Cieľ: V našej práci sa zameriavame na posúdenie vybraných atribútov spirituality, ako sú ţivotná zmysluplnosť, nádej, spirituálne prejavy a spirituálna pohoda u pacientov so závislosťou od alkoholu, depresívnou poruchou a pacientov so schizofréniou. Metodika: Súbor tvorilo 309 pacientov s diagnostikovanou a liečenou psychickou poruchou. Priemerný vek v súbore bol 40,4 ± 12,5 roka. Z hľadiska diagnóz sa jednalo o 107 pacientov so závislosťou od alkoholu, 109 pacientov s depresívnou poruchou a 93 pacientov so schizofréniou. Na zber údajov boli pouţité Snyderova škála nádeje; Nowotnej škála nádeje; Škála ţivotnej zmysluplnosti; Praţský dotazník spirituality a Škála spirituálnej pohody. Výsledky: Zistili sme výrazné odlišnosti v miere naplnenia spirituálnych premenných v závislosti od psychiatrickej diagnózy. Pacienti so schizofréniou dosahovali signifikantne vyššie priemerné hodnoty ako pacienti so závislosťou od alkoholu a s depresiou a to pri všetkých spirituálnych premenných. Pacienti s depresiou mali najniţšiu mieru nádeje meranej Nowotnej škálou a najniţšiu mieru ţivotnej zmysluplnosti. Pacienti so závislosťou mali najniţšiu mieru nádeje meranej Snyderovou škálou a najmenej spirituálnych prejavov. Spirituálnu pohodu mali pacienti s depresiou a so závislosťou na rovnakej úrovni. Záver: Na základe našich zistení moţno konštatovať, ţe spirituálne premenné ako nádej, zmysluplnosť, vyjadrovanie spirituality v beţnom ţivote, spirituálna pohoda nie sú u psychiatrických pacientov napĺňané v dostatočnej miere. Dôleţitým zistením je aj to, ţe z hľadiska spirituality nepredstavujú psychiatrickí pacienti homogénny súbor, ale vyskytujú sa medzi nimi výrazné rozdiely., Aim: In our work we focus on the assessment of selected attributes of spirituality, such as the meaningfulness of life, hope, spiritual expressions and spiritual well-being in patients with alcohol addiction, depressive disorder and schizophrenia. Methods: The sample consisted of 309 patients with diagnosed and treated psychiatric disorder. The average age in the sample was 40.4 ± 12.5 years. There were 107 patients with alcohol dependence, 109 patients with depressive disorder and 93 patients with schizophrenia. For the data collection was used Snyder Hope Scale; Nowotny Hope Scale; Life Meaningfulness Scale; Prague Spirituality Questionnaire and Spiritual well-being Scale. Results: We found significant differences in the extent of fulfilling spiritual variables depending on the psychiatric diagnosis. Patients with schizophrenia achieved significantly higher mean values than patients with alcohol dependence and depression in all spiritual variables. Patients with depression had the lowest level of hope measured by Nowotny Scale and the lowest rate of life meaningfulness. Patients with addiction had the lowest rate of hope measured by Snyder Scale and the least of spiritual expressions. Spiritual well-being was on the same level in patients with depression and alcohol addiction. Conclusion: Based on our findings we can state that the spiritual variables as hope, meaningfulness, the expression of spirituality in everyday life, spiritual well-being are not in psychiatric patients filled up adequately. An important finding is also that in view of spirituality do not constitute psychiatric patients a homogeneous set, but there are significant differences between them., Ivan Farský, Andrej Smetánka, Slávka Dubinská, and Literatura 37
