Some philosophers hold that it would be impossible for us to do something actively if the physical world were causally closed, i.e., if in the physical world all events were caused by other physical events if they are caused at all. The reason for this view is that these philosophers adhere to what I call the traditional picture of action. Recently, Martine Nida-Rümelin tried to defend this picture by phenomenological considerations. According to the traditional picture a behavior can only count as something an agent does actively if it is ultimately caused by the agent in an agent-causal way. In this paper I adduce three arguments against agent causation: (1) We do not really understand what agent causation is. (2) If agent causation were real, we would be confronted with the strange fact that human agents can only cause certain tiny events in the brain. (3) There is no empirical evidence that agent causation is real. In the last part of my paper I present an alternative account of the difference between what agents do actively and what is done to them., Někteří filosofové se domnívají, že by bylo pro nás nemožné něco aktivně činit, kdyby byl fyzický svět kauzálně uzavřen, tj. Kdyby byly všechny události způsobeny jinými fyzickými událostmi, kdyby byly ve fyzickém světě způsobeny vůbec. Důvodem tohoto názoru je, že tito filozofové dodržují to, čemu říkám tradiční obraz jednání. Nedávno se Martine Nida-Rümelin pokusila tento obraz obhájit fenomenologickými úvahami. Podle tradičního obrazu se chování může počítat pouze jako něco, co agent dělá aktivně, pokud je nakonec způsobeno agentem v kauzálním způsobu. V tomto příspěvku uvádím tři argumenty proti příčinám agenta: (1) Opravdu nechápeme, co je to příčina agenta. (2) Pokud byla příčinná souvislost agenta skutečná, byli bychom konfrontováni s podivnou skutečností, že lidští agenti mohou v mozku způsobit jen určité drobné události. (3) Neexistují žádné empirické důkazy, že příčinná souvislost agentů je skutečná. V poslední části mé práce uvádím alternativní popis rozdílu mezi tím, co agenti aktivně dělají a co se s nimi děje., and Ansgar Beckermann
A comparison of Searle’s contrasting position on explaining consciousness and free will is conducted with an aim to show that while consciousness on his view presents a relatively easy problem, while free will is presented as a serious challenge to naturalism. We suggest that with a certain shift of perspective on causality, free will problem might be just as tractable as the problem of consciousness., Porovnání Searlovy kontrastní pozice s vysvětlením vědomí a svobodné vůle je prováděno s cílem ukázat, že zatímco vědomí na jeho pohled představuje relativně snadný problém, zatímco svobodná vůle je prezentována jako vážný problém pro naturalismus. Navrhujeme, že s určitým posunem pohledu na kauzalitu by mohl být problém svobodné vůle stejně praktický jako problém vědomí., and Juraj Hvorecký
Tento článek se zabývá institutem informovaného souhlasu, zásadního právního i etického institutu v oblasti medicíny. Zkoumána je jeho etymologie, jeho ontologický status, jeho normativní síla a konečně i jeho charakteru jako komunikačního aktu. Text má prokázat tezi, že informovaný souhlas je komunikačním aktem - nikoliv pouhým mentálním stavem - který má za určitých podmínek normativní sílu. Tato normativní síla se plně projeví pouze v případě splnění základních podmínek: dostatečného poučení, dostatečného porozumění, svobodné a vážné vůle a kompetence pacienta., This article deals with the institute of informed consent, a fundamental legal and ethical institute in the field of medicine. Its etymology, ontological status, its normative power and, finally, its character as a communication act are studied. The text shows that informed consent is a communicative act - not just an inner mental state and that it has significant normative power. This normative power is manifesting itself only when certain conditions are met: sufficient disclosure, sufficient understanding, voluntariness and competence of the patient., and Adam Doležal.
