Aeneas prchá z hořící Tróje. Nahý Aeneas (krátce zastřižený vous) nese na zádech Anchísa (dlouhá brada, plášť omotaný okolo pasu), který v levici drží (nedochované) sošky domácích bohů. Před Anchísem nahý Ascanius/Iulius, za Aeneou Kreusa (vlasy svázané v uzel, ruce v plášti zdvižené k hrudi. Nalevo strom, napravo palma., Bažant 2006#., and Výjevy v bezprostředním okolí původní vchodové arkády západního průčelí pražského Belvedéru, včetně výjevu s Aeneem a Anchísem, měly návštěvníkovi připomenout římské císařství. O zobrazení Aeneova odchodu z Tróje srov. Exemplum: Aeneas a Anchíses.
Král Latinus vítá Aenea (?). Aeneas (?) v antické zbroji objímá Latina (?) charakterizovaného dlouhou bradou a pláštěm. Za Aeneem (?) stojí bezvousý muž v plášti a vedle něj jsou vidět nepokryté hlavy čtyř lidí, za nimi jsou vidět přilby dvou mužů. Nalevo je strom, napravo brána města Laurentum (?), městské hradby s cimbuřím tvoří pozadí výjevu., Bažant 2006#., and Výjev je situován před městskou bránu a patrně zobrazuje Latina vítajícího Aenea. Jestliže je tato interpretace správná, potom je řecká proradnost ztělesněná Sinónem, jenž je zobrazen na vedlejším soklu nalevo, konfrontována s římskou velkorysostí, kterou symbolizuje Latinus. Výjev není ve skutečnosti ilustrací Aeneidy, ale textu, kterým Vergiliův nedokončený epos zakončil Maffeo Vegio (1407--1458). Tato třináctá kniha Aeneidy byla publikována v Benátkách roku 1471 a objevila se za Vergiliovým textem i ve vydání z roku 1502.
Aeneas (vousy, košile, tříčtvrteční kalhoty) má pravou ruku položenou na pahýl stromu, levici s nataženým ukazováčkem má nataženou před sebe. Proti němu stojí Merkur (okřídlená čapka, okřídlené boty, krátký plášť přes levé rameno), v levé ruce drží kaduceus, pravou ruku s nataženým ukazováčkem má nataženou před sebe. Stromy a palmy na obou stranách., Bažant 2006#., and Na základě Iarbova udání Jupiter ihned poslal Merkura k Aeneovi, aby mu připomněl, že musí neprodleně Didoninu zem opustit. Merkur Aenea našel, jak se oblečený v místní šat věnuje budování Kartága, což je zobrazeno na vedlejším, šestém cviklu západního průčelí Belvedéru. Aeneas živě gestikuluje směrem k Merkurovi, kterého snadno poznáváme podle okřídlených bot a berly, odznaku božského posla. Kompozice má analogie v dobových italských obrazech zobrazujících stejné téma. Merkur patrně právě povolává Aenea do boje Vergiliovými slovy: "Kampak to míříš, več doufáš, že zahálíš v libyjských krajích? Jestli se nedáš nadchnout ni slávou tak velkých skutků, nechceš--li pro vlastní čest již žádné podstoupit boje, viz, jak roste ti syn - měj na mysli budoucnost svého dědice: římská říše a celá italská země určena losem mu jest" (Aeneis 4, 271--276, překlad Otmar Vaňorný).
Hrdina (vousy) v antikizujícím pancíři, ale v tříčtvrtečních kalhotách, klečí v obilném poli a seče klasy srpem. Za ním je osel se snopem na zádech. Palmy a stromy na obou stranách., Bažant 2006#., and Zobrazení Aenea je po formální stránce variací na téma vojáků sklízejích srpem obilí z Traianova sloupu v Římě. Klíčem k interpretaci reliéfu je jeho umístění vedle Venuše u Vulkána a nad bohyní se zázračnou květinou. S největší pravděpodobností tedy zobrazuje Aenea věnujícího se v Kartágu zemědělství, což znamená, že když přicházíme severním vchodem, čteme pozpátku příběh, který, jak se ukáže, začíná u vchodové arkády západního průčelí. Aeneas obdělával půdu, kterou Libyjský král Iarbo daroval pozdější Aeneově milence Dido, aby si ji naklonil. Když se však Iarbo dozvěděl, kdo tuto půdu obdělává, stěžoval si Jupiterovi, kterého zpráva o lásce Dido a Aenea rozlítila: "On takový není, jak sličná mi slíbila matka! Nebyl z řeckých zbraní už dvakrát pro tohle vyrván, ale že italskou zemí má vládnout, kolébkou říší, hřmící válkou, by rod, jenž z Teukrovy krve je vzácné, zplodil a veškerý svět pak přivedl pod svoji vládu" (Aeneis 4, 228--231, překlad Otmar Vaňorný).
Dva nazí muži (zadní s bradou) kráčí doprava s větví na ramenou, na větvi je položena přilba, z větve visí pancíř (Aeneova zbroj?). Stromy na obou stranách., Bažant 2006#., and Muži nesoucí zbroj je téma, jež se může vztahovat k celé řadě mýtických příběhů. Výklad reliéfu však usnadňuje putto na balustrádovém pilíři nalevo od tohoto soklu. Je totiž zobrazen s palmovou ratolestí, čímž naznačuje, že následující výjev se bude týkat nějakého velkého vítězství. Jednoznačný klíč k obrazu mužů nesoucích zbroj je nad ním, ve cviklovém reliéfu s Venuší v dílně Vulkánově, a napravo, na sloupovém soklu zobrazujícím bohyni připravující zázračný lék. Muži nesoucí zbroj se tedy vztahují k Aeneovu vítěznému tažení do Itálie.
Diogenés s pláštěm omotaným okolo spodní poloviny těla sedí pohodlně opřen na kameni pod stromem, pravou nohu přehozenou přes levou a ruce založené přes prsa, nedívá se na Alexandra, ale na zem (na jeho stín ?). Před ním stojí rozkročený Alexandr v antické zbroji (korintská přilba s chocholem, plášť upevněný na levém rameni), v pravé ruce před sebou drží kopí. Velké stromy napravo a nalevo, v pozadí Alexandrovi vojáci, za nimi stromy., Bažant 2006#., and Podle anekdoty známé z Plútarcha, vojevůdce za svého pobytu v Korintu doufal, že mu přijde vzdát čest i slavný filosof Diogenés. Když nepřicházel, Alexandr se za ním vypravil sám. Diogenés však zůstal sedět a když se Alexandr zeptal, co pro něj může jako pán světa udělat, řekl, aby ustoupil ze slunce. Zatímco první výjev Alexandra oslavuje v roli rozhodného vládce, druhý a třetí jej představují jako mudrce a filosofa. V šestnáctém století bylo všeobecně známo, že když vojevůdce od Diogena odcházel, prohlásil: "Kdybych nebyl Alexandrem, byl bych Diogenem."
Alexandr v antické zbroji (korintská přilba s chocholem, plášť připevněný na pravém rameni) roztíná šavlí uzel na oji, kterou drží gordický muž klečící před ním. Klečící muž má na sobě košili s vyhrnutými rukávy a plášť připevněný na levém rameni. Za Alexandrem jsou vidět další dva muži, za gordickým mužem další čtyři obyvatelé tohoto města. Palma nalevo, strom napravo., Bažant 2006#., and Napravo od Herkula se sloupy začíná série výjevů s Alexandrem, a to reliéfem zobrazujícím vojevůdce roztínajícího gordický uzel, jehož rozvázání mělo podle proroctví ohlásit příchod vládce celé Asie. Umístění tohoto výjevu vedle Herkula se sloupy mohlo naznačit, že gordický uzel není na Belvedéru zobrazen jenom v rámci Alexandrovy legendy, ale i jako součást Ferdinandovy osobní historie. Vedle výjevu poukazujícího na imperiální devizu Karla V. je totiž zobrazen výjev odkazující na devizu Ferdinandova děda, španělského krále Ferdinanda, na jehož dvoře byl vychován. Španělský král znak gordického uzlu přijal jako předzvěst dobytí Andalusie a později i severní Afriky, čímž by byla pro křesťany znovu otevřena cesta ke Kristovu hrobu v Palestině. Zatímco Herkulovy sloupy ukazovaly západní, atlantickou dimenzi habsburské říše, gordický uzel zdůrazňoval podobně jako Iásonův mýtus její dimenzi východní, jež byla o to důležitější, že právě tam se nalézal Boží hrob.
