Cíl: Cílem práce bylo shromáždit dostupná klinická, radiologická a patologická data o kalcifikujícím pseudotumoru nervové osy (CAPNON). Soubor: Soubor je tvořen kazuistikou a současně přehledem všech pacientů publikovaných v anglické literatuře, vyhledaných v databázi PubMed pomocí klíčových slov: calcifying pseudoneoplasm, calcifying pseudotumour, brain stone, cerebral calculi a fibro‑osseous lesion. Zahrnuty jsou taktéž všechny citace případů v nalezených publikacích. Výsledky: Včetně naší pacientky jsme v literatuře nalezli celkem 72 pacientů. Intrakraniálně bylo lokalizováno 62 % těchto lézí, v páteřním kanále 31 % a v kranio‑cervikálním přechodu zbylých 7 %. Průměrný věk výskytu je 45,6 (rozmezí 2–83) let. U intrakraniální lokalizace byla tato léze nalezena supratentoriálně v 74 % a infratentoriálně v 26 %. Z nejčastějším projevů intrakraniálních CAPNON jsme nalezli epilepsii v 33,3 %, bolesti hlavy v 24 %, nebo některý z příznaků zadní jámy v 16,7 %. U pacientů s epilepsii byl CAPNON nalezen v temporálním laloku v 50 %. U CAPNON nalezených v páteřním kanále byla dominantním projevem bolest v 82 %, následovaná poruchou chůze v 27 %. V kranio‑cervikálním přechodu byla dominantním příznakem bolest v 80 %. Závěr: CAPNON je velmi vzácnou, benigní, pomalu rostoucí lézí centrální nervové soustavy. Ve většině případů ji nalezneme intrakraniálně s lehkou převahou u mužského pohlaví. Původ této léze není zcela jasný. Diagnóza CAPNON by měla být zvažována setkáme‑li se s nálezem solidně kalcifikované léze při vyšetření CT mozku a hypodenzní léze v T1 a T2 obraze při vyšetření MR. Léčebnou modalitou je radikální odstranění této léze. Incidentální léze musí být monitorovány, jelikož mohou růst a stát se symptomatickými. Klíčová slova: kalcifikující pseudotumor – mozkový kámen – fibro-oseozní léze Autoři deklarují, že v souvislosti s předmětem studie nemají žádné komerční zájmy. Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do biomedicínských časopisů., Aim: The aim of this study was to summarize clinical, radiological and pathological data on calcifying pseudoneoplasm of the neural axis (CAPNON). Methods: A case report of a female patient with CAPNON is presented. In addition, all CAPNON patient case histories published in English language are included. Articles were identified via PubMed searches using the following key words: calcifying pseudoneoplasm, calcifying pseudotumour, brain stone, cerebral calculi and fibro‑osseous lesion. All cases referenced within the identified publications are also included in this review. Results: Seventy two cases were identified, including our case report. Of these, 62% were intracranial, 31% spinal and 7% were located in the cranio‑cervical junction (CCJ). The mean age of the CAPNON patients was 45.6 (range 2–83) years. 74% of intracranial CAPNON were supratentorial and 26% were infratentorial. Symptoms of intracranial CAPNON included epilepsy in 33.3%, headaches in 24% and posterior fossa symptoms in 16.7%. The majority of patients with epileptic seizures had lesions in the temporal lobe (50%). Pain was the dominant symptom in 82% and gait disorder in 27% of spinal CAPNON cases. Pain was the dominant symptom (80%) in CCJ CAPNON. Conclusion: CAPNON is a rare, benign, slowly‑growing lesion of the central nervous system. In the majority of cases, location is intracranial and there is a slightly higher prevalence in men. The origin of CAPNON remains unclear. CAPNON should be considered whenever a CT scan reveals a calcified lesion combined with hypointensity on T1 and T2-weighted MRI. Radical removal is the treatment of choice. Incidental lesions must be monitored, as they may grow and become symptomatic., and T. Krejčí, P. Buzrla, Z. Večeřa, L. Křen, S. Potičný, O. Krejčí, T. Paleček, R. Lipina
