Search

Start Over Subject history of agriculture

2. Beiträge zur Rinderanspannung in der Slowakei

Creator:
Podolák, Ján
Format:
bez média and svazek
Type:
model:article and TEXT
Subject:
ethnographic research, history of agriculture, draught cattle, yokes, and Slovakia
Language:
Czech
Description:
a1_V slovenskej etnografii chýbajú dosiaľ špeciálne práce zamerané na problematiku záprahu; s opisom tradičných foriem záprahu sa stretávame iba v súvislosti s riešením problematiky vývoja poľnohospodárstva a chovu dobytka. Cieľom tejto práce je zhrnúťvýsledky doterajších výskumov tejto otázky na území Slovenska,utriediť získané poznatky, poskytnúť podklady pre pripravovaný národopisný atlas a pre súhrnné dielo o slovenskej ľudovej kultúre,prípadne naznačiť smer ďalšieho systematického štúdia na tomto úseku. Teoretickým a metodologickým východiskom sú pre autora práce niektorých slovanských a nemeckých autorov, menovite L. Niederlu, K. Moszyńského, J. Czekanowského, B. Bratanića a z novšieho obdobia predovšetkým W. Jacobeita a J. Kramaříka. Údaje k príspevku získal autor predovšetkým vlastným terénným výskumom na väčšine slovenského územia, ktoré dopĺňa skromnými poznatkami z doterajšej etnografickej a jazykovednej literatúry. V prvej části príspevku sa autor venuje otázke používania jednotlivých druhov hospodárskych zvierat na priahanie, pričom si osobitne všíma používania hovädzieho dobytka u individuálne hospodáriacich roľníkov. Vývoj otázky sa sleduje v období približne posledných sto rokov. Konkrétne hospodárske údaje sú doplnené ľudovými názvami majiteľov zápražného dobytka, ako aj názvami záprahu v jednotlivých oblastiach Slovenska., a2_Základnú časť príspevku tvorí kapitola o formách a názvoch dobytčieho jarma a jeho základných súčiastok. Základnú pracovnú časť jarma tvorí vrchné vodorovne na šijach dobytka preložené masívne drevo, ktoré autor označuje názvom šijovisko (synonymum jarmisko). Spodnú časť vodorovne spájajúcu jarmo pod krkom zvierat označuje autor termínom podhrdelnica (syn. podhrdlica). Zvislé doštičky spájajúce vrchnú a spodnú časť jarma a z vnútornej strany oddeľujúce šíje spriahnutych zvieral navrhuje autor nazvať termínom mäčíky alebo bilnice. Poslednú základnú čiastku rámového jarma tvoria drevené alebo železné ihlice. Napokon sa v tejto časti príspevku hovorí o spôsobe výroby jarma, o jeho velkosti, funkcii a o spôsoboch výzdoby jarma. Ďalšiu časť príspevku tvoria opisy spôsobov pripevnenia jarma k dopravnému prostriedku alebo k pracovnému nástroju. Z hľadiska funkcie rozoznáva autor trojaký spôsob pripevnenia jarma: pri ťahaní voza a saní sa jarmo pripevňuje na pevné oje, ktoré je neoddeliteľnou súčiastkou dopravného prostriedku, pri ťahaní pluhu a brán sa jarmo pripevňuje na prenosné ťažadlo a napokon jeden i druhý spôsob býva v núdzových prípadoch nahrádzaný pripevnením jarma pomocou