Alexandr v antické zbroji (korintská přilba s chocholem, plášť připevněný na levém rameni) zdvihá pravici k ženám a levicí ukazuje na poklad na zemi. Ženy Dareiovy, patrně manželka a dvě dcery (složité účesy, šaty s šálem), stojí před Alexandrem se skloněnou hlavou. U pokladu v otevřeném vaku (konvice, nádoba s víkem, amfora a opěradlo židle ? ve formě zvířecí hlavy) klečí dva muži, přední v tunice s vyhrnutými rukávy s oběma rukama dopředu nataženýma. Za ženami jsou Alexandrovi vojáci, přední má na hlavě lví kůži (Leonnatos ?). Nalevo velký strom, na němž je připevněná draperie, jejíž druhý konec je uvázaný na kmeni stromu napravo., Bažant 2006#., and Další výjevy s Alexandrem jsou na třetím a čtvrtém sloupovém soklu západního průčelí, okolo nichž vedla původní cesta k vchodům do budovy, a i vnitřní uspořádání reliéfů s tímto hrdinou naznačuje, jak mají být vykládány. Na druhém výjevu jsou zobrazeny ženy přemoženého perského krále. Podle Plútarcha, Alexandr nejen ušetřil matku, manželku a dvě neprovdané dcery poraženého perského krále, ale nabídl jim, že si mohou z válečné kořisti vybrat, cokoliv chtějí. V Praze je výjev situován do starověku zbrojí Alexandrových vojáků (první z nich, patrně Leonnatos zmiňovaný Plútarchem, má navíc na hlavě lví kůži) a antickými tvary nádob z válečné kořisti, které Alexandr velkoryse vrací zajatým ženám poraženého krále. Antikizující je také závěs přehozený mezi stromy, který se často vyskytuje na antických římských reliéfech, kde je však zpravidla používán jako prostředek sloužící k vymezení posvátného okrsku. Vedle této ilustrace Alexandrovy šlechetnosti je na třetím balustrádovém pilíři zobrazen putto s ptačím hnízdem, který může mít humorný vztah k předchozímu výjevu. Putto tu mohl představovat Alexandra chránícího ptáčata, ženy Dareiovy.
Nahý Apollón (plášť přes rameno, hlava a genitálie uraženy) přistupuje k Marsyovi, levou rukou jej přidržuje a pravou ruku natahuje za sebe pro nůž, který leží na oltáři. Vedle nože motýl. Oltář je nahoře ozdoben draperií, na boku je pověšena syrinx a tympány. Vousatý Marsyás je nahý (genitálie uraženy), svázané ruce natažené nahoru a připevněné k větvi stromu, na níž sedí daší motýl. Nalevo je palma., Bažant 2006#., and Zobrazení Marsya je ohlasem antické sochy ze sbírky kardinála della Valle (1463--1534) v Římě, pro což hovoří skutečnost, že se v tomto případě Paolo della Stella výjimečně nedržel severoitalských vzorů druhé čtvrtiny šestnáctého století, které se od středoitalských odlišují právě tím, že nezobrazují antický originál. Marsyás na pražském Belvedéru a poměrně věrně podává pozdně helénistický tzv. bílý typ, který zobrazuje Marsyu pasivně visícího za ruce ze stromu. Ve sbírce kardinála della Valle antická socha stála na pravé straně vchodového portika, shodou okolnosti na podobném místě jako na pražském Belvedéru. Paolo della Stella se také mohl opřít o reliéfní verze zobrazení, které se často vyskytují na antických římských sarkofázích. Podle dochovaných kreseb jich bylo okolo poloviny šestnáctého století známo několik a největší vliv měl sarkofágový reliéf, který se kdysi nacházel v Hever Castle. Potrestání Marsyi nebyla pouhá exekuce, ale rituál, což je na reliéfu naznačeno tím, že Apollón bere nůž z oltáře, jenž je nahoře ozdoben draperií a na boku visí osudný syrinx a tympány. O oltář je opřen nějaký předmět, který vypadá jako pochodeň s plamenem obráceným dolů (na znamení brzké smrti fauna?), ale reliéf je bohužel dosti poničený.
Atalanté (korintská helma s chocholem, pancíř, dlouhá tunika s ohrnutými rukávy), v pozdvižené levé ruce drží luk, v pravé ruce natažené za sebe šíp. Napravo je vidět kanec vylézající z úžlabiny porostlé stromy, v pozadí stromy, za nimiž jsou vidět přední části dvou klusajících koní., Bažant 2006#., and Atalanta byla vychována jako muž a nikdy nevycházela beze zbraní. Podle Ovidiových Proměn byla panenská lovkyně první, kdo kalydónského kance zranil svým šípem, což je právě moment zobrazený na pražském Belvedéru. Skutečnost, že se s kancem střetla během onoho slavného honu je naznačena tím, že v pozadí výjevu jsou zobrazeny přední poloviny dvou koní naznačujících blízkost dalších lovců.
Nahý faun kráčí a hraje na flétnu, před ním nahý chlapec (Bakchus ?) jede na kozlu, picí roh (?) ve zdvižené pravici. Procesí vede faunka (Oreada), která se obrací dozadu k chlapci a natahuje k němu ruku. Nalevo strom, napravo palma., Bažant 2006#., and Nahý chlapec sedí na kozlu s rohem (na pití?) má lidské nohy, a proto není vyloučeno, že se mělo jednat o mladého Bakcha.
Nahý Bakchus (?) pozdvihuje levou rukou hrozen vína, hrozny vína má též na hlavě a ve vaku pověšeném přes levé rameno. Za ním je faun sedící na pařezu. Nalevo strom, napravo dub se žaludy., Bažant 2006#., and Reliéf je variací antické sochy, jež existovala v několika variantách, z nichž jedna je dnes v Ufizzi. Socha tohoto typu byla okolo roku 1500 v Římě ve sbírce Maffei, potom přešla do vlastnictví della Valle a v roce 1584 se dostala do medicejského majetku. Pražský reliéf ze sochy převzal gesto vysoko vztyčené paže s hrozny vína, jimiž je naplněn vak přehozený přes rameno a přidržovaný rukou. V Praze je sochařský typ zrcadlově převrácen, patrně tedy byl v tomto případě zdrojem inspirace nějaký grafický list.
Bakchus (nahý, tlustý s dlouhou bradou) jede na oslu a oběma rukama objímá okolo ramen fauny, kteří ho podepírají. Plášť, na kterém sedí, splývá dolů na zem. Fauni mají krátké pláště. Nalevo je strom s připevněnou draperií, napravo palma., Bažant 2006#., and Bakchus je zobrazen jako tlustý nahý muž, je zmožen vínem, a proto jede na oslu, navíc jej musí podpírat fauni. V šestnáctém století byly v Římě dva antické římské sarkofágy, ze kterých tento motiv renesanční umělci přebírali (Bober, Rubinstein 1987, č. 82 a 83i). Výjev evokuje Zlatý věk, jenž se odlišuje od všech ostatních dob to, že v něm žijí lidé společně s bohy a příchod této šťastné epochy je tedy jejich návratem na zem. Tomuto návratu je věnována celá jižní polovina západního průčelí Belvedéru. Napravo od výjevu s římskou vlčicí jsou dva reliéfy věnované nerozlučné dvojici Bakcha a Apollóna, což byli podle renesančních filosofů pro lidstvo nesmírně důležitá božstva, neboť z těchto protikladných zdrojů byla čerpána básnická inspirace, furor divinus, která smrtelníkům umožňovala, aby se přiblížili k nesmrtelným bohům. Apollón na Belvedéru není zobrazen jako vůdce múz, ale při trestání Marsya, neboť i tento výjev podle dobových komentářů bezprostředně souvisel s básnickou inspirací. Výjev s Bakchem na jedenáctém soklu je možné chápat jakožto součást následujícího zobrazení Apollóna trestajícího fauna Marsya, neboť bůh vína byl při této exekuci. Sokl následujícího, tedy třináctého sloupu, zobrazuje patrně Merkura jako vynálezce siryngy, tedy v roli civilizačního heroje.
