a1_Autorka sleduje vývoj československé pozice v mezinárodním komunistickém hnutí po převzetí mocenského monopolu v zemi Komunistickou stranou Československa a soustředí se přitom na její poměr vůči sovětským a čínským komunistům, reprezentujícím od padesátých let minulého století dvě konkurenční mocenská centra ve světovém komunismu. Konstatuje, že v zahraniční politice Československa komunisté nadřadili internacionální solidaritu dělnictva obhajobě státních zájmů a v souladu s touto ideologickou směrnicí se československé zahraničněpolitické úkoly utvářely primárně podle potřeb sovětské agendy a jí vágně definovaných cílů mezinárodního komunistického hnutí. Praha se stala personálně, informačně i materiálně závislou na Moskvě a pozbyla schopnost postupovat v zahraniční politice nezávisle nejen mimo sovětský blok, ale i uvnitř něj. Mezi své priority zařadila také úsilí o jednotu sovětského spojeneckého systému a nejpozději od roku 1956 pokládala vojenskou intervenci za přiměřený nástroj v případě jejího ohrožení. Srovnávací analýza dokumentů z Archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR a materiálů vedení KSČ z Národního archivu pro desetiletí 1953 až 1962 ukazuje, že konkrétní zahraničněpolitický program přecházel do československé politiky cestou mezistranických kontaktů. Sovětští komunisté zaujímali v jejich hierarchii první místo a tato skutečnost nebyla v očích československých komunistů zpochybněna žádným z čínských pokusů alternovat na přelomu padesátých a šedesátých let sovětské metody a plány rozvoje mezinárodního komunistického hnutí., a2_Naopak, na multilaterální jednání desítek komunistických stran v Moskvě v listopadu 1957 a 1960, která čínské námitky diskutovala, přijížděli českoslovenští komunisté předem sovětskými kolegy instruováni a veškeré čínské aktivity z této pozice odmítali, navzdory svému úsilí navázat po roce 1948 s Pekingem přátelské a důvěrné vztahy. V důsledku úzkého propojení československých stranických a státních záležitostí došlo počátkem šedesátých let k rychlému zastavení československo-čínské spolupráce, přičemž Sovětský svaz přislíbil sanovat škody, které tak československému hospodářství vznikly., b1_In this article, the author traces the changes in the Czechoslovak position in the international Communist movement after the Communist Party took power in Czechoslovakia. She concentrates on the Party’s relations with the Soviet and the Chinese Communists, which from the 1950s onwards represented two competing centres of power in world Communism. She argues that in Czechoslovak foreign policy the Communists subordinated the defence of State interests to the international solidarity of the workers, and, in keeping with that ideological guideline, the tasks of Czechoslovak foreign policy were set mainly according to the Soviet agenda and its vaguely defined aims for the international Communist movement. Prague became dependent on Moscow for personnel, information, and material, and lost the ability to act independently in international politics both outside and inside the Soviet bloc. Amongst Prague’s priorities were efforts to achieve the unity of the Soviet system of alliances and, beginning at the latest in 1956, it considered military intervention a suitable instrument in the event of a threat to that system. A comparative analysis of records for the ten years from 1953 to 1962, from the Archive of the Ministry of Foreign Affairs of the Czech Republic and from the Czechoslovak Communist Party leadership, which are deposited in the National Archive, Prague, demonstrate that Czechoslovak foreign policy was actually formed by way of inter-Party contacts. The Soviet Communists were paramount in the hierarchy; in the eyes of the Czechoslovak Communists, the Soviet position remained unchallenged by any Chinese attempts to provide an alternative to Soviet methods and plans to develop the international Communist movement in the late 1950s and early 1960s., b2_Indeed, at multilateral talks amongst dozens of Communist Parties in Moscow in November 1957 and in 1960, where Chinese objections were discussed, Czechoslovak Communists arrived after having been instructed by their Soviet comrades, and from this position they rejected all Chinese activities, despite Czechoslovak efforts to establish friendly and close ties with their Beijing comrades after 1948. As a result of this linking of Czechoslovak Party and State matters, Czechoslovak-Chinese collaboration ceased in the early 1960s, and the Soviet Union promised to compensate for any damages that thus accrued to the Czechoslovak economy., Daniela Kolenovská., and Obsahuje bibliografii
