Úvod: Správné zhodnocení jaterních pseudolézí pomocí multidetektorového CT či MR je velmi důležité z důvodu odlišení těchto benigních změn od primárních či sekundárních malignit v jaterním parenchymu. Metoda: Autoři provedli systémový přehled literatury v databázi PubMed s vyhledáváním slov játra, pseudoléze v angličtině a češtině od roku 2000 do roku 2014. Výsledky: Autoři předkládají přehled literatury. Dále autoři retrospektivně zhodnotili soubor pacientů léčených pro jaterní onemocnění ve FN Ostrava, kdy se setkali s touto abnormalitou celkem v 7 případech. U 3 pacientů byla provedena diagnostická laparoskopie s vizuální kontrolou léze, s upřesněním diagnostiky pomocí peroperační ultrasonografie (IOUS) a s excizí části ložiska pro následné histologické vyšetření. Histologický nález u všech 3 pacientů odpovídal steatotickému postižení jater. Další 2 pacienti byli operováni pro jiná ložiska metastazujícího kolorektálního karcinomu a revize suspektní léze byla provedena během operačního výkonu otevřenou cestou. Kromě vizuální kontroly a peroperačního IOUS byla provedena excize k histologickému vyšetření, které prokázalo známky velkokapénkové i malokapénkové steatózy a nepřítomnost maligních změn. Poslední dva pacienti jsou dále sledováni v hepatologické poradně a jsou v rámci dispenzarizace kontrolováni v 6měsíčních intervalech. Závěr: Autoři prezentují vlastní zkušenosti získané v rámci mezioborové spolupráce na multidisciplinárních konferencích a připojují literární údaje o této neobvyklé problematice. Správným vyhodnocením nálezů této variety zejména u onkologických pacientů je možno zabránit zbytečným biopsiím, duplicitním vyšetřením a diagnostickým laparoskopiím či explorativním laparotomiím., Introduction: Accurate detection of hepatic pseudolesions using multi-detector CT and MRI examinations is crucial for the differentiation of benign alterations from primary and secondary malignant lesions in hepatic parenchyma. Method: The authors conducted a systematic literature review in PubMed. “Liver“ and “pseudolesion“ were used as keywords in English and Czech, and papers/articles published from 2000 to 2014 were retrieved. Results: The authors presented a literature review. In addition, the authors performed a retrospective evaluation of a group of patients treated for liver disease at University Hospital Ostrava where this anomaly was encountered in 7 cases. In 3 of the patients, diagnostic laparoscopy was done, with visual examination of the lesion accompanied by intraoperative ultrasound exam (IOUS) and partial excision, to establish the diagnosis. Subsequent histological assessment of the specimens confirmed the diagnosis of a steatotic lesion in each of these 3 patients. Additional 2 of the 7 patients underwent liver surgery for concurrent metastatic lesions of colorectal cancer and an open-access revision of the suspected lesions was performed. Visual inspection and intraoperative ultrasound (IOUS) was followed by excisional biopsy. The histology revealed macro- and micro-vesicular steatosis and excluded malignant changes. The last 2 patients still continue to be followed–up regularly on a 6-month routine check-up basis at our hepatology unit. Conclusion: The authors presented their own experience gained through inter-disciplinary cooperation at Multidisciplinary conferences. A literature overview of this unusual subject is also included. Particularly in oncologic patients, correct interpretation of these pseudolesions may help to avoid unnecessary biopsies, further imaging examinations and diagnostic laparoscopies and/or explorative laparotomies., and P. Vávra, M. Vávrová, P. Delongová, T. Jonszta, J. Dvořáčková, A. Pelikán, M. Penhaker, J. Nowaková, M. Peteja, P. Zonča