Bellerofón v antické zbroji (přilba ve formě frygické čapky, šavle u levého boku) zdvihá oběma rukama zapečetěnou brašnu s dopisem (?), vousatý Iobatés na koni v antické zbroji přijíždí zprava. Na obou stranách skupinka stromů a palem., Bažant 2006#., and Příběh Bellerofonta na severním průčelí mohl začínat ve druhém cviklu výjevem, v němž hraje ústřední roli zrada, kterou symbolizuje Proitův dopis v Bellerofontových rukách. Reliéf v pátém cviklu naráží na Bellerofontův pokus zmocnit se Pégasovou pomocí Olympu a tedy světovlády, což skončilo jeho pádem a následným šílenstvím. Zatímco na soklech severního průčelí byl proti sobě postaven Sinón a představitelé občanských ctností, ve cviklech mohl být Bellerofón protějškem k Perseovi. Byli si podobní, protože oba vykonali mnoho hrdinských činů, ale Bellerofón nestál cele na straně ctnosti a jeho život se proto stal příkladem nenaplněných ambicí a pýchy předcházející pád.
Žena v dlouhých šatech s dlouhými rukávy s manžetami, šál okolo krku, jde doprava a v pravé ruce před sebou drží květinu (?). Za ní jde koza, před ní jde nahý faun, obrací se dozadu, v levé ruce drží větev položenou přes rameno, na klacku visí za nohy ulovený zajíc. Nalevo strom., Bažant 2006#., and Antický reliéf, který posloužil jako vzor pro pražské zobrazení, byl na začátku šestnáctého století v Římě k vidění jednak ve vile Madama, na mramorových reliéfech s Horami, bohyněmi času a ročních období, zdobícími bázi antického kandelábru, ale především ve slavné římské sbírce de'Rosi. Její součástí byl soubor tří antických svatebních reliéfů z terakoty. Jejich ohlasy najdeme na různých místech pražského Belvedéru. Sbírka de'Rosi vznikla již před rokem 1454 a je nejstarší římskou kolekcí antických starožitností (byla rozpuštěna v roce 1517). Pražský reliéf byl patrně inspirován druhým reliéfem ze sbírky de'Rosi, na němž byla Hora zimy, která měla přes ramena hůl, na jejímž zadním konci byl zavěšený zajíc. Antický reliéf s Horou zimy byl často kreslen a napodobován, přičemž se vědělo, že se jedná o obětní scénu - jednak je tak charakterizována v inventáři z roku 1517, jednak je v parafrázi tohoto výjevu od Giovanni da Udine rituální charakter explicitně zdůrazněn. Tuto parafrázi da Udine začlenil do štukové výzdoby ve Villa Lante v Římě, muž a Hora zimy tu nejdou za sebou jako na antickém vzoru, ale přistupují z obou stran k oltáři se zapáleným obětním ohněm. Pražský sochař umístil motivy antického obětního reliéfu ze sbírky de'Rosi na několik desek, díky čemuž se můžeme právem domnívat, že reliéfy soklů sloupů jižní a východní fasády Belvedéru byly ve své době interpretovány jako obětní průvod.
Nahý faun sedí na plášti přehozeném přes pařez (?) a hraje na dudy. Před ním malý faun tančí s rukama v bok. Stromy na obou stranách. and Bažant 2006#.
Nahý faun se sukovicí v pravé ruce nese na zádech kance, patrně v mošně (pásek přes hruď a látka pod hlavou kance). Na obou stranách stromy. and Bažant 2006#.
Vousatý faun nese přes levé rameno přehozenou srnu. Nalevo strom, napravo palma., Bažant 2006#., and Antický reliéf, který posloužil jako vzor pro pražské zobrazení, byl již ve 15. století v Římě k vidění ve slavné římské sbírce de'Rosi, jejíž součástí byl soubor tří antických svatebních reliéfů z terakoty. Jejich ohlasy najdeme na různých místech pražského Belvedéru. Pražský reliéf byl patrně inspirován druhým reliéfem ze sbírky de'Rosi, na němž byla Hora zimy, před níž kráčel nahý muž nesoucí na zádech býka obráceného vzhůru nohama, tento motiv byl v Praze obměněn jako faun nesoucí srnu (srov. Exemplum: muž nese zvíře na rameni). Antický reliéf s Horou zimy byl často kreslen a napodobován, přičemž se vědělo, že se jedná o obětní scénu - jednak je tak charakterizována v inventáři z roku 1517, jednak je v parafrázi tohoto výjevu od Giovanni da Udine rituální charakter explicitně zdůrazněn. Tuto parafrázi da Udine začlenil do štukové výzdoby ve Villa Lante v Římě, muž a Hora zimy tu nejdou za sebou jako na antickém vzoru, ale přistupují z obou stran k oltáři se zapáleným obětním ohněm. Pražský sochař umístil motivy antického obětního reliéfu ze sbírky de'Rosi na několik desek, díky čemuž se můžeme právem domnívat, že reliéfy soklů sloupů jižní a východní fasády Belvedéru byly ve své době interpretovány jako obětní průvod.
Dva fauni nesou na ramenech břevno s přehozenou látkou, na břevnu visí kónický košík plný vína a ovoce. Po stranách košíku visí nějaké předměty. Stromy na obou stranách, některé větve osekány. and Bažant 2006#.
Nahá faunka (Oreada) se šátkem na hlavě držela pravou (dnes uraženou) rukou před ní stojícího nahého chlapce (Faunigena) za předloktí levé ruky. Ve zdvižené levici drží hrozen vína, po němž dítě natahuje pravou ruku. Stromy na obou stranách, přes jejich větve jsou přehozeny konce pláště se zdobeným okrajem a závažími na rozích. and Bažant 2006#.
Nahá faunka (Oreada) se šátkem na hlavě a pláštěm přehozeným přes levé rameno sedí na skalisku a drží oběma rukama dítě (Faunigena) stojící před ní. Dítě má levou ruku za zády (něco skrývá ?). Stromy na obou stranách. and Bažant 2006#.
Ferdinand bezvousý s dlouhými vlasy má na hlavě talířovitý baret s nahoru zdviženým okrajem, okolo krku řád zlatého rouna na řetězu, plášť po kolena, široké klopy zdobené meandrem, ornament i na dolní části, široké rukávy s proužky nad loktem podkasány, manžeta nad zápěstím ohrnuta, spodní šat zapnutý u krku, pod spodním šatem je vidět úzký límec košile, na hrudi řád zlatého rouna na řetězu, u boku dlouhý meč, přiléhavé punčochy. V pravé ruce drží rukavice, levou sahá na snítku vavřínu, kterou mu podává Anna. Anna je v obličeji více idealizována než Ferdinand, na hlavě má baret se zdviženým okrajem, vlasy v síťce, dlouhé šaty na zem s dlouhými rukávy diagonálně křížově prošívanými, na nich dlouhou pláštěnku se širokými klopami bez rukávů (ze stejné látky) s meandrovitým ornamentem na lemu, obdobný střih a totožný ornament je na lemu Ferdinandova pláště. Spodní šaty jsou se širokým výstřihem, pod ním má Anna košili se stojacím límcem ke krku, na prsou má křížek. Pravou ruku se snítkou vavřínu natahuje před sebe, levou si pozdvihuje šaty. Mezi Ferdinandem a Annou je malý psík obrácený k Ferdinandovi, patří tedy Anně. Stromy na obou stranách., Bažant 2006#., and Anna zemřela v roce 1547 a jestliže práce na reliéfech skončily až okolo roku 1550, není vyloučeno, že se jedná o posmrtný výjev. Ferdinand si již kolem roku 1530 nechal narůst knír a jelikož na tomto reliéfu je zobrazen bezvousý, patrně se jedná o připomínku svatby Ferdinanda a Anny, čemuž by odpovídal jejich mladistvý vzhled. Anna podává Ferdinandovi snítku, která s největší pravděpodobností zobrazuje vavřín. Hlavní postavou reliéfu je bezesporu Ferdinand, kterému královna zcela jednoznačně dává snítku, jež patrně představuje vavřín, atribut nejvyššího boha Jupitera a symbol vítězství. Výjev souvisí s vedlejším zobrazením napravo, kde je Ferdinand na lovu, ale především s výjevy nad hlavní vchodovou arkádou západního průčelí. Jestliže je Ferdinand nad hlavní vchodovou arkádou oslaven jako druhý Aeneás, potom je jeho manželka zobrazená na severní straně téhož průčelí patrně jako druhá Lavinie, dcera místního krále Latina, s níž hrdina počne nový rod spojující trójskou a místní latinskou linii. Pouze tomuto rodu pocházejícímu od místní princezny Lavinie-Anny a cizince Aenea-Ferdinanda je předurčeno, aby ovládl svět a nastolil Zlatý věk (aetas aurea). Anna tedy mohla ve výzdobě pražského Belvedéru vystoupit v mnohem významnější roli než pouze jako Ferdinandova manželka, neboť jejím prostřednictvím byl patrně klíčový habsburský mýtus o Aeneovi a jeho posledním potomkovi vztažen osobně na Ferdinanda a tím byl znovu a definitivně aktualizován.?