Ciele: Cieľom práce bolo posúdiť spirituálnu tieseň u pacientov s depresívnou poruchou a identifikovať vzťah medzi takouto tiesňou a psychickým distresom. Metodika: Spirituálna tieseň bola posúdená Škálou životnej zmysluplnosti a subškálou existenciálna pohoda zo Škály spirituálnej pohody. Psychický distres bol posúdený dotazníkom SCL 90. Výsledky: Zistili sme, že pacienti s depresiou sú rizikoví z hľadiska prežívania spirituálnej tiesne. Zistili sme početné negatívne signifikantné vzťahy medzi znakmi spirituálnej tiesne a dimenziami psychického distresu. Vyššia miera spirituálnej tiesne bola spojená s vyšším psychickým distresom. Záver: Napriek absencii v ošetrovateľských plánoch je spirituálna tieseň závažný problém. Mimo iného prispieva k zintenzívneniu psychických problémov u pacientov s depresiou. Nedostatočná diagnostika a riešenie tejto diagnózy znižuje kvalitu poskytovanej ošetrovateľskej starostlivosti., Aim: The aim of work was to assess spiritual distress in patients with depressive disorder and to identify the relationship between such distress and psychological distress. Methods: To assess spiritual distress, we used Halama′s Life Meaningfulness Scale and as a sub-scale Existential well-being from Spiritual Well-being Scale. Psychological distress was assessed by SCL 90 questionnaire. Results: We found that patients with depression are at risk of experiencing spiritual distress. We found numerous significant negative relationships between variables of spiritual distress and dimensions of psychological distress. Higher level of spiritual distress was associated with higher psychological distress. Conclusion: Despite the absence of diagnosis Spiritual distress in a nursing care plan, it still remains a serious problem, which can lead to increased mental health problems in patients with depression. Lack of diagnostics and solutions to this diagnosis reduces the quality of nursing care., Ivan Farský, and Literatura 15
Ledvinné angiomyolipomy (AML) jsou mezenchymové benigní tumory, řadí se mezi hamartomy mohou se vyskytovat osamoceně nebo se sdružují s komplexem tuberózní sklerózy (TSC). Pacienti s AML mají riziko vzniku spontánního, v některých případech až život ohrožujícího krvácení. V tomto sdělení jsou popsány tři případy spontánního krvácení AML: první u 69leté pacientky s prokázanou angiomyolipomatosou ledvin oboustranně, druhý u 60leté pacientky s dlouhodobě sledovaným solitárním AML a třetí u mladého 28letého pacienta s diagnózou tuberózní sklerózy., Renal angiomyolipoma is the mesenchymal benign tumor which belongs to the group of hammartomas. It can occur sporadically or in association with tuberous sclerosis complex. The possible morbidity associated with angiomyolipoma is spontaneous life-threatening haemorrhage. In this report we describe three AML cases. The first one, 69-years old female with diagnosis angiomy-olipomatosis in both kidneys. The second one, 60-years old female with long time followed-up sporadic AML. The third one, young 28-years old male with tuberous sclerosis., Marta Kinštová, Jiří Froněk, Zuzana Ryznarová, and Literatura
Cílem této pilotní studie bylo srovnat výsledky ze dvou používaných nepřímých metod pro stanovení maximální spotřeby kyslíku (odhadu VO2max) a zhodnotit jejich využitelnost pro posuzování fyzické zdatnosti v rámci primárně preventivního vyšetření. K tomuto srovnání jsme použili Cooperův 12minutový běžecký test (CT 12) na běhátku a stupňovaný zátěžový test na bicyklovém ergometru (BE) do maxima. Naše výsledky ukázaly signifikantně nižší hodnoty odhadu VO2max z CT 12 na běhátku oproti stupňovanému zátěžovému testu na BE do maxima napříč různými skupinami populace. V celkovém souboru byly tyto hodnoty v průměru o 8,6 % (p<0,001) nižší. Rozdíly v odhadech VO2max se lišily svojí mírou v jednotlivých skupinách podle trénovanosti a převažujícího typu pohybové