímco mladí univerzitní profesoři Antonín Rezek a Jaroslav Goll byli - teprve na jejich zasedání – zvoleni mimořádnými členy. Antonín Rezek nakonec pragmaticky mimořádné členství přijal a brzy se - už jako vlivný ministerský úředník - dočkal i členství řádného, Jaroslav Goll z uražené ješitnosti odmítl (údajně pro vážné chyby v základech ČAVU) a přijal teprve v roce 1907 rovnou řádné členství, když mu tuto volbu zajistil historik Josef Kalousek, pak se ovšem snažil ČAVU (zejména její I. třídu) ovládnout. Z postojů Antonína Rezka a Jaroslava Golla ke vzniku ČAVU a vstupu do ní můžeme vidět i jejich osobnostní rozdíly a charakteristiky. Zatímco Antonín Rezek, jakkoli muž velkého sebevědomí, byl schopen kompromisů, domluv se starší generací historiků, labilnější Jaroslav Goll toužil po tom, aby jeho autorita nebyla zpochybňována, aby byl považován za toho, kdo má rozhodující vliv - nemohl-li ho mít, ani v dané společnosti (jako mimořádný člen) být nechtěl., This text focuses on the issues surrounding the establishment of the Czech Academy of Sciences and Arts (CASA) and the attitudes towards this newly established institute held by two prominent figures in Czech historical scholarship at that time - Antonín Rezek and Jaroslav Goll. Antonín Rezek made his feelings felt regarding the planned establishment of CASA as early as the mid-1880s in polemics with Tomáš G. Masaryk on the pages of the Athenaeum journal. While T. G. Masaryk was calling for the establishment of a new scientific academy, Antonín Rezek was a supporter of (financially) bolstering the Royal Bohemian Society of Sciences, which had already been in existence for a hundred years. However, this did not go down well with scholars such as Masaryk, who understood the Royal Bohemian Society of Sciences to be a linguistically Utraquist (Czech-German) institution with only a small number of ordinary members, whereas they also believed that a newly established academy should have a broad range of ordinary members. However, they did not realize that like the Royal Bohemian Society of Sciences, CASA suffer over the long term from a lack of funding for scientific and especially publishing activities. When CASA was actually established, only a limited circle of ordinary members from the oldest generation of scientists and scholars were appointed directly by Emperor Franz Josef I, while their meetings elected the young university professors Antonín Rezek and Jaroslav Goll as associate members. Antonín Rezek eventually pragmatically accepted associate membership and as an influential ministerial official, he soon saw ordinary membership, whereas Jaroslav Goll rejected ordinary membership out of hurt vanity (allegedly over serious errors in the CASA foundations) and only accepted it in 1907, when his election was arranged by historian Josef Kalousek, and he then attempted to control CASA (particularly its First Class). Antonín Rezek’s and Jaroslav Goll’s attitudes towards the establishment of CASA and membership of it also indicate their personal differences and characteristics. While Antonín Rezek, albeit a man of great self-confidence, was capable of comprises and agreements with the older generation of historians, the unstable Jaroslav Goll did not wish his authority to be placed in any doubt and wanted to be considered the one with the decisive influence. If he could not wield it then he did not wish to be a member (as an associate)., and Překlad resumé: Melvyn Clarke
Příspěvek pojednává o připravované edici Pražská škola v korespondenci, zahrnující dopisy adresované představitelům Pražského lingvistického kroužku B. Havránkovi, R. Jakobsonovi, J. Mukařovskému, V. Mathesiovi a B. Trnkovi z let 1923-1989. Dokumentární i objevný soubor představuje dopisy jednak od členů Ženevské a Kodaňské školy či plejády dalších evropských strukturalistů, jednak od českých vědců a osobností první i druhé strukturalistické generace působících v Praze., This paper deals with the forthcoming Prague School in Correspondence series, including letters addressed to representatives of the Prague Linguistic Circle, e.g. Bohuslav Havránek, Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Vilém Mathesius and Bohumil Trnka from 1923 to 1989. This innovative documentary collection presents letters from members of the Geneva and Copenhagen schools and a pleiad of other European structuralists, as well as from Czech scholars and figures from the first and second structuralist generations working in Prague. (Translated by Melvyn Clarke.), and Překlad resumé: Melvyn Clarke