Ferdinand na honu na kance. Jede na koni, korunu na hlavě, na krku řád zlatého rouna na řetěze, šaty s krátkou suknicí, vysoké jezdecké boty. Za ním jede na koni vousatý muž. Před Ferdinandem pes napadá kance utíkajícího doprava a otáčejícího dozadu hlavu. Za kancem mladý muž s oštěpem na koni, za ním další mladík na koni. Stromy na obou stranách a v pozadí uprostřed výjevu., Bažant 2006#., and Po formální stránce je reliéf variací na Hadriánův lov na Konstantinově oblouku v Římě, kde najdeme obdobně pojaté dva jezdce vyjíždějící zpoza stromu, takže lze uvažovat o identifikaci Ferdinanda s tímto antickým císařem. Pro jeho hispánský původ se s tímto císařem identifikoval Karel V. a Ferdinand I. se k němu mohl rovněž hlásit, protože byl ve Španělsku vychován. Rafael byl první, kdo si všiml, že Konstantin nechal do svého oblouku začlenit starší reliéfy, které velký Urbiňan velice obdivoval, a také se jimi ve vlastní tvorbě inspiroval. Nějaké kopie kreseb z jeho dílny mohly být inspirací i pro pražské zobrazení. Kanec byl již od antiky opakem uspořádaného a kultivovaného světa, a proto se na pražském Belvedéru objevuje šestkrát. Kanec bylo zvíře zasvěcené v antickém Římu Martovi, symbolizovalo válečníky a válku a s ním bojující Ferdinand byl patrně oslavou mírového vladaře.
Nahý Běs s rukama svázanýma za zády a přivázanýma ke kmeni stromu. Sedí na hromadě zbraní (štíty, přilba, pancíře, šavle, toulec atd.), před ním se ježí hroty kopí. Strom je rovněž vlevo., Bažant 2006#., and Zobrazení Furoru je po formální stránce variací na téma Torso Belvedere ve Vatikánu. "Torso Belvedere" bylo od Klementových dob (1523--1534) chloubou vatikánského Belvedéru. Pro toto torso je charakteristická neobvyklá póza -- pravé koleno je výš než levé, stehno a lýtko pravé nohy jsou v pravém úhlu, zatímco levá noha je téměř natažená, torzo je otočeno tak, že svírá s kyčlemi 45 stupňů a hlava je skloněná. Tato charakteristika odpovídá zobrazení Iana a Furoru na západním průčelí pražském Belvedéru, takže lze uvažovat o tom, zda se nejedná o variace na slavnou vatikánskou sochu, kterou měli v pražském reliéfu poznat Ferdinandovi hosté. Je však třeba zdůraznit, že póza "torsa Belvedere" byla v antice velice rozšířená a najdeme ji i na celé řadě soch a reliéfů, kterými se mohl pražský sochař inspirovat. Furor je protějškem k Ianovi na protější straně původní vchodové arkády. Toto heraldické uspořádání mělo navodit slavnostní atmosféru, jež se hodila ke hlavní vchodové arkádě, jíž se vcházelo do velkého sálu v přízemí Belvedéru. Furor je zcela nahý a má ruce svázané za zády, aby o jeho identitě nebylo pochyb je vepředu zobrazen les vztyčených kopí a za ním je hromada zbraní a zbroje. Téma sedícího spoutaného zajatce najdeme často na antických triumfálních obloucích, k nimž byla tímto způsobem vchodová arkáda Belvedéru připodobněna.
Nahý Herkules si přitiskl Antaia na hruď a zdvíhá jej ze země (obě hlavy odseknuty). Strom nalevo a palma napravo., Bažant 2006#., and O tématu srov. Exemplum: Herkules a Antaios.
Herkules (nahý, lví kůži přes pravé rameno) kráčí doleva a oběma rukama zdvihá velký kyj nad hlavu. Hydra se třemi dračími hlavami a psím tělem je za hrdinou, kráčí doleva a jedna z jejích hlav se otáčí k Herkulovi. Napravo palma, zbytek pozadí vyplňuje perspektivně znázodněná městská hradba s ornamentálním vlysem pod horním okrajem a cimbuřím. Před hydrou je městská brána., Bažant 2006#., and Herkules bojující s lernejskou Hydrou měl nepochybně antický vzor, ale jeho původ nelze přesně určit. Antický prototyp byl známý z mincí a dalších snadno dostupných předmětů. Klasické vzory určily i to, že pražský Herkules kráčí s kyjem vysoko zdviženým nad hlavou a jeho tělo je spirálovitě otočeno okolo vlastní osy tak, že mu nevidíme do tváře. V době, kdy vznikaly pražské reliéfy, nacházíme tento ikonografický typ velice často v dekorativním umění, nejen v Itálii, ale i v záalpské Evropě. Postoj Herkula i podobu hydry lze srovnat například s bronzovou sochou vystavenou dnes v Louvru, která vznikla v severní Itálii ve stejné době jako pražský reliéf. Do výzdoby Belvedéru byl Herkules začleněn jako vzor hodný následování a monstra, s nimiž bojoval, symbolizují zlo. Výjev s Herkulem a Hydrou je na Belvedéru umístěn pod emblémem českého královského lva, jelikož v renesanční Evropě byla hydra považována za vhodný symbol pro úskočného nepřítele, lze ji v tomto kontextu chápat jako ztělesnění Ferdinandových nepřátel v českém království.
Nahý Herkules vytahuje z jeskyně Kerbera, z něhož jsou vidět pouze hlava a dvě přední nohy. Nalevo strom, Bažant 2006#., and Posledním Herkulovým úkolem bylo přivést k Eurystheovi trojhlavého psa, Kerbera, který hlídal vchod do podsvětí. Typ Herkula vytahujícího z jeskyně vzpouzejícího se Kerbera byl vytvořen v řeckém umění a v renesanci mohl být znám z antických římských sarkofágů. Putto na vedlejším balustrádovém sloupku možná tento výjev komentuje, drží totiž v náručí kulatý předmět, který vypadá jako lebka. Herkulovo vítězství nad Kerberem bylo totiž v renesanci chápáno jako vítězství nad smrtí, které z něj činilo předchůdce Krista.
Nahý Herkules kráčí doleva, krétského býka má přehozeného přes pravé rameno. Nalevo strom, napravo palma., Bažant 2006#., and Na východní straně jižní fasády je zobrazen hrdinův sedmý úkol, který byl poměrně snadný - měl zkrotit a přivést krétského býka. Zvíře, s nímž údajně souložila Pasifae a jež nyní pustošilo Krétu, si hrdina jednoduše přehodil přes rameno a dopravil je zpět na Peloponés. Kompozice má kořeny v antickém umění.