aktivity; největší rozdíly mezi oběma testy byly u cyklistů (-12,0 %), studentů medicíny (-10,9 %) a "nevyhraněných" (-10,4 %) a u těchto skupin dosáhly rovněž statistické významnosti (p<0,01). Podstatně nižší rozdíly byly naopak u běžců (-4,6 %, statisticky nevýznamné) a ve skupině triatlonistů prakticky žádné rozdíly nebyly. Výsledky a pozorování z tohoto pilotního testování naznačují, že CT 12 na běhátku je oproti stupňovanému testu na BE do maxima podstatně náchylnější k vlivům jako trénovanost, převládající typ pohybové aktivity, motivace apod. Po celkovém zhodnocení výsledků se nám pro vyšetření fyzické zdatnosti v rámci primárně preventivního vyšetření u běžné populace s průměrnou, ale i mírně nadprůměrnou fyzickou zdatností jako vhodnější jeví stupňovaný zátěžový test na BE do maxima., The aim of this pilot study was to compare the results of two commonly used indirect methods of assessing maximum oxygen uptake (VO2max estimation) and to assess the applicability of these two methods for physical fitness assessment of an individual as part of primary preventive examination. For this comparison we selected the Cooper run/walk test (CT 12) on a treadmill and an incremental maximum test on a bicycle ergometer (BE). Our results showed significantly lower VO2max estimations gained from CT 12 on a treadmill in comparison to incremental maximum testing on a BE in the population groups examined. In total the results were lower by about 8.6% on average (p<0.001). The differences varied in the groups according to how trained the subjects were and according to the prevailing type of their physical activity. The highest differences between the two tests appeared in the group of cyclists (-12.0%), medical students (-10.9%) and in the group of subjects without a preferred type of physical activity. In these groups the differences were also statistically significant (p<0.01). They were less substantial in the group of runners (-4.6%, statistically insignificant), and in the group of triathletes there were practically no differences. This suggests that a CT 12 on a treadmill is much more susceptible to influences such as training experience, prevailing type of physical activity and motivation compared with an incremental maximum test on a BE. Evaluation of results leads us to consider incremental maximal testing on a BE a more suitable tool for assessing physical fitness in the averagely trained and slightly above-averagely trained population., Pavel Řimák, Jindřich Fiala, Šárka Kunzová, Petr Kaňovský, and Literatura 20
Cílem studie bylo zavést HPLC metodu pro stanovení albuminurie, potvrdit či vyvrátit tvrzení, že HPLC poskytuje falešně vyšší koncentrace albuminu v moči díky interferenci s dalšími bílkovinami, porovnat koncentrace albuminu v moči stanovené HPLC a imunoturbidimetricky. Materiál a metody: Metodu HPLC jsme zavedli za následujících podmínek: složení mobilní fáze: složka A) voda, složka B) acetonitril, složka C) 100 mM NaH2PO4 a složka D) 1 % trifluoroctová kyselina; kontinuální gradient mobilní fáze; průtok mobilní fáze 2 ml/min; teplota analýzy 22 ºC; UV detekce při 280 nm; kolona Zorbax 300 SB-C3, kapalinový chromatograf Agilent 1200 (Agilent Technologies, USA). Analyzovali jsme 2 směsné moči. Do směsi 1 připravené ze vzorků 30 imunoturbidimetricky negativních močí byl přidán standard albuminu. Směs 2 byla připravena z 30 imunoturbidimetricky „mikroalbuminurických“ vzorků. Soubor tvořilo 301 pacientů (161 diabetiků a 140 nediabetiků, 182 mužů a 119 žen, věk 44,1 ± 25,3 let). Výsledky: Za uvedených analytických podmínek transferin, α-1-kyselý glykoprotein, α-1-antitrypsin, α-1-antichymotrypsin