Úvod: Infekčná endokarditída u pacienta po transplantácii obličky je závažná infekčná komplikácia, ktorá zvyšuje riziko straty štepu ako aj mortalitu pacientov. Najdôležitejším predisponujúcim faktorom je imunosupresívna liečba – predovšetkým indukčná imunosupresia. Materiál a popis prípadu: V transplantačnom centre Martin podstúpilo v období 12 rokov transplantáciu obličky 250 pacientov. Z tohto súboru pacientov bolo 5 pacientov (2 %) po náhrade chlopne. Prezentujeme prípad pacienta po transplantácii obličky s rozvojom endokarditídy bioprotézy aortálnej chlopne mesiac po úspešnej transplantácii obličky. Diagnostika endokarditídy štandardnými postupmi (transtorakálne echokardiografické vyšetrenie, transezofageálne echokardiografické vyšetrenie, hemokultúry) bola neúspešná. Endokarditídu sme diagnostikovali raritne až pomocou PET-CT vyšetrenia s následnou zmenou antibiotickej liečby a úspešným zvládnutím tejto potransplantačnej komplikácie. Záver: Endokarditída po transplantácii obličky je vážna komplikácia, ktorá výrazne zhoršuje mortalitu príjemcov. Riziko rozvoja infekčnej endokarditídy po transplantácii zvyšuje aj indukcia, a to predovšetkým antitymocytárny globulín. Diagnostika iba pomocou PET-CT vyšetrenia je raritná, ale v prípade nášho popísaného prípadu, zásadne zmenila prístup k pacientovi a viedla k úspešnej liečbe. Kľúčové slová: endokarditída – indukcia – PET-CT – transplantácia obličky, Introduction: Infective endocarditis in a patient after kidney transplantation is a serious infective complication which increases the risk of loss of the graft and also the mortality of patients. The most important predisposing factor is the immunosuppressive therapy – mainly induction immunosuppression. Material and case description: 250 patients underwent kidney transplantation throughout the period of 12 years in the Transplant Center Martin. This set of patients included 5 patients (2 %) after heart valve replacement. We present the case of a patient after kidney transplantation with development of endocarditis of the bioprosthesis of the aortic valve one month after successful kidney transplantation. Diagnostics of endocarditis by standard procedures (examination by transthoracic echocardiogram, transesophageal echocardiography, hemocultures) was unsuccessful. We rarely diagnosed endocarditis only by PET-CT examination with a consequent change of the antibiotic treatment and successful managing of this post-transplant complication. Conclusion: Endocarditis after kidney transplantation is a serious complication which significantly worsens the mortality of patients. The risk of development of infective endocarditis after transplantation is also increased by induction, mainly by antithymocyte globulin. Diagnostics only by PET-CT examination is rare; however, in this case it fundamentally changed the approach to the patient and led to a successful treatment. Key words: endocarditis – induction – kidney transplantation – PET-CT, and Ivana Dedinská, Petra Skalová, Michal Mokáň, Katarína Martiaková, Denisa Osinová, Miroslav Pindura, Blažej Palkoci, Marián Vojtko, Janka Hubová, Denisa Kadlecová, Ivona Lendová, Radovan Zacharovský, Filip Pekar, Lucia Kaliská
Poranění anorekta, s výjimkou iatrogenních poškození, jsou vzácná. Vzhledem k široké škále příčin a rozsahu poranění vyžaduje diagnostika a léčba těchto poranění individuální přístup ke každému pacientovi. Dle rozsahu poranění je třeba zvolit vhodnou léčebnou strategii tak, abychom úspěšně ošetřili toto poranění a zároveň co nejvíce eliminovali četné komplikace těchto poranění, zvláště pak poruchy kontinence. Autoři prezentují poranění hráze a anorekta s poraněním svěračů u staršího pacienta po pádu ze žebříku., Anorectal injuries, with the exception of iatrogenic damage, are rare. Considering the extensive range of causes and potential extent of damage, the diagnosis and treatment of these injuries requires an individual approach to every patient. Based on the extent of damage, the best way of treatment strategy has to be selected for successful treatment of the primary injury and elimination of frequent complications, especially fecal incontinence. The authors present a rare injury of the perineum and anorectum with anorectal sphincter damage in an elderly man after falling down from a stepladder., and M. Lerch, M. Peteja, A. Zatloukal, P. Ostruzska, P. Ihnát, J. Polovko, A. Pelikán, P. Zonča
