V centru pozornosti tohoto článku je zásada vzájemné důvěry, jež je klíčová pro systém předávání na základě evropského zatýkacího rozkazu. Článek analyzuje skutečnosti zavdávající důvod k nedůvěře mezi členskými státy EU.Nejprve se zabývá některými důvody, spočívajícími v právní konstrukci evropského zatýkacího rozkazu, a v normativním vymezení systému předávání. Těmi jsou zejména omezení zásady oboustranné trestnosti amožností vykonávajícího státu přezkoumat správnost zařazení určitého činu pod jednu z dvaatřiceti kategorií bez oboustranné trestnosti, obligatorní důvody k odepření jeho výkonu či neurčitost některých právních pojmů v nich užitých.Následně přechází ke zcela konkrétním skutečnostem, zpochybňujícím důvěru, jež je možno v praxi členských států při předávání vysledovat. Jedná se zejména o rozdílné plnění povinností, je-li stát v konkrétním případě vydávajícím či vykonávajícím, či různé úrovně
ochrany lidských práv či procesních standardů. Tyto skutečnosti prokazují, že členské státy si v současné době skutečně příliš nevěří a přistupují k užívání evropského zatýkacího rozkazu spíše utilitárně tak, aby maximalizovaly výhody, které jim z něj plynou, ale nejsou příliš ochotné aktivně plnit své závazky tehdy, měly-li by se samy podrobit omezením, která jsou nedílnou součástí tohoto právního institutu. and In the center of this paper’s attention is the principle of mutual trust that plays a key role in the system of surrender based on the European Arrest Warrant. It analyses facts that provide grounds for suspicion amongst the EU member states.At first it addresses some of the grounds based in the legal construction of the European Arrest Warrant and in the normative delimitation of the system of surrender. These are namely restriction of double criminality principle and the options of the executing state to review the correctness of the classification to one of the thirty-two categories without double criminality, obligatory reasons of non-execution of the European arrest warrant or the vagueness of some of the legal terms used in them. The paper follows with questioning the trust that can be identified in the surrender practice of the member states. There is particularly a different level of fulfillment of the obligations, when the state issues the warrant and when it executes it or various levels of human rights protection or procedural standards. These facts show that currently the member states do not trust each other very much and approach the European Arrest Warrant opportunistically to maximize the benefits but are not very eager to actively fulfill their obligations when they are supposed to submit themselves to limitations that are intrinsic to this legal institute.
The Treaty of Lisbon has introduced several modifications concerning the EU courts that have already had a significant impact on their activity. The most important one is the possibility for all national courts to address to the Court of Justice references for a preliminary ruling on the interpretation and validity of acts of the Area of freedom, security and justice. A similar impact can be attributed to the possibility for natural and legal persons to contest regulatory acts which are of direct concern to them. However, the Treaty of Lisbon has also introduced modifications that have not had any significant impact on the activity of the EU courts. This is the case, for example, for the provisions on actions brought by national Parliaments for infringement of the principle of subsudiarity or the provisions on direct actions in the Area of freedom, security and justice.