Cíl: Cílem je zhodnotit zkušenosti s léčbou aneurysmatu podkolenní tepny stentgraftem. Metodika: V období od června 2011 do října 2014 jsme na našem pracovišti léčili 18 aneurysmat podkolenní tepny u 14 pacientů pomocí stentgraftu. Jednalo se o 13 mužů a jednu ženu ve věku od 50 do 90 let. Věkový průměr byl 70 let, medián 69,5 let. Léčili jsme tři aneurysmata o průměru menším než 2 cm, 12 aneurysmat o průměru 2-5 cm a tři výdutě o průměru větším než 5 cm. Výsledky: Pacienti byli sledováni 2-35 měsíců, průměrná doba sledování byla 13, 4 měsíce, medián 10 měsíců. Technická úspěšnost byla 100 %. Primární průchodnost byla 78 %, sekundární průchodnost byla 94 %. Podle Kaplanovy-Maierovy analýzy byly pravděpodobnost primární průchodnosti za 6 a 12 měsíců po implantaci stentgraftu stejná, a to 75,8 % (95 % CI: 54,6-97,0 %), pravděpodobnost sekundární průchodnosti za 6 a 12 měsíců 94,4 % (95 % CI: 83, 8-100 %). Závěr: Endovaskulární léčba stentgraftem je možnou alternativou chirurgické léčby aneurysmatu podkolenní tepny. Endovaskulární léčba je jednoduchá, bezpečná a účinná., Aim: To evaluate the experience in the treatment of popliteal artery aneurysm with stentgraft. Method: From June 2011 to October 2014, we were treated 18 aneurysms of the popliteal artery in 14 patients using the stentgraft at our department. There were 13 men and one woman aged from 50 to 90 years. The mean age was 70 years. We treated three aneurysms with a diameter of less than 2 cm, 12 aneurysms 2-5 cm in diameter and 3 aneurysms with a diameter greater than 5 cm. Results: Patients were followed-up 2-35 months, mean follow-up was 13.4 months. The technical success rate was 100%. Primary patency was 78%, secondary patency was 94%. According to Kaplan-Maier analysis the probability of primary patency at 6 and 12 months after stentgraft implantation was 75.8 % (95% CI: 54.6 to 97.0%), the probability of secondary patency at 6 and 12 months was 94.4% (95% CI: 83,8-100%). Conclusion: Endovascular treatment with stentgraft is a possible alternative of surgical treatment of popliteal artery aneurysm. Endovascular treatment is simple, safe, and effective., Marie Černá, Martin Köcher, Ondřej Hrbáček, Jana Zapletalová, Vojtěch Prášil, Martin Hazinger, Petr Bachleda, Petr Utíkal, Petr Dráč, Pavel Xinopulos, Jana Janečková, Jiří Herman, Zdeněk Sekanina, and Literatura
Cíl: Stále více literárních údajů přináší přesvědčivé informace o tom, že EVAR může být indikována i u nemocných s rupturou aneurysmatu abdominální aorty (RAAA). Výhodou EVAR při léčbě RAAA je, že umožňuje vyhnout se laparotomii, a předchází tak výraznému snížení krevního tlaku vedoucímu až k cirkulačnímu kolapsu při uvolnění retroperitonea, snižuje kardiorespirační zátěž a minimalizuje ztráty krve. Cílem práce je zhodnotit vlastní zkušenosti s akutní endovaskulární léčbou rupturovaných aneurysmat abdominální aorty či aneurysmat společné kyčelní tepny. Metodika: Od roku 2011 do konce roku 2014 jsme léčili celkem deset nemocných s RAAA nebo rupturou aneurysmatu arteria iliaca communis (RAAIC). Průměrný věk nemocných zahrnutých do souboru byl 69,3 let v rozmezí od 61 do 79 let (medián věku nemocných - 68 let). Sedm nemocných bylo léčeno pro RAAA, tři nemocní pro RAAIC. Výsledky: Celkem u osmi nemocných jsme použili bifurkační stentgraft - u všech sedmi nemocných s RAAA a jednoho nemocného s RAAIC U jednoho ze sedmi nemocných s RAAA byla pro délku proximálního krčku 5 mm použita chimney technika. U dvou nemocných bylo možné řešit RAAIC pouze pomocí tubulárního stentgraftu. Primární technická úspěšnost dosáhla v našem souboru 100%, perioperační letalita 20 %. Průměrná doba dalšího sledování nemocných v době zpracování souboru byla 13,5 měsíců, v rozmezí od 10 do 38 měsíců. Déle než 1 rok bylo sledováno sedm nemocných. Z pozdních komplikací jsme u jednoho nemocného zaznamenali endoleak typu II bez zvětšování vaku aneurysmatu. Jedenkrát jsme zaznamenali uzávěr raménka bifurkačního stentgraftu. Závěr: Na základě našich zkušeností a literárních výsledků jsou na našem pracovišti v současné době hemodynamicky stabilní pacienti s RAAA a RAAIC a vhodnou morfologií indikováni k endovaskulární léčbě., Aim: In comparison with open surgery the endovascular treatment of ruptured abdominal aortic aneurysm can avoid laparotomy with subsequent significant blood pressure drop leading to the circulation collapse while releasing of the retroperitoneum, can reduce cardiopulmonary complications and minimize blood loss. The aim of the study is to evaluate our own experience with acute endovascular treatment of ruptured abdominal aortic aneurysm and common iliac artery aneurysm. Methods: From the year 2011 to December 2014 10 patients with average age of 69.3 years (range 61-79 years, median - 68 years) were treated for ruptured abdominal aortic aneurysm and common iliac artery aneurysm (RCIAA). Seven patients were treated for ruptured abdominal aortic aneurysm and three patients for ruptured common iliac artery aneurysm. Results: We used the bifurcated stentgraft in eight patients Results: in all seven patients with RAAA and in one patient with RCIAA. In one of the seven patients with RAAA chimney technique was used. In two patients with RAAIC tubular stent-graft only can be used. Primary technical success was achieved in 100% of patients, perioperative mortality 20%. Patients were followed-up 10-38 months, mean follow-up was 13.5 months. Seven patients were observed more than one year. Secondary endoleak type II was found at follow-up CT in one patient. In one patient thrombosis stent-graft leg was found during follow-up. Conclusion: Based on our experience and literature results in our department currently all hemodynamically stable patients with ruptured abdominal aortic aneurysm or ruptured common iliac artery aneurysm and suitable morphology are indicated for endovascular treatment., Martin Köcher, Petr Utíkal, Petr Dráč, Marie Černá, Petr Bachleda, Vojtěch Prášil, Martin Hazlinger, and Literatura
Gastrointestinální stromální tumory (GISTy) představují většinu mezenchymálních nádorů zažívacího traktu. Extragastrointestinální tumory (EGISTy) jsou nádory, které se v histologickém a imunohistochemickém obraze GISTům podobají, ale nacházejí se mimo trávicí trubici, nemají žádnou spojitost se stěnou žaludku či střeva. V naší kazuistice představujeme případ 68letého pacienta s EGISTem vycházejím z mezenteria. Klíčová slova: extragastrointestinální stromální tumor − abdominální rezistence, Gastrointestinal stromal tumors (GISTs) represent the majority of mesenchymal neoplasms of the gastrointestinal tract. Extragastrointestinal stromal tumors (EGISTs), which are neoplasms with histological and immunohistological features overlapping with those of GISTs, are found in the abdomen outside of the gastrointestinal tract with no connection to the gastric or intestinal wall. We present a case of EGIST arising in the mesentery of a 68 years old patient. Key words: extragastrointestinal stromal tumor − abdominal mass, and T. Bár, J. Sankot, Z. Adamová, P. Mičulka
Úvod: Terapie ran kontrolovaným podtlakem (NPWT) je efektivní metodou lokální terapie širokého spektra nehojících se ran. V současnosti je využívána především u hospitalizovaných pacientů, pro systematické použití v ambulantním režimu nejsou v České republice dostupná klinická data. Metody: V prospektivní nerandomizované studii autor porovnává klinickou a nákladovou efektivitu léčby ulcerací na dolní končetině u diabetiků kontrolovaným podtlakem (NPWT) ambulantně versus za hospitalizace. Cílem sledování je stanovit účinnost NPWT v ambulantním režimu na základě hodnocení vývoje spodiny rány, kvantifikovat předpokládanou redukci celkových nákladů na terapii a porovnat efektivitu obou režimů navzájem. Do sledování bylo zařazeno 36 hospitalizovaných (NPWT systémy RENASYS GO nebo PICO) a 28 ambulantních pacientů (PICO). NPWT byla ukončena v momentě, kdy byla spodina rány