Bisfosfonáty jsou látky dnes běžně používané k léčbě kostních metastáz a k prevenci ztráty kostní denzity v adjuvantní léčbě. Preklinické studie prokázaly přímý i nepřímý vliv bisfosfonátů na proliferaci nádorových buněk a metastazování. Klinické studie záhy ukázaly přínos adjuvantní léčby zoledronátem u postmenopauzálních pacientek s pozitivními estrogenovými receptory v parametru prodloužení přežívání bez známek nemoci. Ve studii ABCSG-12 přidání zoledronátu v intervalu 6 měsíců signifikantně zlepšilo přežívání bez známek nemoci u premenopauzálních pacientek léčených ovariální supresí. Podobné výsledky byly pozorovány u postmenopauzálních pacientek léčených inhibitorem aromatázy ve studii ZO-FAST a ve studii AZURE., Bisphosphonates are commonly used in patients with breast cancer to reduce skeletal-related events in metastatic disease and to mitigate bone loss associated with adjuvant therapy. Preclinical studies have shown that bisphosphonates may directly inhibit breast cancer cell proliferation and metastasis. Subsequently, trials of zoledronic acid have demonstrated prolonged disease-free survival in postmenopausal or otherwise estrogen-depleted women with early breast cancer. In the ABCSG-12 trial, the addition of twice-yearly zoledronic acid (4 mg IV) to adjuvant endocrine therapy improved disease-free survival in premenopausal women undergoing ovarian suppression. Similar results were observed in postmenopausal women receiving aromatase inhibitors in the ZO-FAST trial, and in women who were at least 5 years past menopause in the AZURE trial., Katarína Petráková, and Literatura
Cíl: Cílem výzkumu bylo zjistit subjektivní proţívání ţen v těhotenství po perinatální ztrátě, identifikovat jejich potřeby a způsoby zvládání zátěţe v období právě probíhajícího těhotenství. Metodika: Výzkum byl proveden kvalitativní metodou. Metodou sběru dat byl polostrukturovaný rozhovor. Výzkumu se zúčastnilo 6 těhotných ţen ve třetím trimestru po perinatální ztrátě v předchozím těhotenství. K analýze dat bylo vyuţito některých postupů zakotvené teorie (otevřené a axiální kódování a vytváření kategorií). Výsledky: Na základě analýzy dat byly stanoveny kategorie: 1. Zkušenost perinatální ztráty, 2. Proţívání nového těhotenství, 3. Pocity, 4. Zvládání, 5. Potřeby. Analýzou rozhovorů bylo zjištěno, ţe těhotenství po perinatální ztrátě je obdobím zvýšené emocionální zátěţe, ţeny mají specifické potřeby a pouţívají různé způsoby zvládání zátěţe. Závěr: Těhotné ţeny po perinatální ztrátě vyţadují specifický přístup poskytovatelů péče. Významná je kontinuita péče počínající obdobím perinatální ztráty, pokračující přípravou na těhotenství, porod a šestinedělí. Pochopení pocitů ţen můţe pomoci ve snaze o efektivnější poskytování ošetřovatelské péče. Komunitní porodní asistentky mohou být vhodnou podporou pro tuto skupinu ţen a pomoci jim překonat náročné období těhotenství po perinatální ztrátě., Aim: The aim of this research was to determine the subjective experience of women in pregnancy after perinatal loss, identify their needs and ways of coping with the stress during an ongoing pregnancy. Methods: The study was carried out using a qualitative method. The data collection method used was a semi-structured interview. Six pregnant women in the third trimester after perinatal loss in previous pregnancies participated in the research. Some procedures of grounded theory (open and axial coding and creating categories) were used for data analysis. Results: Based on the data analysis categories and subcategories were defined: 1. The experience of perinatal loss, 2. Experiencing new pregnancy, 3. Feelings, 4. Coping, 5. Needs. Analyzing the interviews revealed that pregnancy after perinatal loss is a period of higher emotional stress, when women have specific needs and use different ways of coping with stress. Conclusion: Pregnant women after perinatal loss require a specific approach of care providers. The continuity of the care is important, starting from the period after perinatal loss, continuing in the preparation for pregnancy, childbirth and the postpartum period. Understanding the feelings of women may help in the effective provision of nursing care. Community midwives may be an appropriate support for this group of women and help them overcome the difficult period of pregnancy after perinatal loss., Pavla Kaspárková, Radka Bužgová, and Literatura
Pseudomyxoma peritonei je vzácný klinický syndrom; nádorový proces, pro který je charakteristické hromadění mucinózního ascitu a peritoneálních implantátů v břišní dutině. Primárním zdrojem je téměř vždy low grade mucinózní tumor apendixu. Jedná se o pomalu progredující, nízce agresivní, ale smrtící onemocnění s častými recidivami. Optimálním léčebným postupem je kompletní chirurgická cytoredukce (CRS) v kombinaci s peroperačně aplikovanou intraperitoneální hypertermickou chemoterapií (HIPEC) – tzv. Sugarbakerova metoda., Pseudomyxoma peritonei (PMP) is an uncommon clinical syndrome characterized by the slow and progressive accumulation of peritoneal implants and mucinous ascites, intraabdominal gelatinous collection (jelly belly). PMP is reported to originate from the low grade appendiceal mucinous neoplasm. Pseudomyxoma peritonei often recurs after treatment and may eventually cause death by abdominal visceral dysfunction via compression with mucinous ascites. Cytoreductive surgery (CRS) and perioperative intraperitoneal chemotherapy comprising hyperthermic intraperitoneal chemotherapy (HIPEC) with or without postoperative intraperitoneal chemotherapy (EPIC) has been regarded as the standard of care in specialized centers. It is often referred to as the „Sugerbaker procedure“. Conventionally, PMP is considered resistant to systemic chemotherapy. Even though complete cytoreduction is associated with prolonged overall survival, recurrence of disease is common and multiple operations are frequently required. Patients may enjoy sustained period of remission, free of symptoms, but long – term disease free survival is distinctly uncommon. The pathologic subtype remains the dominant factor in survival. Patients should be centralized to improve survival by a combination of surgical experience and adequate patient selection., Roman Kocián, and Literatura
Termín „psychomotorické“ má svůj původ v Německu. Wilhelm Griesinger, jeden ze zakladatelů neuropsychiatrie, použil tento termín poprvé roku 1844. V průběhu let se v jednotlivých zemích vyvinuly odlišné koncepce psychomotoriky ve výchově a psychomotoriky jako terapeutického prostředku. Základ obou zaměření je stejný. Pohybem se snažíme vyvolat předem definovanou změnu prožívání a tomu odpovídajícího chování. Předem definovanou změnu je možno navodit pomocí znalostí funkcí mozku. Je však nutno počítat s různou úrovní motivace k této změně a různou úrovní předchozí zkušenosti. Cílem této studie je upozornit na myšlenky, z nichž současná psychomotorická terapie čerpá., The term „psychomotor“ has its origin in Germany. Wilhelm Griesinger, one of the founders of neuropsychiatry, used this term for the first time in 1844. The term “psychomotor” led, however, an independent life. Over the years in different countries have developed different concepts in education and psychomotor as a therapeutic agent. The basis of both orientations s the same. Move to try to create a predefined change in perception and behaviour appropriate to predefined change can be induced by the knowledge of brain function. However, it is necessary to allow for different levels of motivation for this change and varying levels of previous experience. The aim of this study is to highlight the ideas of which draws current psychomotor therapy., Hátlová B., Adámková S., Bašný Z., and Literatura