a1_Původní podoba této studie byla zveřejněna italsky pod názvem „Listy: Tra emigrazione, contestazione interna e opinione pubblica internazionale“ v internetovém časopise eSamizdat: Rivista di culture dei paesi slavi (2010-2011, s. 281-301); uvedené dvojčíslo je sborníkem z konference „Samizdat mezi pamětí a utopií: Nezávislá kultura v Československu a v Sovětském svazu v druhé polovině 20. století“, kterou uspořádala na přelomu května a června 2011 univerzita v Padově, a je volně přístupné na webové stránce časopisu. Autor přibližuje exilový časopis Listy, který vycházel jako dvouměsíčník československé socialistické opozice v Římě v letech 1971 až 1989. Soustředí se přitom na politické projekty koncipované skupinou exulantů, kteří opustili Československo po okupaci v srpnu 1968 a sdružili se kolem tohoto časopisu, a na jejich vztahy s domácí opozicí. Představuje Jiřího Pelikána (1923-1999), bývalého ředitele Československé televize a stoupence reformního kurzu pražského jara, který se stal zakladatelem a duší Listů po celou dobu jejich trvání a v roce 1979 byl za Italskou socialistickou stranu zvolen do Evropského parlamentu. Seznamuje s okolnostmi založení časopisu, nastiňuje jeho ideový profil, informuje o organizačních záležitostech a dotýká se i financování časopisu nebo jeho vztahu k demokratickému exilu vzniklému po únoru 1948. Tvůrci časopisu měli především v úmyslu informovat mezinárodní veřejnost o poměrech v Československu, rozvíjet kontakty s ideově spřízněnými proudy a osobnostmi západní levice a pěstovat teoretickou a publicistickou reflexi vycházející z myšlenek reformního komunismu či demokratického socialismu v duchu pražského jara. V tomto směru si Listy podle autora zachovávaly pozoruhodnou názorovou pluralitu., a2_Dále autor sleduje impulzy, které pro okruh Listů znamenalo ustavení Charty 77, vystoupení Solidarity v Polsku a později „perestrojka“ Michaila Gorbačova. Listy se ujaly úkolu publikovat dokumenty Charty a prezentovat debaty v disentu, v polských událostech hledaly podobnosti s pražským jarem a se sovětskými reformami spojovaly naděje na obrodu socialismu. V souladu s tím spatřovaly perspektivu změn v Československu v postupných pokojných reformách, zatímco z masových protestů měly spíš obavy. Příval událostí ve druhé polovině roku 1989 pohřbil sice jejich představy o obnově socialismu, Jiří Pelikán nicméně odmítl ukončit vydávání časopisu a přenesl jej do Prahy, aby zde v nových poměrech působil jako tribuna kritických názorů a obhajoval zásluhy československé socialistické opozice v boji proti komunistickému režimu., and Francesco Caccamo. Z italštiny přeložila Alice Flemrová
a1_Autor na české publicistice z dvacátých let dvacátého století zkoumá, jaké představy a obrazy si tehdy vytvářeli Češi o Podkarpatské Rusi jako nejvýchodnější části Československé republiky a o jejích obyvatelích. Na dané téma uplatňuje koncept orientalismu, vzešlý z postkoloniálních studií, a prostřednictvím analýzy zvolených pramenů představuje Podkarpatskou Rus v dobovém českém vnímání jako československý Orient, s charakteristickými rysy exotičnosti, malebnosti, divokosti, zaostalosti nebo odlišného plynutí času. Pro Čechy (a v menší míře Slováky), kteří přicházeli po roce 1918 na Podkarpatskou Rus jako úředníci, učitelé nebo policisté v roli nových správců nebo jako turisté, se jednalo zpočátku o téměř neznámé prostředí. Potřeba orientovat se v něm, integrovat je do nového státního celku a legitimizovat novou vládu vedla Čechy k tomu, aby zdejší rusínské obyvatele pojímali buď jako slovanské bratry, kteří trpěli pod staletým útiskem Maďarů, nebo jako prostoduché domorodce, které je nutné civilizovat. Líčení Rusínů jako ''v jádru dobrého lidu'' se ovšem