a hemopexin neinterferují s albuminem, zatímco eluční křivka prealbuminu se štěpí na několik píků, z nichž některé z nich s albuminem koeluují. Vzhledem k nízkým sérovým i močovým koncentracím prealbuminu lze usuzovat, že je tato interference klinicky nevýznamná. Ve směsi 1 jsme nezaznamenali významný rozdíl v hodnotách albuminurie mezi metodami (79,1 mg/l imunoturbidimetricky vs. 82,5 mg/l HPLC), oproti tomu, ve směsi 2 byla HPLC zjištěná hodnota o 26 % vyšší (79,5 mg/l imunoturbidimetricky vs. 99,9 mg/l HPLC). Tyto výsledky nasvědčují na existenci imunonereaktivního albuminu. Zjistili jsme statisticky významný rozdíl mezi metodami v případě pacientských vzorků moči (soubor všech pacientů [medián ± SEM]: 21,1 ± 38,2 mg/l imunoturbidimetricky vs. 30,4 ± 42,2 mg/l HPLC, p < 0,0001, Mann-Whitneyův test), nejmarkantnější u imunoturbidimetricky „normoalbuminurických“ diabetiků. Závěr: Naše výsledky svědčí pro vyšší senzitivitu HPLC metody pro zachycení „mikroalbuminurie“ (ve srovnání s imunoturbidimetrií). Uvedená HPLC metoda je dostatečně specifická pro stanovení albuminu v moči, nedochází k významným interferencím s dalšími bílkovinami., Objective: The aim of our study was the implementation of HPLC method for assessing albuminuria, confirming or refusing the hypothesis about the existence of co-eluting proteins, and comparison of urine albumin concentrations assessed using HPLC and immunoturbidimetric methods in patient samples. Material and Methods: We developed the HPLC method under these chromatographic conditions: multilinear gradient of mobile phase consisting of water (solvent A), acetonitrile (solvent B), 100 mM NaH2PO4 (solvent C), 1 % trifluoroacetic acid (solvent D), flow rate 2 mL/min, temperature 22 ˚C, UV detection in the wavelength 280 nm, chromatographic column Zorbax 300 SB-C3, liquid chromatograph Agilent 1200 (Agilent Technologies, USA). We analyzed two mixtures of urine. The first one was prepared from 30 patient urine samples with immunoturbidimetrically physiological albuminuria, to which we added albumin standard. The second mixture was prepared from 30 patient urine samples with mild albuminuria. We analyzed and compared albuminuria in a group of 301 patients (161 diabetics and 140 nondiabetics, 182 males and 119 females, age 44.1 ± 25.3 years). Results: Transferrin, α-1-acid glycoprotein, α-1-antitrypsin, α-1-antichymotrypsin and hemopexin do not interfere with albumin in the presented HPLC method, whereas the elution curve of prealbumin splits into several peaks, of which a few interfere with albumin. With regard to very low prealbumin concentrations in serum and in urine, we can assume that this interference is not of clinical importance. In mixture 1 we did not find a significant difference between the albuminuria assessed using both methods (79.1 mg/L immunoturbidimetrically vs. 82.5 mg/L HPLC), while in mixture 2 we measured over 26 % greater albuminuria using HPLC (79.5 mg/L immunoturbidimetrically vs. 99.9 mg/L HPLC). These results suggest that immunounreactive albumin really exists. We found a statistically significant difference between the methods in patient urine samples (entire patients´ group: [median ± SEM]: 21.1 ± 38.2 mg/L immunoturbidimetrically vs. 30.4 ± 42.2 mg/L HPLC, p < 0.0001, Mann-Whitney test), which was most remarkable in the group of diabetic patients with immunoturbidimetrically physiological albuminuria. Conclusion: Our results prove that the HPLC method for albumin detection is more sensitive than immunoturbidimetry and sufficiently specific and there are no significant interferences with other proteins., and Fořtová M., Klapková E., Průša R.
