My aim is to show that once we appreciate how Searle (1958) fills in the details of his account of proper names - which I will dub the presuppositional view - and how we might supplement it further, we are in for a twofold discovery. First, Searle’s account is crucially unlike the so-called cluster-of-descriptions view, which many philosophers take Searle to have held. Second, the presuppositional view he did hold is interesting, plausible, and worthy of serious reconsideration. The idea that Searle’s account is a largely Fregean interlude between the Fregean description theory of proper names and Kripke’s proposals presented in ''Naming and necessity'' is in major ways a myth, a mythical chapter in how the story of 20th-century philosophy of language is often told., Mým cílem je ukázat, že jakmile oceníme, jak Searle (1958) zaplňuje podrobnosti svého účtu o vlastních jménech - které budu zpochybňovat presuppoziční pohled - a jak bychom jej mohli dále doplňovat, jsme pro dvojí objev. Za prvé, Searleův účet je zásadně na rozdíl od tzv. Shluku popisů, který si mnoho filozofů vezme Searle. Zadruhé, předvídavý pohled, který zastával, je zajímavý, hodnověrný a hodný vážného přehodnocení. Myšlenka, že Searleův účet je z velké části svobodnou překážkou mezi teorií Fregeanova popisu vlastních jmen a Kripkeho návrhů prezentovaných v ,,Pojmenování a nezbytnosti'', je v zásadě mýtem, mýtickou kapitolou o tom, jak je příběh filosofie jazyka 20. století. často., and Zsófia Zvolenszky
Searle’s conception of ontological emergence is a basis for his explanation of mind and consciousness in the physical world. In this article, I try to show that a closer examination uncovers some possible ambiguities in Searle’s conception of emergence. First, I try to show that Searle’s distinction between emergent1 and emergent2 leads to a distinction between a strong and a weak interpretation of a causal consequence of interactions among constitutive entities and that from this point of view the existence of emergent2 is improbable only in the strong sense. Second, I attempt to clarify Searle’s distinction between explanation and deduction of consciousness in his claim for the non-deducibility of consciousness . At the end I try to show in what sense is Searle’s concept of emergence loaded with a form of mechanicism, one which is being abandoned in more recent ontological conceptions., Searleovo pojetí ontologického vzestupu je základem pro jeho vysvětlení mysli a vědomí ve fyzickém světě. V tomto článku se snažím ukázat, že bližší zkoumání odhaluje některé možné nejasnosti v Searlově pojetí vzniku. Nejprve se snažím ukázat, že Searleův rozdíl mezi vznikajícím1 a vznikajícím2 vede k rozlišení mezi silným a slabým výkladem příčinných důsledků interakcí mezi konstitutivními entitami a že z tohoto hlediska je existence vznikajícího2 nepravděpodobná pouze v silných smyslu. Za druhé, snažím se objasnit Searleovo rozlišení mezi vysvětlení a dedukcívědomí v jeho tvrzení o neodvoditelnosti vědomí. V závěru se snažím ukázat, v jakém smyslu je Searleův koncept vzniku naplněn formou mechanismu, který je opuštěn v novějších ontologických koncepcích., and Vladimír Havlík
In the paper, I question some of the claims professor Searle makes about external realism, a position I accept. I briefly sum up Searle’s position, and then proceed to the mentioned critique. In particular, the target of my paper is Searle’s claim that external realist is to shun commitment to any particular ontology. I also point out that Searle’s external realism is in some respects difficult to disentangle from ontological constructivism, a position incompatible with external realism. The paper concludes with an apology for the idea of a ''Privileged Conceptual Scheme'' that Searle views as misguided., V příspěvku se ptám na některá tvrzení profesora Searleho o externím realismu, což je postoj, který přijímám. Stručně shrnuji Searlovu pozici a pak přistoupím k uvedené kritice. Hlavním cílem mé práce je Searlovo tvrzení, že externí realista je vyhýbat se závazkům vůči jakékoli ontologii. Poukazuji také na to, že Searleův externí realismus je v některých ohledech obtížně oddělitelný od ontologického konstruktivismu, což je pozice neslučitelná s vnějším realismem. Příspěvek je zakončen omluvou za myšlenku ,,privilegovaného konceptuálního schématu'', který Searle vnímá jako zavádějící., and Tomáš Marvan
The main aim of this paper is to survey and evaluate Searle’s account of metaphor (1979) in the light of Davidson’s arguments against the idea of metaphorical meaning, which appeared at roughly the same time. Since this paper is intended for a festschrift celebrating Searle’s respectable anniversary, I will mostly refrain from critical remarks and rather focus on the positive aspects of his account. I am going to show that Searle’s theory of metaphor is for the most part immune to Davidson’s arguments., Hlavním cílem této práce je zhodnotit a zhodnotit Searleův popis metafory (1979) ve světle Davidsonových argumentů proti myšlence metaforického významu, který se objevil zhruba ve stejnou dobu. Vzhledem k tomu, že tento dokument je určen pro slavnostní oslavu Searleho úctyhodného výročí, upustím od kritických poznámek a zaměřím se spíše na pozitivní aspekty jeho účtu. Ukážu, že Searleova teorie metafory je z velké části imunní vůči Davidsonovým argumentům., and Jakub Mácha
