Zpráva přibližuje mezinárodní konferenci „Mobilizace do wehrmachtu v zemích okupovaných třetí říší“ (Mobilisation into the Wehrmacht in the occupied lands of the Third Reich), kterou ve dnech 18. a 19. října 2012 uspořádalo Muzeum soudobých dějin Slovinska (Muzej Novejše zgodovine Slovenije) v Lublani. Konference představovala vyvrcholení několikaletého výzkumu této problematiky ve Slovinsku a zároveň pokus rozšířit projekt o širší mezinárodní souvislosti a provést komparaci v evropském měřítku. and Zdenko Maršálek.
The paper sketches an analysis of the notion of a self-fulfilling belief in terms of doxastic modal logic. We point out a connection between self-fulfilling beliefs and Moore’s paradox. Then we look at self-fulfilling beliefs in the context of neighborhood semantics. We argue that the analysis of several interesting self-fulfilling beliefs has to make essential use of propositional quantification., Příspěvek načrtává analýzu pojmu sebe-naplňující víry v podmínkách doxastické modální logiky. Poukazujeme na souvislost mezi seberealizujícími se víry a Moorovým paradoxem. Pak se podíváme na sebe-naplňující přesvědčení v kontextu sémantiky sousedství. Tvrdíme, že analýza několika zajímavých sebe-naplňujících přesvědčení musí nezbytně využít výrokové kvantifikace., and Igor Sedlár
The First World War marked not only the “great” history, but it also entered the everyday lives of the inhabitants in the states at war; that means also in the Czech lands. It did not steer clear of pubs of different kinds. The war sorrows influenced the operation of hospitality establishments to a large extent. The war noticeably restricted the services the hospitality establishments delivered to accidental visitors as well as to regular clients,whereby the drastic decrease in basic refreshments, especially beer and other intoxicating beverages, as well as other kinds of refreshment was undoubtedly the most acute problem. As aconsequenceof various restrictions in hospitality establishments operation, the war conflict endangered the existence of many operators and owners of such firms whose business lost its sense the leisure time of wide layers of inhabitants, and the social life suffered as a consequence of the stifling atmosphere as well, as the pubs and inns were natural centres of social life. In addition, a considerable decrease in the number of those who usually were involved in local entertainments and pastimes made itself felt. Although politicizing was considerably restrictedat pubs and inns at that time, because it was strictly forbidden and checked, some establishments became a place of conspiracy against the existing monarchy. Pubs played an important role on the occasion of the declaration of independence in October 1918.
Autorka přináší pohled na fenomén exilu na druhé straně železné opony, než je obvyklé. Věnuje totiž pozornost politickým emigrantům v Československu po komunistickém převratu v únoru 1948, jejichž existence byla komplementárním rysem studené války vzhledem k působení demokratické emigrace na Západě a sloužila ke konstrukci obrazu „třídního nepřítele“ i k utvrzování legitimity komunistického režimu jako ochránce před „vykořisťováním a útlakem“. Autorka se nejprve zabývá statutem politického azylu v meziválečném Československu a konstatuje, že i přes existenci početných komunit ruských, ukrajinských a později německých emigrantů nebylo právo politického azylu legislativně definováno a řídilo se v zásadě mezinárodními zvyklostmi. Tento stav přetrvával i po válce a emigranti v komunistickém Československu získávali azyl na základě návrhu vypracovaného mezinárodním oddělením Ústředního výboru KSČ, který vycházel z příslušného článku sovětské ústavy a byl posléze v roce 1960 implementován do nové Ústavy Československé socialistické republiky. Poté autorka přechází ke skladbě západní emigrace v Československu. Zdaleka nejpočetnější byli uprchlíci řecké a makedonské národnosti, kteří po porážce komunistů v občanské válce v Řecku nacházeli azyl v zemích sovětského bloku. Do Československa jich v několika vlnách v letech 1948 až 1951 přišlo asi dvanáct tisíc. Co do