Those who argue that dispositional explanations are genuine explanations usually construe them as causal explanations. There are several well-known arguments against the causal efficacy of dispositions, but there are as well demonstrations that on some minimal conditions, dispositions could be viewed as causally relevant to the effects which they are taken to explain. Although the latter position is generally tenable, it may be shown that in some important cases it is not a good idea to commit to a causal construal of dispositional explanations. The argument goes as follows: (1) Dispositional explanations are valued for certain specific extra-inferences which they allow us to draw; (2) The causal construal of dispositional explanations can account for some of these extra-inferences only on the assumption that the disposition is a common cause of its manifestations; (3) However, under certain circumstances, the common cause assumption is refuted on theoretical or empirical grounds; Therefore, (4) under certain circumstances, the causal construal of dispositional explanations cannot account for what these explanations are valued for. The latter conclusion is a reason to argue that in some cases at least, the causal construal of dispositional explanations should be avoided., Ti, kteří tvrdí, že dispoziční vysvětlení jsou skutečná vysvětlení, je obvykle považují za kauzální vysvětlení. Existuje několik dobře známých argumentů proti kauzální účinnosti dispozic, ale jsou zde také demonstrace, že za určitých minimálních podmínek lze dispozice považovat za kauzálně relevantní vzhledem k účinkům, které mají být vysvětleny. I když je tato pozice obecně udržitelná, může být prokázáno, že v některých důležitých případech není dobré zavázat se k příčinnému konstruktivnímu vysvětlení. Argument jde následovně: (1) Dispoziční vysvětlení jsou oceňována pro určité specifické extra-závěry, které nám umožňují kreslit; (2) Kauzální konstrukční dispoziční vysvětlení může vysvětlit některé z těchto extra-dedukcí pouze za předpokladu, že dispozice je společnou příčinou jejích projevů; (3) Za určitých okolností je však předpoklad společné příčiny vyvrácen z teoretických nebo empirických důvodů; Proto (4) za určitých okolností nemůže kauzální konstrukční vysvětlení vysvětlení vysvětlit, za co jsou tato vysvětlení oceňována. Tento závěr je důvodem pro tvrzení, že v některých případech je třeba se vyhnout kauzálnímu konstrukčnímu vykládání vysvětlení. kauzální konstruktivní vysvětlení nemůže vysvětlit, za co jsou tato vysvětlení oceňována. Tento závěr je důvodem pro tvrzení, že v některých případech je třeba se vyhnout kauzálnímu konstrukčnímu vykládání vysvětlení. kauzální konstruktivní vysvětlení nemůže vysvětlit, za co jsou tato vysvětlení oceňována. Tento závěr je důvodem pro tvrzení, že v některých případech je třeba se vyhnout kauzálnímu konstrukčnímu vykládání vysvětlení., and Lilia Gurova
Using ideas from John Searle, Roy Harris, Michael Reddy, and Nelson Goodman, I argue that texts, such as they are commonly conceived, lack brute existence. The common idea of texts is a conceptual construction which is useful in practical everyday contexts but not in serious theorizing, where it creates illusions and contradictions. One of these illusions is the idea of an objective textual meaning, a meaning which is ''in the text'': what we actually have in the way of textual meaning are the ideas of various persons – authors, readers, and commentators – about the meaning of the text. When applied to fictional characters, this way of viewing things explains why it makes sense to regard fictional characters as being created and as lacking brute existence., Použitím nápadů od Johna Searleho, Roy Harris, Michaela Reddyho a Nelsona Goodmana, tvrdím, že texty, tak jak jsou běžně koncipovány, postrádají hrubou existenci. Společná myšlenka textů je koncepční konstrukce, která je užitečná v praktických každodenních kontextech, ale ne ve vážném teoretizování, kde vytváří iluze a protiklady. Jednou z těchto iluzí je myšlenka objektivního textuálního významu, významu, který je "v textu": to, co vlastně máme ve způsobu textuálního významu, jsou myšlenky různých osob - autorů, čtenářů a komentátorů - o významu textu. Při použití na fiktivní postavy vysvětluje tento způsob prohlížení věci, proč má smysl považovat fiktivní postavy za vytvořené a chybějící hrubou existenci., and Anders Pettersson
The goal of this paper is to examine the conditions of validity for the rule of β-conversion in TIL, which is a hyperintensional, typed λ-calculus of partial functions. The rule of β-reduction is a fundamental computational rule of the λ-calculi and functional programming languages. However, it is a well-known fact that the specification of this rule is ambiguous (see, e.g., Plotkin 1975 or Chang & Felleisen 2012). There are two procedurally non-equivalent ways of executing the rule, namely β-conversion ''by name'' and β-conversion ''by value''. In the λ-calculi conversion by name is usually applied, though it is known that such a conversion is not unconditionally valid when partial functions are involved. If a procedure that is typed to produce an argument value is improper by failing to produce one, conversion by name cannot be validly applied. On the other