Úvod: Obstrukční defekační syndrom (ODS) představuje častý medicínský problém, který může být podmíněn různými patofyziologickými poruchami pánve; často je diagnostikováno několik poruch současně. V současnosti je dostupné velké množství korekčních technik z různých operačních přístupů. Laparoskopická resekční rektopexe je miniinvazivní transabdominální technika, která sdružuje resekci redundantního sigmoidea s mobilizací a fixací rekta. Metoda: Cílem této práce je vyhodnotit bezpečnost a efektivitu laparoskopické resekční rektopexe v léčbě pacientů s ODS. Vyhodnocení je provedeno na základě analýzy vlastního souboru pacientů a na podkladě průzkumu dostupných publikovaných dat. Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 12 pacientů s ODS, kteří ve FN Ostrava podstoupili laparoskopickou resekční rektopexi v letech 2012–2015. Průměrný věk pacientů byl 64,5 roku; průměrné BMI 21,9; v souboru bylo 11 žen (91,6 %). Všichni pacienti měli ODS na podkladě kombinované vady pánevního dna. U každého z pacientů bylo diagnostikováno dolichosigmoideum a vnitřní nebo zevní prolaps rekta; několik pacientů mělo navíc také enterokélu a rektokélu. Laparoskopická resekční rektopexe byla provedena u všech pacientů bez peroperačních komplikací s průměrným operačním časem 144 minut. Průměrná pooperační délka hospitalizace činila 7 dní. Pooperační 30denní morbidita byla 16,6 %. Všechny pooperační komplikace byly hodnoceny jako nezávažné – stupeň II dle Clavien-Dindo klasifikačního systému. Průměrné předoperační Wexnerovo skóre bylo 23,6 bodu; průměrné skóre 6 měsíců po výkonu bylo 11,3 bodu. Výrazné zlepšení symptomů bylo pozorováno u 58,3 % pacientů, mírné zlepšení u 16,7 % pacientů; u 25 % byla resekční rektopexe bez klinického efektu. Závěr: V léčbě ODS je nutné pečlivě selektovat pacienty, kteří by mohli profitovat z chirurgického řešení. Naše výsledky v souladu s výstupy publikovaných studií potvrzují, že laparoskopická resekční rektopexe představuje cennou operační metodu v léčbě pacientů s ODS na podkladě kombinované poruchy pánevního dna., Introduction: Obstructive defecation syndrome (ODS) presents a common medical problem, which can be caused by various pelvic disorders; multiple disorders are frequently diagnosed. At the present, a high number of corrective techniques are available via various surgical approaches. Laparoscopic resection rectopexy is a minimally invasive technique, which comprises redundant sigmoidal resection with rectal mobilisation and fixation. Methods: The aim of this paper was to evaluate the safety and effectiveness of laparoscopic resection rectopexy in the treatment of patients with ODS. The evaluation was performed via our own patients data analysis and via literature search focused on laparoscopic resection rectopexy. Results: In total, 12 patients with ODS undergoing laparoscopic resection rectopexy in University Hospital Ostrava during the study period (2012–2015) were included in the study. In our study group, mean age was 64.5 years and mean BMI was 21.9; the group included 11 women (91.6%). ODS was caused by multiple pelvic disorders in all patients. Dolichosigmoideum and rectal prolapse (internal or external) were diagnosed in all included patients. On top of that, rectocoele and enterocoele were diagnosed in several patients. Laparoscopic resection rectopexy was performed without intraoperative complications; mean operative time was 144 minutes. Mean postoperative length of hospital stay was 7 days. Postoperative 30-day morbidity was 16.6%. All postoperative complications were classified as grade II according to Clavien-Dindo classification. Mean preoperative Wexner score was 23.6 points; mean score 6 months after the surgery was 11.3 points. Significant improvement in ODS symptoms was noted in 58.3% of patients, and a slight improvement in 16.6% of patients; resection rectopexy provided no clinical effect in 25% of patients. Conclusion: It is fundamental to carefully select those patients with ODS who could possibly profit from the surgery. Our results, in accordance with published data, suggest that laparoscopic resection rectopexy is a valuable surgical technique in the treatment of patients with ODS caused by multiple pelvic disorders., and P. Ihnát, P. Guňková, P. Vávra, M. Lerch, M. Peteja, A. Pelikán, P. Zonča
