Some philosophers hold that it would be impossible for us to do something actively if the physical world were causally closed, i.e., if in the physical world all events were caused by other physical events if they are caused at all. The reason for this view is that these philosophers adhere to what I call the traditional picture of action. Recently, Martine Nida-Rümelin tried to defend this picture by phenomenological considerations. According to the traditional picture a behavior can only count as something an agent does actively if it is ultimately caused by the agent in an agent-causal way. In this paper I adduce three arguments against agent causation: (1) We do not really understand what agent causation is. (2) If agent causation were real, we would be confronted with the strange fact that human agents can only cause certain tiny events in the brain. (3) There is no empirical evidence that agent causation is real. In the last part of my paper I present an alternative account of the difference between what agents do actively and what is done to them., Někteří filosofové se domnívají, že by bylo pro nás nemožné něco aktivně činit, kdyby byl fyzický svět kauzálně uzavřen, tj. Kdyby byly všechny události způsobeny jinými fyzickými událostmi, kdyby byly ve fyzickém světě způsobeny vůbec. Důvodem tohoto názoru je, že tito filozofové dodržují to, čemu říkám tradiční obraz jednání. Nedávno se Martine Nida-Rümelin pokusila tento obraz obhájit fenomenologickými úvahami. Podle tradičního obrazu se chování může počítat pouze jako něco, co agent dělá aktivně, pokud je nakonec způsobeno agentem v kauzálním způsobu. V tomto příspěvku uvádím tři argumenty proti příčinám agenta: (1) Opravdu nechápeme, co je to příčina agenta. (2) Pokud byla příčinná souvislost agenta skutečná, byli bychom konfrontováni s podivnou skutečností, že lidští agenti mohou v mozku způsobit jen určité drobné události. (3) Neexistují žádné empirické důkazy, že příčinná souvislost agentů je skutečná. V poslední části mé práce uvádím alternativní popis rozdílu mezi tím, co agenti aktivně dělají a co se s nimi děje., and Ansgar Beckermann
A comparison of Searle’s contrasting position on explaining consciousness and free will is conducted with an aim to show that while consciousness on his view presents a relatively easy problem, while free will is presented as a serious challenge to naturalism. We suggest that with a certain shift of perspective on causality, free will problem might be just as tractable as the problem of consciousness., Porovnání Searlovy kontrastní pozice s vysvětlením vědomí a svobodné vůle je prováděno s cílem ukázat, že zatímco vědomí na jeho pohled představuje relativně snadný problém, zatímco svobodná vůle je prezentována jako vážný problém pro naturalismus. Navrhujeme, že s určitým posunem pohledu na kauzalitu by mohl být problém svobodné vůle stejně praktický jako problém vědomí., and Juraj Hvorecký
Recently the account of free will proposed by Harry Frankfurt has come under attack. It has been argued that Frankfurt’s notion of wholeheartedness is in conflict with prevalent intuitions about free will and should be abandoned. I will argue that empirical data from choice blindness experiments can vindicate Frankfurt’s notion of wholeheartedness. The choice blindness phenomenon exposes that individuals fail to track their own decisions and readily take ownership of, and confabulate reasons for, decisions they did not make. Traditionally this has been taken to be problem for the notion of free will. I argue that Frankfurt’s account does not face this problem. Instead, choice blindness can be fruitfully applied to it, and vice versa. Frankfurt’s notion of wholeheartedness, I suggest, delineates the range of the choice blindness effect. This makes wholeheartedness a useful meta-theoretical concept for choice blindness research. I conclude that, pace the recent criticism, wholeheartedness is a useful notion and should not be abandoned., Nedávno byl napaden útok na svobodnou vůli, který navrhl Harry Frankfurt. To bylo argumentoval, že Frankfurt je představa o bezstarostnosti je v konfliktu s převládajícími intuicemi o svobodné vůli a should být opuštěný. Tvrdím, že empirická data z vybraných experimentů slepoty mohou obhájit frankfurtský pojem celistvosti. Fenomén slepé selekce odhaluje, že jednotlivci nedokážou sledovat svá vlastní rozhodnutí a snadno se chopit odpovědnosti za rozhodnutí, která neučinili. Tradičně to bylo považováno za problém pro pojetí svobodné vůle. Tvrdím, že frankfurtský účet tento problém neřeší. Namísto toho může být na něj vhodně aplikována slepota a naopak. Navrhuji, aby frankfurtský pojem celistvosti vymezil rozsah efektu slepoty. To činí z celého srdce užitečný meta teoretický koncept pro výběr výzkumu slepoty. Uzavírám to,tempo nedávné kritiky, bezúhonnost je užitečná představa a neměla by být opuštěna., and Asger Kirkeby-Hinrup
Tento článek se zabývá institutem informovaného souhlasu, zásadního právního i etického institutu v oblasti medicíny. Zkoumána je jeho etymologie, jeho ontologický status, jeho normativní síla a konečně i jeho charakteru jako komunikačního aktu. Text má prokázat tezi, že informovaný souhlas je komunikačním aktem - nikoliv pouhým mentálním stavem - který má za určitých podmínek normativní sílu. Tato normativní síla se plně projeví pouze v případě splnění základních podmínek: dostatečného poučení, dostatečného porozumění, svobodné a vážné vůle a kompetence pacienta., This article deals with the institute of informed consent, a fundamental legal and ethical institute in the field of medicine. Its etymology, ontological status, its normative power and, finally, its character as a communication act are studied. The text shows that informed consent is a communicative act - not just an inner mental state and that it has significant normative power. This normative power is manifesting itself only when certain conditions are met: sufficient disclosure, sufficient understanding, voluntariness and competence of the patient., and Adam Doležal.
