Pojem resilience označuje obecně schopnost jedince vyvíjet se v termínech normálního či zdravého vývoje navzdory přítomnosti výrazných negativních a rizikových okolností. V posledních desetiletích vznikla řada definic a modelů resilience, které se postupně měnily v návaznosti na nová zjištění. Resilience se od původní představy individuálního rysu osobnosti posunula ke konceptu multifaktorového, dynamického, s prostředím a kulturou interaktivního procesu. Při vývoji konceptu resilience se objevily i různé kritické poznámky. Mezi hlavní témata kritiky resilience patří především rozdílnost definic resilience a použité terminologie, multidimenzionální povaha konstruktu resilience a problémy šíře důkazů a zjištění o resilienci. Mezi odborníky je možné nalézt dva přístupy ke konceptu resilience. Rozdíl spočívá ve vztahu pojmu resilience a jednotlivých psychických faktorů a procesů, spojených s duševním zdravím. První přístup vnímá resilienci jako důsledek či efekt těchto procesů (postavení resilience je tak vůči těmto procesům souřadné či podřazené), druhý pak jako nadřazenou jednotku, spojující jednotlivé procesy a faktory. I přes tyto problematické otázky se resilience ukazuje být platným konceptem, který vyžaduje spíše zpřesnění a definiční sjednocení, než zamítnutí. Pro budoucí výzkum a využití tohoto konceptu je nutné především sjednotit názory na základní aspekty resilience, ujasnit, co který autor resiliencí chápe a také zvýšit důraz na kulturní specifičnost resilience.