Úvod: Reverzný, liver-first prístup je alternatívou pre pacientov s komplikovanými synchrónnymi pečeňovými metastázami, kde by progresia v pečeni viedla k inoperabilite, alebo pre pacientov s lokálne pokročilým nálezom v malej panve, kde by komplikácia resekcie primárneho tumoru mohla ohroziť včasnú resekciu pečeňových metastáz. Metódy: Retrospektívna unicentrická analýza 32 pacientov liečených reverzným prístupom v období rokov 2011−2015. Reverzný prístup bol v tomto období indikovaný na základe konsenzu členov multioborovej onkologickej komisie ako preferovaný u všetkých pacientov s iniciálne, alebo potenciálne resekabilným synchrónnym izolovaným metastatickým postihom pečene pri adenokarcinóme kolorekta. Výsledky: 26 pacientov (81,3 %) úspešne absolvovalo kompletnú resekciu nádorovej masy (resekciu pečeňových metastáz a resekciu primárneho tumoru), ale iba 16 pacientov (50 %) absolvovalo kompletný onkochirurgický liečbený plán (hepatektómia, resekcia primárneho tumoru a plánovaná dávka a dĺžka perioperačnej, alebo adjuvantnej onkologickej liečby). Medián prežívania bol 50,5 mesiacov, trojročné prežívanie v súbore bolo 83,7 %. U 20 pacientov (62,5 %) došlo počas sledovania k progresii ochorenia s mediánom do progresie 21,6 mesiaca. Najčastejším miestom progresie bola pečeň, nasledovaná pľúcami (65 resp. 20 % všetkých rekurencií nádorového ochorenia). Záver: Aj keď reverzný, liver-first prístup umožňuje kompletné odstránenie masy tumoru u väčšiny pacientov, iba polovica z nich absolvuje kompletný onkochirurgický liečebný plán. Najproblematickejším aspektom reverzného postupu je načasovanie a dĺžka perioperačnej (bio)chemoterapie. Dôkladné zváženie rizika progresie metastatického procesu počas liečby ako aj rizika kompletnej rádiologickej odpovede by malo viesť k uváženej indikácii perioperačnej (bio)chemoterapie najmä u pacientov s iniciálne resekabilnými pečeňovými metastázami., Introduction: Reverse, liver-first strategy is an alternative for patients with complicated liver metastases where disease progression would prove inoperable, or for patients with locally advanced pelvic disease where postoperative complications after primary tumour resection may lead to delayed treatment of metastatic disease. Methods: Retrospective unicenter analysis of 32 patients approached liver-first approach between 2011 and 2015. During this period reverse strategy was considered a preferred approach for all initially or potentially resectable synchronous colorectal liver metastases based on multidisciplinary team consensus. Results: 26 patients (81.3%) completed their surgical plan (hepatectomy and primary tumour resection) but only 16 (50%) completed their oncosurgical plan (hepatectomy, primary tumour resection and full dose and length of perioperative or adjuvant systemic (bio)chemotherapy). Median overall survival was 50.5 months with the survival rate of 83.7% at 3 years. 20 patients (62.5%) progressed during the follow-up with median time to progression of 21.6 months. The liver was the most common site of recurrent disease followed by the lungs (65% and 20% of all recurrences, respectively). Conclusion: While reverse strategy may allow complete tumour removal in the majority of patients, only half of them complete their oncosurgical plan even with the liver-first approach. The most problematic aspect of the liver-first strategy is the timing and length of perioperative (bio)chemotherapy. When deciding on preoperative chemotherapy in up-front resectable lesions one should take into account the risk of disease progression while on chemotherapy as well as the risks of complete radiologic response., and M. Straka, M. Migrová, R. Soumarová, L. Burda, I. Selingerová
Diabetes mellitus je onemocněním, jehož některé projevy mohou zvýšit riziko dopravní nehody, ovlivňuje tedy způsobilost k držení řidičského průkazu. Za nejrizikovější situaci je v tomto ohledu považována hypoglykemie během řízení, diabetes však uvedené riziko zvyšuje např. i díky možnému zhoršení zrakových schopností při případné retinopatii. Za nejrizikovější skupinu řidičů diabetiků stran nehod lze považovat ty, kteří mají v anamnéze těžkou hypoglykemii, hypoglykemii proběhlou při řízení, či silniční nehodu. Zásadním preventivním prvkem v rámci bezpečného silničního provozu je u diabetika léčeného inzulinem především měření glykemie před jízdou a znalost, jak hypoglykemii předcházet a léčit., Diabetes mellitus is a disease which may affect the eligibility to hold a driving license and increase the risk of a road accident. Hypoglycemia while driving is considered to be the most risky situation, with diabetes increasing the mentioned risk for instance due to impaired vision in the case of possible retinopathy. The group of drivers with diabetes being at the greatest risk as to accidents are those with a case history of severe hypoglycemia or hypoglycemia occurred while driving, or possibly of a road accident. Measuring glycaemia before driving and their knowledge how to prevent and treat hypoglycemia – those are the two crucial preventive elements indispensable for insulin treated diabetes patients in order to secure safe road traffic., and Jan Brož, Lenka Syčová Kriváňová, Zuzana Fedáková, Lilit Petrosyan, Milan Kvapil, Jan Polák