reťaze alebo povrazu. Z konštrukčného hľadiska rozoznáva autor spôsoby pripevnenia jarma pomocou dreveného alebo železného svorňa a spôsoby bez použitia svorňa, na ktorých možno dokumentovať celú škálu foriem predstavujúcich staré štádia vývoja. Napokon sa podáva opis jarma na priahanie jedného kusa hovädzieho dobytka. Na základe niekoľkých kusov jarmice z rozmanitých oblastí Slovenska poukazuje autor jednak na formy jarmice, jednak na jej názvy (celku i jednotlivých súčiastok) a spôsoby použitia. Autor dospieva k záveru, že jarmica bola rozšírená na slovenskom etnickom území pomerne neskoro: o jej masovejšom používaní možno hovoriť predovšetkým v súvislosti s pestovaním zemiakov a s ich obrábaním pomocou jednotlivých kusov záprahu (teda približne od počiatku 19. stor.)., and a3_Formy drevenej jarmice možno na Slovensku jednak odvodzovať od podhrdelnicových jariem používaných na priahanie páru dobytka, jednak možno ich vznik pripisovať vplyvu konského chomúta, pravda, prispôsobeného na šiju hovädzieho dobytka a na použitý drevený materiál. Na základe doterajšieho výskumu tradičných foriem záprahu hovädzieho dobytka autor dospieva k záveru, že v období posledných sto rokov bol na území slovenského etnika rozšírený iba jeden typ párového jarma, a to rámové jarmo podhrdelnicové. Súvislá oblasť rozšírenia tohto typu jarma sa začína na západe na slovensko-českom etnickom rozhraní (vyskytuje sa aj odtial na západ, no nie ako jediný typ) a postupuje slovenským etnickým územím smerom na sever a na východ, kde prechádza na územie etnika poľského a ukrajinského. Nárožné jarmo nebolo dosial na slovenskom etnickom území zistené; ojedinelo zmienky o výskyte tohto typu sa vzťahujú iba na oblasti kolonizované nemeckým obyvateľstvom (Spiš, horný Turiec). Párové jarmo s podhrdelnicou možno teda považovať na slovenskom etnickom území za jediný rozšírený typ, ktorý je pre slovenskú ľudovú kultúru charakteristickým. Na rozdiel od iných slovanských krajín Slovensko predstavuje jedinú slovanskú oblasť, kde sa na jednom etnickom území iný typ jarma nevyskytuje. Vzhľadom na typologickú jednotnost na Slovensku se vyskytujúceho jarma neukazuje sa predbežne naliehavým vytvárať podrobnejšiu klasifikáciu dobytčieho jarma na území slovenského etnika. Preto na rozdiel napr. od českých krajín, kde sa používajú na rozlíšenie termíny jho kohoutkové a ]ho šíjové, na Slovensku sa vystačí s používaním termínu jarmo, pod ktorým rozumieme drevený postroj na priahanie páru hovädzieho dobytka. V príspevku sa poukazuje na potrebu dalšiebo systematického preskúmania záprahu na celom slovenskom území, kartografického spracovania údajov a zistenia typologických súvislostí medzi spôsobmi záprahu na slovenskom území a záprahom v súsedných slovanských a neslovanských krajinách.
Rights:
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/ and policy:public