Článek se zaměřuje na analýzu přístupu vybraných zahraničních právních řádů (Německo, Spojené státy americké), českého právního řádu a projektu DCFR k problematice rozsahu poučení pacienta o rizicích spojených s navrhovanou léčbou. Článek se rovněž snaží zodpovědět otázku, zda je vůbec možné a vhodné rozsah rizik, o nichž je třeba pacienta informovat, konkrétně vymezit, a pokud ano, jakým způsobem., The article is focused on the analysis of the approach of particular foreign legal orders (Germany, USA) as well as the Czech legal order and the DCFR project to the issue of the extent of disclosure of risk information. The article also seeks to answer the question whether or not it is possible and appropriate to define the extent of disclosure of risk information specifically and if so, how., and Ivo Smrž.
O příčinách svého chování v běžném životě zpravidla nepřemýšlíme, pokud k tomu nemáme závažný důvod. Zájem o příčiny může vzbudit výzkumníkův (terapeutův) dotaz či situace, kdy je motiv našeho jednání rozhodující například proto, abychom mohli mít pocit úspěchu nebo naše chování hodnotit jako morální. Námi atribuované příčiny vlastního jednání se nemusí nutně shodovat s příčinami skutečnými. Nikdy neznáme všechny vlivy působící na naše chování a proces usuzování o jeho příčinách je vždy interpretačním procesem ovlivněným nejen dostupnými informacemi, ale i typem položené otázky, naším vzděláním, obrannými mechanismy, způsobem uvažování atd. O příčinách svého jednání často usuzujeme až zpětně a naše usuzování mohou ovlivnit nedostatky naší paměti i způsob výběru vzpomínek, kterými se budeme zabývat. Usuzování o příčinách není obvykle zdlouhavým racionálním procesem, ve kterém zvažujeme všechny dostupné informace. Typicky využíváme rychlejších a efektivnějších heuristik, což bývá vzhledem k časovému i kapacitnímu omezení vědomého zpracování vhodnější.
Některé informace o příčinách jednání jsou přístupné pouze nám (prostřednictvím introspekce), jiné mají i ostatní lidé (např. sdílené kauzální teorie v naší společnosti). Obecně máme sklon přeceňovat právě introspektivní informace, kvůli jejich „autentičnosti“. I když neznáme klíčový vliv na naše chování, nemusí nám to bránit ve schopnosti o příčinách svého chování vypovídat, ani v přesvědčení, že tyto příčiny známe. Zdá se, že pro naše usuzování není podstatné, zda jsme si daný podnět uvědomili či nikoliv, ale to, zda věříme, že tento podnět na nás může působit. and We do not commonly think about the causes of our behaviour in everyday life except when we have a relevant reason. Our interest in causes of our behaviour may be raised by researcher’s (or a therapist’s) question or by the situation when the motive of our action is critical, for example, for feelings of achievement or for evaluating our behaviour as moral. Attributed causes of our behaviour may not be the same as its real causes. We never know all the influences upon our behaviour. The process of reasoning about causes is an interpretative one and is affected not only by accessible information but also by the type of question asked, our education, defence mechanisms, our way of reasoning, etc. We often reason about these causes retrospectively and our reasoning is thus affected by memory deficiencies and by the way we choose which memories to deal with. Reasoning about causes is usually not a time-consuming rational process, when we consider all available information. We typically employ quicker and more effective heuristics, which is optimal because of the lack of time and cognitive processing resources available.
Some information about the causes of our action is accessible to us only through introspection. Other information is possessed by other people, e.g. shared causal theories. We tend to overestimate introspective information because of its “authenticity”. Even though we may not know the crucial influences on our behaviour, this may not prevent us from being able to report on the causes and from being convinced that we know the actual causes. So it seems that it is not fundamental whether we become aware of the causal stimulus or not, but whether we believe that this stimulus influenced us.
