a1_Přední švédský národopisec shrnul ve svém příspěvku výsledky
vlastního dlouholetého bádání, literatury a odpovědí na dotazník,
který podle vzoru ankety Ústavu pro německý národopis DAW v
Berlíně vypracoval a rozeslal v září r. 1964 Folkslivarkivel lundské
university.
Zápřah skotu ve Švédsku lze sledovat až do bronzové doby, z níž pocházejí známá skalní vyobrazení v Bohuslänu; první archeologické nálezy patří starší době železné. Studie se však zaměřuje především na rozbor materiálu z posledních tří set let. Tradiční švédská jha byla šíjového, nárožního typu. Jejich charakteristickým znakem bylo zařízení na úvaz rohů, poměrně pohyblivé, které se vyskytuje ve třech lokálních variantách. V některých případech byla nárožní jha opatřena příčkami, zejména když se jimi učil tahat mladý dobytek. Na některých místech jižního
Švédska měla jha, používaná na tah mladým dobytkem, zvláštní
nákrční vázání. Někdy byla jha vybavena příčkami podobně jako
tzv. žeberková forma kohoutkového jařma; i v tomto případě šlo o nástroj pro nezkušené tahouny.
Švédská koňská jařma nazval autor břišními: ty však nutno již řadit k novodobému zápřahu. Nejslarší doklad pochází z pozdního
středověku a objevuje se na jedné kostelní malbě ve Skåne na jihu
Švédska, která patřila tehdy Dánsku. V 16. století se používalo podobného zápřahu nejen v zemědělství, ale i u švédského dělostřelectva. Ze Švédska se pak rozšířil tento zápřah na Åland a
na protilehlé finské pobřeží. and a2_Zvláštní sociální podmínky vedly k vzniku a rozšíření tzv. haveloku, jha, jež na jednom konci mělo oblouk pro šíji zvířete a otvory pro příčky, na druhém bylo rovné a spočívalo na ramenou oráče, lakovéjho se používalo na nově kolonizovaných slatinných půdách, namalých usedlostech, při sázení a kultivaci brambor. S břišním jhempro koně se setkáváme již od středověku na jihu Švédska ve Skåne.
V dalším textu ukazuje autor, jaký vliv měl na výběr jednotlivých druhů tažných zvířat chov dobytka. Zajímavé je např., že na sever od
tzv. limes norrlandicus (výrazná geografická hranice ve Švédsku, která je současně i hranicí řady kulturních jevů), kde byl chov skotu
zaměřen na mléčnou produkci, se uplatňoval při tahu především
kůň, zatímco na jihu od této hranice byl hlavním tahounem vůl. Také
obchod s voly sehrál v tomto ohledu značnou úlohu; jiný švédský
badatel, H. Hagar, zjistil ve svých studiích tři lakové ústřední oblasti
chovu volů a rozšíření obchodu s nimi v 19. století. Granlund se v této souvislosti zmiňuje o zvláštních jařmech, která nazývá trhovými.
Otázky zápřahu dobytka ve Švédsku sleduje autor ve spojitosti se
společenskými poměry na švédském venkově a jejich historickým
vývojem. S tím souvisí i zápřah krav místo volského zápřahu v nové
době a podobně i potažní nástroj pro jeden kus dobytka, který se
podobá našemu krumpolci; náleží již zvláštnímu kulturnímu proudu
a šíří se proto jinak než tradiční párové zápřahy. Pomocí takového
nástroje se tahalo v severním Švédsku, kde převládal jako tažné
zvíře kůň, ale byl znám i na mnoha místech v jižní části země.
Chomout či chomoulek pro voly je pozdějším jevem, ale nevešel do tradice. Zato se vžily různé úpravy postroje sloužící k brzdění, které
vystřídaly staré způsoby zavírání. Uzda je ve Švédsku poměrně
mladého data; v dřívějších dobách se vodili voli zepředu, jak dokazují dokonce i bohuslänské kresby. Autor dále popisuje úvazy
uzdy, volání na dobytek, a v závěru seznamuje čtenáře s ústupem
tažných zvířat ve 20. století a jeho příčinami.