zcela pokryta granulační tkání nebo při vzniku vážných komplikací léčby. Hodnotili jsme velikost ulcerace, charakter její spodiny, počet NPWT výměn, její celkovou délku, intenzitu bolesti, přítomnost komplikací a náklady na terapii. Výsledky: Sledování prokázalo porovnatelnou klinickou účinnost NPWT v ambulantním režimu (n=28) versus za hospitalizace (n=36, statisticky nesignifikantní rozdíly v hojení ulcerací verifikované na základě vývoje spodiny rány a redukce plochy ulcerací v čase), stejné riziko komplikací spojených s NPWT (statisticky nesignifikantní rozdíly ve funkčnosti obou technologií a ve výskytu komplikací vzniklých v průběhu sledování) i obdobné dlouhodobé výsledky (statisticky nesignifikantní rozdíly v počtu amputací). Celkové náklady na ambulantní terapii ran byly statisticky signifikantně nižší (16 700 Kč versus 36 000 Kč, p 0,001), stejně tak průměrné náklady na 1 den podtlakové terapie (817 Kč versus 3400 Kč, p 0,001). Závěr: Analýza klinických výsledků jednoznačně prokázala, že ambulantní podtlaková terapie ulcerací syndromu diabetické nohy (metoda PICO) má stejnou efektivitu jako podtlaková terapie za hospitalizace. V ambulantním provozu je NPWT levnější, převazy jsou vnímány méně bolestivě a NPWT je pacienty lépe snášena., Introduction: The negative pressure wound therapy (NPWT) is an effective local treatment method of many non-healing wounds. NPWT is routinely used for inpatient treatment in the Czech Republic; however, no clinical data is available for systematic outpatient treatment. Methods: The prospective non-randomized study was used to compare the clinical impact and cost-effectiveness of diabetic leg-ulcer and foot-ulcer negative pressure treatment in outpatient and inpatient settings. The aim of the study was to assess the effectiveness of outpatient NPWT on the basis of wound bed evaluation, to detect and quantify pre-expected reductions in the total costs of the therapy, and to compare the efficacy of both treatment options. Enrolled subjects included inpatients (n=36, NPWT systems RENASYS GO or PICO) and outpatients (n=28, PICO system). NPWT was concluded when the wound bed had been totally covered by granulation tissue, or when serious health problems occurred. We monitored the ulcer area, wound bed trait, number of NPWT dressing changes, length of NPWT, intensity of pain (VAS scale), presence of complications, and treatment costs. Results: We found comparable clinical efficacy of outpatient (n=28)/inpatient (n=36; statistically non-significant differences in healing of ulcers verified based on wound bed development and reduction of ulcer areas in time) NPWT, the same risk of complications associated with NPWT (statistically non-significant differences in the function of both technologies and in complications developed during follow-up) as well as similar long-term results (statistically non-significant differences in the count of amputations). The total costs for outpatient wound treatment were statistically significantly lower (EUR 600 versus EUR 1300, p=0.001), and so were the average one-day-NPWT costs (EUR 30 versus EUR 120, p=0.001). Conclusion: We demonstrated that outpatient diabetic-foot-ulcer NPWT provided the same clinical efficiency as inpatient NPWT, while outpatient NPWT was less expensive, less painful and better tolerated than inpatient NPWT., and J. Stryja, R. Staffa, D. Říha, K. Stryjová, K. Nicielniková