Herkules a nemejský lev. Nahý a vousatý hrdina tiskne lví hlavu na prsa, aby zvíře udusil, lev zasekl drápy levé přední nohy do Herkulova stehna. Nalevo palma, napravo strom., Bažant 2006#., and Sochař se těsně držel antického řeckého vzoru, který byl vytvořen na Peloponésu v sedmém století před Kristem jako doslovná ilustrace mýtického příběhu - nemejského lva nebylo možné zabít žádnou zbraní a Herkules jej proto musel uškrtit. V klasickém řeckém umění byl tento prototyp doveden k absolutní dokonalosti a Herkules v něm ztělesněnil nepřemožitelnou sílu a vůli - stojí klidně, s nohama pevně rozkročenýma, a jeho nadlidská námaha je pouze naznačena lehkým skloněním hlavy. Hrdina znehybnil šelmu a aby bylo jasné, že je lví tlama skutečně pevně sevřena, je její část vidět pod jeho paží. Boj však stále není u konce a lev právě zaryl svou přední tlapu do hrdinova stehna. V antickém umění byl Herkules nejčastěji zobrazovaným hrdinou a v době vzniku pražského Belvedéru byl prototyp boje s nemejským lvem často imitován, například na bronzovém reliéfu, který vznikl brzy po roce 1500 v okruhu sochaře Moderna. Obdobný antický reliéf byl ve sbírce kardinála della Valle, na bázi kolosální sochy barbara na levé straně "giardino pensile", jak byl tento dvůr nazýván. Na obou stranách tohoto pozdně antického římského reliéfu ze třetího století jsou stromy, reliéf mohl být vzorem nejen pro pražské zobrazení Herkula bojujícího se lvem, ale i pro kompozici všech výjevů na Ferdinandově Belvedéru, které jsou obdobně rámovány. Herkules bojující se lvem a iniciály královského páru umístěné nad ním a vyznačovaly nejen vchod na lodžii Belvedéru, ale také shrnovaly morální poselství příběhů, které vyprávěly reliéfy na soklech severního průčelí. Když Herkules vyhrál svou první bitvu, stáhl ze lva kůži a oblékl se do ní. Lví kůže chránila antického hrdinu stejně, jako ctnosti dobrého křesťana - to bylo tradiční moralizující čtení Herkulova mýtu a také patrně důvod výběru témat na dalších soklech severního průčelí s výjimkou druhého.
Ianus se dvěma tvářemi (krátce zastřižené vousy, dlouhé vlasy) sedí na kamenném bloku (oltáři ?), plášť má sepnutý na levém rameni, ale je rozevřený, takže je vidět horní polovina těla včetně genitálií. Ve zdvižené pravici drží dva velké klíče. Stromy na obou stranách., Bažant 2006#., and Zobrazení Iana je po formální stránce variací na téma Torso Belvedere ve Vatikánu (viz vedlejší zobrazení Iana). Na pražské stavbě nebyl Ianus zobrazen pouze ve funkci nebeského klíčníka a strážce prahu obecně. Na protějším soklu původní hlavní vchodové arkády je totiž zobrazen démon války, Furor, uvězněný v Ianově chrámu na Foru Romanu v Římě. Je nahý, ruce má svázány za zády a marně se snaží odtrhnout od stromu, okolo něhož je konec látkových pout ovázán. Sedí na hromadě zbroje a před ním se ještě tyčí hradba z šípů. Pražský Ianus tedy sedí před svým chrámem na Foru Romanu v centru antického Říma a k návštěvníkovi pozdvihuje pravou ruku se dvěma klíči jako důkaz toho, že jeho dvojitá brána je opravdu zamčena, což bylo hlavním obsahem slavného Jupiterova proroctví (Verg. Aen. 1, 286-287), které na sebe vztahoval i Ferdinand I. Ianus byl v šestnáctém století znám jako prototyp zbožného vladaře a příkladného mírotvorce přinášejícího prosperitu, ale na Belvedéru je Ianus současně je zobrazena tak, jak tehdejší publikum znalo opilého Noema. Reliéfem s Ianem/Noem byla s největší pravděpodobností naznačena starobylost Ferdinandova rodokmene sahající nejen k prvnímu římskému vládci, Ianovi, ale i k druhému Adamovi, jímž po biblické potopě znovu začala historie lidstva. V renesanci byl biblický patriarcha považován rovněž za proroka, a byl tedy nad jiné povolaný k tomu, aby svědčil o Ferdinandově budoucí světovládě.
Iásón v antické zbroji (oválný štít, krátký meč) útočí na draka, kterému jdou z úst plameny. Nalevo stromy a palmy, napravo stromy, na větvi předního stromu je přehozeno zlaté rouno., Bažant 2006#., and Reliéf oslavující Iásónovu výpravu za zlatým rounem byl na pražském Belvedéru jedním z klíčových výjevů a prostřednictvím habsburského mýtu byl bezprostředně provázán s celou řadou dalších zobrazení. Nejúžeji byl spjat s oběma sousedními cviklovými reliéfy, neboť nalevo byla orlice římského krále a napravo portrét Ferdinanda a Anny. Existovala tu však i snadno srozumitelná vazba na reliéf umístěný pod výjevem s Iásónem, na prvním soklu, kde je Herkules se sloupy. V roce 1516, na samém počátku své kariéry, Karel V. přijal jako svůj osobní znak jak zlaté rouno, tak Herkulovy sloupy. Herkulovy sloupy symbolizovaly nároky na nadvládu nad západní polokoulí a zlaté rouno nad polokoulí východní, kombinace těchto dvou antických emblémů tedy císaře svaté říše římské charakterizovala jako pána světa. Postoj Iásóna zabíjejícího kolchidského draka je zrcadlovým protějškem Kadma zabíjejícího thébského draka na opačném konci západního průčelí. Tato shoda nebyla určitě náhodná, protože sochař se v případě Iásóna musel odchýlit od textu Ovidiových "Proměn", které tak doslovně cituje ve výjevu s Kadmem. Podle Ovidia totiž hrdina s drakem nemusel bojovat, protože Aiétova dcera Médeia mu dala kouzelné byliny, kterými jej uspal. Umístění výjevů se zrcadlově převrácenou kompozicí na obou koncích západního průčelí bylo bezesporu vědomé a mělo je kompozičně sjednotit. Toto sjednocení nebylo motivováno pouze estetickým zřetelem, ale patrně naznačovalo, jak má divák celou tuto sérii reliéfů chápat. Je tu totiž jednoznačný vývoj od severní strany, kde je zabitím draka získáno zlaté rouno, pod jehož ochranou habsburští panovníci porážejí nepřátele, aby mohli nastolit nový Zlatý věk.
Danaé (nahá, šátek na hlavě) leží na loži, levou ruku pozdvihuje ke zlatému dešti, pravou má mezi nohama, pravá je lehce pokrčená, levá ohnuta v koleni, čímž je naznačeno, že má roztažené nohy. Lůžko je bohatě zdobené, střední noha ozdobena na boku vázou, postranice jsou zdobeny meandrem, nad nímž je úponka. Věž Danaé je naznačena cihlovým výklenkem v pozadí. Stromy a palmy na obou stranách., Bažant 2006#., and Zobrazení Danaé a zlatého deště nebyla inspirována antickými originály a podobnost s řeckými a římskými zobrazeními lze vysvětlit tím, že italští umělci dospěli nezávisle na svých starověkých vzorech ke stejnému ikonografickému schématu. Téma Danaé a zlatého deště prodělalo během první poloviny šestnáctého století zásadní proměnu a pro těsné sepjetí Paolo della Stella se severoitalským prostředím je typické, že jeho řešení odpovídá italským zobrazením z doby okolo poloviny tohoto století, především Danaé od Tiziana, jež vznikla kolem roku 1544--46. Tizianova Danaé je již zcela nahá a spojení s Jupiterem se aktivně účastní. Tomuto konečnému stupni odpovídá pražský reliéf, kde je Danaé rovněž nahá, s pohledem upřeným k zlatému dešti a s pravou rukou nataženou k lůnu. Na rozdíl od Tizianovy Danaé ještě zdvihá levou ruku směrem k dešti, jakoby jej přivolávala. Ve středověkém díle "Ovide moralisé" z doby kolem roku 1328 byla postava Danaé chápána alegoricky, jako Panna Maria, a Jupiterův déšť byl v tomto čtení Duchem svatým. V renesanci toto čtení patrně přežívalo, i když k němu také mohla přistoupit politická alegorie, oslava vlády přinášející mír a blahobyt. Série Jupiterových lásek by se nepoučenému divákovi mohla jevit jako frivolní anekdoty. Ten však, kdo se vyznal v dobovém výkladu antické mytologie, ihned pochopil jejich triumfální význam. Tehdejším mytologickým bestselerem byla "Hypnerotomachia Polifili" Francesca Colonny, kde je triumfální průvod Jupiterových lásek seřazen stejně jako na pražském Belvedéru. U Colonny byla na prvním alegorickém voze zobrazena Evropa a býk, na druhém je Léda souložící s labutí a na třetím Danaé se zlatým deštěm. Seřazení Jupiterových smrtelných milenek na pražském Belvedéru odkazuje nejen na "Hypnerotomachia Polifili" a tedy na triumfální symboliku, ale současně slouží jako předehra a zdůraznění významu reliéfů v ideovém středu západní fasády, kde byl nahoře Jupiter a Venuše a dole Furor a Ianus. Výjevy s Jupiterovými milenkami jsou totiž řazeny zprava doleva, podobně jako putti dole na balustrádě jsou tedy orientovány ke vchodové arkádě.