hand, conversion by value is valid even in the case of improperness. Moreover, we show that in a typed λ-calculus the specification of λ-closure is also not unambiguous. There is an interpretation of this specification under which β-reduction by name is not valid even when the argument procedure does not fail to produce a value. As a result, we present a universally valid rule of β-reduction by value. and Cílem této práce je zkoumat podmínky platnosti pravidla β-konverze v TIL, což je hyperintenzivní, psaný λ-kalkul dílčích funkcí. Pravidlo β-redukce je základním výpočtovým pravidlem λ-kalkulů a funkčních programovacích jazyků. Je však dobře známo, že specifikace tohoto pravidla je nejednoznačná (viz např. Plotkin 1975 nebo Chang & Felleisen 2012). Existují dva procedurálně neekvivalentní způsoby provedení pravidla, a to β-konverze '' podle názvu '' a ''β-konverze'' podle hodnoty'. V kontextu λ-kalkulů se obvykle používá konverze podle názvu, ačkoli je známo, že taková konverze není bezpodmínečně platná, pokud jde o dílčí funkce. Je-li zadaný postup, který má hodnotu parametru argumentu, nesprávný tím, že jej neproběhne, nemůže být konverzace podle názvu platně použita. Na druhé straně konverze hodnotou platí i v případě nevhodnosti. Navíc ukážeme, že v zadaném λ-kalku není specifikace uzavření λ jednoznačná. Existuje interpretace této specifikace, při níž není jméno p-redukce platné, ani když proces argumentu nedokáže vytvořit hodnotu. Výsledkem je obecně platné pravidlo β-redukce hodnotou .
Two kinds of individuals are distinguished: abstract and concrete. Whereas abstract individuals belong to our conceptual sphere, concrete individuals (i.e. particulars) individuate the world of matter. A subject investigating the external world projects abstract individuals onto concrete ones. The proposal offers a solution to various metaphysical and epistemological puzzles concerning individuals, e.g., the Ship of Theseus, the Polish Logician, problems with reidentification, or proper names. and Jiří Raclavský
The methods of abstraction and idealization are commonly viewed as basic to both the natural and the social sciences. Since the 1970s, they have also been a focus of attention in the philosophy and methodology of science. However, their nature as methods, i.e., sequences of instructions, has not been adequately explicated. The paper attempts to capture the core of these methods in the sense of simplified sequences of instructions. The proposal is illustrated in a reconstruction of the application of both methods in economics as a representative of the social sciences., Metody abstrakce a idealizace jsou běžně považovány za základní pro přírodní i společenské vědy. Od sedmdesátých let se pozornost věnuje také filozofii a metodologii vědy. Jejich povaha jako metody, tj. Sekvence instrukcí, nebyla dostatečně vysvětlena. Příspěvek se pokouší zachytit jádro těchto metod ve smyslu zjednodušených sekvencí instrukcí. Návrh je ilustrován rekonstrukcí aplikace obou metod v ekonomii jako zástupce společenských věd., and Juraj Halas
Abstract: By action model, we understand any logic-based representation of effects and executability preconditions of individual actions within a certain domain. In the context of artificial intelligence, such models are necessary for planning and goal-oriented automated behaviour. Currently, action models are commonly hand-written by domain experts in advance. However, since this process is often difficult, time-consuming, and error-prone, it makes sense to let agents learn the effects and conditions of actions from their own observations. Even though the research in the area of action learning, as a certain kind of inductive reasoning, is relatively young, there already exist several distinctive action learning methods. We will try to identify the collection of the most important properties of these methods, or challenges that they are trying to overcome, and briefly outline their impact on practical applications., Abstrakt: Podle akčního modelu chápeme logickou reprezentaci efektů a předpokladů vykonatelnosti jednotlivých akcí v rámci určité domény. V kontextu umělé inteligence jsou tyto modely nezbytné pro plánování a cílené automatizované chování. V současné době jsou akční modely běžně ručně psány odborníky domény předem. Vzhledem k tomu, že tento proces je často obtížný, časově náročný a náchylný k chybám, má smysl nechat agenty seznámit se s účinky a podmínkami akcí z vlastních pozorování. I když je výzkum v oblasti akčního učení, jako určitý druh indukčního uvažování, relativně mladý, existuje již několik výrazných metod učení. Pokusíme se identifikovat sbírku nejdůležitějších vlastností těchto metod., and Michal Čertický