podle autora mísilo s jejich popisy jako indolentních a iracionálních bytostí, náchylných k alkoholu a ohrožovaných ve své naivitě účelovou komunistickou či ukrajinskou nacionální agitací., a2_Další dvě zdejší etnické skupiny, Maďary a Židy, naproti tomu Češi zobrazovali převážně negativně, jako orientálce protikladné Evropanům, jejichž vliv je nutné marginalizovat. Podobně záporné hodnocení platilo také pro podkarpatské komunisty, ukrajinské emigranty a řeckokatolickou církev. Sami Češi se podle autora často charakterizovali jako racionální a efektivní nositelé západní civilizace, avšak někdy též jako příliš mírní nebo idealističtí. Zcela odlišný obraz Podkarpatské Rusi, jak ukazuje autor, nabízela publicistika československých komunistů. Ti zde byli ve dvacátých letech nejsilnější politickou stranou a jejich diskurz nastoloval především narativ české buržoazní diktatury, okupace a koloniálních praktik. V závěrečných kapitolách studie podává autor přehled o tom, jak byla od třicátých do současnosti Podkarpatská Rus přítomná v české kulturní paměti a jak je Československo přítomno v kulturní paměti a historii Zakarpatí., a1_The author examines Czech journalism of the 1920s to find out what ideas and images Czechs had at that time about Carpathian Ruthenia, the easternmost part of their new country, the Czechoslovak Republic. In his research on this topic, the author employs Orientalism, a concept that originates in postcolonial studies, and, after analyzing his sources, he presents Carpathian Ruthenia as it appeared to Czechs at that time, that is, as the Czechoslovak Orient, with the characteristic features of the exotic, the picturesque, the wild, the backward, and with a different sense of time. For Czechs (and to a lesser extent Slovaks too) who came to Carpathian Ruthenia after 1918 as clerks, teachers, and police, in the role of the new administrators, or as tourists, this was initially an almost unknown environment. The need to get one´s bearings in it, to integrate it into the new republic, and to legitimate the new government led the Czechs to conceive of the local Rusyns either as fellow Slavs who had for centuries suffered under Magyar oppression or as simple-minded natives who need civilizing. According to the author, the depiction of the Rusyns as ''good folk and heart'' was, however mixed with descriptions of them as indolent and irrational beings, with an inclination to drink and, in their naiveté, susceptible to Communist or Ukrainian nationalist propaganda. By contrast, the other local ethnic groups, the Magyars and the Jews, were depicted by Czechs in a mainly negative way, as Orientals, the opposite of Europeans, whose influence had to be minimalized. A similarly negative assessment applied also to the Communists of Carpathian Ruthenia, Ukrainian immigrants, and the Ukrainian Greek Orthodox Church., a2_Czechs, according to the author, often described themselves as rational and efficient bearers of Western Civilization, but were, they felt, sometimes excesively lenient or idealistic. A quite different picture of Carpathian Ruthenia, the author argues, was offered by the journalism of the Czechoslovak Communists. In the 1920s, the Communists were the strongest political party here and it was mainly their discourse that established the narrative about a Czech bourgeois dictatorship, occupation, and colonial practices. In the concluding sections of the article, the author presents a summary of how, from the 1930 to the present, Carpathian Ruthenia was present in Czech cultural memory and Czechoslovakia was present in the cultural memory and history of Carpathian Ruthenia., Stanislav Holubec., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
