Autor se podle recenzenta pokusil o dosud nejkomplexnější analýzu vztahů mezi Varšavskou smlouvou a Rumunskem od poloviny padesátých let téměř do konce let šedesátých. Svou práci zakládá na rumunských, západních a ojediněle i sovětských pramenech. Vychází přitom z národní perspektivy Bukurešti a soustředí se na její politickou a vojenskou strategii vůči této organizaci. Zhodnocuje tak posun od poslušného satelitu ke vzdorujícímu spojenci v rámci širší perspektivy mezinárodních vztahů a reality bipolárně rozděleného studenoválečného světa. Vedle toho objasňuje i četné doposud nedostatečně probádané epizody z celkové historie Varšavské smlouvy. Přes výtky vůči struktuře výkladu a příliš selektivní pramenné základně, která vede k některým nesprávným závěrům, podle recenzenta pozitivní přínos Dumitruovy práce převažuje., The author of the book under review has, according to the reviewer, attempted the most comprehensive analysis of relations so far between the Warsaw Pact and Romania, covering the period from its establishment in May 1955 almost to the time of the Soviet-led military intervention in Czechoslovakia. He has based his work on Romanian, Western, and to a far lesser extent, Soviet sources. His starting point is the national perspective from Bucharest, and he concentrates on its political and military strategies towards this military organizations. He thus assesses the shift from obedient satellite to defiant ally in the broader perspective of international relations and the reality of the bipolar division of the Cold War world. In addition, he also clarifies numerous hitherto insufficiently researched episodes in the overall history of the Warsaw Pact. Despite having reservations about the structure of the intepretation and the overly narrow range of sources, which has led to some incorrect conclusions, the reviewer considers Dumitru´s work to be a positive contribution to our knowledge of the topic., [autor recenze] Matěj Bílý., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Dánský historik Sune Bechmann Pedersen se v této komparativní studii, sepsané původně jako disertace na Lundské univerzitě, zaměřil na vytváření smyslu komunistické minulosti v českých a německých filmech po roce 1989. Za cíl si stanovil popsat vztah mezi komunistickou minulostí, postkomunistickou kinematografií a "historickou kulturou" v Německu a České republice. Recenzent nepovažuje za nejzajímavější na jeho studii analýzu samotných filmů, ale spíše jejich zasazení do kontextu dobových veřejných debat. Přes absenci televizních seriálů v jeho rozboru a neznalost některých důležitých českých publikací k tématu nabídl autor podle jeho soudu zajímavou a funkční komparaci, neotřelý pohled zvnějšku a poměrně komplexní záběr., In this work of comparative history, which was originally written as his dissertation at Lund University, the Danish historian Sune Bechmann Pedersen focuses on the creation of the meaning of the Communist past in Czech and German films since the Changes beginning in late 1989. His stated aim is to explain the relationship between the Communist past, post-Communist cinematography, and "history culture" (Geschichtskultur) in Germany and the Czech Republic. Rather than its analysis of the individual films, what the reviewer finds most interesting about the book is the author´s having placed the films in the context of contemporary debates. Despite the absence of television series in his analysis and his lack of knowledge about some important Czech publications on the topic, the author has, according to the reviewer, produced an interesting and useful comparative work that offers a fresh look from outside with a broad scope., [autor recenze] Cyril Poliačik., and Obsahuje bibliografické odkazy
a1_Studie byla původně publikována pod názvem Contesting the Malyn Massacre: The Legacy of Inter-Ethnic Violence and the Second World War in Eastern Europe v červnu 2016 jako č. 2405 ,,Carl Beck Papers in Russian & East European Studies'', které vydává Centrum pro ruská a východoevropská studia Pittsburské univerzity (Center for Russian & East European Studies, University of Pittsburgh). Text je online dostupný z: https://www.carlbeckpapers.pitt.edu/ojs/index.php/cbp/article/view/203. Ráno 13. července 1943 obklíčila německá protipartyzánská jednotka vesnici Malín na západní Ukrajině a její české a ukrajinské obyvatele. Vojáci shromáždili veškeré obyvatele vesnice na návsi a po kontrole dokumentů je pozavírali do vesnického kostela, školy a dalších budov. Poté vše zapálili a prchající lidi stříleli ze samopalů. Navečer toho dne přestal Malín existovat. Na první pohled se masakr v Malíně jeví jen jako další děsivý zločin brutální okupační správy. Bližší pohled na archivní zdroje, populární diskurz a odbornou literaturu však odhaluje zcela jiný, podstatně méně zřetelný obrázek. Autor uvádí, že existuje patnáct různých verzí událostí v Malíně. Liší se v nich etnická identita jednotek, které Němcům asistovaly, podrobnosti tohoto zločinu, důvody údajně vedoucí k represi, a dokonce i etnicita obětí., a2_Studie se snaží objasnit rozdílné a vzájemně si odporující popisy událostí v Malíně na základě analýzy pramenů z více než deseti archivů v šesti zemích, rozboru čtyř historicko-lingvistických narativů i terénního šetření na Ukrajině a