The aim of this paper is to consider a possibility of understanding assertibility as a semantic concept. This leads to a nonstandard view of the relation and borderline between semantics and pragmatics. For the language of classical propositional logic entailment will be defined as a relation which preserves assertibility rather than truth and it will be shown that this enables us to model some linguistic phenomena in an adequate way., Cílem příspěvku je zvážit možnost pochopení asertivity jako sémantického konceptu. To vede k nestandardnímu pohledu na vztah a hranici mezi sémantikou a pragmatikou. Pro jazyk klasické výrokové logiky bude definice definována jako vztah, který zachovává spíše asertivitu než pravdu a bude ukázáno, že to nám umožňuje adekvátně modelovat některé jazykové jevy., and Vít Punčochář
Carnap’s reinvention of the Ramsey-sentence approach to scientific theories has been at the center of a new debate in recent years. Following Grover Maxwell, Psillos (2000a) argued that Carnap’s re-invention of the Ramsey-sentence had failed to lead to the desired neutral stance in the realism-instrumentalism debate, and ended, instead, to a form of structural realism which happened to be liable to Newman’s objection to Russell’s version of structural realism. The objection held that without putting suitable restrictions on the range of the variables of the Ramsey-sentence, a Ramsey-sentence approach to theories renders trivial and a priori true all ontological commitments to unobservable entities issued by scientific theories. By arguing that Carnap achieved the neutral stance, Friedman (2011) counter Psillos claim. He denied that any form of realism could be attributed to Carnap. In this paper, I provide a middle ground, where an unorthodox form of structural realism could be attributed to Carnap. I highlight parts of Carnap’s work which deal with the problem of designation of abstract terms and the relation of the language to the facts of the matter (in Carnap 1934; 1950; 1966), to argue that it was Carnap’s view about the practical methodological considerations, being at work in the construction (or choice) of the linguistic systems, which led him to the unorthodox form of structural realism. I also claim that the same practical considerations constitute the nub of a viable Carnapian answer to Newman’s objection., Carnapovo znovuobjevení Ramseyova přístupu k vědeckým teoriím bylo v posledních letech v centru nové debaty. Následovat Grovera Maxwella, Psillos (2000a) dohadoval se o tom Carnap re-vynález Ramsey-věta nedokázala vést k žádoucímu neutrálnímu postoji v realismu-instrumentalism debata, a končil, místo toho, k formě strukturálního realismu, který náhodou byl. náchylný k Newmanově námitce proti Russellově verzi strukturálního realismu. Námitka tvrdila, že bez toho, aby se omezovaly rozsah proměnných Ramseyovy věty, Ramseyův přístup k teoriím činí triviální a a priori pravdivé všechny ontologické závazky vůči nepozorovatelným entitám vydávaným vědeckými teoriemi. Argumentovat, že Carnap dosáhl neutrálního postoje, Friedman (2011) počítadlo Psillos požadavek. On popřel, že nějaká forma realismu mohla být připsána Carnapovi. V tomto příspěvku uvádím střední půdu, kde by mohla být Carnapovi připisována neortodoxní forma strukturálního realismu. Zdůrazňuji části Carnapovy práce, které se zabývají problémem označování abstraktních pojmů a vztahu jazyka ke skutečnostem této věci (v Carnap 1934; 1950; 1966), argumentovat, že to byl Carnapův názor na praktické metodologické úvahy , být v práci v konstrukci (nebo výběr) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. kde Carnap mohl připisovat neortodoxní formu strukturálního realismu. Zdůrazňuji části Carnapovy práce, které se zabývají problémem označování abstraktních pojmů a vztahu jazyka ke skutečnostem této věci (v Carnap 1934; 1950; 1966), argumentovat, že to byl Carnapův názor na praktické metodologické úvahy , být v práci v konstrukci (nebo výběr) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. kde Carnap mohl připisovat neortodoxní formu strukturálního realismu. Zdůrazňuji části Carnapovy práce, které se zabývají problémem označování abstraktních pojmů a vztahu jazyka ke skutečnostem této věci (v Carnap 1934; 1950; 1966), argumentovat, že to byl Carnapův názor na praktické metodologické úvahy , být v práci v konstrukci (nebo výběr) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. argumentovat, že to bylo Carnap pohled na praktické metodologické úvahy, bytí v práci ve stavbě (nebo volba) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku. argumentovat, že to bylo Carnap pohled na praktické metodologické úvahy, bytí v práci ve stavbě (nebo volba) lingvistických systémů, který vedl jej k neortodoxní formě strukturálního realismu. Také tvrdím, že tytéž praktické úvahy představují podstatu životaschopné karnapské odpovědi na Newmanovu námitku., and Maji Davoody Beni
