Tento článek si klade za cíl provést analytickou úvahu rezignace na přezkoumávání oboustranné trestnosti, na níž je vybudován institut předání na základě evropského zatýkacího rozkazu v oblasti dvaatřiceti kriminologických kategorií. Za tímto účelem článek nejprve podrobuje zkoumání základní teoretická východiska práva státu trestat obecně, tj. ve vnitrostátním měřítku, s přihlédnutím ke konsenzuální teorii vzniku státu a jeho pravomocí, vyplývajících ze společenské smlouvy.Výsledky tohoto posuzování porovnává dále článek s možností uplatňovat na území jednoho státu trestní právo druhého státu. Článek dále nastiňuje některé obecné otázky systémů trestního práva různých členských států EU s cílem poukázat na jejich vysokou rozmanitost, která systémově vylučuje úplnou shodu co do výsledku o trestnosti určitého jednání. Cílem článku je zodpovědět otázku, jestli vzhledem k velké diverzitě přístupů členských států EU k základním otázkám trestní odpovědnosti je vůbec možno rezignovat na přezkum oboustranné trestnosti při předávání osob na základě evropského zatýkacího rozkazu, či zda je takováto rezignace v rozporu se závazkem státu v širokém slova smyslu uplatňovat prostředky trestního práva na svém území pouze vůči činům, které jsou jako trestné vymezeny původně v jeho právním řádu. and This paper seeks to perform an analytical reflection of the resignation to review double criminality, which is in the heart of the legal institution of surrender based on the European arrest warrant in the field of thirty-two criminological categories. To do so, first this paper subjects to consideration
the basic theoretical grounds of the right of the state to punish in general, i.e. in the domestic scope, with regards to the consensual theory of the origin of state and its legal competences, stemming from the social contract theory. Then the paper compares the findings of this consideration with the
possibility to enforce criminal law of one state on the territory of another state. The paper also sketches some general issues of criminal law systems of various EU Member States in order to point out their great diversity, which systematically excludes complete agreement as to the result on the criminalization of certain actions. The aim of this paper is to answer the question whether it is possible, with regard to the great diversity of approaches in the EU member states to the basic questions of criminal
liability, to abandon the double criminality review when surrendering people based on the European arrest warrant or if this abandonment stands in contradiction to the obligation of the state to assert its criminal law instruments in the broad sense only in cases, that are originally defined as crimes in its own legal order.
V centru pozornosti tohoto článku je zásada vzájemné důvěry, jež je klíčová pro systém předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu. Článek analyzuje skutečnosti zavdávající důvod k nedůvěře mezi členskými státy EU.Nejprve se zabývá některými důvody, spočívajícími v právní konstrukci evropského zatýkacího rozkazu, a v normativním vymezení systému předávání. Těmi jsou zejména omezení zásady oboustranné trestnosti amožností vykonávajícího státu přezkoumat správnost zařazení určitého činu pod jednu z dvaatřiceti kategorií bez oboustranné trestnosti, obligatorní důvody k odepření jeho výkonu či neurčitost některých právních pojmů v nich užitých.Následně přechází ke zcela konkrétním skutečnostem, zpochybňujícím důvěru, jež je možno v praxi členských států při předávání vysledovat. Jedná se zejména o rozdílné plnění povinností, je-li stát v konkrétním případě vydávajícím či vykonávajícím, či různé úrovně
ochrany lidských práv či procesních standardů. Tyto skutečnosti prokazují, že členské státy si v současné době skutečně příliš nevěří a přistupují k užívání evropského zatýkacího rozkazu spíše utilitárně tak, aby maximalizovaly výhody, které jim z něj plynou, ale nejsou příliš ochotné aktivně plnit své závazky tehdy, měly-li by se samy podrobit omezením, která jsou nedílnou součástí tohoto právního institutu. and In the center of this paper’s attention is the principle of mutual trust that plays a key role in the system of surrender based on the European Arrest Warrant. It analyses facts that provide grounds for suspicion amongst the EU member states.At first it addresses some of the grounds based in the legal construction of the European Arrest Warrant and in the normative delimitation of the system of surrender. These are namely restriction of double criminality principle and the options of the executing state to review the correctness of the classification to one of the thirty-two categories without double criminality, obligatory reasons of non-execution of the European arrest warrant or the vagueness of some of the legal terms used in them. The paper follows with questioning the trust that can be identified in the surrender practice of the member states. There is particularly a different level of fulfillment of the obligations, when the state issues the warrant and when it executes it or various levels of human rights protection or procedural standards. These facts show that currently the member states do not trust each other very much and approach the European Arrest Warrant opportunistically to maximize the benefits but are not very eager to actively fulfill their obligations when they are supposed to submit themselves to limitations that are intrinsic to this legal institute.