Na konci padesátých let Merleau-Ponty ve svých textech zavádí nový formulační a významový okruh související s pojmem „viditelnosti“, variantou pojmu „tělesnost“ (chair). Cílem této stati je ukázat, že důsledná interpretace zmíněného okruhu nutně vede k tomu, že musíme pojem viditelnosti považovat za systematicky privilegované východisko pro interpretaci všech dílčích Merleau-Pontyho výkladů. Pojem viditelnosti resp. tělesnosti totiž shrnuje Merleau-Pontyho tezi o prioritě souvislosti „horizontu“ či „pole“ ve vztahu k tomu, co je předmětně a individuálně myslitelné uvnitř něj, a to nikoli již pouze z fenomenologického hlediska a u konkrétních témat, nýbrž obecně a v ontologickém smyslu. Článek nabízí rozbor lexika viditelnosti, z takto naznačené perspektivy viditelnosti charakterizuje Merleau-Pontyho pojetí fenoménu a shrnuje jeho ontologické důsledky na příkladu dvou ústředních témat, jimiž je vztah mezi subjektem a objektem a mezi empirickým a ideálním., In his writings at the end of the fifties, Merleau-Ponty introduced a new semantic and expressional circuit with the concept of “visibility”, a variation on the concept of “flesh” (chair). The aim of this article is to show that a consistent interpretation of this circuit necessarily leads us to a consideration of the concept of visibility as a systematically privileged viewpoint for the interpretation of all Merleau-Ponty’s more particular discussions. The concept of visibility, or flesh, summarises Merleau-Ponty’s thesis that the proper cohesion of the “horizon” or “field” is prior to that which is objectively and individually thinkable within it. Thus, Merleau-Ponty’s pivotal idea is set down not just from the phenomenological viewpoint, or in particular instances, but rather quite generally and in an ontological sense. The article offers an analysis of the lexis related to the concept of visibility, characterises Merleau-Ponty’s conception of phenomenon from its perspective and summarises its ontological consequences, using the example of two central themes i.e. the relation between subject and object and the relation between the empirical and ideal., and Jan Halák.
In Vienna, Josef Hlávka is mainly remembered as one of the most successful architects and builders of the 1860s. In a period of ten years from the 1860 to the 1870, he designed and built almost 150 buildings. One of the most significant achievements is the Vienna Opera which he built at the request of Emperor Franz Joseph I during the period of 1863-1869. The Emperor was very pleased with it and presented him with a special prize. and Josef Pechar, Marina Hužvárová.
Problém. V doterajších výskumoch bolo potvrdené, že viera v spravodlivý svet má pozitívny vzťah k subjektívnej pohode obetí nespravodlivosti ale aj iných osôb. Doposiaľ však nie je dostatočne objasnené, aké konkrétne procesy za tým stoja. Je možné predpokladať, že osoby ochraňujú svoju vieru v spravodlivý svet a tým aj svoju subjektívnu pohodu pomocou nasledovných kopingových reakcií: 1) sebaobviňovaním, 2) minimalizovaním intencionality (napr. úmyslu ublížiť), 3) vyhýbaním sa ruminácii (napr. sebaľutovaniu: „prečo sa to stálo práve mne?“), 4) minimalizovaním dôsledkov (napr. z aspektu ubližujúceho konania), 5) odpustením a 6) vyhýbaním sa pomste. Metóda. Bol skonštruovaný nástroj na meranie konkrétnych kopingových reakcií na prežitú nespravodlivosť v piatich odlišných životných situáciách a na súbore 150 žiakov gymnázia vo veku 15–19 rokov boli tieto reakcie merané spolu s premennými subjektívnej pohody. Výsledky a diskusia. Bolo zistené, že štyri kopingové reakcie tvoria jeden faktor, ktorý bol nazvaný asimilatívne kopingové reagovanie na prežitú nespravodlivosť, a že tento faktor významne koreluje v troch z piatich životných situácií s vierou v spravodlivý svet, avšak nekoreluje s premennými subjektívnej pohody. To znamená, že viera v spravodlivý svet síce dokáže v súlade s predpokladom objasniť kopingové reakcie opytovaných osôb, avšak asimilatívne kopingové reagovanie nesprostredkovalo efekt viery v spravodlivý svet vo vzťahu k subjektívnej pohode. Toto neočakávané zistenie je diskutované z aspektu vhodnosti zvoleného spôsobu merania skúmaných premenných., Problem. It was confirmed in previous studies that belief in a just world is positively related to subjective well-being of victims of injustice but also of other persons. Up to now it is not sufficiently clarified which particular processes are in the background. It is possible to suppose that people protect their belief in a just world and thus their subjective well-being by the means of the following coping reactions: 1. self-accusation, 2. intentionality minimizing (e.g. intention to harm), 3. rumination avoiding (e.g. selfregretting: „why this happened just to me?”), 4. consequences minimizing (e.g. of harming activity), 5. forgetting, 6. revenge avoiding. Method. An instrument for measuring the particular coping reactions to the experienced injustice in five different life situations was constructed and these reactions were measured at the same time with variables of subjective wellbeing in the sample of 150 high school students aging 15 to 19 years. Results and discussion. It was found that four coping reactions form one factor entitled assimilative coping reacting on experienced injustice and that this factor is significantly correlated to belief in a just world in three of five life situations but is not correlated to variables of subjective well-being. Although the belief in a just world is able to clarify the coping reactions of studied persons according the assumption the assimilative coping reacting did not mediate the effect of belief in a just world in relation to subjective well-being. This unexpected finding is discussed from the aspect of a suitability of the chosen way of measuring the studied variables., Josef Džuka, Claudia Dalbert, Manfred Schmitt., and Obsahuje seznam literatury