The unique relation between logic and truth (protorelation) is crucial for understanding Fregean conception of logic. Frege has an insight that the nature of logic resides in the ''truth'', which he finally locates in the assertoric-force of a sentence. Though Frege admits that assertoric-force is ineffable in ordinary language, he coins in his conceptual notation for such a force a much-disputed sign, i.e., judgment-stroke. In this paper, I will try to demonstrate that judgment-stroke is not adequate for the task its inventor has assigned to it. Accordingly, it is misconceived and inconducive to clarify Frege’s vague insight into the protorelation. The mistake of judgment-stroke for the sign of assertoric-force has its root in Frege’s ignorance of the significant difference between ''judgment'' and assertion'', which will be elucidated at length in the light of Husserl’s theory of ''doxic-modification''. In the end, based on a further elucidation of the activity of assertion, I will advance a tentative interpretation of the vague insight Frege has concerning the protorelation., Jedinečný vztah mezi logikou a pravdou (protorelace) je klíčový pro pochopení logiky Fregean. Frege má pochopení, že podstata logiky spočívá v ,,pravdě'', kterou nakonec nalezne v přísloví věty. Ačkoli Frege připustí, že assertoric-síla je nevýslovná v obyčejném jazyce, on mince v jeho pojmovém zápisu pro takovou sílu hodně-sporné znamení, tj., Rozsudek-mrtvice. V tomto příspěvku se pokusím prokázat, že rozsudek-úder není vhodný pro úkol, který mu jeho vynálezce přidělil. V souladu s tím je nepochopitelné a nevhodné vyjasnit Fregeův nejasný pohled na protorelaci. Chyba úsudku-mrtvice pro znamení assertoric-síla má jeho kořen ve Fregeově neznalosti významného rozdílu mezi ,,rozsudkem a tvrzením '', který bude podrobně objasněn ve světle Husserlovy teorie ,,doxické modifikace''. V závěru, na základě dalšího objasnění činnosti tvrzení, budu postupovat předběžně ve výkladu neurčitého náhledu Fregeho týkajícího se protorelace., and Gao Song
Předkládaný text pojednává o vztahu zla a tragična v rámci filosofické koncepce Karla Jasperse, a to zejména v kontextu jeho knihy Von der Wahrheit (1947). První část práce se zaměřuje na Jaspersovo pojetí zla, jež je výrazně odlišné od Kantova etického zla. Na rozdíl od Kanta Jaspers spojuje zlo s nepravdou a vidí jeho původ v nejednotě všech způsobů objímajícího bytí. V kapitole „Über das Tragische“, v níž Jaspers pojednává o tragičnu, lze rozpoznat dvojí zlo – vůli ke zlu a skryté zlo. Druhá část studie podrobněji analyzuje Jaspersovu tezi, že „všechno zlé není tragické“. Smrt a utrpení jsou nedílnou součástí života, přičemž tragédie je zakotvena v transcendenci. Tragický hrdina i za cenu svého vlastního života bojuje za pravdu a ztělesňuje nové ideje svým jednáním. Podle Jasperse křesťanské náboženství znemožňuje opravdové tragično, neboť spása vylučuje možnost tragické smrti jako absolutně a radikálně tragické. Stať představuje Jaspersovo specifické chápání konceptu tragična jakožto základní reality světa, jež ukazuje pomíjivost lidského života a také univerzálního řádu., This text concentrates on the relationship of evil and tragedy in context of the book Von der Wahrheit (1947; On the Truth) by Karl Jaspers. In its first part, the essay describes a distinct way of understanding Kant’s ethical evil. In contrast, Jaspers associates evil with untruth and sees its origin in the divergence of all ways of embracing. In the “Über das Tragische” chapter, two concepts of evil may be observed – the will to evil and the hidden evil. Individuals are responsible for both of these evils, although they are not the cause. Nevertheless, evil is not tragedy. The second part of the essay presents a closer look at an argument of Jaspers that “all that is evil is not tragic” to prove that death and suffering are an integral part of the life. Tragedy is anchored in a transcendence. A tragic hero, even at the cost of his own life, fights for the truth and embodies new ideas by his demeanour. The essay further shows Jaspers’ argument that religion is antagonistic to tragedy, because salvation, as portrayed in the religions, precludes the possibility of the tragic death, as being absolutely and radically tragic. The essay demonstrates Jaspers’ specific conceptual grasp of the tragedy as the basic reality of life, which shows the transience of human life and universal order., and Dieser Text konzentriert sich auf das Verhältnis von Bösem und Tragischem im Kontext von Karl Jaspers’ Buch Von der Wahrheit (1947). Im ersten Teil beschreibt dieser Aufsatz eine andere Art, Kants ethisches Übel zu verstehen. Im Gegensatz dazu assoziiert Jaspers das Böse mit Lüge und sieht seinen Ursprung in der Inkonsistenz aller Umarmungsweisen. Im Kapitel „Über das Tragische“ lassen sich zwei Konzepte des Bösen – der Wille zum Bösen und das verborgene Böse – unterscheiden. Sie sind für beide Übel verantwortlich, obwohl sie nicht die Ursache sind. Aber das Böse ist nicht tragisch. Der zweite Teil des Artikels befasst sich eingehender mit Jaspers Argumentation, dass „Alles Böse ist nicht tragisch“ sei, um zu beweisen, dass Tod und Leiden ein wesentlicher Bestandteil des Lebens sind. Das Tragische ist in der Transzendenz verankert. Ein tragischer Held kämpft auch auf Kosten seines eigenen Lebens, für die Wahrheit und verkörpert mit seiner Haltung neue Ideen. Der Artikel zeigt auch Jaspers Argument, dass Religion dem Tragischen zuwiderläuft, weil die Rettung, wie sie in den Religionen dargestellt wird, den tragischen Tod unmöglich macht, als absolut und radikal tragisch. Der ganze Text zeigt also Jaspers‘ spezifisches Konzept des Tragischen als Grundwirklichkeit des Lebens, das die Vergänglichkeit des menschlichen Lebens und der universellen Ordnung zeigt.
