Základní charakteristiku, tj. duální charakter lišejníků jako asociace houby a řasy či sinice, odhalil poměrně pozdě – až ve druhé polovině 19. stol. – Simon Schwendener. Tato představa však byla pro většinu tehdejších lichenologů natolik revoluční, že ji nepřijali a ostře proti ní vystupovaly i největší autority (např. W. Nylander, G. W. Koerber). Samotné označení skupiny lichenizovaných hub jako lišejníky se ale používalo už od starověku (latinsky Lichenes). Původ slova je zřejmě v řeckém leichen (bradavice, vyrážka), v moderní řečtině má slovo leichen dva významy – lišejník a herpes. Shodný kořen se uplatňuje i v češtině – lišej. Sice řecký původ latinského slova lichen není úplně jasný – může pocházet i ze slova leicho (lížu), podobný původ má také slovo lektvar, tedy lék určený k vylizování. Pravděpodobnější je ale první verze – lišejník se tedy asi původně opisoval jako lišej kůže (kůry) stromu. Tuto domněnku by mohlo podporovat i užití lišejníků v medicíně – mohou jak různá onemocnění (též kožní) léčit, tak i různé lišeje způsobovat. and Expressions for lichens in various languages and their roots are given. The origin of many Czech common names of lichen species dates back to the mid-19th century. The Czech lichen flora contains over 1500 species, about half of which have a Czech vernacular name. Moreover, many lichens have several Czech common names. The role of Czech names and the principles behind their selection for further use are discussed.
In Capillaria pterophylli Heinze, 1933, two lateral bacillary bands extend along the whole body in female and male worms. A ventral bacillary band is present in females only. The bacillary bands consist of glandular and non-glandular cells, and in the region between the nerve ring and the end of the sticliosome, ciliated sense receptors in tight connection with gland cells are present.