There is no unique idea regarding the form of the (Intentional) content part of visual experience in the specification. The philosophers’ approaches diverge as to whether the content of visual experience is equivalent to a sentence expressing proposition or not. Some of them (mainly philosophers from the phenomenological tradition) consider that one must use a proposition for the specification of the content only when the subject, while having a visual experience, exercise a concept or judge. For the other cases, which can be called simple seeing, a noun phrase is preferable. I argue that, holding that the specification of Intentional content of the visual experience should be in the form of a proposition, John Searle gives up the first-person Intentionality and therefore bypasses the first-person important distinction between simple seeing and judgmental seeing. The specification of the content only in the form of the proposition does not allow making such a distinction on the level of description. Then I argue that the feature of the causal self-referentiality of the visual experience belongs to its psychological mode but not, as Searle holds, to the Intentional content of the visual experience., Neexistuje žádná jedinečná myšlenka týkající se formy (záměrné) obsahové části vizuálního zážitku ve specifikaci. Přístupy filosofů se liší v tom, zda je obsah vizuálního zážitku rovnocenný s větou, která vyjadřuje nebo ne. Někteří z nich (především filosofové z fenomenologické tradice) se domnívají, že člověk musí použít výrok pro specifikaci obsahu pouze tehdy, když subjekt, který má vizuální zkušenost, vykonává koncept nebo soudce. Pro ostatní případy, které lze nazvat jednoduchým viděnímje preferována podstatná fráze. Tvrdím, že John Searle, který se domnívá, že specifikace Úmyslného obsahu vizuálního zážitku by měla být ve formě tvrzení, se vzdává Úmyslnosti první osoby, a proto obchází důležité rozlišení prvního člověka mezi prostým viděním a posuzováním. Specifikace obsahu pouze ve formě návrhu neumožňuje takové rozlišení na úrovni popisu. Pak tvrdím, že rys kauzálního sebepojetí vizuálního zážitku patří k jeho psychologickému režimu, ale ne, jak Searle drží, k Úmyslnému obsahu vizuálního zážitku., and Anar Jafarov
The essay summarizes crucial propositions of John Searle’s approach to fiction and extends the analysis to other genres, specifically to drama, photograph and film. For Searle, novelists pretend to make assertions, because they need to make use the effect inherent in this sort of speech acts - to represent a state of affairs. We believe that all fictions arise as imitations of authentic representation: a fictional photograph imitates a documentary photograph that is the image captured with the help of photographic film or digital media. A fictional film imitates real people and real events recorded on a camera. Fictional film characters only exist, because the film-makers pretend that they have documented them. Fictions are a part of the social universe: we treat fiction according to the rules and habits we have acquired as members of the society. Fictions are also capable of imitating the effect of authentic representations: novels and films achieve to provoke real emotions., Esej shrnuje klíčové výroky přístupu Johna Searla k beletrii a rozšiřuje analýzu na další žánry, konkrétně na drama, fotografii a film. Pro Searle, romanopisci předstírají, že dělají tvrzení, protože oni potřebují používat účinek inherentní tomuto druhu řečových aktů - reprezentovat stav věcí. Věříme, že všechny fikce vznikají jako napodobeniny autentické reprezentace: fiktivní fotografie napodobuje dokumentární fotografii, která je obrazem zachyceným pomocí fotografického filmu nebo digitálních médií. Fikční film napodobuje skutečné lidi a skutečné události zaznamenané na kameře. Fiktivní filmové postavy existují jen proto, že filmoví tvůrci předstírají, že je zdokumentovali. Fikce jsou součástí sociálního vesmíru: s fikcí zacházíme podle pravidel a zvyklostí, které jsme získali jako členové společnosti., and Jiří Koten
The paper argues in favour of the Searlean internalist way of construing the content of thoughts and communicative acts. As interpreted by the author, it reflects the participation of external factors in the determination of content (stressed by externalists like Burge, Putnam, Kripke and Davidson) but it does so in a way which enables to approach the thinking and communicating individual as a real subject of his acts. The crucial move is to incorporate the individual’s reliance on the relevant parameters of his physical or social environment into the construal of the content itself. Then the external factors can be treated as exploited by the individual himself in the articulation of his acts, rather than as intervening into the content through the gaps marked by indexicals, proper