Úvod: Cerebrovaskulární rezerva (CVR) je jedním z důležitých parametrů k realizaci a monitoraci úspěšnosti angiochirurgické intervence u pacientů po ischemické cévní mozkové příhodě, tranzitorní ischemické atace nebo k upřesnění typu demence. Cíl: Cílem této práce je seznámit s provedením vazodilatačního testu s dipyridamolem jako možné alternativy farmakologické zátěže, s výskytem vedlejších účinků, získanými výsledky, jeho přednostmi a nedostatky. Soubor a metody: Byla provedena retrospektivní analýza 20 pacientů (8 žen, 12 mužů ve věkovém rozmezí 37–78 let) – 6 po TIA, 14 po ischemické cévní mozkové příhodě vyšetřených v průběhu dvou let. Snímání proběhlo na gamakameře Infinia Hawkeye s kolimátory fan beam technikou SPECT standardním způsobem za bazálních podmínek a v odstupu 1–13 dnů po farmakologické zátěži dipyridamolem (v 4minutové i.v. infuzi v dávce 0,84 mg/kg do 50 ml F1/1) s následnou i.v. aplikací 99mTc-HMPAO v 10. minutě. K potlačení vedlejší účinků zaznamenaných po dipyridamolu byl jako antidotum použit Syntophyllin i.v. Rozdíly bazální a pozátěžové studie byly hodnoceny vizuálně i semikvantitativně pomocí programu NeuroGamTMSegami a statistického parametrického mapování. Výsledky: 9 (45 %) pacientů mělo normální CVR, redukovaná se vyskytla u 11 pacientů (55 %). 8 pacientů (6 mužů, 2 ženy) s jednostrannou těsnou stenózou nebo okluzí vnitřní krkavice (ACI) bylo následně léčeno neurochirurgicky (karotická endarterektomie nebo arterio-arteriální extra-intrakraniální bypass). 6 (75 %) z těchto pacientů bylo s redukovanou CVR, 2 (25 %) měli normální CVR. Zbývajících 12 pacientů bylo léčeno konzervativně, 5 (42 %) z nich mělo redukovanou CVR (mírná redukce CVR nebo pacient rizikový k chirurgickému výkonu) a 7 (58 %) pacientů mělo normální CVR. Vedlejší účinky dipyridamolu (hypotenze, kašel, tlak na hrudi, bolest hlavy) byly zaznamenány u 5 pacientů, k ústupu potíží došlo během 2–5 minut. Závěr: Zátěžová perfuzní scintigrafie mozku s podáním dipyridamolu je vhodným testem k posouzení vaskulární rezervy mozku. Je to metoda neinvazivní, dobře dostupná a přispívá k rozhodnutí o neurochirurgickém zákroku., x, Renata Píchová, Helena Trojanová, Tomáš Peiskar, and Literatura
Cílem naší práce bylo vyhodnotit výsledky kvantitativního stanovení obsahu železa a mědi metodou AAS ve vzorcích jaterní tkáně získaných perkutánní jaterní biopsií v rámci diferenciální diagnostiky nejasných klinických a laboratorních případů hepatopatie, případně pro potvrzení diagnózy hemochromatózy a Wilsonovy choroby. Pacienti: Soubor 83 pacientů byl podle histologického nálezu rozdělen do čtyř skupin. Skupina I (normální histologický obraz; n=31), skupina II (chronická hepatitida; n=33), skupina III (cirhóza; n=9), skupina IV (hemochromatóza; n=10) a tři případy Wilsonovy choroby. Výsledky: Podle očekávání jsme zjistili ve skupině IV (hemochromatóza) signifikantně zvýšený obsah železa v jaterní tkáni (3,73 ± 1,93 mg/g) a koncentraci feritinu v séru (966 ± 560 μg/l); (p < 0,001) spolu se zvýšenou hodnotou saturace transferinu (0,66 ±0,20); (p < 0,05) proti skupině I. Zjistili jsme statisticky významnou korelaci (Pearson) mezi obsahem železa v jaterní tkáni a sérovou koncentrací feritinu (r = 0,6573; p < 0,001) a saturací transferinu (r = 0,6878; p < 0,001). Obsah mědi v játrech se ve skupině I, II a IV signifikantně nelišil. Signifikantně zvýšenou hodnotu jaterní mědi stejně jako mědi v séru (p < 0,001) jsme zjistili ve skupině pacientů s jaterní cirhózou (skupina III). U tří případů Wilsonovy choroby jsme zjistili typické hodnoty všech sledovaných parametrů. V souvislosti s nálezem zvýšeného obsahu mědi ve skupině