We investigated the renal response to direct renal nerve stimulation, 2 weeks following reversal of 24-h unilateral (left) ureteric obstruction. Renal nerve stimulation caused a 13-15 % fall in renal blood flow, in 4 groups of anesthetized rats following ureteric obstruction (n=9) or a sham operation (n=7) both with (n=9) and without (n=7) treatment with the mixed ETA/B receptor antagonist, bosentan. In the sham-operated rats, renal nerve stimulation did not change glomerular filtration rate but reduced urine flow rate (37±3 %, P<0.001), and absolute (38±4 %, P<0.001) and fractional (35±5 %, P<0.01) sodium excretion. Following unilateral ureteric obstruction, renal nerve stimulation increased glomerular filtration rate by 22±3 % (P<0.01), but reduced urine flow rate (14±2 %, P<0.001) and fractional sodium excretion (23±5 %, P<0.01). Bosentan treatment had no effect on baseline or renal responses to renal nerve stimulation in the sham group but normalized the renal response to renal nerve stimulation in the unilateral ureteric obstruction group. We conclude that 14 days after a 24-h period of unilateral ureteric obstruction there is an increase in GFR in response to direct renal nerve stimulation, which is due, in part, to the actions of endothelin at the time of obstruction., F. T. Hammad, A. M. Wheatley, G. Davis., and Obsahuje bibliografii
Boseova-Einsteinova kondenzace (BEC) má dlouhou a bohatou historii, jejíž počátky sahají do poloviny dvacátých let minulého století. V tomto článku si ji krátce projdeme a připomeneme si některé etapy vývoje fyziky, které umožnily naše úspěšné bádání BEC v plynech. Pak probereme, co všechno takové hledání obnášelo. V diskusi půjdeme nad rámec obvyklého technického popisu a pokusíme se zodpovědět určité otázky, jež dnes často slýcháváme, ale o nichž se ve svých dosavadních publikacích nezmiňujeme. Jsou to otázky typu: Jak jste na ten nápad přišli a proč jste se ho rozhodli uskutečnit? Věděli jste, že se to podaří? Jak dlouho vám to trvalo a proč? Pojednáme o některých svých oblíbených experimentech, které jsme v BEC prováděli. Nakonec se ještě krátce zmíníme o tom, proč si optimisticky myslíme, že BEC může být dosaženo s téměř libovolným druhem atomů, jež lze v magnetickém poli zachytit. V celém článku se pokoušíme vysvětlit, čím je Boseova-Einsteinova kondenzace v zředěném plynu tak zajímavá, jedinečná a experimentálně náročná., Eric A. Cornell a Carl E. Wieman ; přeložil Ivan Gregora., and Obsahuje bibliografické odkazy
Previous research suggested that several genetic polymorphisms are associated with increased risk of ischaemic stroke (IS) in young adults. However, the predictive biomarkers of IS in young adults are still unclear. Our aim was to assess the contribution of modifiable and genetic factors in IS in young adults. In total, 40 stroke patients and 40 healthy controls aged 20 to 50 years were recruited. Data on modifiable factors were collected, then participants were genotyped for seven SNPs linked to thrombophilia: ACE rs1799752, PAI-1 rs1799889, APOE rs1412 and rs429358, FV rs6025 and rs1800595, and FII rs62623459. Significantly increased risk factors: hypertension and dyslipidaemia in stroke patients compared with the controls: 50.0 % vs 27.5 % and 75.0 % vs 40.0% (P = 0.039 and P = 0.002, respectively) were observed. Stroke patients compared with controls did not differ in distribution of ACE, APOE, FV, and FII variants. The 4G4G homozygotes of the PAI-1 gene were significantly more prevalent in stroke patients compared to the controls: 42.5 % vs 17.5 %, (P = 0.033). In the group with the small vessel occlusion subtype of stroke, statistically significant overrepresentation of 4G4G homozygotes and frequency of the 4G allele compared with controls: 57.1 % vs 17.5 % and 0.7 vs 0.45 (P = 0.026 and P = 0.03, respectively) were observed. Independent predictors of stroke incident were: dyslipidaemia (OR (95% CI) = 4.2 (1.4–12.4)) and 4G4G genotype (OR (95% CI) = 3.9 (1.1–13.7)). These results confirm the contribution of dyslipidaemia and 4G4G genotype in the increased risk of IS in young Bosnian adults.
Mnohočásticové soustavy vzájemně interagujících fermionů (např. atomová jádra) vykazují řadu bosonových vlastností. Jejich původ lze hledat jak v interakcích, které fermiony svazují do párů, tak v kvantování vibračních a rotačních kolektivních módů pohybu. Interakce bosonových a fermionových stupňů volnosti mohou představovat faktickou realizaci supersymetrie v mnohočásticové fyzice. O přesný mikroskopický popis těchto jevů se snaží techniky bosonového mapování., Pavel Cejnar., and Obsahuje seznam literatury
Th e reception of the translations of Aristotelian and pseudo-Aristotelian works at the University of Paris in the thirteenth century promoted a new understanding of the sciences as specialized fi elds of knowledge. Th e huge amount of translations required a new organization of knowledge, which included novel subjects and categories. Among these there is a very special case, namely the pseudo- Aristotelian De plantis, translated from Arabic into Latin and then back into Greek to be re-translated into Latin again. De plantis was included in the new curriculum in Ripoll 109 (1230–1240 BCE), and constituted the main source for botanical studies until the sixteenth century. Th roughout this paper we will explore the reception and impact of De plantis in both the Arabic and the Latin traditions. We aim to show its foundational role in the development of botany as a theoretical discipline within the natural sciences. and Recepce překladů aristotelských (včetně pseudo-aristotelských) textů na Pařížské univerzitě 13. století šířila nové porozumění vědám jakožto specializovaným oblastem poznání. Velké množství překladů vyžadovalo novou reorganizaci vědění, která musela zahrnout nové předměty a kategorie. Mezi těmito překlady můžeme najít velmi specifi cký případ – pseudo- -aristotelský spis De plantis, přeložený z arabštiny do latiny, poté zpět do řečtiny a nakonec znovu přeložený do latiny. De plantis byl zahrnut do nového kurikula v Ripollu 109 (1230–1240 n.l.) a tvořil hlavní pramen pro botanické studie až do 16. století. V tomto článku zkoumáme přijetí a dopad De plantis jak na arabskou, tak na latinskou tradici. Našim cílem je ukázat jeho fundamentální roli ve vývoji botaniky jako nové disciplíny v rámci přírodních věd.