počtu následovali Italové, většinou bývalí partyzáni, kterých bylo na konci roku 1950 v zemi 214, a Jugoslávci, odpůrci režimu Josipa Broze-Tita po jeho roztržce se Stalinem, v počtu 152 ke stejnému datu. Mezi padesáti osmi Španěly, většinou dělníky a příslušníky inteligence bojující pro Frankovu režimu, byli dva vedoucí funkcionáři Komunistické strany Španělska (Vicente Uribe a Juan Modesto), která v Praze v té době dvakrát uspořádala svůj exilový sjezd. Kromě jmenovaných skupin žilo na území Československa v polovině padesátých let čtrnáct emigrantů ze Spojených států amerických a jednotlivci z dalších zemí západní Evropy i třetího světa. Patřili k nim také čtyři Francouzi, z nichž nejvýznamnější osobností byl kulturní diplomat Marcel Aymonin (1911–?). Právě jeho případu se autorka věnuje podrobněji. Činí tak v kontextu vývoje československo-francouzských vztahů, které se od léta 1947 zhoršovaly a od počátku padesátých let se cíleně přesouvaly z obvyklé dvoustranné mezistátní úrovně do komunikační sféry mezi komunistickými stranami obou zemí pod patronací Moskvy. V rámci utužení spolupráce na žádost francouzských a italských soudruhů zřídilo tehdy Československo i propagandistické rozhlasové vysílání, do Francie a Itálie s názvem Ce soir en France (Dnes večer ve Francii) a Oggi in Italia (Dnes v Itálii). Marcel Aymonin působil v Československu od roku 1933 jako profesor na Francouzském lyceu v Praze, později se stal kulturním atašé francouzského velvyslanectví a po válce byl jmenován ředitelem Francouzského institutu v Praze. Koncem roku 1949 byl odvolán do Sofie a po návratu do Prahy v dubnu 1951 na tiskové konferenci požádal oficiálně o udělení politického azylu (kromě něj tak učinil i tajemník francouzského konzulátu na Slovensku Jean Fakan). Toto gesto přišlo v okamžiku, kdy se chystalo uzavření francouzských kulturních institucí v Československu, jež bylo zdůvodněno smyšlenou špionáží jejich zaměstnanců. S pomocí dobových i pozdějších svědectví autorka hledá odpověď na otázku, co se skrývalo za tak nečekaným a ojedinělým činem francouzského diplomata, jehož se vítězoslavně chopila komunistická propaganda, a přiklání se k názoru, že byl výsledkem jeho oportunismu, politických intrik a snad i upřímné lásky k Československu. Aymonin pak v Československu působil jako hlavní redaktor spisů francouzského stalinistického spisovatele André Stila, překládal do francouzštiny české autory a zřejmě po roce 1968 se vrátil do Francie. V té době už překládal i díla českých exulantů a disidentů, jako například román Žert Milan Kundery nebo hry Václava Havla., In this article the author considers the less usual phenomenon of exile on the Communist side of the Iron Curtain, that is, émigrés in Czechoslovakia after the Communist takeover of February 1948. Their existence was a complementary feature of the Cold War with respect to the work of the democratic émigrés in the West, and served both to form a picture of the “class enemy” and to confirm the legitimacy of the Communist regime as the guardian against “exploitation and oppression.” The author first considers the status of political asylum in interwar Czechoslovakia, and says that despite the existence of numerous communities of Russian, Ukrainian, and, later, German émigrés, the right to political asylum was not legislatively defined, and was instead determined largely by international custom and convention. This state of affairs continued even after the war. Émigrés in Communist Czechoslovakia were granted asylum on the basis of a proposal drafted by the international department of the Central Committee of the CPCz, which stemmed from the relevant article of the Soviet Constitution, and was ultimately, in 1960, codified in the new Constitution of the Czechoslovak Socialist Republic. The author then moves on to the composition of the Western émigrés in Czechoslovakia. By far the most numerous were the Greek and Macedonian refugees, who sought asylum in countries of the Soviet Bloc after the Communist defeat in the Greek Civil War. About 12,000 came to Czechoslovakia in several waves between 1948 and 1951. The next largest