Úvod: Fyloidní tumor je velmi zřídka se vyskytující nádor prsu. Vyskytuje se pouze v 1 % případů všech nádorů prsu. Diagnostika fyloidního tumoru může být obtížná vzhledem k malému počtu případů. Léčba fyloidního tumoru je vždy chirurgická. Metody: V letech 2004−2013 jsme na Chirurgické klinice FN Plzeň operovali 12 pacientek s fyloidním nádorem prsu z celkového počtu 1564 operací pro nádory prsu (0,8 %). Hodnotili jsme věk, biologické chování nádoru v závislosti na velikosti nádoru a délce trvání, vzdálené metastázy, terapii a přežití. Výsledky: Průměrný věk v době operace byl 50 let (26−84), délka trvání nemoci do operačního řešení byla 1 měsíc až 10 let. Velikost tumoru se pohybovala v rozmezí 2−29 cm, tumory menší než 5 cm byly vždy benigní. 7x pro benigní fyloidní nádor byla provedena excize tumoru. 5x byl diagnostikován maligní fyloidní tumor a byla vždy provedena mastektomie, ve 3 případech s exenterací axily, kdy uzliny byly vždy benigní. V jednom případě po mastektomii následovala radioterapie pro dosahování nádoru do okraje resekátu, ostatní pacientky byly pouze dispenzarizovány. 2 pacientky měly generalizaci do plic diagnostikovanou 5 a 10 měsíců po operaci prsu. 1 pacientka s generalizací zemřela, ostatní žijí bez lokální recidivy onemocnění. Medián přežití je 52 měsíců, interval bez nemoci je 50 měsíců. Závěr: Z našeho souboru vyplývá, že pokud je fyloidní nádor diagnostikován včas, jedná se téměř výhradně o benigní variantu, při déle trvající anamnéze a s rostoucí velikostí tumoru nádory malignizují. Chirurgická léčba je dostačující i v případě maligních forem. Výkon na prsu není třeba doplňovat o exenteraci axily., Introduction: Phyllodes tumour is a breast tumour occurring very rarely. It accounts for only in 1% of all cases of breast tumour. The diagnosis of phyllodes tumours can be difficult in consideration of the small number of cases. Treatment of phyllodes tumours is always surgical. Methods: In 2004–2013, we operated on twelve female patients with phyllodes tumours out of the total number of 1564 surgeries for breast tumours (0.8%) at the Department of Surgery at Teaching Hospital in Pilsen. We evaluated the age, the biological behaviour of the tumour depending on the tumour size and duration, the distant metastases, therapy and survival. Results: The average age at the time of surgery was fifty years (26−84), the duration of disease to the surgical solution ranged from one month to ten years. Tumour size was in the range of two to twenty-nine centimetres, tumours measuring less than five centimetres were always benign. Tumour excision for benign phyllodes tumour was performed seven times. Malignant phyllodes tumour was diagnosed five times with mastectomy performed in each case, and the axilla was exenterated in three cases where nodes were benign in each of them. In one case, mastectomy was followed by radiotherapy because the tumour reached the edge of the resected part; the other patients were only monitored. In two patients, tumour spreading into the lungs was diagnosed at five to ten months after breast surgery. One patient with generalized disease died, the other ones live with no local recurrence of this disease. Median survival is fifty-two months; the disease-free interval is fifty months. Conclusion: The results show that if phyllodes tumour is diagnosed in time, it is almost exclusively benign. If the case history is longer and the tumour is growing, the likelihood of malignancy increases. Surgical treatment is also sufficient in the case of malignant forms. The breast surgery does not need to be supplemented with exenteration of axilla., and I. Zedníková, M. Černá, M. Hlaváčková, O. Hes
Poruchy spánku patria k najčastejším non‑motorickým prejavom u pacientov s Parkinsonovou chorobou (PCh), v populačných štúdiách je uvádzaný ich výskyt až u 60 % pacientov. Štúdie tiež uvádzajú rozdielnosť prejavov PCh medzi mužmi a ženami. Cieľ: Zistiť, či sú u pacientov s PCh na Slovensku prítomné medzi pohlaviami rozdiely v klinických prejavoch PCh a výskyte porúch spánku. Materiál a metódy: Zisťovanie bolo robené dotazníkovou metódou s účasťou pacientov a neurológov z jednotlivých regiónov Slovenskej republiky. Dotazníky boli vyplňované počas rutinných kontrolných návštev. Boli zisťované socioekonomické premenné ako pohlavie, vek, vek pri začiatku ochorenia, stupeň poškodenia hodnotený škálou Hoehna a Yahrovej, dominujúci fenotyp ochorenia a používaná medikácia. Pri hodnotení porúch spánku bola použitá slovenská verzia dotazníka