Evropa se složitým účesem pololeží na plujícím býkovi, levou rukou se ho drží za rohy, dívá se dozadu na pobřeží, pravou rukou pozdvihuje plášť, takže je do půl těla nahá. Na levém břehu Evropina družka v plášti se zdviženou rukou a pes běžící podél vody. Popředí v podobě pásu skalnatého břehu, stromy a palmy na obou stranách., Bažant 2006#., and Podle Ovidia se jej držela za rohy, dívala se dozadu na břeh a její plášť se vzdouval ve větru, podle Achillea Tatia stála na břehu moře její družka s rozpuštěnými vlasy a vztahovala ruce k Evropě (Ov. met. 2, 868--875; Ach. Tat. 1, 1, 6--8). Tuto situaci najdeme na četných renesančních zobrazeních, jimiž se mohl inspirovat autor pražského reliéfu. Mohl z nich převzít nejen tyrskou princeznu ležící na plovoucím býkovi a držící se jednou rukou jeho rohu, ale rovněž postavu ženy na břehu, jejíž gesto je ozvěnou posunku Evropy. Pražský reliéf se však liší od dobových zobrazení především v tom, že Evropa drží v natažené pravé ruce cíp pláště, takže má odhalenou celou horní část těla. Tento ikonografický rys dokazuje, že sochař pracující na pražském Belvedéru znal originální antická zobrazení, na nichž je Evropa velmi často charakterizována právě tímto způsobem. Gestem odhalování závoje byla v antickém řeckém a římském umění charakterizována nevěsta, protože to byla součást svatebního rituálu. To pochopitelně renesanční umělci nevěděli, a proto tento aspekt zobrazení Evropy ignorovali. Nejpravděpodobnějším důvodem, proč bylo gesto rituálního odhalování napodobeno právě v Praze, byla snaha prezentovat ve výzdobě Belvedéru také sbírku antických mincí Ferdinanda I. Na antických sidonských mincích se totiž Evropa objevuje přesně v té podobě, jak je zobrazena na západním průčelí Belvedéru.Série Jupiterových lásek by se nepoučenému divákovi mohla jevit jako frivolní anekdoty. Ten však, kdo se vyznal v dobovém výkladu antické mytologie, ihned pochopil jejich triumfální význam. Tehdejším mytologickým bestselerem byla "Hypnerotomachia Polifili" Francesca Colonny, kde je triumfální průvod Jupiterových lásek seřazen stejně jako na pražském Belvedéru. U Colonny byla na prvním alegorickém voze zobrazena Evropa a býk, na druhém je Léda souložící s labutí a na třetím Danaé se zlatým deštěm. Seřazení Jupiterových smrtelných milenek na pražském Belvedéru odkazuje nejen na "Hypnerotomachia Polifili" a tedy na triumfální symboliku, ale současně slouží jako předehra a zdůraznění významu reliéfů v ideovém středu západní fasády, kde byl nahoře Jupiter a Venuše a dole Furor a Ianus. Výjevy s Jupiterovými milenkami jsou totiž řazeny zprava doleva, podobně jako putti dole na balustrádě jsou tedy orientovány ke vchodové arkádě.
Nahý Jupiter sedí na pařezu (?), plášť přehozený přes levé rameno. Pravou rukou hladí po tváři nahého Ganyméda, který stojí před ním (uvolněný plášť přes pravé rameno) a natahuje k němu levou ruku. Za Jupiterem je na zemi orel a okřídlený blesk. Stromy a palmy na obou stranách., Bažant 2006#., and Po formální stránce kompozice nápadně připomíná obdobný výjev z malířské výzdoby Neronova Domus Aurea v Římě, kde je rovněž za Jupiterem zobrazen jeho orel. Kopii výjevu pořídil kolem roku 1538 Francesco da Hollanda. Antickou malbou se inspiroval Rafael a Giulio Romano (Jupitera s Amorem na stropě v "Loggia di Amore e Psyche" v Palazzo Farnese v Římě z roku 1518), Badassare Peruzzi (Jupiter s Ganymédem z lodžie papežské Villa Madama v Římě, po roce 1522), Polidoro da Caravaggio a další. Na pražském Belvedéru je Jupiter s Ganymédem zobrazen na velice důležitém místě, v blízkosti výjevů s Jupiterovými milenkami, přímo nad hlavní vchodovou arkádou. Lze proto uvažovat i o politických aspektech tohoto výjevu, jenž souvisí se slavným Jupiterovým proroctvím (Verg. Aen. 1, 286-287), které na sebe vztahoval i Ferdinand I. Triumfální rozměr mýtu o Ganymédovi byl obsažen již v antickém příběhu, podle nějž byl původně válečnou kořistí. Krásný mladík se stal předmětem boje mezi jeho bratrem, jímž byl Ilus, a milencem, lydským Tantalem. Milenec zítězil a Ganyméda si odvedl jako kořist. Mýtus o únosu Jupiterem údajně vznikl teprve po této události, jako svého druhu útěcha nad ztrátou milovaného bratra. Ganymédés do triumfální symboliky vstoupil rovněž díky tomu, že byl již v antických mýtech předzvěstí budoucího vítězství. Jupiter před bitvou s Titány totiž obětoval nebeskému bohu. Během oběti mu přeletěl nad hlavou orel, což si obětník vyložil jako dobré znamení, a proto umístil právě tohoto ptáka na svou válečnou standartu. Pod tímto znamením Jupiter porazil Titány, čímž se stal pánem světa, a kořistí z této bitvy byl právě krásný mladík z nepřátelského tábora, Ganymédés. Pro politický výklad mýtu o Ganymédovi byla velmi důležitá záměna Titánů za Giganty, k níž došlo již ve středověku. Zásadní rozdíl byl v tom, že přemožení Titánů otevřelo Jupiterovi cestu k moci, zatímco Giganti proti němu povstali, takže jejich porážka a ukořistění Ganyméda mohlo být prezentováno jako předobraz všech pozdějších vítězství nad povstalci.