3. Das Joch in Jugoslawien

Creator:
Gavazzi, Milovan
Format:
bez média and svazek
Type:
model:article and TEXT
Subject:
ethnographic research, history of agriculture, development of draught animal power, yokes, and Yugoslavia
Language:
Czech
Description:
a1_Na území Jugoslávie existuje pět hlavních forem jařma. Je to za prvé kohoutkové párové jařmo s podhrdelnicí, které zaujímá největší oblast: je rozšířeno v panonske části země, dále v povodí řeky Moravy v Srbsku a v Makedonii. Má řadu variant, pokud jde o vzhled a rozměry, také v terminologii jsou místní rozdíly. Další formou je tzv. obloukové jařmo, které je však územně omezeno: vyskytuje se směrem od Istrie a Slovinska podél jadranského pobřeží až k Albánii a po celé dinárské oblasti (na Černé Hoře a v jejím východním sousedství, v Bosně a Hercegovině, ve vnitřní Dalmácii a v jihozápadním Chorvatsku) i na jihovýchod od dinárské oblasti, roztroušeně v srbském a makedonském Pomoraví. Po stránce názvoslovné je tento typ jednotnější. Třetí forma se od předešlé liší tím. že má vnitřní příčky zahnuté (jde tedy o tzv. jarzmo kulowe podle Moszyńského). Používá se jí na ostrovech severního Jadranu a ojediněle na pevnině. Samorostle zahnutá vnitřní příčka se nazývá kumba. Čtvrtým typem je tzv. forma žebérková (podle Moszyńského); příčky jsou dřevěné nebo železné a dole jsou spojeny provazem. Rozšíření tohoto typu je okrajové: objevuje se v Jadranu, hlavně na tamních ostrovech, častější výskyt má v Makedonii. Oblast nárožního párového jha je v severozápadním Slovinsku, v pohraniční oblasti mezi Jugoslávií a Rakouskem. Vedle párových jařem je znám v Jugoslávii i zápřah pro jeden kus dobytka. Je to jednak rozpůlené jařmo obloukové, jehož oblasti rozšíření a názvosloví jsou tytéž jako v případě jařma párového. Také jednoduché nárožní jho má podobný poměr ke svému párovému vzoru a předku. Existují též oblasti, ve kterých se mísí jednotlivé formy, jako např. v jižním Srbsku a Makedonii, do jisté míry také ve Slovinsku atd. and a2_Autor se pak zabývá dějinami jařmového zápřahu v Jugoslávii. Staroslovanskou formou jařma byl typ rámový (s podhrdelnicí); ta zatlačila velmi pravděpodobně, tu rychleji, lam pomaleji, původní párové jařmo obloukové - vyobrazení jednoho takového jařma nacházíme v archeologických nálezech známého bulharského politického a kulturního centra Plisky z 10. století. Proces zatlačování obloukového jařma rámovým probíhá vlastně až do dnešní doby a není uzavřen; tento proces je bohatě doložen i lidovou tradicí. Svědectví o dějinách jařmového zápřahu v Jugoslávii jsou na nástěnných malbách a dalších vyobrazeních sakrálního rázu. Zajímavý materiál k otázce historie zápřahu skýtá recentní materiál skupin obyvatelstva, které žijí v etnické izolaci na území jiných národů. Jde např. o jařma chorvatských kolonistů, kteří se v 16. století usadili v jižní Itálii; používají do dnešní doby jařem, která se liší od podobných potažních nástrojů sousedních Italů. Jejich terminologie je převážně slovanská a oblouková forma jařma má týž vzhled jako současná jařma na území, odkud v 16. století Chorvaté emigrovali. Stejně lak lze dokázat přítomnost rámového jařma pro dobu 16. století v západním Chorvatsku na základě národopisného a jazykového materiálu Chorvatů, kteří v oné vysídlili do Gradišče (Burgenlandu). To zároveň svědčí o velké časové a prostorové kontinuitě jednotlivých forem jařmových zápřahů. Ne zcela objasněn e vznik žebérkového jařma v srbském a makedonském území řeky Moravy. Geneticky se váže lato forma podle aulora k jařmu rámovému. V závěru stati autor zdůrazňuje, že bádání o jařmech v Jugoslávii a vůbec v celé jihovýchodní Evropě má širší kulturně historický dosah.
Rights:
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/ and policy:public

4. Das Rindergespann in Ostmähren

Creator:
Jančář, Josef
Format:
bez média and svazek
Type:
model:article and TEXT
Subject:
ethnographic research, history of agriculture, draught cattle, yokes, and Southeast Moravia
Language:
Czech
Description:
Studium jednotlivostí v souboru otázek lidové kultury úžeji vymezeného regionu, jakým je jihovýchodní Morava, přináší jisté metodické potíže, ale pro přípravu syntetických prací je nezbytné. Jednou z těchto jednotlivostí je i otázka zápřahu skotu, která se jeví jako důležitý kulturně historický doklad zejména proto, že jde o nářadí regionálně odlišené a tím i pro řešení některých inter-etnických problémů zajímavé. První klasifikaci zápřahového ústrojí podává K. Moszyński, již upřesňuje W. Jacobeit a u nás J. Kramařík. Na jihovýchodní Moravě se podle jejich klasifikace setkáváme pouze s typem dvojitých jařem kohoutkových, z nichž se v 2. polovině 19. století vyvíjí jařmice pro jeden kus dobytka. Autor sleduje zejména rozšíření dvojitých kohoutkových jařem na území jihovýchodní Moravya vývoj jařmic, který je zajímavý tím, že má jisté regionální rozdíly. Zatímco v Pomoraví se vyvíjejí těžké kovové jařmice s poduškou v pozdější chomouty, na severním území této oblasti se udržují dřevěné jařmice s podhrdelnicí. Pokud jde o jha nárožní, známá z jižních Čech i jihozápadní Moravy, nebyla v lidovém inventáři zkoumané oblasti doložena. Výjimku tvoří nárožní jha z okolí Hranic, která však nepochybně patří mezi nálezy z velkostatků, na nichž se i jinde na Moravě používala. Zápřah skotu a jeho vývoj souvisí zřetelně se změnami ve způsobu hospodaření a je proto třeba mu z tohoto hlediska věnovat pozornost.
Rights:
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/ and policy:public