III (cirhóza) jsme zaznamenali také signifikantně zvýšenou aktivitu ALP (p < 0,05). Závěr: Ze sérových parametrů metabolismu železa, které vykazují korelaci s jeho obsahem v játrech, má největší použitelnost feritin a saturace transferinu. Indikaci stanovení obsahu mědi v jaterní tkáni tvoří jednoznačně diagnostika Wilsonovy choroby. Tento postup není nahraditelný histochemickým průkazem mědi v bioptickém vzorku jaterní tkáně. Hodnoty kolem 250 μg/g suché jaterní tkáně je však třeba hodnotit opatrně a myslet i na možné jiné příčiny., Objective: The aim of the present work was to evaluate the results of quantitative determination of liver iron and copper content using atomic absorption spectrometry on liver tissue specimens obtained by percutaneous liver biopsy. Patients: A cohort of 83 patients was divided into 4 groups according to histological findings: group I (normal histological picture; n = 27), group II (chronic hepatitis; n = 33), group III (cirrhosis; n = 10), group IV (hemochromatosis; n = 10), and 3 cases of Wilson disease. Results: As expected, in group IV (hemochromatosis) we detected a significantly increased iron content in the liver tissue (3.73 ± 1.93 mg/g) and concentration of ferritin in the serum (966 ± 560 μg/L); (p < 0.001), along with an increased value of transferrin saturation (0.66 ± 0.20); (p < 0.05) versus group I. A statistically significant Pearson linear correlation was seen between the liver iron and ferritin concentration (r = 0.6573; p < 0.001) and between liver iron and transferrin saturation (r = 0.6878; p < 0.001). The liver copper content in groups I, II and IV did not differ significantly. The group of patients with liver cirrhosis (group III) showed significantly increased values of liver copper (247 ± 161 μg/g) as well as serum copper (24.8 ± 7.2 μmol/L) versus values in group I (52.5 ± 29.4 μg/g and 16.1 ± 5.0 μmol/L) respectively, (p < 0.001). In connection with the finding of increased copper content in group III (cirrhosis), we also observed significantly elevated alkaline phosphatase activity (p < 0.05). Conclusions: Out of the iron metabolism serum parameters which show a correlation with liver iron, the highest suitability is exhibited by ferritin and transferrin saturation. The indication for liver tissue copper content determination is an unequivocal part of the diagnostics of Wilson disease. This procedure cannot be replaced by the histochemical proof of copper in a bioptic specimen of liver tissue. However, copper values of around 250 μg/g of dry liver tissue have to be evaluated carefully, and other possible causes have to be taken into consideration., Dastych M., Číhalová M., Dastych M., jr., and Literatura
Úvod: Zhoršení výživy u seniorů, bývá popisováno ve spojitosti s institucionální péčí. Jako vhodný nástroj pro posouzení stavu výživy se jeví Škála pro hodnocení stavu výživy – MNA. Cíl výzkumu: Zjistit stav výživy u seniorů ve vybraných institucích prostřednictvím Škály pro hodnocení stavu výživy – MNA a následně analyzovat hodnoty Body mass index (BMI) u sledované populace. Metodika: Výzkumný soubor tvořilo 200 osob ve věku nad 60 let v institucionální péči. Statistické testy byly hodnoceny na hladině významnosti 5 %. Výsledky: Z 200 seniorů v institucionální péči dle Škály pro hodnocení stavu výživy (MNA) bylo ve stavu dobré výživy 32 %, rizikem podvýživy bylo ohroženo 38 % seniorů a podvýživou trpělo 30 %. Byl zjištěn statisticky významný rozdíl ve stavu výživy v závislosti na druhu instituce (p=0,001). Byl zjištěn statisticky významný rozdíl mezi sledovanými institucemi v hodnotách BMI (p=0,0084). Hodnoty BMI vyšší než 23 