Alternativa je ve zdravé společnosti všudypřítomná a je zárukou diverzity, jež je obdobně jako v ekosystémech zárukou rozvoje a trvalé udržitelnos ti celku. Teprve modernizace zplodila masovou kulturu a masovou medicínu. Zatímco v mnoha společenských oblastech došlo od konce 60. let minulého století k legitimizaci alter nativních přístupů (umění, hudba, ekologie, zemědělství, energetika, pedagogika, peněžnictví), v medicíně je diskuze o alternativách odlišná a tendence k monopolizaci vědecké biomedicíny jako jediné správné medicíny extrémní. To je vysvětleno civilizačním procesem medicinalizace živ ota a existencí nesmírně složitého a sofistikovaného medicínsko-průmyslového komplexu, k terý obtížně dešifrovatelným způsobem propojuje rozmanité zájmy a potřeby lékařského škol ství, klinické praxe na jedné straně, masmedií a producentů léků, léčiv a zdravotnických technologií a pomůcek na straně druhé. Diskuze o alternativě v medicíně přesto probíhá a s ílí. Psychosomatický přístup je jednou z mnoha rozumných alternativ, nikoliv však jedinou. Dilema nestojí mezi medicínou, jež ignoruje mysl člověka a tou, jež jí přikládá někdy až příliš velký význam tváří v tvář genetickým faktorům či zátěži životního prostředí. Dalšími výz namnými alternativami je sociálně ekologický model zdraví a zdravotnictví, spočívajíc í na zdravých životních podmínkách a vztazích či komplexní alternativní léčebné systémy, jež jdou svým kosmologickým a spirituálním pojetím nad rámec psychosomatického. Psychické prož ívání je jen jednou z mnoha opomíjených determinant zdraví a jakákoli absolutizace či zjedn odušování vztahů mezi myslí a tělesnou úrovní by mohla být kontraproduktivní. Bylo by chyb né se domnívat, že zázračné řešení se nalézá v psychosomatice a že volba je buď- anebo. T rvale udržitelná medicína musí být pluralitní a integrativní, a jako taková bude bez d iskriminace, devalvování a nadřazování využívat všechny rozumné způsoby pomoci nemocným a to z důvodů etických, ekologických i ekonomických., Plurality is the fundament of healthy societies and diversity can be viewed as a symptom of growth and sustainability similarly to ecosystems. Only the modern civilization resulted in mass culture and mass medicine which is incorporated in a complex health care system. While in many areas of society a discourse on alternative so lutions became increasingly legitimate since the late 60s of the last century (alternative art, music, ecology, agriculture, energy, education, finance), the discussion on alternative solutions i n medicine and health care is much less visible and the overall monopolization of health care by th e scientific biomedicine prevails. This is explained by medicalization of life and by the impa ct of a highly complex and sophisticated medico- industrial complex, which merges the intere sts and needs of medicine (medical education, clinical practice and research) on one h and, with the interests of drug and technology producers, on the other. Though, the discussion on alternative approaches to health and disease exists and grows further. Psychosomatic approach is one of reasonable alternatives, but not the only one. The dilemma is not between medicine that ignores the human mind and that which integrates mind and body. Other possible approaches to health and disease are represented by e.g. social ecological model of health and health c are, which is based on healthy living conditions, fair opportunities and relationships or alternative healing systems which go beyond the psychosomatic perspective. Psychological domain is one of many neglected determinants of health. Psychosomatic medicine and psychosomatic ap proach per se cannot save the biomedicine. Sustainable medicine must be pluralist ic, integrative and not-discriminating in using all reasonable means to help the sick. There are sound ethical, environmental and economic proofs in the background., Křížová E., and Literatura
Článek Permakultura? Mojmíra Vlašína z p rvního čísla časopisu Anthropologia integra nabízí čtenářům lákavou představu eko- logicky šetrné technologie pěstování kulturních plodin, nevyžadující aplikace pesticidů či minerálních hnojiv, energeticky minimálně náročné a p řitom poskytující více potravin než třeba obilné pole. Z p ohledu současné vědy o r ostlinách je ovšem možnost realizace takto efektivních permakultur pro dostatečnou výživu rostoucí lidské populace čirou mystifikací. Text polemiky nejen dokládá nereálnost tvrzení zmíněného článku, ale také nabízí jinou, vědecky podloženou alternativu moderního, vysoce produktivního a p řitom ekologicky šetrného zemědělství, vy- cházejícího z v yužití nejrůznějších typů geneticky modifikovaných (GM) plodin. Její přínos a d e facto budoucí nezbytnost pro světový boj proti hladu a c hudobě ilustruje s p omocí „ammanovských tezí“, shrnujících závěry nedávných jednání jednak vatikánské Pontifikální Akademie, jednak předních německých vědeckých společností., The contribution of Mojmír Vlašín entitled Permaculture? and published in the first issue of Anthropologia Integra offered to its readers attractive view on the ecologically friendly technology of the crop production, supposed to supply growing human population with the sufficient food amount. As postulated, in permaculture praxis no mineral fertilization, no pesticide application would be necessary to produce more edible biomass then conventional cereal field is able to provide. Unfortunately, from the point of view of recent plant biology the realization of similar world permaculture appears to be pure mystification. The only modern alternative to make existing conventional agrotechnologies both more effective and also ecologically friendly represents the application of various GM crops. The “Amman’s Thesis” based on the conclusions and recommendations of some recent European high reputation meetings (Pontifical Academy of Sciences, Leopol- dina, German Academy of Sciences) illustrates unique asset of the GM technologies in solution of the world hunger, malnutrition and human poverty problems., Zdeněk Opatrný, and Literatura
S rozvojem molekulární a evoluční biologie si víc a víc uvědomujeme komplikovanost sítí vztahů mezi jednotlivými organismy v biosféře. Každý druh ve své existenci životně závisí na jiných druzích a ty zase na dalších. Někdy je souhra dvou druhů tak těsná, že vyhynutí jednoho druhu znamená zánik obou, někdy dokonce již popisujeme soustavu jako jeden druh. Evoluční vznik každého druhu je silně ovlivněn horizontálními přenosy genů, endosymbiózami etc. Jakýkoli eukaryotický organismus na Zemi, včetně člověka, je složitou stavebnicí genů rozmanitého původu. S nástupem epigenetiky a epigenetické dědičnosti vzniká představa, že prostředí změnu nejen vybírá, nýbrž především vytváří a že tato změna se různými mechanismy může dědit. Člověk tedy není izolován od okolní přírody. Je její součástí v mnohem silnějším smyslu, než jsme si kdy mysleli., The contemporary development of molecular genetics and evolutionary biology and new informations stemming from both these fields learn us, that the complexity of life and global net of relationships in each and every ecosystem is much more complex as previously thought. Every species is in its existence dependent on other species and they still on others. Cooperation between the two species is sometimes so tightly connected, that extinction of one species inevitably leads to the extinction of the other. We even sometimes describe the system as one species altogether. Each and every eucaryotic organism on this planet is a complicated system of genes of different origin, with strong influence of horizontal gene transfer, endosymbiosis etc. The research in the field of epigenetics and epigenetic inheritance lead us to the idea, that the environment not only select the new forms of a species, but that the environemnt first and foremost induces the emergence of new phenotypes and that these changes are or at least sometimes can be inherited. Human being is not isolated from the rest of the nature. We are part of the nature in much stronger sense than we have ever considered., Vácha M. O., and Literatura