Úvod: Tři jednonukleotidové polymorfismy (SNP) v NOD2/CARD15 genu (3020insC, R702W, G908R) jsou pro Crohnovu chorobu významným rizikovým faktorem. Jejich diagnostické a terapeutické využití v klinické praxi je však doposud limitované. Cílem studie byla analýza možné asociace těchto polymorfismů s rizikem reoperací a posouzenísouvislosti s fenotypem onemocnění. Metody: U 76 pacientů s Crohnovou chorobou a minimální délkou trvání nemoci 5 let byly testovány tři sekvenční varianty NOD2/CARD15 genu (R702W, G908R, 3020insC). Anamnestická a klinická data, včetně chirurgické léčby byly retrospektivně získány ze zdravotnické dokumentace a prospektivně doplňovány podle protokolu studie. Analyzovány byly souvislosti mezi vybranými genovými polymorfismy, nutností reoperací a fenotypem nemoci. Výsledky: U 24 pacientů (32 %) se našla alespoň jedna sledovaná varianta v NOD2/CARD15 genu. 25 pacientů (33 %) bylo reoperováno, 51 (67 %) představovalo kontrolní skupinu. Trend vyšší četnosti reoperací ve skupině s genovou mutací nedosáhl statistické významnosti (p=0,2688). Dva ze čtyř homozygotů (50 %) nesoucích variantu 3020insC byli opakovaně operováni. Neprokázali jsme signifikantní rozdíly mezi soubory s wild formou a mutovanou formou NOD2/8CARD15 genu s ohledem na věk v době diagnózy (p=0,4356), formu onemocnění (p=0,6610) a lokalizaci (p=0,4747) podle Montrealské klasifikace. Závěr: Polymorfismy v NOD2/CARD genu signifikantně neovlivnily četnost reoperací, homozygoti nesoucí mutaci 3020insC genu však představovali vysoce rizikovou skupinu. Fenotyp onemocnění signifikantně nesouvisel s přítomností vyšetřovaných sekvenčních variant., Introduction: Three NOD2/CARD15 gene variants (3020insC, R702W, G908R) have been identified as genetic risk factors for Crohn’s disease patients. However the diagnostic and therapeutic relevance for clinical practice remains limited. The aim of this study was to evaluate the association between these variants, the risk of reoperation and disease phenotype. Methods: In 76 Crohn’s disease patients (41 female, 35 male) with a minimum 5 year follow-up, three polymorphisms of the NOD2/CARD15 gene (R702W, G908R, 3020insC) were tested. Detailed clinical and medical history including surgical procedures and reoperations were obtained by reviewing the medical charts and completed prospectively. Association between the need for reoperation, disease phenotypes and gene variants were analyzed. Results: 24 patients (32%) showed at least one NOD2/CARD15 mutation. 25 patients (33%) required reoperation, 51 (67%) represented the control group. The expected trend that patients with NOD2/CARD15 variants have a higher frequency of reoperations was not confirmed to a level of statistical significance (p=0.2688). Two of the four patients (50%) with the 3020insC variant required further surgery. We did not confirm any association between NOD2/CARD15 mutations and age at diagnosis (p=0.4356), behavior (p=0.6610), or localization (p=0.4747) according to the Montreal classification. Conclusion: NOD2/CARD15 polymorphisms did not significantly affect the reoperation rate. Homozygosity for the 3020insC variant in the NOD2/CARD15 gene is associated with a high risk of reoperation. NOD2/CARD15 gene variants are not significantly associated with specific disease phenotypes., and L. Martínek, T. Kupka, J. Šimová, P. Klvaňa, M. Bojková, M. Uvírová, P. Dítě, J. Dvořáčková, J. Hoch, P. Zonča