Some philosophers hold that it would be impossible for us to do something actively if the physical world were causally closed, i.e., if in the physical world all events were caused by other physical events if they are caused at all. The reason for this view is that these philosophers adhere to what I call the traditional picture of action. Recently, Martine Nida-Rümelin tried to defend this picture by phenomenological considerations. According to the traditional picture a behavior can only count as something an agent does actively if it is ultimately caused by the agent in an agent-causal way. In this paper I adduce three arguments against agent causation: (1) We do not really understand what agent causation is. (2) If agent causation were real, we would be confronted with the strange fact that human agents can only cause certain tiny events in the brain. (3) There is no empirical evidence that agent causation is real. In the last part of my paper I present an alternative account of the difference between what agents do actively and what is done to them., Někteří filosofové se domnívají, že by bylo pro nás nemožné něco aktivně činit, kdyby byl fyzický svět kauzálně uzavřen, tj. Kdyby byly všechny události způsobeny jinými fyzickými událostmi, kdyby byly ve fyzickém světě způsobeny vůbec. Důvodem tohoto názoru je, že tito filozofové dodržují to, čemu říkám tradiční obraz jednání. Nedávno se Martine Nida-Rümelin pokusila tento obraz obhájit fenomenologickými úvahami. Podle tradičního obrazu se chování může počítat pouze jako něco, co agent dělá aktivně, pokud je nakonec způsobeno agentem v kauzálním způsobu. V tomto příspěvku uvádím tři argumenty proti příčinám agenta: (1) Opravdu nechápeme, co je to příčina agenta. (2) Pokud byla příčinná souvislost agenta skutečná, byli bychom konfrontováni s podivnou skutečností, že lidští agenti mohou v mozku způsobit jen určité drobné události. (3) Neexistují žádné empirické důkazy, že příčinná souvislost agentů je skutečná. V poslední části mé práce uvádím alternativní popis rozdílu mezi tím, co agenti aktivně dělají a co se s nimi děje., and Ansgar Beckermann
In his book Individuals P. F. Strawson writes that ‘both the Cartesian and the no-ownership theorists are profoundly wrong in holding, as each must, that there are two uses of ''I'', in one of which it denotes something which it does not denote in the other’ (p. 98). I think, by contrast, that there is a defensible ''Cartesian materialist'' sense, which Strawson need not reject, in which I (=df. the word ''I'' or the concept i) can and does denote two different things, and which is nothing like the flawed Wittgensteinian distinction between the use of I ''as object'' and the use of I ''as subject''. I don’t argue directly for the ''two uses'' view, however. Instead I do some preparatory work. First I criticize one bad (Wittgensteinian or ''Wittgensteinian'') argument for the ''only one use of I'' view. Then I offer a phenomenological description of our everyday experience of ourselves that leads to an attack on ''corporism''-the excessive focus on the body in present-day analytic philosophy of mind., Ve své knize Jednotlivci PF Strawson píše, že ,,jak karteziánští, tak teoretici bez vlastnictví jsou naprosto špatní v držení, protože každý musí, že existují dvě použití,, I '', v jednom z nich označuje něco, co neoznačuje v ostatních “(str. 98). Naproti tomu si myslím, že existuje obranný ,,karteziánský materialistický'' smysl, který Strawson nemusí odmítat, ve kterém I (= df. Slovo ,,I'' nebo pojem i) lze a označuje dvě různé věci, a které není nic takového jako chybný Wittgensteinův rozdíl mezi použitím I 'jako objektu' a použitím I 'jako předmětu'. Nehledám však přímo na pohled ,,dvou použití''. Místo toho dělám nějaké přípravné práce. Nejprve kritizuji jeden špatný (Wittgensteinův nebo ,,Wittgensteinův'') argument pro ,,jediné použití I''. Pak nabízím fenomenologický popis našich každodenních zkušeností, které vedou k útoku na ,,korporismus'' - nadměrné zaměření na tělo v současné analytické filozofii mysli., and Galen Strawson
This paper addresses the so-called ''truthmaker problem'' or ''grounding problem'' for presentism. In section 1, I set the stage by introducing presentism and the truthmaker problem. In section 2, I consider a proposed solution to it, which I call the ''laws of nature proposal'' (LNP), recently defended by Markosian (2013). I argue that LNP fails as a solution to the truthmaker problem because it does not meet a constraint that is generally taken as constitutive of it: that the entities doing truthmaker work should be categorical. Then, in section 3, I discuss the prospects of abandoning this ''categoricity constraint''. The conclusion of this discussion is that the presentist should be allowed to such a move. This, however, is not completely good news for the friends of LNP, since the abandonment of the ''categoricity constraint'' opens the door to simpler solutions, like what is often called ''Lucretianism''., Tento článek se zabývá tzv. ,,Problémem pravdy'' nebo ,,problémem uzemnění'' pro presentismus. V oddíle 1 jsem stanovil etapu zavedením presentismu a problematiky pravdy. V oddíle 2 se zabývám navrhovaným řešením, které nazývám ,,zákony o přírodním návrhu'' (LNP), které nedávno obhajoval Markosian (2013). Domnívám se, že LNP selhává jako řešení problému s pravdivostí, protože nesplňuje omezení, které je obecně považováno za jeho konstitutivní: že subjekty provádějící práci s pravdivostí by měly být kategorické. Poté v oddíle 3 diskutuji vyhlídky na opuštění této ,,kategorie omezení''. Závěrem této diskuse je, že by měl být moderátorovi umožněn takový krok. To však není pro přátele LNP úplně dobrá zpráva, protože opuštění ,,kategorického omezení'' otevírá dveře k jednodušším řešením, jako je to, co se často nazývá ''lykretianismus''., and Pablo Rychter