v České republice. Autor vymezuje čtyři kontrastní diskurzy o Malínu - sovětský, ukrajinský, polský a český - a podrobně popisuje, jak a proč si každý z těchto diskurzů vytvořil vlastní verzi (či verze) malínské tragédie ve vztahu k širším narativům druhé světové války na Východě. Tato mikrohistorie také ukazuje, jak dlouhý stín vrhá trauma a dědictví válečného mezietnického násilí na současné porozumění válce, a podtrhuje, jak nesmírně náročné výzvě čelí badatelé, kteří se dějinami této oblasti a tohoto období zabývají., a1_The study was initially published in June 2016 as No. 2405 ''Carl Beck Papers in Russian & and East European Studies'', published by the Center for Russian & East European Studies, University of Pittsburgh. The text is available online at hhtps://www.carlbeckpapers.pitt.edu/ojs/index.php/chp/article/view/203. On the morning of July 13, 1943, a German anti-partisan formation surrounded the small village of Malyn and its Czech and Ukrainian inhabitants. The soldiers gathered the entire village population in the town square and, after a document check, proceeded to lock them inside the town church, school and their homes. The soldiers then set fire to these buildings and shot those trying to escape machine guns. By the end of the day, Malyn ceased to exist. On the surface, the Malyn Massacre appears as just another ghastly crime committed by a brutal occupying force. Yet, a closer look at archival sources, popular discourse, and scholarly literature on Malyn reveals a much different picture - and a murkier one. The author states there are over fifteen different versions of what happened in Malyn that day. The ethnic identities of the units that accompanied the Germans vary from account to account, as do the details of the crime, the justification for the reprisal, and even the ethnicity of the victims. The study attempts to clarify disparate and mutually contradicting accounts of the events in Malyn by analyzing materials from over ten archives in six countries and four historiohraphical-linguistic narratives, in addition to field research in Ukraine and the Czech Republic., a2_The author specifies four discursive landscapes about Malyn (Soviet, Ukrainian, Polish, and Czech) and details how and why each of these has come to construct their own version(s) of Malyn in relation to larger grand narratives about the war in the East. This microhistory also underscores how the trauma and legacy of wartime inter-ethnic violence casts a long shadow over the current understanding of the war and highlights the daunting task scholars face writing the history of this region and time period., Jared McBride ; Z angličtiny přeložila Blanka Medková., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzent představuje monografii jako výsledek dlouhodobého, všestranného a téměř vyčerpávajícího pramenného výzkumu, který je monumentální svým obsahem i rozsahem. Autor se soustředí na subkulturu české mládeže spjaté s jazzovou (swingovou) hudbou v době Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945), na její život, zvyky, styl oblékání, mluvu a vztah k okupačnímu režimu i na poměr nacistických a protektorátních institucí k této mládeži a k hudbě, kterou vyznávala. Své téma přitom zasazuje do širokých historických, společenských, politických a kulturních souvislostí, když například erudovaně a poutavě líčí vývoj a šíření jazzových tanců, vznik a působení podobných subkultur mládeže v západní Evropě a Spojených státech nebo přežívání jazzu a jeho fanoušků v nacistické třetí říši. Důkladně pojednává o kritice jazzu a jeho vyznavačů v protektorátu i o represích proti nim, inspirativně uvažuje o vztahu jazzové hudby a svobody a jeho výklady oplývají bohatou faktografií. Recenzent by osobně uvítal jen přehlednější podání některých pasáží a větší pozornost věnovanou samotné jazzové hudbě., The reviewer presents the monograph Swing fans and zoot suiters in the Protectorate night: Czech swing kids and their bitter world as the outcome of long-term, comprehensive, and almost exhaustive research of sources, impressive in both its content and its scope. The author concentrates on the Czech youth subculture associated with jazz (swing) music at the time of the Protectorate of Bohemia and Moravia (1939-1945), their lifestyle, habits, fashion, speech, and attitude to the occupation regime, as well as the attitude of Nazi and Protectorate authorities to them and to the music they professed. He sets the topic into a broad historical, social, political, and cultural context, for example when describing in an erudite and gripping manner the evolution and propagation of jazz dances, formation and existence of similar youth subcultures in Western Europe and United States, or the survival of jazz and its fans in the Nazi Third Reich. The author covers in depth the criticism aimed at jazz and its fans in the Protecorate and repressions against them, analyzes the relationship between jazz music and freedom in an inspiring manner, and his interpretations and explanations abound with facts. The reviewer would personally welcome only a better arrangement of some parts and more attention paid to jazz music as such., [autor recenze] Vít Hloušek., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Bedřich Štěpánek (1884-1943) byl významnou