A Moderate Anti-realist (MAR) approach to truth and meaning, built around the concept of knowability, will be introduced and argued for in this essay. Our starting point will be the two fundamental anti-realists principles that claim that neither truth nor meaning can outstrip knowability and our focus will be on the challenge of adequately formalizing these principles and incorporating them into a formal theory. Accordingly, I will introduce a MAR truth operator that is built on a distinction between being true and being factual. I will show then that this approach partitions propositions into eight classes, on the basis of their knowability. We will then ask the following question: Given the anti-realist principles, what kind of theory of propositional meaning can properly explain the meaninglessness of fully unknowable propositions? This question will lead us to the claim that the meaning/content of propositions should be identified not with the set of possible worlds in which the propositions are true/factual, but rather in which they are known. This modified approach will then be used to analyze both the Liar Paradox and the Strengthened Liar. To anticipate the conclusion of this essay, it will be shown that a MAR framework can render definite truth and factuality values to the Liar sentence and it will also confirm our intuition that such paradoxical sentences are devoid of proper meaning. and Moderní antirealistní (MAR) přístup k pravdě a významu, postavený na konceptu znalosti , bude představen a projednáván v této eseji. Naším výchozím bodem budou dvě základní principy antirealistů, které tvrdí, že ani pravda, ani význam nemohou překonat znalost a naše zaměření bude na výzvu adekvátně formalizovat tyto zásady a začlenit je do formální teorie. Proto zavedu operátor MAR pravdy, který je postavený na rozdílu mezi skutečností a skutečností. Ukážeme tedy, že tento přístup rozděluje návrhy do osmi tříd na základě jejich znalosti. Potom budeme klást následující otázku: Vzhledem k antirealistickým principům, jaká teorie proposativálního významu může správně vysvětlitnesmyslnost z plně nepoznatelných výroků? Tato otázka nás vede k tvrzení, že smysl / obsah tvrzení by neměl být identifikován se souborem možných světů, ve kterých jsou tvrzení pravdivá / věcná , ale spíše ve kterých jsou známé . Tento modifikovaný přístup pak bude použit pro analýzu jak Liar Paradoxu, tak Posíleného Lháře . Předvídat závěr této eseje, bude ukázáno, že rámec MAR může poskytnout definitivní pravdivost a faktografické hodnoty věrnosti Liar a také potvrdí naši intuici, že takové paradoxní věty nemají správný význam.
According to Václav Havel’s famous essay The Power of powerless life within a lie is at the core of the communist regime in Czechoslovakia. Life within a lie is characteristic for the great majority of people and is contrasted with life within the truth which is characteristic of dissent movement. In this paper, I will try to shed some light on the concept of “living within a lie.” I will show that Havel develops not one but two concepts of a lie: on the one hand, lie is deliberate pretence; on the other hand, lie is seduction by consumerist values. The first meaning of a lie is derived from Havel’s analysis of the specifics of the Soviet sphere of influence, namely central role of ideology with omnipresent demands on public support of the regime. The second meaning of a lie is heavily influenced by a critical assessment of modern society from the leading figure of the Czech underground movement Ivan Jirous and leading Czech philosopher Jan Patočka. This double meaning of a lie enables Havel to capture both specific problems of living under the communist regime and general problems of living in modern society anywhere in the world. In the final chapters of this paper, I will show that Havel is not clear about how these two meanings of a lie are connected and that there are problems resulting from these unclarities both for Havel’s analysis of the communism and his proposed solution of the crisis.