Karcinom prostaty jako jeden z nejčastějších zhoubných nádorů a příčina smrti u mužů představuje vysoce závažný medicínský, ale i společenský a ekonomický problém. Diagnostika a následná léčba – jak kurativní, tak především léčba pokročilých stadií, včetně jejich komplikací – je proces, který je velmi náročný. Jednak pro pacienty, protože zejména časná detekce karcinomu prostaty se týká obrovské cílové skupiny mužů, jednak pro zdravotnictví, protože stále rostoucí incidence a prevalence karcinomu prostaty klade na systém nesmírné nároky organizační, personální a v neposlední řadě i ekonomické. Není možno říci, jaká je optimální léčba, protože onemocnění představuje velmi heterogenní skupinu, ale je třeba se pokusit odpovědět na otázku, jaká je optimální léčba u konkrétního pacienta a zda vzhledem ke stadiu onemocnění je ta která léčebná modalita možná a hlavně smysluplná. Autor se zaměřil na karcinom prostaty vyšších stadií a rizikových skupin a hodnotí možnosti provedení a výsledky jednotlivých léčebných modalit – radikální operace a radioterapie., Prostate cancer – one of the most common malignant tumours and cause of death in men – represents very significant medical but also social and economic problem. Diagnostics and ensuing treatment (both curative treatment and treatment of advanced stages, including associated complications) is a very complex process, not only for patients (because early detection of prostate cancer affects large numbers of men) but also for healthcare systems, because continuously increasing incidence and prevalence have significant organizational, HR and last but not at least economic demands. Owing to the heterogeneous nature of prostate cancer the optimal therapy is not clear. But we can try to determine the best treatment in an individual patient and assess if it is feasible and justified considering the individual prostate cancer stage. The author focuses on higher stage prostate cancer and higher risk groups and evaluates the feasibility and results of individual treatment options – radical surgery and radiotherapy., and Vít V., Čermák A., Pacík D.
The clinical outcome of 153 Graves' disease patients treated with a wide dose range of radioactive iodine-131 (RAI) was analyzed retrospectively. Six to nine months after the first dose of RAI 60 patients (39%) were hypothyroid (or rather thyroxine-substituted) and 26 (17%) were euthyroid, while 67 patients (44%) did not respond properly: in 32 (21%) their antithyroid drug (ATD) dose could be reduced but not withdrawn (partial response) and 35 (23%) remained hyperthyroid or the same dose of ATD was necessary (no response). The outcome did not correspond significantly to the administered activity of RAI (medians 259, 259, 222, and 259 MBq for hypothyroid, euthyroid, partial, and no response subgroups, respectively), or the activity retained in the gland at 24 h (medians 127, 105, 143, and 152 MBq). The effect was, however, clearly, and in a stepwise pattern, dependent on initial thyroid volume (17, 26, 33 and 35 ml, P < 0.001) or activity per gram tissue retained at 24 h (6.02, 4.95, 4.75, and 4.44 MBq/g, P = 0.002). Also, higher residual level of thyrotoxicosis at the time of RAI treatment was connected with worse outcome. The dose-dependency of outcome was further analyzed. When our sample was divided into tertiles, according to the adjusted dose, the same modest success rates (47%) were seen in the lower and middle tertiles. However, doses higher than 5.88 MBq/g (the upper tertile) resulted in success rate of 75%. Finer division into decils has shown a threshold-like increase in cure rate between the 7th and the 8th decil. In the first 7 decils (doses ≤ 6 MBq/g) the complete response rate was 45 to 50%, in the 8th decil (6.0 to 7.8~MBq/g) it rose to 80% and was not further increased with increasing dose. Direct comparison of higher (> 6 MBq/g, cure rate 80%) and lower (≤ 6 MBq/g, cure rate 46%) doses gave highly significant difference (P < 0.001). With our dosing range we found a dose-dependent clinical outcome that suggests an optimum delivered dose near 6.5 MBq/g, resulting in successful treatment of ca 80% patients. and J. Čepková, J. Horáček, J. Vižďa, J. Doležal
Radioterapie je u karcinomu prostaty jednou ze základních modalit léčby. Během posledních let prošla výrazným vývojem ke zvýšení efektu léčby za přijatelné toxicity. V článku jsou popsány principy radioterapie, jejich základní dělení a indikace k jednotlivým stadiím onemocnění., Radiotherapy of prostate cancer is one of the basic modalities of treatment. During the last years has undergone significant development to enhance the effect of treatment with acceptable toxicity. The article describes the principles of radiotherapy, the primary division and indications for various stages of the disease., Jan Dvořák, and Literatura