byly u 65 % seniorů, hodnoty BMI nižší než 19 byly u 16 % seniorů. Závěr: Z výsledku studie vyplývá, že pouze jedna třetina seniorů byla ve stavu dobré výživy, což vede k nutnosti včasné detekce stavu výživy prostřednictvím MNA., Introduction: Nutritional disorders in the elderly are described in relation to institutional care. Mini Nutritional Assessment (MNA) was used for assessing nutritional status. Objective: To assess the nutritional status of the elderly in selected institutions through Mini Nutritional Assessment (MNA) and to analyze the Body Mass Index (BMI) of the studied population. Methods: The research sample consisted of 200 people aged over 60 years in institutional care. Statistical tests were evaluated at a significance level of 5%. Results: Of the 200 seniors in institutional care according to MNA, 32% were in good nutrition condition, 38% of respondents were at risk of malnutrition and 30% of seniors suffered from malnutrition. A statistically significant difference in nutritional status was revealed depending on the type of institution (p=0.001) and a statistically significant difference between the observed values of institutions in terms of BMI (p=0.0084). Values of BMI in excess of 23 were identified in 65% of the elderly, values of BMI below 19 were found in 16% of elderly. Conclusion: The results show that only one third of the elderly were in good nutritional status. These findings emphasise the necessity of early detection of nutritional status using MNA., Hana Lukšová, Yvetta Vrublová:, and Literatura
Účel studie: Retrospektivně jsme zpracovali výsledky léčby mozkových nádorů stereotaktickou radioterapií a radiochirurgií. Použité metody: Pacienti podstoupili plánovací CT a MR vyšetření. Poté bylo provedeno plánování cílového objemu a ozařovací techniky v BrainLab systému a pacienti byli ozářeni na X-noži Varian s vícelamelovým kolimátorem BrainLab. Radiochirurgie byla aplikována jednorázově s fixací ve stereotaktickém rámu. Pacienti, kteří podstoupili frakcionovanou stereotaktickou radioterapii, byli fixováni pomocí speciální stereotaktické masky. Statistické zpracování bylo provedeno ve spolupráci s Ústavem matematiky a statistiky PřF MU Brno. Výsledky: Celkem bylo ozářeno 101 pacientů s primárními mozkovými tumory. Nejčastěji se jednalo o meningeomy a high-grade gliomy. Medián sledování byl 22,4 měsíců. Pacienti, kteří podstoupili radiochirurgii, měli medián dávky 18 Gy. Pacienti, ozařovaní frakcionovaně, měli medián dávky 25 Gy. Toxicita léčby byla nízká. Stabilizace onemocnění byla zaznamenána u 68 % pacientů, parciální remisi dosáhlo 10 % a jeden pacient měl kompletní remisi. Závěr: Výsledky naší léčby jsou srovnatelné s publikovanými studiemi. Stereotaktické ozařovací metody mají své důležité místo v léčbě primárních tumorů mozku., We analysed retrospectively our treatment of primary brain tumors using stereotactic radiotherapy and radiosurgery. Methods: Patients underwent CT and MR examinations. Target volume and technique were planned in BrainLab system. Patients were irradiated on X knife. Radiosurgery was apllied with fixation using stereotactic frame. Stereotactic mask was used in cases of stereotactic radiotherapy. Statistical processing was performed at Department of mathematics and statistics, Faculty of Science, Masaryk university Brno. Results: 101 paients were included in our study. In the most of cases there were diagnosis of meningeoma and high-grade glioma. Median follow up was 22,4 months. Median of dose of radiosurgery was 18 Gy. Patients, whose underwent stereotactic radiotherapy, were median of doses 25 Gy. Treatment toxicity was low. Stable disease was recorded in 68 % of cases, partial remission achieved in 10 % patients and one patient had the complete remission. Conclusion: Results of our study are comparable with results other publicated studies. Stereotactic treatment irradiation has the important role in the treatment of brain tumors., Hana Doleželová, Petr Pospíšil, Pavel Šlampa, Irena Čoupková, Jan Garčič, Pavel Fadrus, Tomáš Svoboda, Iveta Selingerová, Ivana Horová, and Literatura