Partial compatibilism says that there are basically two kinds of freedom of the will: some free volitions cannot be determined, while others can. My methodological choice is to examine what as- sumptions will appear necessary if we want to take seriously—and make understandable—our ordinary moral life. Sometimes, typically when we feel guilty about a choice of ours, we are sure enough that we, at the considered moment, actually could have taken a different option. At other times, however, typically when we are aware of some unquestionable moral reasons for a certain choice, we may perceive our choice as voluntary and free in spite of the fact that it is, in the given situation, unthinkable for us to choose otherwise than we actually do (there are situations when responsible agents, because of their strong moral reasons/motives, cannot choose differently). The assumption that experiences of the first kind are not always mistaken excludes our world being deterministic. Yet free will and determinism go together in some of those possible worlds which contain only the second kind of free volitions. Partial compatibilism represents a ‘third way’ between standard compatibilism and incompatibilism, a way to solve that old dilemma.
Respect for patientʼs autonomy is a key requirement of every ethical and legal codes. But what does it mean, autonomy? What concept of autonomy shall we choose? In modern bioethics, two concepts of autonomy dominate. The first is the so-called default theory created by Tom Beauchamp and James Childress, the second is the so-called split-level autonomy theory, sometimes referred to as the theory of authenticity. The first concept is derived from the concept of negative autonomy, the second is the idea of a positive interpretation of this word. The proven thesis of this article is that respect for that patient default autonomy is a necessary but not sufficient condition for an ethical relationship between the doctor and the patient. Respect for patient authenticity on the other hand cannot be a necessary condition for this ethical relationship, but it should be the ideal that a physician should seek to achieve, the moral of aspiration. Choosing one of these two concepts of autonomy has also key impact on the theory of informed consent, which will be proved as well. and Respekt k autonomii pacienta je klíčovým požadavkem plynoucí ze současných etických i právních kodexů. Není však zcela jisté, jaký koncept autonomie má být zvolen. Z toho plyne řada nejasností i pro teorii informovaného souhlasu. V současné moderní bioetice dominují dvě koncepce autonomie. První je tzv. defaultní teorie vytvořená Beauchampem a Childressem, druhá je tzv. teorie stupňovité autonomie, někdy nazývaná jako teorie autenticity. První koncepce je odvozena od koncepce tzv. negativní autonomie, druhá naopak předpokládá pozitivní výklad tohoto slova. Prokazovaná teze tohoto článku je ta, že respekt k tzv. defaultní autonomii pacienta je nutnou, nikoliv však postačující podmínkou pro etický vztah lékaře a pacienta. Respekt k stupňovité autonomii pacienta naopak nemůže být nutnou podmínkou pro etický vztah lékaře a pacienta, nicméně je klíčem pro dosažení tzv. morálky aspirace, ideálu, který by se měl lékař snažit dosáhnout. Výběr konceptu autonomie má pak zásadní dopady i na teorii informovaného souhlasu.
The argument from causal closure for physicalism requires the principle that a physical event can only occur through being necessitated by antecedent physical events. This article proposes a view of the causal structure of the world that claims not only that an event need not be necessitated by antecedent events, but that an event cannot be necessitated by antecedent events. All events are open to counteraction. In order to spell out various kinds of counteraction I introduce the idea of ''directedness.'', Argument z kauzálního uzavření pro fyzikismus vyžaduje princip, že fyzická událost může nastat pouze díky tomu, že je nutná předchozí fyzická událost. Tento článek navrhuje pohled na kauzální strukturu světa, která tvrdí, že událost nemusí být nutná předcházejícími událostmi, ale že událost nemůže být nutná předcházejícími událostmi. Všechny akce jsou otevřeny proti. Abych vysvětlila různé druhy kontrakce, představuji myšlenku ,,režie''., and Daniel von Wachter
Příspěvek je věnován pojetí vzácnosti, jedinečnosti a duševního vlastnictví.Autorův pohled je veden z hlediska platného českého práva, zejména nového občanského zákoníku z roku 2012. Téma je autorem
nahlíženo rámcem informační společnosti nebo společnosti sítí. Podstatná část textu je zaměřena na kritiku některých myšlenek právně informační filozofie, které směřují proti tradičnímu uznávání nehmotných majetkových hodnot na hospodářském trhu. Obsah textu spočívá též v kritickém srovnání sovětského systému, zejména vynálezeckého práva, s některými soudobými návrhy tzv. pirátských politických stran. and The paper is devoted to the concept of scarcity, uniqueness and the intellectual property. The author’s view is maintained in the terms of the recent Czech law, in particular the new Civil Code of 2012. The theme is analyzed with respect to information society or network society. A substantial
part of the text focuses on criticism of some ideas of the legal information philosophies directed against the traditional recognition of the intangible assets in the economic market. The content of the text is also dealing with a critical comparison of the former Soviet system, in particular the rights of the inventor, with some contemporary meanings of the so-called pirate political parties.