Léda stojí nahá, část pláště mezi nohama, nohy má pokrčené a ústa pootevřená. Labuť s roztaženými křídly stojí na jejích stehnech a líbá ji zezadu na krk. Stromy a palmy na obou stranách., Bažant 2006#., and O tématu srov. Exemplum: Léda s labutí. Zobrazení na Belvedéru se těsně drží antické předlohy, známé z šesti renesančních kreseb a drobné rozdíly mezi nimi možná ukazují na to, že tehdy bylo známo několik variant tohoto typu. Pražský reliéf má nejblíže ke kresbě v tzv. Mantegnově skicáku z konce patnáctého století: Léda má nápadně vyvinutou muskulaturu, takže vypadá jako mladík, čemuž odpovídá i její fyziognomie a nakrátko ostříhané vlasy. To však neznamená, že pražský sochař pracoval právě podle této předlohy, protože nahé ženy na vedlejších reliéfech jsou podány obdobně. Analogii pro pražský reliéf najdeme v granadském paláci císaře Karla V. Je jím reliéf z cararského mramoru, který je dnes vystaven v "Palacio de Carlos V (Museo de Bellas Artes)" v Granadě. Po straně jsou stromy podobně jako na pražském reliéfu, takže i zde můžeme hledat inspiraci pro rámování cviklových reliéfů Ferdinandova letohrádku. Na rozdíl od granadské Lédy a jejích antických vzorů je však výjev v Praze zrcadlově převrácen, což ukazuje na to, že sochař patrně pracoval podle nějaké tištěné předlohy. Podle stejné předlohy jako Paolo della Stella, vytvořil v roce 1555 Antonio Brocco štukový reliéf v "Grüne Gewölbe" na zámku v Drážďanech. Série Jupiterových lásek by se nepoučenému divákovi mohla jevit jako frivolní anekdoty. Ten však, kdo se vyznal v dobovém výkladu antické mytologie, ihned pochopil jejich triumfální význam. Tehdejším mytologickým bestselerem byla "Hypnerotomachia Polifili" Francesca Colonny, kde je triumfální průvod Jupiterových lásek seřazen stejně jako na pražském Belvedéru. U Colonny byla na prvním alegorickém voze zobrazena Evropa a býk, na druhém je Léda souložící s labutí a na třetím Danaé se zlatým deštěm. Seřazení Jupiterových smrtelných milenek na pražském Belvedéru odkazuje nejen na "Hypnerotomachia Polifili" a tedy na triumfální symboliku, ale současně slouží jako předehra a zdůraznění významu reliéfů v ideovém středu západní fasády, kde byl nahoře Jupiter a Venuše a dole Furor a Ianus. Výjevy s Jupiterovými milenkami jsou totiž řazeny zprava doleva, podobně jako putti dole na balustrádě jsou tedy orientovány ke vchodové arkádě.
Kadmos (antikizující zbroj, přilba zdobená okřídlenou strvůrou) obrácený doleva útočí na draka oštěpem, drak uhýbá hlavou dozadu. Nalevo stromy, napravo palmy., Bažant 2006#., and Po Jupiterovi a Evropě následuje ve třináctém cviklu Kadmos. Přechod od řady výjevů s Jupiterovými láskami k zobrazení boje s drakem ale nebyl násilný a nerušil diváka při postupném prohlížení fasády a její přebohaté výzdoby. Plynulost vyprávění totiž zaručoval Kadmos, bratr Evropy a jeho dobrodružství, které bylo důsledkem jejího únosu. Ostatně i v Ovidiových Proměnách, jež tehdy byly hlavním zdrojem poučení o antické mytologii, následuje po příběhu o Evropě vyprávění o Kadmovi. Tyrský princ Kadmos byl vyslán, aby našel unesenou sestru, ale protože neuspěl, byl vyhnán do exilu. Jeho putování skončilo v Boiótii, kde zabil draka zasvěceného bohu války a založil město později nazvané Théby. Na Belvedéru hrdina zabíjí draka přesně podle Ovidiova líčení v Proměnách a to tak, že vrazil oštěp do netvorovy tlamy a v příštím okamžiku mu přibodne hlavu ke stromu. Postoj Kadma zabíjejícího thébského draka je zrcadlovým protějškem Iásóna zabíjejícího kolchidského draka na opačném konci západního průčelí. Tato shoda nebyla určitě náhodná, protože sochař se v případě Iásóna musel odchýlit od textu Ovidiových "Proměn", které tak doslovně cituje ve výjevu s Kadmem. Podle Ovidia totiž hrdina s drakem nemusel bojovat, protože Aiétova dcera Médeia mu dala kouzelné byliny, kterými jej uspal. Umístění výjevů se zrcadlově převrácenou kompozicí na obou koncích západního průčelí bylo bezesporu vědomé a mělo je kompozičně sjednotit. Toto sjednocení nebylo motivováno pouze estetickým zřetelem, ale patrně naznačovalo, jak má divák celou tuto sérii reliéfů chápat. Je tu totiž jednoznačný vývoj od severní strany, kde je zabitím draka získáno zlaté rouno, pod jehož ochranou habsburští panovníci porážejí nepřátele, aby mohli nastolit nový Zlatý věk. Příchod věčného míru je předpovězen na jižní straně západního průčelí, kde je zabitím draka (nepřátel Habsburků) umožněno založení nového města (světové říše). Na osvobozeném území totiž Kadmos založil Théby, v nichž panoval v míru a blahobytu, což zaručovala jeho manželka, kterou mu bozi přisoudili. Kadmos se ostatně jako alter ego císaře představuje i ve slavnostní výzdobě v Lille při triumfální cestě Filipa II. a Karla V. v letech 1549--1550.
Meleagros je zobrazen na koni (antická zbroj, vysoké kožené boty), v pravé ruce drží meč na kance připravený k ráně. Za ním jede na koni plešatý a vousatý muž. Před ním je muž (dlouhé vlasy, vousy, krátká tunika, vysoké kožené boty) s oštěpem namířeným na kance vybíhajícího z houští. Na obou stranách stromy., Bažant 2006#., and Po formální stránce je výjev variací na Hadriánův lov na tondu Konstantinova oblouku v Římě, kde najdeme obdobnou dvou jezdců. Ovidius v Proměnách vypráví, jak kalydónský král urazil Artemidu, která za trest na jeho zem seslala ohromného kance. Králův syn, Meleagros, shromáždil přední řecké hrdiny, včetně proslulé lovkyně Atalanty, aby zvíře ulovili. Ve druhém cviklu je zobrazen Meleagros a jeho společníci při lovu na kance, jenž se drží tehdy běžného typu loveckých výjevů, které sochař pouze obměnil tím, že Meleagra oblékl do antického oděvu. Na reliéfu je zobrazen klíčový moment tehdejšího způsobu boje - honec vyhání kance kyjem z úkrytu a lovec na koni se chystá zvíře probodnout mečem. Meleagr bojující s kancem mohl být chápán jako předobraz Ferdinanda bojujícího s protestantskými stavy.
Vlčice se otáčí k Romulovi a Removi, kteří jsou pod ní a sají její mléko. V pozadí hustý listnatý les., Bažant 2006#., and Vlčice zobrazená na pražském Belvedéru neodpovídá etruskému originálu z 5. století před Kristem, který byl jednou z nejslavnějších starožitností Říma, ale těsně se drží zobrazení, která se začínají objevovat v renesančním umění již od patnáctého století. Nejdůležitější rozdíl je v tom, že tato renesanční vlčice obrací hlavu dozadu, tedy k dětem. Toto zobrazení je shodné se starověkými římskými zobrazeními známými především z nesčetných reliéfů a mincí, ale pražský sochař je mohl převzít i ze soudobého umění, kde bylo téma velice časté. Rozdíl mezi skutečnou podobou římské sochy a její pražskou parafrází nemusí znamenat, že sochař neměl na mysli etruský bronz chovaný na Kapitolu, což dokazují dobová zobrazení kapitolských starožitností, na nichž vypadá vlčice stejně jako na Ferdinandově Belvedéru. Pražský reliéf se nedrží žádné známé předlohy, i když také zde lze najít analogie pro jednotlivé motivy. Motiv zezadu zobrazeného sedícího dítěte zakloněného dozadu a opírajícího se levou rukou o zem se objevuje velice často na antických i renesančních zobrazeních. Kojící Kapitolská vlčice každopádně měla ve výzdobě pražského Belvedéru dvojí funkci. Jednak byla součástí ideového programu soustředěného okolo Vergilovy Aeneidy, jednak charakterizovala Ferdinanda I. jako římského krále. Na podporu této teze lze uvést portrét Ferdinanda I. doprovázený kojící vlčicí na fasádě paláce Buonconsiglio v Tridentu, kterým byl v roce 1531 oslaven jeho nástup na trůn římského krále. Po obou stranách hlavní vchodové arkády jsou tedy zobrazeny klíčové události z bájné římské historie, k nimž došlo mezi Ianovým "zlatým věkem" a jeho obnovou za císaře Augusta. Na soklu sloupu nalevo od Běsa je Aeneas prchající s Anchísem z Tróje a napravo od Iana je zobrazena vlčice adoptující Romula a Rema. Příběh vlčice začíná za Numitora, vládce Alby Longy, města založeného Aeneovým synem Juliem/Askaniem. Numitor byl totiž zbaven trůnu svým bratrem Amuliem, který se bál Numitorových dětí a jeho dceru proto učinil Vestálkou, čímž si doufal navždy zajistit její panenství. Vestálka však otěhotněla s bohem Martem a narodila se jí dvojčata, která Amulius poručil utopit v Tibeře. Sluhové pověření tímto úkolem se však pro velké sucho nemohli dostat k hluboké vodě a tak ponechali děti na mělčině, kde je našla vlčice.