5. Draught oxen in Britain

Creator:
Fenton, Alexander
Format:
bez média and svazek
Type:
model:article and TEXT
Subject:
ethnographic research, history of agriculture, working animals, draught oxen, yokes, and Britain
Language:
Czech
Description:
a1_Volský zápřah má v Británii velmi zajímavou a rozmanitou historii, kterou možno sledovat hluboko do pravěku. Nejstarší britská jha jsou nárožního typu. Je to zvláštní proto, že převládajícím typem se stalo později, v historické době, kohoutkové jařmo, a to tzv. obloukové (viz Moszyński). S ním se totiž setkáváme již na středověkých obrazových dokladech, stejně jako v jazykovém materiálu (termín ox bow je doložen již ve 14. století v Anglii a v 16. století ve Skotsku). Ze století 16. a 17. pocházejí další výtvarné doklady tohoto typu na náhrobních kamenech a z posledně uvedeného věku je pravděpodobně recentní exemplář, který chová edinburgské The National Museum of Antiquities; autor tento vzácný doklad podrobně popisuje. Zmíněný typ jařma byl v zásadě na celém britském území jednotný a vykazoval jen menší, nepodstatné místní varianty. Velmi rozličné byly v Británii způsoby zapřahání tahounů do jařma, jejich počet, řazení, kombinace párových a jednoduchých zápřahů v pozdějších stoletích a délky jařem, jež byly od středověku i uzákoněny. Zvlášť podrobně pak podává autor situaci na Orknejích, Shetlendách a Caithness od nejstarší doby do současnosti; nahrazování vola koněm je důsledkem procesu, ke kterému dochází nejdříve v západní Anglii, v 16. století začíná se objevovat ve Skotsku, v 17. století v Irsku, v 19. století na severních ostrovech, kde se však volský zápřah udržuje až do našeho století. Stejně podrobně se zabývá skotský autor poměry v aberdeenském hrabství, kde se pomocí volů tahalo déle než ve většině jiných částí Británie, až na Sussex., a2_Zajímavé výsledky poskytují statistická dala z r. 1790 a 1845; zračí se v nich rozdíly mezi hornatou oblastí a nížinou v hospodaření a šíření soudobých novinek, podobně i rozdíly mezi velkostatky, většími a menšími usedlostmi. Stejně jako v předchozím oddílu, podává tu autor vyčerpávající popis potažních nástrojů a řazení tažných zvířat do zápřahu. V dalším oddílu se probírají poměry v Sussexu, a to proto, že v léto oblasti, jak již naznačeno, se voly tahalo nejdéle v Anglii. Překvapuje tu vysoký počet zapřahaných kusů, který se dá vysvětlit tím. že zvířata byla v této oblasti chována speciálně na žír. Volská jařma však počala v celé Británii postupně ustupovat chomoutům. Ve Skotsku jsou nejstarší zmínky o užívání volského chomoutu a postraňků na konci osmého desítiletí 18. století; zavádění nového potažního nástroje souviselo s prací novým, dokonalejším orebným nářadím; už na konci 18. století se jařmo vyskytuje jen řídce a stává se odznakem chudoby a zaostalosti. Tažného vola vystřídává nyní ve velké míře kůň, takže zavádění volského chomoutu je do značné míry násilným pokusem o zachování, či později o znovuoživení chovů tažných volů v Británii, který však měl úspěch jen na několika málo místech. Vzhled těchto chomoutů, chomoutků. jejich užívání i historie v Británii připomíná v mnohém poměry v českých zemích. Studie je v prvé řadě analytická, ale poskytuje velmi dobrý přehled otázky, množství dat i nejrůznějších problémů a podnětů, plodných i pro jiné země. V závěru své práce autor mimo jiné konstatuje, že nahrazování vola koněm v Británii, které probíhalo zejména intenzívně v 19. století, bylo spjato s pokrokem v zemědělství - v rotaci, v obdělávání půdy a její výnosnosti, s vývojem komunikací, v zavádění strojů do zemědělství, jež potřebovaly rychlejší tažné síly a jejího vhodného uzpůsobení pro zápřah. Snahy o znovuoživení volského potahu byly jim ozvěnou určitých agrárních spisů a teorií a neujaly se ve větší míře., and Článek zahrnuje široký poznámkový aparát
Rights:
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/ and policy:public

