This article focuses on the early post-1989 period when the ''Slovak question'' returned with full force to the gradually democratizing political arena and surprised Czech society and its budding political elite, who were both unprepared to address the question. The author reveals the imbalance of ''Czechoslovakism'' - its story and historical lesson - between the two sides of the once united country. In Slovakia, Czechoslovakism was ''part of the living language of politics and journalism of the Slovak experience,'' whilst in Czech society, its reception was lukewarm and superfi cial. Thanks to his insight into federal and republican politics in the early days of democratic revival, the author presents his readers with a fascinating breakdown of the factual-historic presence of Czechoslovakism at a time when its word-historical presence was minimal. He analyzes how Slovakia stepped into democracy by exercising its national sovereignty in federal structures and played as active a role as ever in Czech-Slovak relations. Meanwhile, the Czech side remained merely reactive. In contrast to the Slovak scene, Czechs were engaged in a ''politics of returns,'' buttressed by a resolutely idealized image of the First Republic and a renewed spirit of ''Czechoslovakness,'' which was deceptively refreshing for Czech society. These were two political worlds, able to fi nd a common denominator only with great effort. The author explains that Czech politics were de facto forced - by the Slovaks, who were developing federal principles and creating policies for national sovereignty - into lackluster policy-making of their own national sovereignty. Even so, these forced politics had their advocates, such as national-socialist politicians in the Czech National Council at that time. and Překlad Tereza Jonášová a Kathleen Geaney
Studie se zabývá otázkou, proč Československá strana sociálnědemokratická (ČSSD), která se v polovině devadesátých let stala vedle Občanské demokratické strany nejsilnější politickou silou v zemi, nedokázala po listopadu 1989 ovlivnit českou veřejnost a zasáhnout do politických debat o hodnocení komunistické minulosti. Sleduje, kdo vlastně byli první aktéři sociálnědemokratické politiky, a zdůrazňuje roli nejdůležitějších vstupních dělítek mezi nimi, určených rozdílným vztahem k tradici a odlišnými životními osudy před listopadem 1989. Podle nich autor dělí sociální demokraty do tří hlavních skupin: na „restituční“, „pokračovací“ a „nové“. Nejpočetnější proud „restituční“ (Slavomír Klaban) usiloval o obnovení sociální demokracie po čtyřiceti letech přerušené činnosti, přičemž vycházel ze vzpomínky na ovládnutí strany prokomunistickou frakcí v roce 1948 a následné represe. „Pokračovací“ sociální demokraté z exilu (Karel Hrubý, Jiří Loewy) a z okruhu chartistických „nezávislých socialistů“ (Rudolf Battěk, Jaroslav Mezník) za sebou měli dlouhá léta angažovaného odporu proti komunistické vládě. Kromě nich se k myšlence sociální demokracie po pádu „starého režimu“ přihlásili noví aktivisté, kteří se stranou dříve neměli prakticky nic společného, včetně bývalých komunistů, zčásti působících v reformním klubu Obroda. Tato základní východiska byla konfrontována s reálným polistopadovým postavením sociální demokracie, určovaným několika vnějšími faktory: Občanské fórum nepřálo rozvoji politických stran, veřejné mínění rychle a dlouhodobě opouštělo hesla socialismu (byť reformovaného), komunistická strana dokázala přežít do nových poměrů a ucházela se o zastupování nejen svého tradičního členstva, ale všech levicových voličů. Tato situace vyžadovala od sociální demokracie politické jednání v prostoru mezi Občanským fórem a KSČM, na něž vznikající strana nebyla připravena. První zvolené vedení bývalého exilového činitele Jiřího Horáka mělo slabou pozici a vedle něj se prosazovalo mnoho autorit pocházejících z různorodého politického prostředí, které chtěly naplňovat tradiční značku strany vlastním obsahem, přičemž je všechna témata spjatá s minulostí rozdělovala. To se změnilo po zvolení Miloše Zemana do čela strany v únoru 1993. Nový předseda nesplnil očekávání žádné ze stávajících skupin, které doufaly, že se do sporů o minulost autoritativně zapojí a přikloní se na jejich stranu. Naopak do sociální demokracie programově zapojoval nositele různých politických tradic a názorů, které se vzájemně vyvažovaly, a nechával zaznít pluralitě hlasů. Dokumentární přílohu, ke studii tvoří edice „Dopisy Jaroslava Mezníka o myšlence a politice sociální demokracie“. Vybrané dopisy pocházejí z let 1978 až 1993 a jsou uloženy v osobním fondu Jiřího Loewyho v Archivu Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i. Brněnský