Článek připomíná všestrannou osobnost Eduarda Alberta (1841-1900), profesora vídeňské univerzity, překladatele a mecenáše, a na základě pramenů, především korespondence, objasňuje jeho spletitý vztah k České akademii věd a umění (dále ČAVU) a také přátelské kontakty s jejím zakladatelem Josefem Hlávkou a jeho manželkou Zdenkou. Vznik ČAVU provázela řada komplikací a průtahů. Veškeré dění kolem vznikající Akademie Alberta nesmírně zajímalo. Záleželo mu na profilu nové instituce, a proto mu vadilo zatahování politických zájmů tam, kde měly rozhodovat především vědecké kvality a zásluhy. To se odráží i v Albertově korespondenci, na níž zároveň můžeme dokumentovat neúspěšnou snahu skupiny realistů získat významnější pozice v ČAVU a využít k tomu právě E. Alberta. Albert veškeré dění sledoval s nedůvěrou a četnými výhradami, velice však stál o to, aby byl vybrán za řečníka na slavnostním zahájení ČAVU. Konalo se 18. května 1891 a Albert na něm vystoupil s proslovem O dvou světech, který byl později otištěn v Almanachu ČAVU. Činnost Akademie Albert sledoval i v dalších letech, jejím prostřednictvím vydal dvě odborné lékařské práce. Projevil se též jako mecenáš, mj. daroval ČAVU řadu knih, a to 76 děl o 141 svazcích., This article recalls the multitalented Eduard Albert (1841-1900), a professor at the University of Vienna, translator and patron, and on the basis of sources, primarily correspondence, clarifies his complex relationship with the Czech Academy of Sciences and Arts (CASA), as well as his amicable connections with the founder Josef Hlávka and his wife Zdenka. The inauguration of CASA was dogged by a number of complications and delays. All the activity surrounding the new Academy was of enormous interest to Albert. He was particularly concerned over the profile of the new institution, so he was upset by the tug-of-war of political interests where primarily scholarly standards and merit should have prevailed. This is also reflected in Albert’s correspondence, in which we also find an unsuccessful effort made by a group of realists to acquire a more prominent position at CASA and to make use of Albert for these purposes. He followed all this with distrust and numerous misgivings, but he very much supported the idea of being selected as a speaker at the CASA ceremonial opening. This took place on 18th May 1891 and Albert appeared with a speech on Two Worlds, which was later printed in the CASA Almanach. Albert followed Academy activity in subsequent years and used it to publish two specialist medical works. He also acted as a patron and inter alia donated a number of books (76 works in 141 volumes) to CASA., and Překlad resumé: Melvyn Clarke
Fotografie představuje fenomén, který může být vnímán, studován a zpracováván v mnoha nejrůznějších rovinách. Není jen ilustračním historickým materiálem, ale vlastně technickým obrazem, který je nástrojem věrného zachycení skutečnosti. Vznik obrazového archivu změnil mentalitu jedince i moderní společnosti. Fotografie používaná k dokumentaci postupů vědecké práce vlastně fyzicky zajišťuje paměť. Analogová fotografie, která je hlavní představitelkou této studie, představuje už od 90. let 20. století historický fenomén, neboť tato technologie v běžné každodenní praxi v podstatě vymizela, resp. byla muzealizována. Konkrétně jsou představeny fotografie ve fondech Archivu Akademie věd ČR. Část těchto archiválií byla poškozena povodní v roce 2002. Cílem studie je představit tuto událost, zhodnotit záchranné a restaurátorské práce, představit další typy poškození, kterým jsou fotografické archiválie obecně vystaveny, přínos restaurátorského průzkumu pro archiváře, a to vše se zřetelem na možnosti budoucí prevence. První kapitola popisuje současný stav a způsob archivního zpracovávání fotografií ve fondech Archivu AV ČR a zdůrazňuje nutnost provést restaurátorský průzkum také v nezpracovaných fondech. Druhá kapitola hodnotí restaurátorské postupy uplatněné na fotografiích poškozených vodou. Šlo o archiválie z fondu Reportáže ČSAV a AV ČR a Fotosbírka Bohumila Vavrouška. Další kapitola postupuje proti chronologii času a popisuje záchranné práce po povodni v roce 2002 a způsob uložení archiválií v tehdejším sídle Archivu AV ČR v Praze 8 - Bohnicích. Zachycuje důsledky povodňové vlny v depozitářích, pohyby archivního materiálu, odpovědný přístup k zajištění archiválií, ale také časový tlak rychle postupující degradace zatopených archiválií. Čtvrtá kapitola přibližuje průběh povodně v Praze, rozhodování kompetentních osob, sporné momenty i improvizované technické a technologické zásahy prováděné v době akutního ohrožení. Názorně je vysvětleno, jak postupuje degradace fotografického materiálu poškozeného vodou. Součást studie tvoří přehled fotografických archivních fondů, charakteristika a kvantifikace fotografických archiválií zasažených vodou. Autoři docházejí k závěru, že je nutné provést restaurátorské průzkumy na fotografiích poškozených povodní nebo jiným způsobem, dále zhodnotit fotografické archiválie restaurované v minulosti a optimalizovat způsob jejich ukládání a zpřístupňování badatelské veřejnosti. Studie představuje úvodní výstup z projektu Zhodnocení a interpretace fotografického fondu Archivu Akademie věd