Úvod: Problematika náhlých příhod břišních (NPB) u gravidních pacientek představuje specifickou oblast na rozhraní chirurgie a gynekologie. I když zdravotní péče o těhotnou pacientku spadá do péče gynekologa-porodníka, indikace operačního výkonu pro NPB je požadována od chirurga, který má obvykle znalosti a zkušenosti s vyšetřováním těhotných pacientek. Tato skutečnost nabízí prostor ke vzniku pochybení v poskytování zdravotní péče s možnými velmi závažnými důsledky pro matku i plod. Metoda: Byla provedena literární rešerše studií publikovaných za posledních 10 let v databázi PubMed týkajících se apendektomie, cholecystektomie a laparoskopie v těhotenství v kontextu náhlých příhod břišních. Vylučovacím kritériem byly operace provedené z porodnické indikace. Výsledky: Těhotenství je doprovázeno řadou anatomických a fyziologických změn, které je nutné brát v úvahu při klinickém vyšetření pacientky, analýze výsledků laboratorních vyšetření i v rámci operační taktiky. Využití zobrazovacích technik v diagnostice NPB u těhotných je výrazně omezeno prokázaným škodlivým efektem ionizujícího záření, jakož i nejasným dopadem silného magnetického pole na plod. Timing akutního operačního výkonu pro NPB u těhotných by neměl být odlišný od časování operační intervence u ostatních pacientek s NPB. Miniinvazivní chirurgie, resp. laparoskopické řešení vybraných NPB u těhotných představuje v současnosti již standardní operační techniku. Mnohé z obecných výhod laparoskopického přístupu (nižší riziko infekcí a dehiscencí operačních ran, rychlejší rekonvalescence atd.) se uplatňují i u gravidních pacientek. Závěr: Náhlé příhody břišní v těhotenství je nutné řešit v rámci multidisciplinární spolupráce mezi chirurgem, gynekologem, anesteziologem a neonatologem. S ohledem na dostupné výsledky publikovaných studií je laparoskopické řešení NPB u těhotných pacientek považováno za bezpečné a efektivní., Introduction: Acute abdomen during pregnancy presents very specific problem on the boundary of surgery and gynaecology. Although gynaecologists provide healthcare to pregnant women, surgery indication because of acute abdomen during pregnancy should be done by surgeon (who has usually little knowledge and experience regarding pregnant women examination and management). There is therefore real opportunity for possible mistakes origin with serious consequences for mother and foetus. Methods: Literature search in PubMed was done aimed at studies within the last 10 years dealing with appendectomy, cholecystectomy and laparoscopy during pregnancy in the context of acute abdomen. Surgical interventions done from obstetrics indications were excluded. Results: Pregnancy is associated with many anatomical and physiological changes which have to be considered not only during clinical examination, but also when analysing laboratory findings and considering operative tactics. Imaging modalities employment during pregnancy is very limited due to harmful effect of ionising radiation and not clear impact of strong magnetic field on the foetus. Timing of surgical interventions because of acute abdomen during pregnancy should be the same as timing of acute abdomen interventions in non-pregnant patients. Minimally invasive surgery in acute abdomen during pregnancy presents standard technique nowadays. Many advantages of laparoscopic approach (lower rate of surgical site infections, quicker convalescence etc.) are valid also during pregnancy. Conclusion: Acute abdomen during pregnancy should be managed within a multidisciplinary cooperation between gynaecologist, surgeon, anaesthesiologist and neonatologist. With respect to results of published studies, laparoscopic approach in the management of acute abdomen during pregnancy should be considered safe and effective., and P. Zonča, P. Ihnát, M. Peteja
