Nízká pravdivost a nedostatečná srovnatelnost výsledků měření patří mezi chronické problémy laboratorní medicíny a může být jedním z faktorů rizika zdravotní péče o pacienty. Situace by měla být teoreticky řešena požadavkem na návaznost kalibrátorů, obsaženým ve Směrnici 98/79 IVD. Tento požadavek je však podle mého názoru plněn v řadě případů formálně a výrobcům uniká často smysl návaznosti jako nástroje zvyšování srovnatelnosti a pravdivosti měření. Za této situace je nutno počítat se signifi kantními hodnotami bias jako se součástí denní praxe činnosti klinických laboratoří a považovat je za významný zdroj dílčí nejistoty výsledků měření. Ukazujeme na několika příkladech, že hodnoty nejistot se započtenými hodnotami bias se dramaticky neliší od klasicky řadu let používaných hodnot celkových chyb měření., Low value of trueness and insufficient level of comparability and interchangeability belongs to main problems of laboratory medicine and can be one of many risks of patients care. Theoretically is situation resolved by requirements on the traceability of calibrators, introduced in Directive IVD 98/79 EC. Practically it seems that reason of traceability as tool for elevation of level in comparability is not for many producers clear. Often only formal documentation is taken in account seriously. In these situation is necessary to calculate that signifi cant bias is part of daily work in clinical laboratories and its exclusion from uncertainty estamation is illusion. We show on some causes that uncertainty values with included bias are not signifi cantly different from classically used total error values., Friedecký B., and Lit.: 11
Laparoscopic cholecystectomy (LC) is the treatment of choice for gall stones but is associated with an increased risk of bile duct injury (BDI). A BDI detected during LC may be repaired if a biliary surgeon is available but the easiest and safest option for a general surgeon is to place drains in the subhepatic fossa to covert the acute BDI into a controlled external biliary fistula (EBF). Most BDIs are diagnosed in the postoperative period and result in bile leak. Treatment is with percutaneous catheter drainage and endoscopic stenting of the bile duct; early repair is not recommended. Repair, in the form of hepatico-jejunostomy (HJ), should be performed by a biliary surgeon after a delay of 4−6 weeks when the EBF has closed. BDI is a common cause of medico-legal suit and a large burden on healthcare costs. Most BDIs can be prevented by adhering to the principles of safe cholecystectomy., Laparoskopická cholecystektomie (LC) je léčbou volby u žlučových kamenů, avšak je spojená se zvýšeným rizikem poranění žlučových cest (bile duct injury − BDI). Pokud je BDI detekováno během LC, může se řešit ihned, pokud je dostupný hepatobiliární chirurg, ale nejjednodušší a nejbezpečnější postup pro všeobecného chirurga je umístění drénů do podjaterní krajiny a převedení akutní BDI na řízenou zevní biliární píštěl (external biliary fistula − EBF). Většina BDI jsou diagnostikované až v pooperačním období, kdy vzniká biliární leak. Léčbou je drenáž perkutánním katetrem a endoskopické zavedení stentu do žlučovodu; časná reparace se nedoporučuje. Reparace ve formě hepatikojejunostomie (HJ) by měla být provedena hepatobiliárním chirurgem s odstupem 4−6 týdnů poté, co se uzavře EBF. BDI jsou častou příčinou zdravotnicko-právních žalob a významně zatěžují náklady ve zdravotnictví. Většině BDI se dá předejít dodržováním principů bezpečné cholecystektomie., and V. K. Kapoor
Úvod: Existuje mnoho studií věnujících se problematice biliárních komplikací po jaterních resekcích. Přes zlepšení operační techniky a perioperační péče má incidence této komplikace spíše vzrůstající charakter. Byly analyzovány četné prediktivní faktory. Na jejich vliv na vznik biliárního leaku doposud nepanuje shoda. Za cíl analýzy jsme si stanovili zhodnotit incidenci biliárního leaku, jeho vliv na mortalitu a na dobu hospitalizace na našem pracovišti. Současně jsme provedli rozbor známých prediktivních faktorů. Metoda: Autoři retrospektivně analyzují soubor 146 nemocných, u kterých byla na Chirurgické klinice 2. LF Univerzity Karlovy a ÚVN, Praha v období 2010–2013 provedena jaterní resekce. K vyhodnocení biliárního leaku jsme užili současnou uznávanou klasifikaci ISGLS (International Study Group of Liver Surgery). Závažnost