Léčba renálního karcinomu ionizujícím zářením stojí v současné době na pomezí novodobého pojetí. Radioterapie, která vždy patřila mezi domény paliativní léčby renálního karcinomu, nyní nachází nové uplatnění v léčbě primárních i metastatických ložisek formou aplikace jednotlivých vysokých dávek, které překonávají tradičně uváděnou radiorezistenci. Využití moderních technik stereotaktického ozařování nabízí pacientům šetrnou efektivní léčbu s vysokou pravděpodobností lokální kontroly a mnohdy i s prodloužením bezpříznakového období. Ruku v ruce s cílenou medikamentózní léčbou tak rozšiřuje další možnosti terapie metastatické nemoci. Paliativní radioterapie tvoří stále nedílnou součást péče o symptomatické pacienty., Treatment of renal cell carcinoma with ionizing radiation is currently on the border between the modern concept. Radiotherapy, which always belonged to the domain of palliative treatment of renal carcinoma, finds new application in the treatment of primary and metastatic lesions in the form of ablative doses exceeding traditionally reported radioresistance. The use of modern techniques of stereotactic irradiation offers patients an effective gentle treatment with a high probability of local control and prolonged symptom-free period. Hand in hand with targeted medical treatment further contributes to the treatment of metastatic disease. Palliative radiotherapy still forms an integral part of care for symptomatic patients., Jana Zitterbartová, Petr Burkoň, Ludmila Hynková, Pavel Šlampa, and Literatura
Kostní metastázy jsou častou příčinou morbidity i mortality u pacientů s kastračně rezistentním karcinomem prostaty. Dosud byla léčba omezena na docetaxel jako standardní první linie chemoterapie. Nové studie s cabazitaxelem, abirateronem, enzalutamidem, sipuleucelem- T a Ra-223 – Xofigem ukazují prodloužené přežití u CRPC. Radium-223 dichlorid je radioizotop emitující alfa záření s cílovou oblastí v osteoblastických kostních metastázách., Bone metastases cause significant morbidity and mortality in castration-resistant prostate cancer. Until recently, treatment options have been limited to docetaxel, standard first-line chemotherapy. New studies with cabazitaxel, abirateron, enzalutamid, sipuleucel-T and Ra-223 have shown improvement in survival in CRPC patients. Radium-223 dichloride is alpha-emitting radioisotope that targets areas of osteoblastic metastasis., Eva Kindlová, and Literatura
Mozkový absces vzniká přímým šířením hnisavého procesu z okolí, metastaticky nebo v souvislosti s kraniocerebrálním poraněním anebo operačním zákrokem. Léčba spočívá v kombinaci navigované punkce a evakuace abscesu s cílenou antibiotickou terapií. Méně častá je radikální exstirpace abscesu. Absces bývá doprovázen kolaterálním edémem vyžadujícím v některých případech antiedematózní terapii. Uvedená léčba by měla v současné době vést k úplnému vyléčení. Ve svém sdělení popisujeme ojedinělý případ nemocného se solitárním abscesem mozku, u kterého došlo po punkci k progresi kolaterálního edému s následnou klinickou deteriorací. Akutně provedená dekompresivní kraniektomie vedla k úplné úpravě klinického stavu. Po ústupu edému byla provedena kranioplastika. Abscesové ložisko po punkci a antibiotické terapii zcela vymizelo. Původcem abscesu byli peptostreptokokus a fusobakterium. Použití dekompresivní kraniektomie v terapii mozkového abscesu je výjimečné a v písemnictví je popisováno sporadicky., Brain abscess is caused by direct dissemination of inflammation from surrounding structures, remote infectious sources or is associated with brain trauma or neurosurgical procedures. Treatment includes surgical aspiration and intravenous antibiotics. Excision of the lesion is sometimes indicated. Antiedematous therapy is necessary in cases of brain oedema. At the present time, the majority of patients with brain abscesses survive and recover completely. Here we describe the case of a patient with brain abscess, whose condition deteriorated after aspiration of the lesion. The deterioration was due to progression of collateral brain oedema. After urgent decompressive craniectomy, the patient recovered completely. A cranioplasty was performed when the oedema disappeared. The abscess resolved completely following aspiration and antibiotic therapy. Fusobacterium and peptostreptococus were identified as the causative pathogens. Decompressive craniectomy has very rarely been applied in the treatment of brain abscesses and is reported sporadically. Key words: decompressive craniectomy – brain abscess – CNS infection The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and J. Mork, D. Štěpánek, V. Runt, J. Hommerová, V. Přibáň
