Jezdec v antické zbroji s přilbou na hlavě a s kopím ve svěšené pravé paži jede doprava, za ním řada přilb a řada hlav koní naznačující jezdecký oddíl (?). V popředí na zemi hromada zbraní (štíty, oštěpy, šavle), na ní leží na zádech kůň, kterému se do břicha zakusuje lev. Nalevo strom, napravo palma., Bažant 2006#., and Výjev lva zakusujícího koně byl variací na antické římské sousoší ze třetího století před Kristem, které bylo spolu s kapitolskou vlčicí jedním z nejstarších a nejznámnějších atributů Říma. Sousoší bylo vystaveno na Campidogliu přinejmenším od pol. 13. století, a protože u něj byly vyhlašovány rozsudky smrti, bylo interpretováno jako symbol spravedlnosti. Přinejmenším od čtrnáctého století stálo na levé straně schodiště ("scale al leone") vedoucího k justičnímu paláci, v roce 1549 bylo přesunuto k opěrné zdi pod kostelem S. Maria in Aracoeli. V renesanci bylo sousoší slavné nejen pro svůj symbolický význam, ale též jako estetický objekt obdivovaný Rafaelem i Michelangelem.
Arkádový ochoz věže, 1551 (Paolo della Stella ?), podle dobových zobrazení se jednalo o sloupový ochoz s architrávem a pětibokými nárožními věžičkami. Nad ochozem byla esovitě prohnutá báň 1561-1563 (Bonifác Wolmut), na jejímž vrcholu byly dvě zmenšující se lucerny s báněmi rovněž esovitě prohnutými. Dnešní pilířové arkády a tvar střechy jsou z let 1769-70 (N. Pacassi)., Merhautová 1994#, s. 135-139., and Jeden z prvních dokladů kolonády v českých zemích. Sloupový ochoz s rovným překladem byl nepochybně inspirován antickou architektonickou tradicí
Varhanní kruchta při západní zdi chrámu. Zevní stěna s arkádami ve stylu palladiánské renesance., Merhautová 1994#, 138-140., and Spojení dvou principů antické architektury (římský systém kombinující pilíř s obloukem prolamující zeď, jemu je předložen helénistický systém, sloup podpírá kladí). Wolmut patrně nečerpal insúiraci z traktátů, ale v římských stavbách (Palazzo di Venezia, předsíň sv. Marka, loggie sv. Petra), inspirovaných antikou. Zvolil dole řád toskánský převedený do plochých pilastrů, pak jónský s hmotnějšími polosloupy.
Letohrádek Hvězda byl umístěn zhruba uprostřed královské obory založené roku 1539, jejíž zeď z let 1541-1563 je dodnes dochována. Stavba podle návrhu arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského, stavěl Hans Tirol a od roku 1556 Bonifác Wolmut, na stavbě se podílel Giovanni Maria Aostalli del Pambio, Giovanni Lucchese. Stavba má na půdorys šesticípé hvězdy, konstrukčně vychází z kružnice o poloměru 10 sáhů (60 stop). Jednotlivá patra díky odlišnému vnitřnímu uspořádání mají zcela jinou atmosféru, dole je sklep s centrálním sálem-grottou, okolo níž obíhá kruhový ochoz. V slavnostně laděném přízemím vyzdobeném nástropními štukami (Giovanni de Spatio a Pietro Ferrabosko) má centrální místnost charakter rodového mauzolea. Tato centrální prostora dvanáctiúhelníkového půdorysu je usvětlená okny na konci chodeb s valenými stropy a není přímo spojena s okolními místnostmi, jmiž lze projít jenom okružním směrem. V patře je uprostřed vzdušná hala, okolo níž jsou umístěny ložnice identického půdorysy, ale odlišené detaily stropů, krbů (v iónském řádu) a podlah. Celé druhé patro zabíral velký sál s malovaným stropem, který se nedochoval. Četné niky v místnostech i na schodišti naznačují, že interiér měl být bohatě vyzdoben sochami. Původní jehlanová střecha nahrazena střechou s lucernou při rekonstrukce podle projektu J. B.Matheye (kol 1700), ta po roce 1780 nahrazena dnešní nízkou střechou. Stavba je umístěna ve středu areálu ohrazeném zdí dekorativně-pevnostního charakteru, jež má půdorys čtverce o straně c. 20 sáhů, severní strana je na vrcholu vysokého srázu, takže ze severních oken byla vyhlídka do okolní krajiny. Pod severní stěnou je menší obdélná terasa obehnaná rovněž zdí, ke zdi areálu letohrádku přiléhá míčovna dokončená 1558., Morávek 1954#; Krčálová 1976#, 55., and Jedna z prvních předměstských vil v českých zemích. O stavbě napsal po roce 1555 oslavnou latinskou báseň "Ferdinandopyrgum" Vavřinec Špán (Hejnic, Martinek, Rukověť 5, s. 295), český překlad Ryba 1941, 53-59. Další oslavná báseň, Torzarrelianus 1997 (srov. Hejnic, Martínek, Rukověť 5, s. 379), vydal v nepatrné obměně pod svým jménem Jan Sixti (Sixti 1617, srov. Hejnic, Martínek, Rukověť 5, s. 113).