Karel V. (vousy, krátké vlasy) sedí na křesle s bočnicemi tvořenými okřídleným monstrem (lví hlava, ženské tělo), má na sobě lehké brnění (nalevo čep na kopí), kolem krku řád zlatého rouna, vysoké jezdecké boty, v levé ruce rukavice. Z městské brány vychází skupina křesťanských zajatců se řetězy na nohách, první dva klečí před císařem, první mu líbá nohu a druhý ruku. Vedle císaře stojí dva císařští vojáci v lehkém brnění s přilbami na hlavě a vousatý muž s baretem na hlavě, na sobě má vestu a pod ní košili se širokými rukávy, muž napřahuje obě ruce směrem k zajatcům. Za mužem s baretem jsou hlavy dvou prostovlasých mužů., Bažant 2006#., and Ve výjevu zobrazujícím Karla V. přijímajícího díky osvobozených křesťanů je parafrázována obdobná scéna na antickém římském sarkofágu ze druhého století, jenž byl v Cortile del Belvedere od roku 1512 (Bober, Rubinstein 1987, č. 160). Římský generál, který byl v šestnáctém století identifikován jako císař Traján, tu uděluje milost barbarům a sedí na totožném trůnu zdobeném po straně okřídleným monstrem (lví hlava, ženské tělo), na kterém je v Praze zobrazen Karel V. Pražský sochař z římského sarkofágu převzal i postavy vojáků stojících vedle císaře a udržujících pořádek v davu tlačícím se k panovníkovi.
Kentaur kráčí doprava, na hřbetě veze pololežící nahou ženu, která se chce zahalit do pláště, na kterém leží, ale kentaur jí v tom brání tím, že konec pláště vyzdvihuje před sebe levou rukou., Bažant 2006#., and Nejedná se o únos, protože žena na kentaurovi pohodlně leží a má pokorně skloněnou hlavu, pouze se snaží skrýt svou nahotu pláštěm, v čemž jí však únosce brání a levou rukou se s ní o plášť přetahuje. I v tomto případě však není akce s pláštěm zcela jasná a její smysl je patrně především dekorativní.
Vousatý muž v košili s ohrnutými rukávy, dlouhým pláštěm přehozeným přes hlavu a se sandály na nohou přistupuje k "hermovce". Muž drží v rukou látku (okraj zdobený stejným způsobem jako mužův plášť) a chystá se do ní zahalit "hermovku", která připomíná antické vzory absencí paží, nejedná se však o hlavu na sloupku, ale o vousatou mužskou hlavu s čepicí z listí, svalnatým torsem a dvěma dolů se zužujícíma "nohama". Napravo je strom, nalevo je strom s useknutou korunou. and Bažant 2006#.
Faunka (Oreada) se šátkem na hlavě sedí a levicí zeširoka otevírá plášť. Pravou rukou k sobě tiskne malého fauna (Faunigena), který saje z jejího pravého prsu a nataženou rukou se dotýká jejího levého prsu. Před nimi koza stojící na zadních a okusující listy stromu. Stromy na obou stranách. and Bažant 2006#.
Jezdec v antické zbroji s přilbou na hlavě a s kopím ve svěšené pravé paži jede doprava, za ním řada přilb a řada hlav koní naznačující jezdecký oddíl (?). V popředí na zemi hromada zbraní (štíty, oštěpy, šavle), na ní leží na zádech kůň, kterému se do břicha zakusuje lev. Nalevo strom, napravo palma., Bažant 2006#., and Výjev lva zakusujícího koně byl variací na antické římské sousoší ze třetího století před Kristem, které bylo spolu s kapitolskou vlčicí jedním z nejstarších a nejznámnějších atributů Říma. Sousoší bylo vystaveno na Campidogliu přinejmenším od pol. 13. století, a protože u něj byly vyhlašovány rozsudky smrti, bylo interpretováno jako symbol spravedlnosti. Přinejmenším od čtrnáctého století stálo na levé straně schodiště ("scale al leone") vedoucího k justičnímu paláci, v roce 1549 bylo přesunuto k opěrné zdi pod kostelem S. Maria in Aracoeli. V renesanci bylo sousoší slavné nejen pro svůj symbolický význam, ale též jako estetický objekt obdivovaný Rafaelem i Michelangelem.
Marcus Curtius skáče do propasti. Marcus v antické zbroji kopí v pravé ruce sedí na koni, který se vzpíná na zadních nohou nad propastí, z níž šlehají plameny., Bažant 2006#., and Curtiův skok do propasti byl často zobrazován společně s hrdinským činem Mucia Scaevoly, který najdeme na vedlejším soklu vlevo. Oba výjevy byly považovány za typické pro Liviovy dějiny, a proto je nalezneme i na titulním listu z roku 1568 s dřevoryty Josta Ammana, které se těsně drží dřevorytů z prvního ilustrovaného vydání Livia publikovaného Johannem Schöfferem v roce 1531. Curtiova oběť je ve vydání z roku 1568 v centrálním medailonu a Muciův příkladný čin je vlevo dole. O Marcovi Curtiovi srov. Berbara 2001.
Meleagros (opět bez přilby, v antické zbroji s vysokými koženými botami) se chystá stáhnout kalydónského kance šavlí, kterou právě vytahuje z pochvy. Stromy na obou stranách., Bažant 2006#., and Meleagros dobil kalydónského kance, kterého zranila Atalanta. Na reliéfu se právě chystá zvíře porcovat, což byl začátek sporu, kterým hon skončil. Meleagros se totiž při lovu do Atalanty zamiloval a věnoval jí nejvzácnější trofej, kančí hlavu.
Nahý Merkur sedí na plášti a dívá se skrz píšťalu siryngy. Stromy na obou stranách mají usekané větvě, k levému stromu je připevněna draperie., Bažant 2006#., and Syrinx na soklu třináctého sloupu východní fasády v každém případě tento výjev spojuje s reliéfem nalevo, kde je stejný nástroj zobrazen zavěšený na oltáři, z něhož bere Apollón nůž, aby stáhl Marsya z kůže. Poté, co Merkur vynalezl lyru a věnoval ji svému bratru Apollónovi, sestrojil také syringu. Tentokrát ji věnoval Athéně, ta však nástroj zahodila, protože jí znetvořil ústa. Tehdy si odhozené syringy všiml Marsyás, čímž započal příběh, který skončil na soklu dvanáctého sloupu faunovou smrtí. Časově by v tomto případě výjev na třináctém soklu předcházel ději vyprávěnému na soklu dvanáctém, což mohl být záměr. Podle výše zmíněných instrukcí, které divákovi poskytují putti zdobící balustrádové sloupky tím, kam kráčí, máme západní fasádu Belvedéru číst vždy směrem ke vchodové arkádě, což znamená, že na jižním konci musíme postupovat zprava doleva. Merkur byl v renesanci ctěn jako patron moudrosti a vědy, byl poslem předávajícím božské vědění lidem. Byl ochráncem řemeslníků, umělců, ale i matematiků, astronomů, a jako "Hermés Trismegistos" především patronem astrologů, alchymistů a tajných nauk obecně. Na takovou interpretaci ukazuje skutečnost, že reliéf s Merkurem je umístěn mezi zobrazení s Apollónem a Marsyem, jehož mystický výklad byl všeobecně rozšířen, a výjev s Herkulem a Antaiem, jímž vrcholila hrdinova cesta ke ctnosti, díky níž byl vzat na nebesa.