names, natural kind terms or concepts borrowed from the communal repertoire. In particular with respect to the last factor the author proposes a maxim of interpretation which he labels as The principle of maximization of subjectivity and regards as a pendant of the well-known Principle of charity., Příspěvek argumentuje ve prospěch Searleanova internacionalistického způsobu interpretace obsahu myšlenek a komunikačních aktů. Jak interpretuje autor, odráží účast externích faktorů na určování obsahu (zdůrazněno externisty jako Burge, Putnam, Kripke a Davidson), ale dělá to způsobem, který umožňuje přistupovat k myšlení a komunikovat jednotlivce jako skutečný jeho aktů. Rozhodujícím krokem je začlenit závislost jednotlivce na relevantních parametrech jeho fyzického nebo sociálního prostředí do konstrukčního obsahu samotného. Externí faktory pak mohou být považovány za vykořisťované jednotlivcem samotným v artikulaci jeho činů, spíše než jako zasahování do obsahu skrze mezery označené rejstříky, vlastními jmény, termíny přirozené povahy nebo koncepty vypůjčené ze společného repertoáru. Zejména s ohledem na poslední faktor autor navrhuje zásadu interpretace, kterou označuje jako zásadu maximalizace subjektivity a vnímá jako přívěsek známého principu lásky., and Petr Koťátko
This paper concerns the life-cycle of Carabus dufouri Dejean 1829, one of the most representative species of Carabus in the south of the Iberian Peninsula. The study is based on data of the annual activity patterns in the natural habitat, on anatomical observations related to the sex and age of the specimens, on the reproductive condition of females and, finally, on the results of laboratory rearing experiments carried out to study the oviposition patterns and the course of development of immature stages. The results indicate that C. dufouri shows the annual rhythm of autumn breeders. However, the rhythm may also be related to the winter-breeder type of North Africa.
The activities of three enzymes involved in polyol biosynthesis (aldose reductase, AR; ketose reductase, KR; and polyol dehydrogenase, PDH) were studied in adult females of the linden bug, Pyrrhocoris apterus, collected from the field during 2005/2006. While the activities of three enzymes were low in reproductive females, activities greater by one or two orders were seen in reproductively arrested females. AR and KR showed similar seasonal trends in activity. Activities were low during diapause initation and later increased and stabilized during autumnal diapause development. Further increases of AR and KR activities were seen during low temperature quiescence and finally the activities sharply decreased during vernal resumption of direct development. The activity of PDH was relatively high (but fluctuating) during diapause, then decreased in quiescent insects and almost disapeared in reproductively active females. Insects collected in February were subjected to laboratory de-acclimation (exposure to high temperatures) followed by re-acclimation (exposure to low temperatures) which resulted in loss of activity in all three enzymes and no regain. High activities of AR, KR and PDH in reproductively arrested females thus conform well with their previously observed high capacity to synthesize and accumulate polyol cryoprotectants.
Seasonal adaptations of green lacewings (Neuroptera: Chrysopidae) and their role in the control of aphid populations are discussed. The chrysopids of temperate zones face seasonal changes and must escape cyclic adversity. One way is via the number of broods per year. Most green lacewings are facultatively multivoltine, with the succession of generations most often regulated by photomediated diapause. Others are univoltine and some extend their life-cycle to two years in cold or dry environments. Synchronization is an important feature of seasonality, often starting in spring. In univoltine species, it is sometimes the result of subtle mechanisms, such as double contradictory signals (short plus long day lengths) for reactivation in spring, or a multi-receptivity of the preimaginal instars to photoperiod throughout a year, combined with photo-controlled and synchronized egg laying in late summer. Only one North American species is known to enter a surnumerary food-mediated diapause in summer. Every postembryonic instar may undergo diapause depending on the species. The timing and impact of the spring resumption in aphid consumption depends on their overwintering strategy.
As far is known, chrysopids are intolerant of freezing, but their supercooling points are low enough to enable them to endure hard frost. The numbers of overwintering specimens of green lacewings in the field depend on the structure of the assemblages in the previous growing season. Three examples are used to show that the overwintering populations are different in the different biotopes and dependent on the way the dominant species overwinter. Artificial chambers proposed for overwintering adults of common green lacewings afford them protection during diapause and enhance their predatory efficiency in spring.