Úvod: Pruritus ani je definován jako kožní onemocnění charakterizované svěděním a/nebo pálením v perianální oblasti. Postihuje 1–5 % populace. Muži jsou postiženi častěji než ženy v poměru 4:1. Projevuje se neodolatelnou touhou po škrábání v perianální oblasti. Dělí se na dva podtypy: primární (idiopatický) a sekundární. Primární pruritus je takový, u kterého se nepodaří najít žádnou příčinu svědění. Sekundární pruritus má zjevnou kauzální příčinu. Cílem práce je nabídnout čtenáři komplexní pohled na možné příčiny, diagnostické postupy a možnosti léčby tohoto pro pacienty nepříjemného a obtěžujícího onemocnění. Metody: Pomocí databází PubMed a MEDLINE jsme prozkoumali literaturu se zaměřením na články týkající se análního pruritu. Nejprve bylo zadáno klíčové slovo „Pruritus ani“ bez omezení. Následně jsme výběr limitovali časovým obdobím 5 let a 10 let, dále na vyhledání článků v anglickém jazyce, německém jazyce a v českém jazyce a v poslední řadě na výběr přehledových článků (review), klinických studií a ostatních. Výsledky: Celkem bez omezení bylo nalezeno 574 článků, z toho 45 přehledových a 25 klinických studií. Článků v anglickém jazyce bylo 437, z toho 40 přehledových, v německém jazyce 44, z toho 1 přehledový. Po zadání časového omezení bylo v posledních 5 letech nalezeno celkem 33 článků, z toho 6 přehledových a 4 klinické studie, v posledních 10 letech celkem 66 článků, z toho 14 přehledových a 10 klinických studií. Ve většině ostatních článků z celkového počtu byl anální pruritus zmiňován jen okrajově jako součást článků zaměřených na jinou tématiku. V českém písemnictví nebyl nalezen žádný souhrnný článek týkající se tohoto tématu. Závěr: Pruritus ani je běžné onemocnění s množstvím příčin, a proto účinná léčba může být zpočátku nedostatečná. Terapie je zaměřena na základní příčinu, pokud je nalezena. Musí být brána v úvahu široká diferenciální diagnostika a přehodnocení terapie je prvořadé. Při absenci jasné sekundární příčiny je empirická léčba zaměřena na zlepšení anální hygieny, změnu životního stylu, odstranění běžných dráždidel a na ochranu perianální kůže. Klíčová slova: pruritus ani − primární – sekundární − svědění − léčba, Introduction: Pruritus ani is defined as a dermatologic disease characterized by itching and/or burning in the perianal area. It occurs in 1−5% of the population. Men are affected more frequently than women, in the ratio 4:1. It is accompanied by an irresistible desire to scratch in the perianal area. Pruritus ani is divided into two subtypes: primary (idiopathic) and secondary. In idiopathic (primary) pruritus it is not possible to detect any other cause of itching. Secondary pruritus has an obvious causal origin. The aim of this paper is to offer a complex overview of possible causes, diagnostic procedures and treatment possibilities of this unpleasant and annoying disease. Methods: We have researched available publications using PubMed and MEDLINE databases, focusing on articles on anal pruritus. At first the key word “Pruritus ani” was put in without any restrictions. Subsequently, we limited the selection by the time period of 5 years and 10 years; then we looked up articles in English, German and Czech languages, and finally review articles, clinical trials and others. Results: 574 articles were found without entering any restrictions; 45 of them were review articles and 25 clinical trials. 437 articles were in the English language and 40 of them were review articles. 44 were in the German language and 1 of them was a review article. A total of 33 articles were found with a 5-year time limit. 6 of them were review articles and 4 were clinical trials. 66 articles from the last 10 years were found. 14 of them were review articles and 10 were clinical trials. In most of the other articles among the total number of articles found, pruritus ani was mentioned only marginally in articles focused on different topics. We have not found any summary articles on this topic in Czech publications. Conclusion: Pruritus ani is a common disease with a number of causes; therefore, effective treatment may be insufficient in the initial stages. The therapy is focused on the primary cause, if found. Broad differential diagnosis options need to be taken into consideration, and reevaluation of the therapy is a priority. When no obvious secondary cause is found, the empiric treatment is focused on an improvement of hygiene and change in the life style, removal of common irritators, and protection of perianal skin. Key words: pruritus ani − primary − secondary − itch − treatment, and M. Lerch, M. Peteja, P. Ihnát, I. Lerchová, A. Zatloukal, P. Zonča