Článek se zaměřuje na analýzu přístupu vybraných zahraničních právních řádů (Německo, Spojené státy americké), českého právního řádu a projektu DCFR k problematice rozsahu poučení pacienta o rizicích spojených s navrhovanou léčbou. Článek se rovněž snaží zodpovědět otázku, zda je vůbec možné a vhodné rozsah rizik, o nichž je třeba pacienta informovat, konkrétně vymezit, a pokud ano, jakým způsobem., The article is focused on the analysis of the approach of particular foreign legal orders (Germany, USA) as well as the Czech legal order and the DCFR project to the issue of the extent of disclosure of risk information. The article also seeks to answer the question whether or not it is possible and appropriate to define the extent of disclosure of risk information specifically and if so, how., and Ivo Smrž.
O příčinách svého chování v běžném životě zpravidla nepřemýšlíme, pokud k tomu nemáme závažný důvod. Zájem o příčiny může vzbudit výzkumníkův (terapeutův) dotaz či situace, kdy je motiv našeho jednání rozhodující například proto, abychom mohli mít pocit úspěchu nebo naše chování hodnotit jako morální. Námi atribuované příčiny vlastního jednání se nemusí nutně shodovat s příčinami skutečnými. Nikdy neznáme všechny vlivy působící na naše chování a proces usuzování o jeho příčinách je vždy interpretačním procesem ovlivněným nejen dostupnými informacemi, ale i typem položené otázky, naším vzděláním, obrannými mechanismy, způsobem uvažování atd. O příčinách svého jednání často usuzujeme až zpětně a naše usuzování mohou ovlivnit nedostatky naší paměti i způsob výběru vzpomínek, kterými se budeme zabývat. Usuzování o příčinách není obvykle zdlouhavým racionálním procesem, ve kterém zvažujeme všechny dostupné informace. Typicky využíváme rychlejších a efektivnějších heuristik, což bývá vzhledem k časovému i kapacitnímu omezení vědomého zpracování vhodnější.
Některé informace o příčinách jednání jsou přístupné pouze nám (prostřednictvím introspekce), jiné mají i ostatní lidé (např. sdílené kauzální teorie v naší společnosti). Obecně máme sklon přeceňovat právě introspektivní informace, kvůli jejich „autentičnosti“. I když neznáme klíčový vliv na naše chování, nemusí nám to bránit ve schopnosti o příčinách svého chování vypovídat, ani v přesvědčení, že tyto příčiny známe. Zdá se, že pro naše usuzování není podstatné, zda jsme si daný podnět uvědomili či nikoliv, ale to, zda věříme, že tento podnět na nás může působit. and We do not commonly think about the causes of our behaviour in everyday life except when we have a relevant reason. Our interest in causes of our behaviour may be raised by researcher’s (or a therapist’s) question or by the situation when the motive of our action is critical, for example, for feelings of achievement or for evaluating our behaviour as moral. Attributed causes of our behaviour may not be the same as its real causes. We never know all the influences upon our behaviour. The process of reasoning about causes is an interpretative one and is affected not only by accessible information but also by the type of question asked, our education, defence mechanisms, our way of reasoning, etc. We often reason about these causes retrospectively and our reasoning is thus affected by memory deficiencies and by the way we choose which memories to deal with. Reasoning about causes is usually not a time-consuming rational process, when we consider all available information. We typically employ quicker and more effective heuristics, which is optimal because of the lack of time and cognitive processing resources available.
Some information about the causes of our action is accessible to us only through introspection. Other information is possessed by other people, e.g. shared causal theories. We tend to overestimate introspective information because of its “authenticity”. Even though we may not know the crucial influences on our behaviour, this may not prevent us from being able to report on the causes and from being convinced that we know the actual causes. So it seems that it is not fundamental whether we become aware of the causal stimulus or not, but whether we believe that this stimulus influenced us.
