Multi-agent system is a system of autonomous, intelligent but resource-bounded agents. Particular agents have to be able to make decisions on their own, based on the activities of other agents and events within the system as well as in its environment. To this end agents make use of their own internal knowledge base which serves them as a memory. In this paper we focus on the design and management of such a knowledge base. After a brief description of some classical fundamental approaches to the knowledge base management, we propose an improvement based on the application of statistical methods. We focus in particular on the optimization of the process., Multi-agent systém je systém autonomních, inteligentních, ale zdrojově omezených agentů. Konkrétní agenti musí být schopni sami rozhodovat na základě činností jiných agentů a událostí v systému i v jeho prostředí. K tomuto účelu agenti využívají vlastní interní znalostní základnu, která jim slouží jako paměť. V tomto příspěvku se zaměřujeme na návrh a správu takové znalostní báze. Po stručném popisu některých klasických základních přístupů k řízení znalostní báze navrhujeme zlepšení založené na aplikaci statistických metod. Zaměřujeme se především na optimalizaci procesu., and Michal Košinár ; Ondřej Kohut
In his criticism of my book Člověk a pravidla [Man and rules], Michal Ivan scrutinized my notion of implicit rule, concluding that it is flawed. In this contribution, I defend my approach, explaining the notion in greater detail. I state that my talk about the existence of an implicit rule refers to the social setting in which some kinds of social (especially linguistic) actions are governed by normative attitudes of the members of the society. These normative attitudes institute the propriety which make instances of actions of the kinds either correct or incorrect; hence people can follow or violate the rule, the rule can come into being, develop, and fade away - without it being explicitly articulated., Ve své kritice své knize Člověk Pravidla [ Člověk a pravidla ], Michal Ivan prozkoumány mé pojem implicitního pravidla, k závěru, že je chybné. V tomto příspěvku obhajuji svůj přístup a podrobněji vysvětluji pojem. Prohlašuji, že můj rozhovor o existenci implicitního pravidla odkazuje na sociální prostředí, ve kterém jsou některé druhy společenských (zejména jazykových) akcí řízeny normativními postoji členů společnosti. Tyto normativní postoje zakládají vhodnost, která činí případy těchto činů správné nebo nesprávné; lidé tak mohou pravidlo dodržovat nebo porušovat, pravidlo může vzniknout, rozvinout se a zmizet - aniž by to bylo výslovně vyjádřeno., and Jaroslav Peregrin
Inferentialism, as presented by Robert Brandom, is first and foremost a view of the nature of meaning: it is the view that meaning is fundamentally the role which an expression acquires by becoming governed by the rules of our language games. (Hence it is a certain kind of “use theory of meaning” familiar from post-Wittgensteinian discussions; according to inferentialism, however, meaning is not given by actual use, but rather by the rules of correct use.) In this text we attempt to draw very general consequences from this approach (consequences that go beyond what is to be found in the work of R. Brandom). We claim that meaning is generally a certain form of “entanglement” in a certain kind of human practice that is built up from the much more primitive building blocks of human abilities that enable us to adopt normative attitudes and, in general, to accept rules. And it is just these human abilities which have shifted us humans onto the evolutionary trajectory on which we are now proceeding and on which we are quickly leaving behind other kinds of animals. It is precisely this ability which has led to our becoming the only animal species which has supplemented standard biological evolution with a kind of evolution that we might call cultural, and which is incomparably faster and more effective.