komplikace byla stanovena dle Clavien-Dindo. Statistickou významnost prediktivních faktorů jsme určili pomocí Fisherova exaktního testu a Studentova t-testu. Výsledky: Incidence biliárního leaku byla 21 %. Dle ISGLS bylo 6,5 % pacientů zařazeno do skupiny typu A, v 61,2 % se jednalo o leak B a v 32,3 % o leak typu C. Stupeň závažnosti dle Clavien-Dindo I-II, IIIa, IIIb, IV a V byl v poměru 19,3 %, 42 %, 9,7 %, 9,7 %, resp. 19,3 %. Jako statisticky významné jsme stanovili tyto faktory: operaci pro malignitu (p<0,001), velkou jaterní resekci (p=0,001), dobu operace (p<0,001), vyšší peroperační krevní ztrátu (p=0,02), konstrukci HJA (p=0,005), portální venózní embolizaci/two-stage chirurgii (p=0,009) a ASA skóre (p=0,02). Biliární leak významně prodloužil dobu hospitalizace (p<0,001). V souboru pacientů s biliárním leakem byla 23krát vyšší perioperační mortalita (p<0,001) než v souboru bez leaku. Závěr: Biliární leak je jednou z nejzávažnějších komplikací jaterních resekcí. Většina rizikových faktorů je těžko ovlivnitelných a na jejich vliv nepanuje jednoznačná shoda. Incidenci by mohly redukovat diskutované peroperační leak testy. V budoucnu bude třeba dále pracovat na zlepšení perioperačního managementu a techniky k prevenci vzniku této závažné komplikace. V léčbě se uplatňuje multidisciplinární přístup., Introduction: Many previous reports have focused on bile leakage after liver resection. Despite the improvements in surgical techniques and perioperative care the incidence of this complication rather keeps increasing. A number of predictive factors have been analyzed. There is still no consensus regarding their influence on the formation of bile leakage. The objective of our analysis was to evaluate the incidence of bile leakage, its impact on mortality and duration of hospitalization at our department. At the same time, we conducted an analysis of known predictive factors. Method: The authors present a retrospective review of the set of 146 patients who underwent liver resection at the Department of Surgery of the 2nd Faculty of Medicine of the Charles University and Central Military Hospital Prague, performed between 2010−2013. We used the current ISGLS (International Study Group of Liver Surgery) classification to evaluate the bile leakage. The severity of this complication was determined according to the Clavien-Dindo classification system. Statistical significance of the predictive factors was determined using Fisher‘s exact test and Student‘s t-test. Results: The incidence of bile leakage was 21%. According to ISGLS classification the A, B, and C rates were 6.5%, 61.2%, and 32.3%, respectively. The severity of bile leakage according to the Clavien-Dindo classification system – I-II, IIIa, IIIb, IV and V rates were 19.3%, 42%, 9.7%, 9.7%, and 19.3%, respectively. We determined the following predictive factors as statistically significant: surgery for malignancy (p<0.001), major hepatic resection (p=0.001), operative time (p<0.001), high intraoperative blood loss (p=0.02), construction of HJA (p=0.005), portal venous embolization/two-stage surgery (p=0.009) and ASA score (p=0.02). Bile leakage significantly prolonged hospitalization time (p<0.001). In the group of patients with bile leakage the perioperative mortality was 23 times higher (p<0.001) than in the group with no leakage. Conclusion: Bile leakage is one of the most serious complications of liver surgery. Most of the risk factors are not easily controllable and there is no clear consensus on their influence. Intraoperative leak tests could probably reduce the incidence of bile leakage. In the future, further studies will be required to improve the perioperative management and techniques to prevent such serious complications. Multidisciplinary approach is essential in the treatment., and K. Menclová, F. Bělina, J. Pudil, D. Langer, M. Ryska