Poranění anorekta, s výjimkou iatrogenních poškození, jsou vzácná. Vzhledem k široké škále příčin a rozsahu poranění vyžaduje diagnostika a léčba těchto poranění individuální přístup ke každému pacientovi. Dle rozsahu poranění je třeba zvolit vhodnou léčebnou strategii tak, abychom úspěšně ošetřili toto poranění a zároveň co nejvíce eliminovali četné komplikace těchto poranění, zvláště pak poruchy kontinence. Autoři prezentují poranění hráze a anorekta s poraněním svěračů u staršího pacienta po pádu ze žebříku., Anorectal injuries, with the exception of iatrogenic damage, are rare. Considering the extensive range of causes and potential extent of damage, the diagnosis and treatment of these injuries requires an individual approach to every patient. Based on the extent of damage, the best way of treatment strategy has to be selected for successful treatment of the primary injury and elimination of frequent complications, especially fecal incontinence. The authors present a rare injury of the perineum and anorectum with anorectal sphincter damage in an elderly man after falling down from a stepladder., and M. Lerch, M. Peteja, A. Zatloukal, P. Ostruzska, P. Ihnát, J. Polovko, A. Pelikán, P. Zonča
Úvod: Adjuvantní radioterapie je nedílnou součástí současné léčby celé řady maligních tumorů. Kromě benefitů ve smyslu snížení rizika recidivy však vede také k celé řadě nežádoucích účinků, z nichž jedním z nejzávažnějších je vznik sekundárních malignit. Kazuistika: Autor popisuje kazuistiku 77leté ženy, která prodělala v roce 2005 hysterektomii s oboustrannou adnexektomií a pánevní lymfadenektomií pro karcinom dělohy pT1bN0M0, G1. Následovala ještě adjuvantní zevní radioterapie dávkou 45Gy + brachyterapie 3x4Gy. Poté byla dispenzarizována gynekologickou klinikou, odkud byla odeslána v lednu 2015 pro rychle rostoucí tumor kůže a podkoží v hypogastriu v místě původního ozáření. Byla indikována k jeho excizi s podezřením na metastázu původního karcinomu dělohy, následné histologické vyšetření preparátu však odhalilo, že se jedná o angiosarkom. I přes negativní resekční okraje došlo k brzké recidivě s generalizací tumoru. Závěr: Angiosarkom jako následek ozáření bývá v současnosti popisován stále častěji. V drtivé většině případů se jedná o následek adjuvantní terapie po operaci karcinomu prsu. Jeho prognóza je velmi nepříznivá a terapeutické možnosti omezené. Základem léčby zůstává chirurgická excize s negativními okraji. Je třeba na tuto diagnózu myslet a pacienty podstupující radioterapii dlouhodobě dispenzarizovat., Introduction: Adjuvant radiotherapy is an integral part of the current treatment of many malignant tumours. However, this mode of treatment does not provide only benefits in the sense of lowering the risks of recurrence, but it is also associated with many undesirable side effects, from which one of the most serious is the development of secondary malignancies. Case report: The author describes a case report of 77 years old woman who underwent hysterectomy with bilateral adnexectomy and pelvic lymphadenectomy for uterine carcinoma pT1bN0M0, G1 in 2005. Adjuvant external radiotherapy with the dose 45Gy and brachytherapy 3x4Gy followed. Subsequently the patient was followed at the department of gynecology, which referred her in January 2015 with a quickly growing tumour of the skin and subdermal tissue in the hypogastric area, where previous radiation had been applied. Its excision was indicated with the diagnosis of suspected uterine carcinoma metastasis, but subsequent histological evaluation confirmed angiosarcoma. Despite negative resection margins the tumour quickly recurred and disseminated. Conclusion: Angiosarcoma as a side effect of irradiation is described increasingly more often nowadays. The vast majority of cases are related to the treatment of breast carcinoma. Its prognosis is very poor and therapeutic possibilities are limited. Surgical excision with negative margins remains the mainstay of the treatment. It is necessary to keep this diagnosis in mind and patients undergoing radiation treatment should be followed over a long period., and A. Zatloukal, M. Lerch, P. Zonča