PDSS. Výsledky: Získali sme dáta od 1 067 pacientov. Pri porovnávacích analýzach neboli zistené podstatné rozdiely vo väčšine hodnotených parametrov. U mužov bol o niečo vyšší podiel pacientov s hodnotou škály Hoehna a Yahrovej 4 a boli zistené signifikantne vyššie dávky levodopy v monoterapii (p < 0,01). Významné rozdiely boli zistené v skóre škály PDSS pre hodnotenie rušivých halucinácií počas noci – skóre u mužov bolo 8,22, u žien 8,48 (p < 0,05). Podobný výsledok sme zaznamenali v skóre hodnotiacom nutnosť močenia počas noci – u mužov bolo skóre 5,90, u žien 6,53 (p < 0,01). Klíčová slova: Parkinsonova choroba – pohlavné rozdiely – spánok Autoři deklarují, že v souvislosti s předmětem studie nemají žádné komerční zájmy. Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do biomedicínských časopisů., Sleep disturbances are one of the most common non-motor symptoms in patient with Parkinson’s disease (PD) with community‑based studies reporting prevalence data of 60%. Differences in symptoms between men and women have been reported. Aim: In the present study, we assessed whether there are gender differences in clinical presentation of PD and prevalence of sleep disturbances in individuals diagnosed in the Slovak Republic. Material and method: Questionnaires were distributed to participating neurologists and patients in outpatient practices across the Slovak Republic. Sociodemographic variables – gender, age, age at onset, disease severity according to Hoehn and Yahr stage, phenotype of the dominating symptom of Parkinson’s disease and type of medication – were collected. The Slovak language version of the PDSS was used in a questionnaire to test sleep disturbances. Results: Data from 1,067 outpatients with PD were collected. Comparative analyses showed males and females not to be significantly different on the majority of the demographic and medical characteristics collected. Males had a slightly higher proportion of individuals with Hoehn and Yahr score 4 and, among those taking levodopa medication as monotherapy, males took significantly higher levodopa dose than females (p < 0.01). A significant difference in the distribution of PDSS subscores between males and females was observed on item 7 (distressing hallucinations at night) – score for males 8.22, for females 8.48, p < 0.05. Similar result was observed on item 8 (getting up to pass urine) – score for males 5.90, for females 6.53, p < 0.01., and F. Cibulčík, A. Hergottová, K. Kračunová, J. Benetín
V populaci starších osob je běžný úbytek funkčních kapacit, postupný vznik různých nemocí až k širší multimorbiditě a nárůstu problémů v sociální oblasti, které mohou akcentovat stařeckou křehkost a neschopnost žít samostatně. Článek rozebírá komplexně problematiku geriatrické multimorbidity a klade důraz na její úskalí a rizika, potřebu interdisciplinárního přístupu a myšlení lékařů, a to včetně úskalí moderní farmakoterapie. Cílem geriatrické medicíny je optimalizace reziduálních funkcí navzdory poklesu celkových funkčních kapacit organizmu při rostoucí multimorbiditě. Autoři chtějí tímto přehledovým článkem především upozornit i odbornou veřejnost na neustále rostoucí počet seniorů v populaci a na potřebu povědomí umět správně interpretovat a chápat tuto zcela novou realitu., In the elderly population there are common permanent decrease of functional capacity, gradual emergence of various diseases leading to the wider multimorbidity and increased problems in the social sphere, which can develop frailty and social dependency. The paper analyzes the complex issue of geriatric multimorbidity and emphasizes its pitfalls, the need of an interdisciplinary approach and thinking of doctors, including the risks of modern pharmacotherapy. The aim of geriatric medicine is to optimize residual functions despite the decline in total functional capacity with increasing multimorbidity. The authors want to direct the attention of the professional community to the permanently growing numbers of the elderly and to emphasize the need of awareness of the problem so that they could understand and cope with this absolutely new reality., and Pavel Weber, Dana Prudius, Hana Meluzínová