ČR, na jehož řešení v letech 2014-2018 spolupracuje Katedra fotografie Filmové fakulty Akademie múzických umění, resp. obor Restaurování, fotografie, a Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., Photography is a phenomenon that can be considered, studied and pursued at many different levels. It does not just involve illustrative historical material, but it can also be a technical image providing a faithful representation of reality. The creation of image archives has changed the mentality of individuals and modern society. Photography used to document scientific working procedures actually safeguards memory physically. Analogue photography, which is the primary subject of this study, has been a historical phenomenon since the 1990s, as this technology has practically disappeared from everyday usage beyond museums. Photographs are physically presented in ASCR Archive fonds. Some of these archives were damaged by the 2002 floods. The aim of this study is to present this event, to assess protective and restoration work, to present other types of damage to which photographic archives are generally exposed and benefits to archivists of research into restoration techniques, all with an eye on future prevention techniques. The first chapter describes the current state and archive treatment techniques for photographs in ASCR Archive fonds, stressing the need to also carry out restoration research on untreated fonds. The second chapter assesses restoration procedures deployed on photographs damaged by water. This involves archive material from the CSAS and ASCR Reportage fonds and the Bohumil Vavroušek photo collection. The next chapter proceeds anti-chronologically, describing protective work after the floods in 2002 and the way the archive material was stored on the ASCR Archive premises at the time in Prague 8 – Bohnice. It depicts the aftermath of the flood waves in the depositories, the movements of the archive material, the responsible procedure for safeguarding the archives and the time pressure surrounding the rapid degradation of the flooded archive material. The fourth chapter presents the story of the floods in Prague, the decision-making of the individuals in charge, the contentious moments and the improvised technical and technological interventions performed at the time of peak danger. A clear explanation is given of the way degradation occurs in photographic material damaged by water. The study also includes a summary of photographic archive fonds, as well as a characterization and quantification of photographic archive material affected by water. The authors conclude that restoration research needs to be undertaken on photographs damaged by floods or in other ways, as well as an assessment of photographic archive material restored in the past and the optimization of the way it is stored and made accessible to researchers. This study, is the initial output from the project entitled Zhodnocení a interpretace fotografického fondu Archivu Akademie věd ČR - An assessment and interpretation of the ASCR Archive photographic fonds, which will be dealt with between 2014 and 2018 by the Photography Department at the Film Faculty of the Academy of Performing Arts in collaboration with the Photography Restoration Department and the Masaryk Institute and Archive at the ASCR. (Translated by Melvyn Clarke), and Překlad resumé: Melvyn Clarke
The paper provides a detailed commentary on the speech made by Jaroslav Werstadt at the general Assembly of the History Club on 7th April 1964. This summarizing speech, which is thoroughly edited in the supplement, maps out the association's activities over the previous eighteen years. Werstadt symbolically passed on the stewardship of the History CLub to his successor Josef Klik. Špét's exposition, based on his thorough knowledge of the association's history and on his reminiscences, presents a valuable assessment of the History Club's activities from 1945 to 1964., Jaroslav Werstadt se r. 1945 ujal nesnadného úkolu - jako osobnost organizačně zdatná, se značným morálním kreditem byl zvolen starostou předního českého profesního spolku - Historického klubu. V prvním období jeho starostování se spolku podařilo obnovit činnost (přerušenou válečnými událostmi) - vydávání Českého časopisu historického, bibliografie české historie a vysokoškolských učebnic. Po Únoru 1948 došlo k likvidaci vydavatelské činnosti spolku a k dalšímu oklešťování jeho aktivit. V posledním období Werstadtova starostování v Historickém klubu (1955-1964) se obnovil vnitřní život spolku, především jeho pravidelná přednášková činnost. J. Špét jako znalec dějin Historického klubu a přímý pamětník událostí podává zasvěcený komentář Werstadtova bilančního projevu na valné hromadě Historického klubu 7. dubna 1964, kdy se vedení spolku ujímá Josef Klik., Překlad resumé: Melvyn Clarke, and Obsahuje bibliografické odkazy