Úvod: Management pacientů s břišní sepsí představuje velmi aktuální problematiku, ve které neustále přibývají nové poznatky měnící náhled na přístup ke kriticky nemocnému septickému pacientovi. Metody: Byl proveden průzkum literatury (v databázích MEDLINE, PubMed a Google Scholar) zaměřený na studie zabývající se problematikou břišní sepse. Cílem práce je nabídnout review aktuálních trendů v diagnostice, predikci prognózy a především doporučovaných standardů péče o pacienty s břišní sepsí. Výsledky: Břišní sepse je definována jako syndrom systémové zánětlivé odpovědi (SIRS) s břišní infekcí vyžadující chirurgickou intervenci na kontrolu zdroje infekce, nebo SIRS s infekcí v průběhu 14 dní po větším chirurgickém zákroku. I přes dostupnost různých monitorovacích a skórovacích systémů je nejspolehlivějším diagnostickým nástrojem při identifikaci septického pacienta denní pečlivé vyšetřování pacientů na jednotkách intenzivní péče a pooperačních odděleních. Zlatým standardem při podezření na břišní sepsi je okamžité podání širokospektrých antibiotik, monitorace na lůžku jednotky intenzivní péče, chirurgická intervence a podpůrná intenzivní péče v souladu s platnými guideliny Surviving Sepsis Campaign. Chirurgická revize tzv. „source control surgery“ je základní a jedinou kauzální terapeutickou modalitou v léčbě septického pacienta s nitrobřišním zánětlivým fokusem. V rámci predikce prognózy jsou nejdůležitějšími negativními prediktory klinické známky septického šoku a nutnost vysokých dávek katecholaminů. Závěr: Časná identifikace septického pacienta a promptní implementace komplexního interdisciplinárního přístupu založeného na poznatcích evidence-based medicíny jsou základními předpoklady zlepšování výsledků péče poskytované pacientům s břišní sepsí., Introduction: Abdominal sepsis patient management is an issue of high current importance, and the amount of knowledge keeps increasing and changing the approach to critically ill patients with abdominal sepsis. Methods: Literature search (in MEDLINE, PubMed and Google Scholar databases) was done, focused on identification of relevant studies. The aim of this paper is to provide a review of current trends in diagnosing and predicting the prognosis of, and recommended treatment standards for patients with abdominal sepsis. Results: Abdominal sepsis is defined as the Systemic Inflammatory Response Syndrome (SIRS) with an abdominal infection requiring a surgical intervention to control the source; or SIRS with an infection within 14 days after any major surgery. Although many different monitoring and scoring systems exist, daily careful clinical examination is the most reliable diagnostic tool in identification of septic patients. Whenever abdominal sepsis is suspected, the gold standard comprises immediate administration of broad-spectrum antibiotics, transferring the patient to the intensive care unit, with surgical intervention and supportive intensive care based on current guidelines of the Surviving Sepsis Campaign. Source control surgery is the principal therapeutic modality for patients with abdominal sepsis. The most relevant negative prognostic factors include clinical signs of septic shock and the necessity of high doses of catecholamines. Conclusion: Early identification of septic patients and prompt implementation of a complex, evidence-based interdisciplinary approach are the principal conditions for improving healthcare outcomes of care provided to patients with abdominal sepsis., and P. Ihnát, M. Peteja, P. Vávra, L. Tulinský, P. Zonča