a1_Oficiální reakce francouzských komunistů na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 bývá považována za první případ v dějinách, kdy se Francouzská komunistická strana rozhodla veřejně nepodpořit mezinárodní akci Sovětského svazu. Jak autorka ukazuje na rozboru dokumentů z Archivu Francouzské komunistické strany a z československých centrálních archivů, podpora československého reformního hnutí ze strany francouzských komunistů však nebyla zcela jednoznačná a konzistentní nezůstalo ani následné odsouzení srpnové invaze. Postoj vedení FKS k Alexanderu Dubčekovi (1921-1992) a pražskému jaru lze podle ní charakterizovat jako limitovanou podporu, která nesměla překročit hranice přátelství se Sovětským svazem. Z tohoto přesvědčení vycházely i diplomatické aktivity generálního tajemníka francouzských komunistů Waldecka Rocheta (1905-1983), když se v červenci 1968 neúspěšně snažil vystupovat jako prostředník mezi Prahou a Moskvou a odvrátit tak vojenskou intervenci. Naopak mezi francouzskými komunistickými intelektuály (Roger Garaudy, Louis Aragon) byly sympatie k pražského jaru mnohem viditelnější. S nadšením, s nímž československý „socialismus s lidskou tváří“ tito intelektuálové vítali, však kontrastovaly dojmy řadových členů FKS, kteří pražské jaro zažili na vlastní kůži - vnímali je jako ohrožení socialismu a byli nepříjemně překvapeni zdejšími projevy idealizace Západu. Intervenci vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa vedení Francouzské komunistické strany sice nejprve „odsoudilo“ a o den později svůj odmítavý postoj zmírnilo na „nesouhlas“, na jeho vztahy se Sovětským svazem však tato pozice neměla zásadní vliv., a2_Naopak mezi francouzskými komunistickými intelektuály (Roger Garaudy, Louis Aragon) byly sympatie k pražského jaru mnohem viditelnější. S nadšením, s nímž československý „socialismus s lidskou tváří“ tito intelektuálové vítali, však kontrastovaly dojmy řadových členů FKS, kteří pražské jaro zažili na vlastní kůži – vnímali je jako ohrožení socialismu a byli nepříjemně překvapeni zdejšími projevy idealizace Západu. Intervenci vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa vedení Francouzské komunistické strany sice nejprve „odsoudilo“ a o den později svůj odmítavý postoj zmírnilo na „nesouhlas“, na jeho vztahy se Sovětským svazem však tato pozice neměla zásadní vliv. Naopak se podle autorky dá spíše hovořit o určitém upevnění těchto vztahů, neboť se ukázalo, že je lze nadále rozvíjet navzdory nesouhlasu francouzské strany s intervencí. Postoj vedení FKS tak byl po srpnu 1968 dvojaký: deklaratorně strana setrvávala na své původní pozici (nesouhlasu s intervencí), to se však v její reálné politice příliš neprojevovalo, neboť udržovala přátelské vztahy jak se sovětskými komunisty, tak s „normalizovanou“ KSČ. Ne všichni francouzští komunisté však s tímto postojem souhlasili. Pro řadu francouzských komunistických intelektuálů nebylo oficiální odsouzení dostatečné a apelovali na větší solidaritu s okupovaným Československem. Ani v řadách „obyčejných“ členů FKS nebyly názory jednoznačné a pravděpodobně bylo mezi nimi mnoho těch, kteří s intervencí do Československa souhlasili., b1_The French Communists’ official reactions to the Soviet-led military intervention by five Warsaw Pact countries in Czechoslovakia in August 1968 are generally considered to mark the first time in history that the French Communist Party decided not to show public support for an international operation by the Soviet Union. As the author demonstrates with an analysis of records from the Archive of the French Communist Party and the central Czechoslovak archives, French Communist support for the Czechoslovak reform movement was not exactly straightforward; nor was subsequent French Communist condemnation of the August military intervention consistent. The French Communist Party leaders’ attitude to Alexander Dubček (1921-1992) and the Prague Spring can, according to the author, be reasonably described as limited support, which did not go beyond the limits of friendship with the Soviet Union. The diplomatic activity of the General Secretary of the French Communist Party, Waldeck Rochet (1905-1983), also stemmed from this attitude: in July 1968, he tried, unsuccessfully, to act as a broker between Prague and Moscow and thus prevent the military intervention. By contrast, amongst French Communist intellectuals, like Roger Garaudy (1913-2012) and Louis Aragon (1897-1982), sympathies for the Prague Spring were much more visible. In contrast to the enthusiasm with which these intellectuals welcomed ‘Socialism with a human face’ in Czechoslovak, however, were the