group was the Italians, mostly former partisans, of whom 214 were in Czechoslovakia in late 1950. Then come the Yugoslavs, opponents to the regime of Josip Broz Tito (1892–1980) after his split with Stalin; there were 152 of them in late 1950. Among the 58 Spaniards, mostly workers and members of the intelligentsia opposed to the Franco regime, there were two leading functionaries of the Spanish Communist Party, Vicente Uribe (1897–1961) and Juan Modesto (1906–1968). The exile Spanish Communist Party held two congresses in Prague in those days. Apart from these groups fourteen US émigrés lived in Czechoslovakia in the mid-1950s and various individuals from other countries of Western Europe and the Third World. Among them were also four Frenchmen, the most important of whom was the cultural attaché Marcel Aymonin (1911–?), who is the focus of the article. The author considers Aymonin in the context of Czechoslovak-French relations, which began to worsen in summer 1947, and from the early 1950s were shifted on purpose from the usual, and bilateral state level to the sphere of communications between the Communist Parties of the two countries under the patronage of Moscow. At the request of the French and Italian comrades, as part of the efforts to achieve closer collaboration, Czechoslovakia also commenced propaganda radio broadcasts to France and Italy, which were entitled “Ce soir en France” (This Evening in France) and “Oggi in Italia” (Today in Italy). Aymonin worked in Czechoslovakia from 1933 as a teacher at the Lycée in Prague, and later became the cultural attaché at the French Embassy, and after the war was appointed head of the Institut Français in Prague. In late 1949 he was transferred to Sofia. After returning to Prague in April 1951 he officially asked at a press conference to be granted asylum. (Jean Fakan, the secretary of the French consulate in Slovakia, did the same.) This gesture was made at the moment when the French cultural institutions in Czechoslovakia were about to be closed, allegedly owing to their employees’ being spies. With the help of contemporaneous and later testimonies the author attempts to explain what was behind such an unexpected and isolated act by a French diplomat, which was triumphantly seized upon by Communist propaganda, and he endorses the opinion that it was the result of Aymonin’s opportunism, political intrigues, and, perhaps, also a sincere love for Czechoslovakia. Aymonin then worked in Czechoslovakia editing the works of the French Stalinist André Stil (1921–2004) and translating Czech authors into French, before returning to France, probably after 1968. At that time he was already translating the works of Czech émigrés and dissidents, for example, Žert (The Joke, 1967) by Milan Kundera (b. 1929) and plays by Václav Havel (b. 1936).
A discussion piece drawing attention to questions regarding the theory of a Bohemian origin for several pyropes used in the decoration of Frankish artefacts. An assessment cannot in itself offer any actual evidence for the Early Medieval exploitation of Bohemian resources, although an exact result cannot rule out a possibility. In the archaeological information regarding Early Medieval Bohemia there are no traces that would allow a critical evaluation of the aforementioned theory, or therefore its supportable acceptance or dismissal. This contribution thus returns to a discussion of the pitfalls of contact studies. and Diskuse
Kniha Jaroslava Meda Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939) podle autora optikou literárního života představuje panorama dané doby, přičemž upíná pozornost zvláště k jeho dominantám, jako byla španělská občanská válka. Práce tvoří velmi dobře komponovaný celek, v němž personalistický důraz na osobnosti má svou protiváhu v akcentaci klíčových dobových myšlenek a proudů, česká tematika je interpretována na pozadí mezinárodním a literatura je vsazena do kontextů kulturních, společenských i teologických. Jaroslav Med v ní neposluhuje žádné ideologii ani apriorní tezi, ale je vnímavým vykladačem zauzlované doby., Jiří Trávníček, and Čtyři hlasy k jedné knize