Při dlouhodobém hladovění je nedostatečný přívod energie kompenzován z vlastních zdrojů organizmu. Zásoby glykogenu jsou rychle vyčerpány, produkce inzulínu klesá. Zpočátku slouží jako zdroj energie především bílkoviny, později jsou přednostně utilizovány tuky. V každém případě dochází však do určité míry k vyčerpání libové tělesné hmoty s vývojem deplece iontů, především uložených intracelulárně, t.j. fosfátů, kalia a magnézia. Jejich plazmatické hladiny zůstávají během malnutrice, díky uvolňování z buněk, v referenčních mezích. Deplece postihuje i významné metabolické kofaktory, kterými jsou stopové prvky a vitaminy, především thiamin. Po zahájení realimentace a přívodu glukózy se cukry stávají opět primárním zdrojem energie a katabolismus tuků a bílkovin klesá. Uvolňuje se sekrece inzulínu a při nástupu anabolismu se tok uvedených iontů obrací zpět do buněk. Může dojít k extrémnímu poklesu jejich plasmatických hladin a k akutnímu nedostatku thiaminu. V těžších případech vzniká realimentační syndrom (RS). V souvislosti s tím může dojít k závažným dysfunkcím řady orgánů, včetně srdečního selhání. Práce uvádí postupy doporučené pro rozpoznání rizika malnutrice i rizika vývoje RS. Jsou popsány jeho možné pestré klinické příznaky. Jsou uvedeny postupy klinického i laboratorního monitorování při zahájení realimentace u nemocných, kteří jsou v riziku vývoje RS. Dále jsou uvedeny postupy při úpravě iontových deplecí při manifestaci RS, jejich agresivita je vztahována k plasmatickým hodnotám fosfátu, kalia a magnézia., During long lasting starvation the insufficient supply of energy is compensated from own sources of organism. The store of glycogen is soon exhausted and the production of insulin decreases. During initial period the main source of energy used is all body protein. Later on lipids are preferred. However to some extent the lean body mass is always depleted. This depletion is accompanied by decreased intracellular pool of phosphates, potassium and magnesium. Thanks to gradual release from catabolic cells during malnutrition, their plasma levels remain in reference ranges for long time. The depletion affects also the important metabolic factors, such as the trace elements and vitamins, thiamine especially. During realimentation sugars become the main source of energy again and catabolism of fat and protein is interrupted. The restored secretion of insulin and start of anabolism turn the shift of the afore mentioned ions back into the cells. Their plasma levels as well as the levels of thiamine may extremely fall in short time. As consequence of these changes the refeeding syndrome (RS) may develop. The severe multiorgan dysfunction may develop including the cardiac failure. The paper presents the proceedings recommended for the malnutrition risk screening and also for the detection of risk of RS. The possible diverse clinical manifestations of this syndrome are presented. The article follows the description of clinical and laboratory monitoring at the start of realimentation in severely malnourished high risk patients. When RS is already diagnosed, the described corrections of ion dysbalances are sometimes aggressive, according to their plasma levels., Kazda A., Brodská, H., Novák F., Ševela S., and Literatura
Receptor pro konečné produkty pokročilé glykace hraje významnou roli v rozvoji chronických diabetických komplikací. Ukazuje se, že zasahuje více či méně do všech typů diabetické angiopatie. Hlavním jeho ligandem jsou samotné konečné produkty pokročilé glykace (AGEs), které se ve vyšší míře u diabetiků akumulují, ale v posledním desetiletí jsou známy i silnější aktivátory tohoto receptoru, tzv. alarminy. Ty se jinak uplatňují v rozvoji zánětlivé reakce organizmu. Aktivovaný RAGE spouští kaskádu dějů vedoucích k dalšímu hromadění AGEs a kyslíkových radikálů, a navíc je cestou NF-κB iniciována chronická zánětlivá odpověď organizmu. Centrální úloha RAGE v patogenezi cévních změn dělá z tohoto receptoru slibné místo možného budoucího terapeutického či preventivního zásahu. Klíčová slova: diabetes mellitus – hyperglykemie – konečné produkty pokročilé glykace – makroangiopatie – mikroangiopatie – metylglyoxal – receptor konečných produktů pokročilé glykace, Receptor for advanced glycation end-products plays a crucial role in chronic diabetes complications. It is supposed to be involved in the development of all kinds of diabetic angiopathy. Advanced glycation end-products (AGEs) excessively accumulated in diabetes belong to the most important ligands of RAGE, however there are more potent activators of this receptor – especially alarmins, often involved in inflammatory reactions. Activated RAGE triggers pathways leading to excessive accumulation of AGEs, reactive oxygen species and sustained inflammatory reactions via NF-κB. Central role of RAGE in the pathogenesis of vascular changes in diabetes represents suitable target for new therapeutic or preventive approach. Key words: advanced glycation end-products – diabetes mellitus – hyperglycaemia – macroangiopathy – methylglyoxal – microangiopathy – receptor for advanced glycation end-products, and Jan Škrha Jr, Marta Kalousová, Tomáš Zima