impressions of the French Communist Party rank-and-file who had experienced the Prague Spring in person - they perceived it as a threat to Socialism and were unpleasantly surprised by manifestations of Czech and Slovak idealization of the West., b2_Although the French Communist Party initially ‘condemned’ the intervention in Czechoslovakia, the next day its leaders moderated their negative response, expressing ‘disagreement’. Ultimately, this position had no real influence on the French Party’s relations with the Soviet Union. Indeed, according to the author, it would be more accurate to talk of a certain buttressing of those relations, since it turned out that they could be further developed regardless of the French Party’s not agreeing with the intervention. The attitude of the French Communist Party leadership after August 1968 was therefore of a dual nature: the Party declared that it stuck to its original position of disagreement with the intervention, but that was not really manifested in their politics in practice: in fact, they maintained friendly relations with both the Soviet Communists and the ‘normalized’ Czechoslovak Communist Party. But not all French Communists agreed with this stance. For many French Communist intellectuals, the official condemnation was insufficient, and they appealed for greater solidarity with occupied Czechoslovakia. Nor amongst the rank-and-file of the French Communist Party was opinion unanimous; probably many members agreed with the intervention in Czechoslovakia., Michaela Kůželová., and Obsahuje bibliografii
Under Maria Theresa, the provincial courts in Moravia continued to operate along the lines set out in the judicial reforms of 1620-1650. Although the reform efforts of the Theresian system had little direct effect on them, the character of these courts did gradually change. By the early 1740s they were inundated with a backlog of unresolved cases that rendered them slow and unwieldy. Following the cancellation of inactive disputes, however, the number of open cases started to drop rapidly, and by the 1760s the provincial court was accepting an absolute minimum of new lawsuits. This was due less to any restrictions imposed by the state than to a lack of interest among the nobility in pursuing claims in the court. The provincial court continued to sit twice a year, but the reduction in the number of cases meant that the number of sessions in each judicial period also fell considerably. The nearly fifty cases heard by the provincial court in the reign of Maria Theresa were, however, similar in scope to those we are familiar with from the preceding period - property-related lawsuits among the nobility, disputes between monasteries and towns, criminal cases and claims by subject communities against their own landlords. Significant changes can also be discerned in the makeup of the courts, with judges being appointed on the basis of their legal training rather than their social standing or other "merits" and, generally, a far closer correspondence to other types of Theresian court, particularly the royal tribunal. There thus ceased to be a meaningful distinction between the royal and provincial judicial systems in the Theresian period., Jiří David., and Obsahuje bibliografické odkazy
Autorka v této své první monografii zkoumá společné rysy a proměny různých druhů veřejných festivit, jako jsou přehlídky, pochody, manifestace, oslavy nebo sportovní podniky, v meziválečném Německu. Propojuje přitom ve svém pohledu tyto veřejné kulturní prezentace s tehdejší politikou a ideologií. Podle recenzenta přináší její práce k dosavadnímu neobyčejně rozsáhlému výzkumu nové poznatky a metodologické podněty, zvláště pokud se týká určitých prvků kontinuity výmarské republiky a nacistického režimu. and [autor recenze] Dalibor Vácha.
The author has conducted surface surveys within the Příbor cadastral territory over the last 35 years. This has resulted in a discovery of dozens of surface artifact clusters. Morphological characteristics of these artifacts suggest that some of them represent remnants of Mesolithic sites and possibly also Late Paleolithic sites., Jan Diviš., and Obsahuje seznam literatury