Cieľ: Na základe štyroch faktorov – kompetencie a skúsenosti sestry; možnosti a kvalita vzdelávania; stav pacienta; organizačné faktory opísať skúsenosť sestier s využívaním ošetrovateľskej diagnostiky vo výučbe a praxi. Metodika: Na zber empirických údajov sme použili dotazník vlastnej konštrukcie s otvorenými otázkami, zameraný na reflexiu stimulov a bariér pri využívaní ošetrovateľských diagnóz v oblastiach vzdelávanie, klinická prax a výskum. Na spracovanie a vyhodnotenie získaných údajov sme využili kvalitatívnu analýzu dát. Do výskumného súboru boli zaradení štyria respondenti, bývalí študenti doktorandského štúdia. Výsledky: Pri identifikovaní stimulov, ako aj bariér v používaní ošetrovateľských diagnóz dominovali v našom výskume faktory z oblasti vzdelávania, kompetencií a organizácie ošetrovateľskej starostlivosti. Pri identifikácii stimulov a bariér sa respondenti zamerali skôr na technické a administratívne aspekty práce s diagnózami ako na ich praktickú utilizáciu a reálne benefity pre pacienta. Závery: Ošetrovateľské diagnózy v klinickej praxi sú vnímame predovšetkým ako problém teoretického vymedzenia a nie východiska pre intervencie, tak ako to je napríklad pri diagnostike v iných odboroch (v medicíne, psychológii a podobne). Konkrétne príklady benefitov správnej a negatívnych konzekvencií nesprávnej diagnostiky by tak mohli prispieť k efektívnejšiemu prepojeniu teórie s praxou vo vzdelávaní. Pri prekonávaní bariéry v tejto oblasti je nutné zamerať sa najprv na kultiváciu postoja sestier a praktický význam diagnostikovania., Aim: Regarding four factors - the competence and experience of nurses, opportunities and quality of education, complexity of a patient’s situation, and organizational factors - describe the experience with the use of nursing diagnosis in nursing education and practice. Methods: To collect empirical data, we used a questionnaire of our own design with open questions, focused on the reflection of incentives and barriers by using nursing diagnoses in the areas of education, clinical practice and research. For the processing and evaluation of the data, we used qualitative data analysis. Four respondents, former PhD students were included in the research file. Results: To identify incentives as well as barriers by using nursing diagnoses factors of education, competence and organization of nursing care dominated in our study. When identifying the incentives and barriers to the use of nursing diagnoses in our study were dominated by. In addition to this respondents focused more on the technical and administrative working aspects with diagnoses as to their practical utilization and real benefits to the patient. Conclusion: Nursing diagnosis in clinical practice are perceived primarily as a theoretical definition of the problem and not as the basis for intervention, as it is in the case of the diagnosis in other fields (in medicine, psychology, etc.). Specific examples of benefits of good and negative consequences of the incorrect diagnosis could contribute to more effective interconnection of the theory and practice in education., Katarína Žiaková, Elena Gurková, Radka Šerfelová, Juraj Čáp, and Literatura