Konečné produkty pokročilé glykace (AGEs) hrají významnou roli v patogenezi diabetu i diabetických komplikací. Jejich hromadění v oční čočce odráží celkový stav glykace v organizmu. Nedávno byl na trh uveden nový konfokální biomikroskop ClearPath DS-120, který umožňuje rychlé a neinvazivní stanovení AGEs v oční čočce na základě autofluorescence (LAF) některých AGEs. V naší pilotní studii jsme vyšetřili LAF u 69 diabetiků a 49 zdravých kontrol a srovnali se současně měřenou kožní autofluorescencí (SAF) na předloktí pomocí AGE-Readeru. Bylo pozorováno významné zvýšení LAF (DM1T: 0,27 ? 0,09; DM2T: 0,22 ? 0,06; kontroly: 0,17 ? 0,04 AU; p < 0,0001) i SAF (DM1T: 2,0 ? 0,4; DM2T: 2,3 ? 0,6; kontroly: 1,8 ? 0,3 AU; p < 0,0001) u pacientů s diabetem oproti zdravým kontrolám. Ve všech skupinách byl popsán významný vztah mezi LAF a SAF (DM1T: r = 0,53; p < 0,005; DM2T: r = 0,37; p < 0,05; kontroly: r = 0,30; p < 0,05). Naopak závislost LAF ani SAF na HbA1c nebyla přesvědčivá, což asi souvisí s tím, že hodnota glykovaného hemoglobinu dostatečně neodráží mnohaletý stav glykace v organizmu. Stanovení oční autofluorescence možná přináší robustní marker dlouhodobé kompenzace diabetu predikující riziko budoucích komplikací, avšak definitivní potvrzení takové hypotézy si vyžádá četnější a delší klinické studie., Advanced glycation end-products (AGEs) play a crucial role in the pathogenesis of diabetes and its complications. Their accumulation in the lens reflects total glycation rate in the human body. Recently, a new confocal biomicroscope ClearPath DS-120 quickly measuring lens autofluorescence (LAF) has been developed. Our pilot study included 69 patients with diabetes and 49 healthy controls, in all subject LAF was measured and compared with skin autofluorescence (SAF) assessed by AGE-Reader. Both LAF (T1DM: 0,27 ? 0,09; T2DM: 0,22 ? 0,06; controls: 0,17 ? 0,04 AU; p < 0,0001) and SAF (T1DM: 2,0 ? 0,4; T2DM: 2,3 ? 0,6; controls: 1,8 ? 0,3 AU; p < 0,0001) was significantly higher in patients with diabetes. In all groups significant relationship between LAF and SAF was observed (T1DM: r = 0,53, p < 0,005, T2DM: r = 0,37, p < 0.05; controls: r = 0,30, p < 0,05). On the contrary, LAF and SAF relationship with glycated hemoglobin (HbA1c) was rather poor, since HbA1c cannot wholly reflect long-term glycation process. Lens autofluorescence could be a robust marker of long-term diabetes control predicting future complication risks. However, confirmation of such hypothesis will need other and long-term clinical studies., and Jan Škrha jr, Jan Šoupal, Martin Prázný, Jan Škrha
BACKGROUND: In the cholesteatoma surgery ossicles can be replaced to reconstruct middle ear function. It is important that these ossicles are free of squamous epithelium, to prevent residual disease. This study focuses on the histological findings of the malleus and incus harvested during cholesteatoma surgery. MATERIALS AND METHODS: Eighty middle ears ossicles were examined in vivo and histologically to consider the relationship of cholesteatoma to ossicles, grade of bone destruction and invasion of cholesteatoma to deeper layers of bone. RESULTS: Serious ossicular destruction was observed more frequently in incus compared to malleus (p=0.0065). Difference of ossicles destruction between children and adults was not significant (p=0.3032). Deep invasion of cholesteatoma into the vascular spaces or inner core of the bone was not observed. CONCLUSIONS: Autograft ossicles from cholesteatomatous ears should not necessarily be rejected for reconstruction of the ossicular chain. Regarding the histological finding, the authors suggest mechanical cleaning of the ossicle surface to eliminate residual disease. and L. Školoudík, E. Šimáková, D. Kalfeřt, V. Chrobok