6. Einzeljoche in Ungarn

Creator:
Bodó, Sándor
Format:
bez média and svazek
Type:
model:article and TEXT
Subject:
ethnographic research, history of agriculture, draught cattle, single yokes, and Hungary
Language:
Czech
Description:
a1_Slovanské názvy pro jařmo a ležadlo (oj) járom a tézsla u Maďarů ukazují, že tylo termíny mohly přejít na podobný způsob zápřahu ze starší doby nebo, a to je pravděpodobnější, že Maďaři přejali od Slovanů sám jařmový zápřah. Dvojité jařmo v Maďarsku má dnes jen málo variant. Významnější jsou odchylky v názvosloví; zdá se, že zeměpisně vymezené rozšíření termínů járom a iga se vztahuje k dvěma rozličným způsobům zápřahu. S termínem iga souvisí totiž velmi úzce forma tzv. obloukového kohoutkového jařma (jarzmo kablakowe podle Moszyńského) v nejjižnější části Transdanubie; na ostatním území je typ tzv. podhrdelnicový. Teprve na začátku 20. století se šíří vedle tradičního párového zápřahu volů do jařma jiné formy potahu, a to jařmičky a chomouty. Již na konci 18. století byl v Uhrách vysloven požadavek, aby maďarští rolníci používali místo párového jařma chomoutu, jako lomu bylo v tehdejších Čechách. Z poloviny 19. století pochází zpráva o zápřahu volů do koňského chomoutu při kultivaci kukuřice a brambor. Po r. 1900 se množí údaje o jednoduchých jařmech na velkostatcích, poněkud dříve o jejich používání v průmyslových podnicích. Mnohem později však došlo k takové změně na maďarských rolnických hospodářstvích., a2_Autor spojuje rozšíření zápřahů pro jeden kus dobytka (našich jařmiček, krumpolců, klik, chomoutků) v Maďarsku s pěstováním okopanin a zaváděním kopčidel, to znamená s řádkovým setím a sázením. Jiný důvod hledá autor v chudnutí maďarského venkova na začátku našeho století, v nedostatku tažných zvířat během první a druhé světové války a po nich. Největší intenzity dosáhl tento zápřah po r. 1945, v poslední době se však udržel hlavně jen na záhumenkovém hospodářství. Maďarské potažní nástroje pro jeden kus dobytka jsou západního původu; vliv na jejich zavádění měli němečtí kolonisté a také maďarští vojáci, kteří se s nimi setkali během vojenské služby. V dalším textu probírá autor výrobu těchto nástrojů a jejich rozměry. Rozeznává celkem osm typů, které nejsou ani geograficky ani dobově ostře vymezeny, a podrobně popisuje jejich zvláštnosti a varianty; tyto zvláštnosti a odchylky souvisely úzce se zemědělským nářadím, k jehož tahu byly určeny. Zajímavé jsou zmínky o výzdobě zápřažních nástrojů pro jeden kus dobytka, o jeho používání ve zvláštních případech, o řízení potahu atd., and Článek zahrnuje širší poznámkový aparát
Rights:
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/ and policy:public