Většina léčiv se po absorpci váže na specifické bílkoviny krevní plazmy. Změny koncentrací plazmatických bílkovin ovlivní množství vázané a volné frakce jednotlivého léčiva a tím i jeho účinek. U starších pacientů se častěji setkáváme s hypalbuminemií danou především malnutricí a malabsorbcí, dále též nižší funkční synteticko u kapacitou jater a častějšími ztrátami proteinů. Tato hypalbuminemie zvyšuje volno u frakci léčiv a tím i účinnost léků, které se váží na albumin. Při chronických zánětech, infekcích, nádorových onemocněních se zvyšuje alfa-1- kyselý glykoprotein a tím se snižuje volná frakce léčiv, jež se váží na tuto bílkovinu akutní fáze. Proto je nutné v indikovaných případech vedle celkové hladiny léčiv v plazmě stanovovat plazmatické koncentrace volných frakcí: u léčiv, kde je známa významná vazba na proteiny a kde je úzké terapeutické rozmezí; u stavů, které vedou k změně hladiny proteinů v plazmě., Following their absorption, the majority of drugs bind to specific plasma proteins. Any change to plasma protein concentrations affects the proportion of bound and free fraction of the drug and thus also its effect. Older patients suffer more frequently from hypo albuminemia, mostly due to malnutrition and malabsorption but also due to lower functional capacity of the liver and recurring protein loses. This hypo albuminemi a increases the free fraction of drugs and thus the efficacy of the drugs that bind to albumin. Alfa-1-acid glycoprotein concentration increases in patients with chronic inflammatory diseases, infections and tumours and this leads to decrease in the free fraction of drugs that bind to this acute phase protein. Consequently, it is necessary in indicated cases to, apart from the total drug plasma concentrations, to also me asure plasma concentrations of free fractions: for drugs that are known to significantly bind to plasma proteins and that have narrow therapeutic index; in patients whose health status could result in plasma proteins levels deviations., Tomáš Adámek, Zoltán Paluch, Štefan Alušík, and Lit.: 16
K běžnému bio-psycho-sociálnímu modelu zdraví a nem oci, přidává autor ve své úvaze filosofický aspekt. Klade si otázku, proč vlastně k ritizujeme Descarta za neřešitelnou karteziánskou podvojnost těla a duše, když jde skut ečně o dvě odlišné úrovně lidského žití? K plnému porozumění člověka, jenž je charakte rizován autopoezou a svobodnou volbou, patří i pochopení a smysl, čemuž odpovídají konotativní teorie. Zde se hodí k poznání vnitřního světa a chování druhého empatie, příběhy, obrazy, přirovnání a metafory, tak je třeba chápat i psychoanalytické te orie a interpretace., The author, in his essay, adds a philosophical asp ect to the current bio-psycho-social model of health and illness. The question “Why is D escartes criticized for intractable Cartesian duality of body and soul when it is reall y two different levels of human life?” is being raised. Both understanding and sense are i nvolved in full understanding of a human being, who is characterized by autopoiesis an d free choice, with which connotative theories correspond. Empathy, stories, images, similes and metaphors suit to the knowledge of the inner world and the behavio ur of the others. It is to be even understood psychoanalytic theories and interpretati ons., Poněšický J., and Literatura
Regulace příjmu potravy a nutričního stavu organismu je komplexní děj, který se odehrává na úrovni několika orgánových systémů. Centrálním regulátorem je hypothalamus, který integruje nervové a hormonální signály z periferie a monitoruje sérové hladiny glukózy a lipidů. V hypothalamu se nacházejí neurony produkující jak orexigenní hormony zvyšující příjem potravy (neuropeptid Y, agouti-related protein, orexiny), tak anorexigenní hormony, které působí opačným mechanismem (proopiomelanokortin, kokainem a amfetaminem regulovaný transkript). Gastrointestinální trakt je místem produkce především anorexigenních regulačních hormonů (cholecystokinin, oxyntomodulin, bombesin), které zpětnovazebně prostřednictvím cirkulace a vagových zakončení ovlivňují hypothalamická centra. Jediným orexigenním peptidem tvořeným v trávicím traktu je ghrelin. Pankreatické hormony (inzulin, pankreatický polypeptid, amylin), které ovlivňují glukózový metabolismus, regulují také příjem potravy a nutriční stav organismu přímým působením na CNS i nepřímo prostřednictvím ovlivnění glykémie. Pohled na tukovou tkáň jako na pasivní úložiště energie je již překonán. Adipocyty produkují řadu hormonálně aktivních látek, které se podílejí jak na regulaci tělesné hmotnosti (leptin), tak insulinové senzitivity (adiponektin, rezistin). Sérové hladiny uvedených regulačních hormonů reagují dynamicky jak na příjem potravy, tak na celkový nutriční stav organismu. Jejich periferní nebo centrální aplikace působí změnu příjmu potravy a u některých z nich byla již vyvinuta