The argument from causal closure for physicalism requires the principle that a physical event can only occur through being necessitated by antecedent physical events. This article proposes a view of the causal structure of the world that claims not only that an event need not be necessitated by antecedent events, but that an event cannot be necessitated by antecedent events. All events are open to counteraction. In order to spell out various kinds of counteraction I introduce the idea of ''directedness.'', Argument z kauzálního uzavření pro fyzikismus vyžaduje princip, že fyzická událost může nastat pouze díky tomu, že je nutná předchozí fyzická událost. Tento článek navrhuje pohled na kauzální strukturu světa, která tvrdí, že událost nemusí být nutná předcházejícími událostmi, ale že událost nemůže být nutná předcházejícími událostmi. Všechny akce jsou otevřeny proti. Abych vysvětlila různé druhy kontrakce, představuji myšlenku ,,režie''., and Daniel von Wachter
Příspěvek je věnován pojetí vzácnosti, jedinečnosti a duševního vlastnictví.Autorův pohled je veden z hlediska platného českého práva, zejména nového občanského zákoníku z roku 2012. Téma je autorem
nahlíženo rámcem informační společnosti nebo společnosti sítí. Podstatná část textu je zaměřena na kritiku některých myšlenek právně informační filozofie, které směřují proti tradičnímu uznávání nehmotných majetkových hodnot na hospodářském trhu. Obsah textu spočívá též v kritickém srovnání sovětského systému, zejména vynálezeckého práva, s některými soudobými návrhy tzv. pirátských politických stran. and The paper is devoted to the concept of scarcity, uniqueness and the intellectual property. The author’s view is maintained in the terms of the recent Czech law, in particular the new Civil Code of 2012. The theme is analyzed with respect to information society or network society. A substantial
part of the text focuses on criticism of some ideas of the legal information philosophies directed against the traditional recognition of the intangible assets in the economic market. The content of the text is also dealing with a critical comparison of the former Soviet system, in particular the rights of the inventor, with some contemporary meanings of the so-called pirate political parties.
This paper argues for the following three theses: (1) There is a clear reason to prefer physical theories with deterministic dynamical equations: such theories are maximally rich in information and usually also maximally simple. (2) There is a clear way how to introduce probabilities in a deterministic physical theory, namely as answer to the question of what evolution of a specific system we can reasonably expect under ignorance of its exact initial conditions. This procedure works in the same manner for both classical and quantum physics. (3) There is no cogent reason to take the parameters that enter into the (deterministic) dynamical equations of physics to refer to properties of the physical systems. Granting an ontological status to parameters such as mass, charge, wave functions and the like does not lead to a gain in explanation, but only to artificial problems. Against this background, I argue that there is no conflict between determinism in physics and free will (on whatever conception of free will), and, in general, point out the limits of science when it comes to the central metaphysical issues., Tato práce se zabývá následujícími třemi tezemi: (1) Existuje jasný důvod preferovat fyzikální teorie s deterministickými dynamickými rovnicemi: takové teorie jsou maximálně bohaté na informace a obvykle také maximálně jednoduché. (2) Existuje jasná cesta, jak zavést pravděpodobnosti do deterministické fyzikální teorie, a to jako odpověď na otázku, jaký vývoj určitého systému můžeme rozumně očekávat za nevědomosti jeho přesných počátečních podmínek. Tento postup funguje stejně pro klasickou i kvantovou fyziku. (3) Neexistuje žádný přesvědčivý důvod vzít v úvahu parametry, které vstupují do (deterministických) dynamických rovnic fyziky, aby odkazovaly na vlastnosti fyzikálních systémů. Udělení ontologického stavu parametrům, jako je hmotnost, náboj, vlnové funkce a podobně, nevede k zisku ve vysvětlení, ale pouze na umělé problémy. Na tomto pozadí tvrdím, že neexistuje žádný konflikt mezi determinismem ve fyzice a svobodnou vůlí (na jakékoli koncepci svobodné vůle) a obecně poukazuje na hranice vědy, pokud jde o ústřední metafyzické otázky., and Michael Esfeld