7. Etnografická problematika styčného území dvou typů rádel na rozhraní středních a západních Čech

Creator:
Kramařík, Jaroslav
Format:
bez média and svazek
Type:
model:article and TEXT
Subject:
ethnocartography, history of agriculture, agricultural tools, ploughshares, and Central and Western Bohemia
Language:
Czech
Description:
Der Autor dieses Artikels hat am Rande von Mittel- und Westböhmen ein interessantes Territorium festgestellt, wo sich das Gebiet der sogenannten mittelböhmischen oder Berauner (nach J. Mehler benannten) Arl und des Pärzhakens ausdehnt. Diese beiden Typen blieben bis heute beim Kartoffelbau erhalten. Die mittelböhmische Arl ist ein vierkantiges mit hoher, enger Sohle ausgestattetes Ackergerät, das in früheren Zeiten eine einzige Sterze und eine symmetrisch auf einem hölzernen Stiehl befestigte Pflugschar hatte; in der Gegenwart ist sie mit zwei Sterzen versehen und die schar ist an der vorderen schiefen Seite der Sohle angeschraubt. Der Pärzhaken ist eine sohlenlose Arl und ist durch seine grossen Streichbretter charakteristisch, die an der Sturzsäule, welche eine schauffelförmige Schar trägt, befestigt sind. Auf dem Territorium, das sich in der Umgebung der Städte Beroun, Zbiroh, Rokycany, Plzeň, Kralupy und Rakovník ausbreitet, waren diese Arln ursprünglich höchstwahrscheinlich ganz unbekannt. Die historischen Berichte aus dem 16., 17. und 18. Jahrhundert erwähnen nur den Pflug (pluh, plouch). Damit hangt auch die Feststellung zusammen, dass auf dem grössten Teil des Gebietes südlich vom Flusse Berounka und dem unteren Lauf der Střela, wo im vorigen Jahrhundert die mittelböhmische Arl erschien, dieselbe die Pflugterminologie übernahm, was besonders die Benennung der Sterzen (tíhle, těhle) und der Schar (radlice) betrifft. Im östlichen Teil des Gebietes werden die Sterzen "sochy" genannt, welcher Ausdruck für die altertümlichen sohlenartigen Arlen typisch ist, womit ursprünglich ein schwächerer Stamm mit einer Astgabel gemeint war. Ähnlich verhielt es sich mit den ältesten bekannten mittelböhmischen Arln, wie der Zeichnung aus J. Mehlers Werk entnehmen und im Berauner Museum auf einem Exponat ersehen können, resp. wie wir es gegenwärtig auf der Časlauer Arl, einer Variante der böhmischen Arl in Ostböhmen finden. Mit dieser einsterzigen Arl ackert man heute hauptsächlich auf der Böhmisch-Mährischen Anhöhe. Der Terminus "socha, sochy" kommt auch nördlich der Berounka, sowohl bei der mittelböhmischen Arl, als auch beim Pärzhaken vor; ob unter dieser Benennung die ehemalige sohlenartige Arl gemeint war, kann man nicht sicher sagen - das ganze Ackergerät nennt man nämlich "hák" (der Haken)., In diesem Falle handelt es sich um den neuen, wahrscheinlich der technischen Literatur entnommenen Ausdruck; hingegen braucht man in der Umgebung der Stadt Beroun den alttschechischen Ausdruck "rádlo", der das relative Alter des Gerätes bezeugen kann. Es ist weiter notwendig zu bemerken, dass auch auf dem erforschten Territorium die Benennung der Schar nicht "náhradník" - welcher Ausdruck für die sohlenartige Arlen typisch ist - sonder "radlice" wie beim Pflug lautet. Im Übergangsgebiet, wo beide Typen vertreten sind, sagt die Volksüberlieferung, dass hier die mittelböhmische Arl jünger als der Pärzhaken ist; dieser ist jedoch in dieser Gegend nicht älter als cca 150 Jahre. Die endgültige Lösung dieser interessanten, aber zugleich auch sehr komplizierten Frage bedarf noch weiterer, ausführlicherer Erforschung der Terminologie in Nachbargebieten, ebenso wie eines weiteren historischen schriftlichen Materials. Eine sehr ausdrucksvolle Scheidelinie im untersuchten Territorium ist der untere Lauf der Střela und von dort an, wo sie sich in die Berounka ergiesst, der weitere Lauf des letztgenannten Flusses. Der Pärzhaken überschritt z. B. nicht diese Grenze gegen Süden, in einem gewissen Abschnitt uterscheidet sich auch die Terminologie (socha - tíhle). Der untere Lauf der Střela und die Berounka bildeten nämlich in der Vergangenheit die historische Grenze dieses Gebietes und bestimmt auch die Grenze weiterer Kulturerscheinungen. Ausserdem waren diese natürlichen, engen, eingeschlossenen, von Wäldern umgebenen Flusstäler auch die geonomische und pedologische Grenze, was sich am Beispiel des Hopfenbaues markant äussert; südlich der Scheidelinie baut man Hopfen nur in einigen wenigen Dörfern; hingegen nördlich davon fängt das Kerngebiet des böhmischen Hopfenbaues an., Der Artikel ist ein Beitrag zur Ethnokartographie, in diesem Falle zur Mikrokartographie. Der Autor hält diese Methode für sehr nützlich und notwendig, da man mit deren Hilfe nicht nur die Grenzen von Kulturerscheinungen genau feststellen kann, was oft zu überraschenden Ergebnisssen führt, sondern auch zu neuen Problemen gelangt; ausserdem bringt eine ähnliche Arbeit auch nach der theoretischen Seite einen grossen Gewinn., and Článek zahrnuje poznámkový aparát
Rights:
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/ and policy:public