syntetická analoga, u kterých se předpokládá využití v léčbě poruch výživy u člověka. Proto jsou tyto hormony vhodné ke studiu z pohledu klinické biochemie jako potencionální biomarkery., Regulation of food intake and nutritional status is a complex process which takes place in several organ systems. Hypothalamus is the central regulator that integrates signals from the nervous system and peripheral hormones and monitors serum levels of glucose and lipids. In the hypothalamus, there are neurons producing both orexigenic hormones that increase food intake (neuropeptide Y, agouti-related protein, orexins), and anorexigenic hormones, that act in antagonistic way (proopiomelanocortin, cocaine- and amphetamine-regulated transcript). Gastrointestinal tract is mainly the source of anorexigenic regulatory hormones (cholecystokinin, oxyntomodulin, bombesin), that influence hypothalamic centres by both circulation and vagal nerves. The only orexigenic peptide produced by gastrointestinal tract is ghrelin. Pancreatic hormones (insulin, pancreatic polypeptide, amylin), that influence glucose metabolism, regulate also food intake and nutritional status of the organism both by direct action on CNS and indirectly through changes of glycaemia. Adipose tissue is not considered a passive place of energy stores anymore. Adipocytes produce quite a number of hormonally active substances that participate in the regulation of body weight (leptin), and insulin sensitivity (adiponectin, resistin). Serum levels of above-mentioned regulatory hormones are dynamically influenced both by food intake, and general nutritional status of the organism. Peripheral or central administration leads to changes in food intake and for some of them synthetic analogues are being developed with potential future use in treatment of nutritional disorders. Thus, these hormones are suitable for studies in the field of clinical biochemistry as potential biomarkers., Jiří Bronský, Richard Průša, and Lit.: 35
Významný úspech liečby s inhibítormi tyrozínkinázy (TKI) u chorých s Philadelphia chromozóm (Ph) pozitívnou chronickou myelocytovou leukémiou (CML) dramaticky zmenil prognózu tohto ochorenia. Aj napriek tomu, že prvolíniová liečba CML použitím imatinibu znamená významný benefit pre väčšinu chorých, ukazuje sa, že 25–35 % pacientov potrebuje v priebehu 5 rokov zmenu liečby z dôvodu rezistencie alebo zlyhania liečby. Najčastejším mechanizmom zodpovedným za rezistenciu proti imatinibu u pacientov s CML je rozvoj mutácií v BCR-ABL kinázovej doméne. Tieto mutácie vyvolávajú rôznu mieru rezistencie proti imatinibu a zatiaľ čo niektoré z nich môžu reagovať na zvýšené dávky imatinibu, iné sú rezistentné proti nilotinibu a ďalšie vykazujú zvýšenú mieru rezistencie proti dasatinibu. Práca je prehľad liečebných možností v primárnej liečbe chronickej fázy CML a pri jej zlyhaní. Ukazuje sa, že pokroky v molekulových metódach umožňujú lepšie porozumieť podstatu choroby, zvážiť benefit a riziko terapie, individualizovať terapeutický prístup a prispôsobiť liečbu CML včas tak, aby sa minimalizovalo riziko progresie do akcelerovaných fáz., The phenomenal success of therapy with tyrosine kinase inhibitors (TKI) in Philadelphia chromosome (Ph) – positive chronic myeloid leukemia (CML) has dramatically changed the prognosis of this disease. Despite the fact that first-line therapy of CML using imatinib represents revolutionized the treatment of this disease, it became clear that during 5 years 25–35 % of the patients require change in the therapy due to the development of imatinib resistance or failure. The most frequent mechanism responsible for imatinib resistance is development of mutation in BCR-ABL kinase domain. Mutations cause different level of imatinib resistance and while some of them can be overcome by increased dose of imatinib, others seem to be resistant to nilotinib and others are more resistant to dasatinib. This review is focused on primary treatment and treatment after imatinib failure. It has been shown recently that advances in molecular methods enable to better understand disease itself, weight benefit to risk ratio of the therapy, individualize therapeutic approach and eventually adjust CML therapy earlier in order to minimize the risk of CML progression to accelerated phase. resistance, new drugs., Elena Tóthová, Adriana Kafková, and Literatura 28