This article strives to provide an original conceptual frame- work that should open a way to clarification of general philosophical debates on rules and norms . It makes a clear distinction between rules (and norms) understood as social facts grounded on specific relation- ships between social subjects and rules (norms) understood as linguistic entities. Norms are taken as specific social rules and divided into three different types: social constitutive norms, particular constitutive norms, and institutional norms . Attention is also devoted to relation between normality and normativity, to the role of permissions and to specific features of technological ‘rules’ . In the last part of the article the outlined conceptual apparatus is employed for analysis of two passages from Wittgenstein’s Investigations., Tento článek se snaží poskytnout originální koncepční rámec, který by měl otevřít cestu k objasnění obecných filosofických debat o pravidlech a normách. Jasně rozlišuje mezi pravidly (a normami) chápanými jako společenská fakta založená na konkrétních vztazích mezi sociálními subjekty a pravidly (normami) chápanými jako lingvistické entity. Normy jsou považovány za specifická sociální pravidla a jsou rozdělena do tří různých typů: společenské konstitutivní normy, konkrétní konstitutivní normy a institucionální normy. Pozornost je také věnována vztahu mezi normálností a normativitou, úloze oprávnění a specifickým rysům technologických „pravidel“. V poslední části článku je nastíněna koncepční aparatura pro analýzu dvou pasáží z Wittgensteinových zkoumání., and Vladimír Svoboda
The rules that govern human societies can form systems which are more than mere sums of the rules of which they consist. If the rules interlock in a certain suitable way, they may form a framework opening up a new ''normative space'', in which we can carry out brand new actions, actions that cannot be carried out outside of the space. Such frameworks, I am convinced, constitute our specifically human world; and acting within the corresponding spaces then amounts to what many philosophers have called human practices. This contribution aims at investigating the conceptual foundations on which we could build accounts of how practices emerge, how they can function and what are the consequences of their recognition for the understanding of our human nature., Pravidla, kterými se řídí lidské společnosti, mohou tvořit systémy, které jsou více než pouhými souhrny pravidel, z nichž se skládají. Pokud se pravidla nějakým způsobem vhodným způsobem propojí, mohou vytvořit rámec otevírající nový ,,normativní prostor'', ve kterém můžeme provádět zcela nové akce, akce, které nelze provádět mimo prostor. Tyto rámce, jsem přesvědčen, tvoří náš specificky lidský svět; a působení v odpovídajících prostorech pak odpovídá tomu, co mnozí filosofové nazvali lidskými postupy . Cílem tohoto příspěvku je zkoumání konceptuálních základů, na kterých bychom mohli stavět účty o tom, jak se praxe objevuje, jak mohou fungovat a jaké jsou důsledky jejich uznání za pochopení naší lidské přirozenosti., and Jaroslav Peregrin
Wittgenstein describes the process of mastering a rule (adopting a skill) as implanting mechanically a number of specific examples (steps) after which one ''knows how to go on''. Such a two-step concept of learning (e.g. in Cavell) can be understood as the sequence of i) propedeutics limited in time and ii) the subsequent skill to extrapolate the rule in unlimited number of cases (Chomsky’s account of rule). The relationship between the ''propedeutics of examples'' and the mastered skill is, however, more complex. I will refer here to the Wittgensteinian ethics (e.g., Winch) emphasizing the individual’s repeated work (reflection) on specific examples which never ends. I will also point to the empirical evidence (Ingold, in particular) that in the processes of learning an essential role is played by memorizing and copying of given (specific) models, where attention and observation is necessary. Competence is then a physical implantation and individual mastering of such a limited technique, rather than an ability to extrapolate and innovate foremost., Wittgenstein popisuje proces zvládnutí pravidla (osvojení dovednosti) jako mechanického implantování řady konkrétních příkladů (kroků), po nichž ,,ví, jak dál''. Takový dvoukrokový koncept učení (např. V Cavellu) lze chápat jako sekvenci i) propedeutiky časově omezené a ii) následné schopnosti extrapolovat pravidlo v neomezeném počtu případů (Chomskyho pravidlo pravidla). Vztah mezi ,,propedeutikou příkladů'' a zvládnutou dovedností je však složitější. Zmíním se zde o Wittgensteinově etice (např. Winch), která zdůrazňuje opakovanou práci jednotlivce (reflexe) na konkrétních příkladech, které nikdy neskončí. Poukazuji také na empirické důkazy (zejména Ingold), že v procesech učení se základní role hraje zapamatováním a kopírováním daných (specifických) modelů, tam, kde je nutná pozornost a pozorování. Kompetence je pak fyzikální implantace a individuální zvládnutí takové omezené techniky, než schopnost extrapolovat a inovovat především., and Ondřej Beran