historik Jaroslav Mezník, který byl po podpisu Charty 77 jednou z hlavních osobností skupiny takzvaných nezávislých socialistů, se v listech adresovaných většinou novináři Jiřímu Loewymu do exilu zamýšlí nad možnostmi nekomunistického socialistického myšlení a politiky v Československu, zdejšími tradicemi sociální demokracie i jejím aktuálním směřováním. Důležité místo zde zaujímají Mezníkovy snahy o porozumění a zprostředkování mezi exilem a disentem, respektive později domácí politickou scénou., In the mid-1990s the Czechoslovak Social Democratic Party (Československá strana sociálnědemokratická), next to the Civic Democratic Party, became the strongest political force in the country. This article is concerned with the question of why it was unable after the Changes of November and December 1989 to influence the Czech public and become involved in the political debates about the Communist past. The author considers who actually were the first actors in Social Democratic politics, and stresses the role played by the most important initial differences between them in their attitudes towards tradition and certain personal lives before November 1989. According to these differences, the author divides the Social Democrats into three main groups: the ‘restitution group’, the ‘continuity group’, and the ‘new group’. The numerically largest group, the ‘restitution group’ (led by Slavomír Klaban, born in 1922), attempted to restore the Social Democratic Party after the forty-year break in its activity. In doing so, this group based itself on the bitter memory of the pro-Communist faction’s having taken control of the party in 1948, and on the repressive measures that followed. The ‘continuity group’, comprising exile Social Democrats (led by Karel Hrubý, born 1923, and Jiří Loewy, 1930–2004) and ‘independent Socialists’ who had signed Charter 77 (led by Rudolf Battěk, born 1924, and Jaroslav Mezník, 1928–2008) had the experience of many years of active resistance to the Communist régime. Apart from them, new activists, who previously had practically nothing in common with the party, joined the Social Democrats after the fall of the ‘ancien régime’. Amongst them were former Communists, some of whom were active in the Obroda reform club. These fundamental starting points ran up against the actual position of the Social Democrats after the Changes of late 1989. This position was determined by several external factors: the Civic Forum did not wish to see political parties develop, the public quickly and for the long-term abandoned the slogans of Socialism (even if reformed), and the Communist Party was able to survive in the new circumstances and sought to represent not just its traditional members, but all left-wing voters. This situation required political action from the Social Democrats in the space between the Civic Forum and the Communist Party of Bohemia and Moravia, for which the nascent party was ill prepared. The first elected leadership under the former exile Social Democrat functionary Jiří Horák (1924–2003) had a weak position and many other, and figures of authority, from diverse political milieux, struggled for preeminence, seeking to use the Social Democratic name to assert their own views. But in fact any topic that was related to the past divided them. That changed after the election of Miloš Zeman (born 1944) as head of the party in February 1993. The new party chairman did not meet the expectations of any of the existing groups amongst the Social Democrats, which hoped that Zeman would authoritatively join in debates about the past and take sides. On the contrary, he made it part of his programme to include adherents of diverse political traditions and views in the Social Democratic Party; they balanced each other out and Zeman let a plurality of voices be heard. The article is followed by a selection of ‘The Letters of Jaroslav Mezník on the Ideas and Policies of Social Democracy’ from 1978 to 1993. (The originals are amongst the papers of the journalist Jiří Loewy, deposited in the Archive of the Institute of Contemporary History, Prague.) In these letters, addressed mostly to Loewy, the Brno historian Mezník, a key figure of the group of ‘independent Socialists’ after he signed Charter 77, ponders the possibilities of non-Communist Socialist thinking and policy in Czechoslovakia, the local traditions of the Social Democrats, and their current orientation. An important role was played here by Mezník’s efforts to achieve understanding between exiles and dissidents at home and to mediate between them, which he later did once both groups were back on the Czechoslovak political scene.