10. L' attelage des boeufs en Portugal

Creator:
Veiga de Oliveira, Ernesto, Galhano, Fernando, and Pereira, Benjamim
Format:
bez média and svazek
Type:
model:article and TEXT
Subject:
ethnographic research, history of agriculture, yokes, ploughing tools, and Portugal
Language:
Czech
Description:
a1_V Portugalsku je velmi složitá situace, pokud se týká typového zařazení jednotlivých místních forem jařem, a to z toho důvodu, že se často na jednom jařmu setkáváme s oběma principy zápřahu - kohoutkovým i nárožním. Proto portugalští autoři zvolili pro rozdělení jařem, vyskytujících se v jejich zemi, kritérium formové. Jařma dělí do dvou základních skupin: na jařma desková a trámcová a uvnitř těchto dvou skupin rozeznávají lokální formy. První formou deskovitých jařem je forma d’Ovar s kolíky či žebérky, a to bud' ve dvou párech na každé straně nebo pouze s vnitřními; lato forma má princip kohoutkový i nárožní. Druhá deskovitá forma - de Vila da Feira et Maia - je opatřena jen vnitřními kolíky a nákrčníky; i u ní se uplatňuje princip kohoutkový a nárožní. Další deskovitá forma - du Minho - má oblouky; na jihu této oblasti se kombinuje princip kohoutkový a nárožní, na severu jsou jařma výlučně kohoutková. Jha trámcová mají tylo lokální formy: na prvním místě třeba jmenovat formu, která je rozšířena ve veliké části Portugalska, především na jihu; je charakteristická dvěma páry kolíků¨a mísí se tu princip kohoutkový i nárožní. Další forma je rozšířena v severovýchodní části země; jde o typické nárožní jho, tedy bez kolíků. A konečně poslední formou trámcových jařem je forma ostrovní; v tomto případě jde o typické jařmo žebérkové, tedy kohoutkové. and a2_Desková jařma jsou rozšířena na severozápadě země a patří mezi nejzajímavější a výzdobně nejbohatší jařma vůbec; na jihu od řeky Doura se uplatňuje i polychromie. Autoři pak popisují podrobně jednotlivé formy jařem, které se liší kromě morfologických znaků rozměry desky, ornamentikou a někdy i malebnou výzdobou. Pokud jde o jařma trámcová, je zajímavé především jejich regionální rozdělení. Jak jsme řekli, jejich první forma se vyskytuje na rozsáhlém území jižním, pro hornatý severovýchod je charakteristické jho nárožní, opatřené poduštičkou. Kohoutkový typ na ostrovech je nápadný zejména zakřivením trámce. Trámcová jha jsou jen prostě zdobena, na ostrově Terceira i jednobarevně natřena. V závěru studie jsou zajímavé údaje o materiálu na výrobu jařem, o výrobcích a jejich nástrojích; portugalská jařma dělali kromě tesařů i schopní jedinci, a to i z řad rolníků. Zdobená deskovitá jařma vyráběli specialisté, zvaní jugueiros, jichž však neustále ubývá.
Rights:
http://creativecommons.org/licenses/by-nc-sa/4.0/ and policy:public