Karcinom štítné žlázy je onemocnění, u kterého v posledních letech dochází k velkému nárůstu incidence, jak celosvětově tak i v České republice. Toto onemocnění postihuje výrazně častěji ženy. Mezi pacienty naší kliniky jsme evidovali 22 žen s diferencovanými karcinomy štítné žlázy, které byly v předchozím období léčeny pro neplodnost metodami asistované reprodukce. U 1 z pacientek se jednalo o folikulární karcinom, u ostatních 21 pacientek byl přítomen papilární karcinom. Referujeme o našem souboru a uvádíme kazuistiky některých pacientek. Popisujeme také rizikové faktory karcinomu štítné žlázy, především vztah tohoto nádoru k reprodukčním faktorům., Thyroid cancer is a disease in which in recent years have seen a large increase in incidence, both globally and in the Czech Republic. This disease affects significantly more women. Among patients in our clinic, we recorded 22 women with differentiated thyroid carcinomas covered during the previous period, a treatment for infertility using methods of assisted reproductive technology. For one of the patients was a follicular carcinoma, the other twenty-one patients were present papillary carcinoma. We present our group, we report cases of some patients. We also describe risk factors for thyroid cancer, mainly the relationship of the tumor to reproductive factors., and Květuše Vošmiková, Dana Nováková, Martin Křenek, Pavla Sýkorová, Petr Vlček
Úvod: Cílem práce je určit přesné údaje o počtu poranění velkých cév v rámci traumatu pánve u souboru pacientů léčených v období 12 let. Metody: Sledovaný soubor tvořilo 715 pacientů léčených pro zlomeninu pánve v letech 2001–2012. Z databáze pacientů byly vybrané údaje o peroperačních nebo pitevních nálezech poranění velkých cév (aorta, dolní dutá žíla, a. et v. iliaca communis). Statistická významnost dosažených výsledků byla testována pomocí kontingenčních tabulek (chí-kvadrát test nezávislosti, Fischerův faktoriálový test). Hladina významnosti pro počítané testy byla zvolena 5%. Výsledky: V prvních hodinách po úrazu zemřelo 66 (9 %) pacientů sledovaného souboru, z toho 43 (6 %) před provedením operační revize. Časně bylo revidováno 70 (10 %) pacientů, 47 (7 %) z nich přežilo a 23 (3 %) se nepodařilo zachránit. Život ohrožující cévní poranění v oblasti pánve bylo zaznamenáno u 13 (2 %) pacientů. U přeživších revidovaných pacientů bylo nalezeno pouze jednou závažné poranění pánevních venózních plexů jako jediný zdroj krvácení (2 %), zatímco u nepřeživších revidovaných a u pitvaných pacientů bylo závažné poranění cév zaznamenáno u 5 resp. 7 z nich (22 % resp. 41 %) a tento rozdíl byl v obou případech proti přeživším signifikantně vyšší (p=0,0002 resp. p=0,0109). Závěr: Výskyt poranění velkých cév s život ohrožujícím krvácením jako součásti pánevního traumatu nebyl vysoký, avšak riziko úmrtí pacienta s tímto poraněním bylo signifikantně vyšší. Skutečnost, že poranění velké tepny či žíly v kombinaci s masivním krvácením ze žilních pletení při dislokované zlomenině pánve vede u většiny zraněných k úmrtí ještě před příjezdem záchranné služby, je obtížné prokázat. Domníváme se však, že údaje týkající se našeho souboru pacientů umožňují alespoň formulovat tuto hypotézu., Introduction: The aim of the study was to provide accurate data regarding the incidence of large vessel injury as part of pelvic trauma in patients treated during a 12–year period. Methods: In total, 715 patients admitted and treated for pelvic fractures from 2001-2012 were analyzed. Data on large vessel injuries (aorta, inferior vena cava, common iliac artery and vein) reported in perioperative or autopsy findings were obtained from the patient database. The statistical significance of achieved results was tested using contingency tables (chi-square test of independence or Fisher factorial test). The significance level for the calculated tests was chosen to be 5%. Results: Sixty six (9%) patients died in the first hours after admission, 43 (6%) of them prior to surgery. Seventy (10%) underwent urgent surgeries, 47 (7%) of whom survived and 23 (3%) died. A large vessel injury in the pelvic region was detected in 13 (2%) patients. In the surviving surgical patients, a serious injury of pelvic venous plexus, as the only source of bleeding, was found only once (2%), while in patients who deceased post-surgically and pre-surgically, serious vascular injury in the pelvic region was diagnosed in 5 and 7 patients in both subgroups (22% and 41%, resp.). This difference was significantly higher in comparison with surviving patients (p=0.0002 and p=0.0109, resp.). Conclusion: The incidence of large vessel injury with severe bleeding associated with pelvic trauma was low in our study; however, the risk of death in patients with this injury was significantly higher. The results of our study support the hypothesis that in most patients a large artery or vein injury in combination with massive bleeding from the venous plexus due to a dislocated pelvic fracture results in death even before arrival of emergency services. This hypothesis could be verified in a study including also autopsy findings in persons who died even before hospital admission., and V. Džupa, F. Fridrich, M. Ježek, J. Marvan, R. Grill, V. Báča