osobností domácího protihabsburského odboje za první světové války a prvním československým vyslancem ve Spojených státech amerických. V důsledku rozporů s úředníky vyslanectví a intrik musel v roce 1923 svou funkci opustit a odešel i ze služeb ministerstva zahraničí, poté žil jako soukromník ve Spojených státech, kde zemřel za nevyjasněných okolností. Edice dosud nepublikované korespondence mezi Bedřichem Štěpánkem a kancléřem prezidenta republiky Přemyslem Šámalem (1867-1941) podle recenzenta nejen poodkrývá vyslancovy životní osudy, ale také poskytuje jedinečný vhled do zákulisí formující se československé diplomatické služby, meziválečného politického vývoje ve Spojených státech i tehdejší dramatické mezinárodní situace., Bedřich Štěpánek (1884-1943) was an important figure in the Czech anti-Habsburg resistance at home during the First World War and he was the first Czechoslovak envoy to the United States after the founding of Czechoslovakia in October 1918. Following disagreements with embassy officials as well as intrigues, he had to quit his post, in 1923, and leave the ministry of foreign affairs. He then lived, self-employed, in the United States, where he died in unexplained circumstances. According to the reviewer, this volume of never-before published correspondence between Bedřich Štěpánek and Přemysl Šámal (1867-1941), the chief of staff of the Czechoslovak president, not only partly reveals aspects of Štěpánek life, but also provides a unique look behind the scenes of the Czechoslovak diplomatic service in its early years, as well as interwar political developments in the United States and the dramatic international situation at that time., [autor recenze] Jan Koura., and Obsahuje bibliografické odkazy
This article is concerned with the attitude that the Communist Party of Bohemia and Moravia (Komunistická strana Čech a Moravy - KSČM) has had towards its own past. It examines the subject from the perspective of the internal development of the Party and its search for a political and cultural identity in the Czech political system. The interpretation of the past and the role of the Communist Party of Czechoslovakia (Komunistická strana Československa - KSČ) in Czech and Czechoslovak history were key elements in the ideological development of the Party in the fi rst ten years of Czech democracy after the changes beginning in November 1989. And they played a central role in the Communists’ efforts to respond to the newdemocracy’s systemic and rhetorical anti-Communism. In this article the author seeks to demonstrate what effect debates about the past had in causing divisions in the Party in the fi rst years after 1989. On the one hand they contributed to cleavages within the Party, but on the other hand they also created conditions for its later consolidation and new self-confi dence. The initial reformist strategy inclined roughly to the ideas of the Social Democratic Party and sought to win the maximum number of votes and ultimately a share in government. It was supported by the fi lm-maker and chairman of the Party, Jiří Svoboda (b. 1945) from 1990 to 1993, but was gradually superseded by the strategy of what one Czech expert on international relations, Vladimír Handl, has called the ''left-wing retreat'', and what one British political scientist, Seán Hanley, calls ''voter representation'', based on the strengthening of political-cultural identity and the emphasizing of communication between the rank-and-fi le and the leadership of the Party. As the author demonstrates, the idea of ''coming to terms with the past'' gradually acquired a meaning amongst the Communists that was markedly different from the meaning it had for most Czechs. The pragmatism of the subsequent leader, Miroslav Grebeníček (b. 1947), to a certain extent attenuated, but did not solve, the fundamental dilemma faced by the Party, which consisted in the confl ict between the ''logic of the electoral struggle'' and the ''logic of voter representation''. The fi rst trend after the downfall of the reformists in 1993 included, in particular, neoCommunist theorists (like the political thinker Miloslav Ransdorf, b. 1953), who sought to formulate Socialist alternatives acceptable to most left-leaning Czechs. That also led them to attempt a more critical analysis of their own past than the majority of their rank-and-fi le members would have done. The second trend, the logic of voter representation, oriented to preserving and strengthening the strong identity of Party members and supporters, was linked with the continuing conservative majority of the rank-and-fi le represented by local activists, the Party press, and some members of the Party leadership. All of them preferred the programme of political and social populism. They tended to understand history as the ''politics of history'' - in other words, as a means to support their own identity and to resist the hostile environment outside the Party. For both trends in the Party, however, the challenge presented by anti-Communism - whether systemic or spontaneous - remained, to the end of the 1990s, an important, if not the most important, unifying motive. But it considerably limited their possibilities to raise sensitive questions about their own past and to hold a potentially critical debate.