Cíl: Zjistit prevalenci celiakie u dospělých pacientů s diabetes mellitus 1. typu (DM1T). Vliv nově zahájené léčby celiakie na kompenzaci diabetu a body mass index (BMI) pacientů. Chování protilátek proti tkáňové transglutamináze (atTG) po roce od zahájení léčby. Metodika: Retrospektivní hodnocení cíleného screeningu na celiakii v období 1. 1. 2007–1. 7. 2011 u 465 dospělých pacientů s DM1T v Diabetologickém centru I. interní kliniky LF UK a FN Plzeň (80 % všech pacientů s DM1T). Při pozitivitě atTG-A (popř. atTG-G) byla indikována enterobiopsie. U pacientů s nově indikovanou bezlepkovou dietou byl porovnán HbA1c a BMI v průběhu roku před stanovením diagnózy celiakie vs období 1 roku po 6 měsících od zahájení léčby (3–4 kontroly). Po roce od zahájení léčby byla kontrolována hladina atTG. Ke statistice byl použit párový t-test. Výsledky: Prevalence všech forem celiakie v souboru byla 10,5 %. 1,1 % pacientů (5 ze 465) mělo diagnostikovanou celiakii v dětství. Nově byla pozitivita atTG zachycena u 9,5 % (44 ze 465) pacientů – indikováni k enterobiopsii. Z toho 3 pacienti s atTG > 300 kIU/l odmítli enterobiopsii, u těchto pacientů je celiakie vysoce pravděpodobná a pro malkomplianci nešlo hodnotit vliv bezlepkové diety na BMI a HbA1c. 22 pacientů mělo potenciální formu celiakie (negativní histologie). Pozitivní nález z enterobiopsie byl zjištěn u 19 pacientů (4,1 %). Z podsouboru 22 pacientů (nově indikována bezlepková dieta), bylo nutné vyřadit další 3 pacienty (vývoj HbA1c a BMI byl ovlivněn prvozáchytem DM1T). Charakteristika podsouboru: 9 žen a 7 mužů, průměrný věk 38 ? 12 let, trvání diabetu 21 ? 13 let, celiakie diagnostikována 20,7 ? 13 let od záchytu DM1T. Během sledovaného období nedošlo ke statisticky významné změně bazální hodnoty HbA1c 67 ? 11,4 vs 69 ? 13,9 mmol/mol po sledování a významně se zvýšil BMI z 25,4 ? 4,2 na 25,9 ? 4,3 (p < 0,01). Po roce přetrvávala pozitivita atTG u 47 % (9 z 19) pacientů. Závěr: V souboru dospělých pacientů s DM1T byla zjištěna celková prevalence celiakie 10,5 %. Po zahájení léčby nedošlo k významné změně HbA1c, došlo k významnému vzestupu BMI. Pozitivita atTG přetrvávala po roce u 47 % pacientů., Objective: To assess the prevalence of celiac disease in adult patients with type 1 diabetes mellitus (T1DM). Influence the new started treatment of celiac disease on glycemic control and body mass index (BMI) of the patients. Prevail the anti-transglutaminase antibody (atTG) positivity one year after commencement of the therapy. Methods: A retrospective assessment of celiac disease targeted screening in 465 adult T1DM patients at Diabetes Center, 1st Medical Department, University Hospital in Pilsen (80 % of all T1DM patients) from 1. 1. 2007 until 1. 7. 2011. Enterobiopsy was indicated in case of atTG-A (or atTG-G) positivity. In patients with newly started gluten-free diet, HbA1c and BMI within a year after diagnosis of celiac disease were compared to a year period six months after treatment commencement (3–4 visits), atTG was evaluated one year after treatment beginning. Paired T-test was used for statistical evaluation. Results: The prevalence of all forms of celiac disease in the studied group was 10.5 %. Celiac disease diagnosed in childhood was found in 1.1 % patients (5/465). Positivity of atTG was newly observed in 9.5 % (44/465) patients. Three patients with atTG > 300 kIU/l refused the enterobiopsy examination. Celiac disease is highly plausible. The influence of gluten-free diet on BMI and HbA1c could not be evaluated due to the lack of compliance. 22 patients had a potential form of celiac disease (negative histology). Positive enterobiopsy was found in 19 patients (4.1 %). Another 3 patients had to be excluded from the subgroup of 22 patients (newly indicated gluten-free diet) as the HbA1c values and BMI were affected by the primary diagnosis of T1DM. Subgroup characteristics: 9 women and 7 men, mean age 38 ? 12 years, diabetes duration 21 ? 13 years, celiac disease diagnosed 20.7 ? 13 years since first diagnosis of T1DM. No statistically significant change in HbA1c (67 ? 11.4 vs 69 ? 13.9 mmol/mol) was observed in the studied period, however and a significant change of BMI from 25.4 ? 4.2 to 25.9 ? 4.3 (p < 0.01) was found. The atTG positivity prevailed in 47 % (9/19) of patients after one year. Conclusion: A total prevalence of the celiac disease in the group of adult T1DM patients was 10.5 %. No significant change in HbA1c occurred following treatment, a significant change of BMI was observed. The atTG positivity prevailed in 47 % of patients after one year., and Iva Haladová, Daniela Čechurová, Silvie Lacigová, J. Gruberová, Zdeněk Rušavý, Karel Balihar
Úvod: Cílem prospektivní randomizované studie bylo porovnání tahové cerkláže a hákovité dlahy při léčbě AC luxací, především z hlediska funkčních a radiologických výsledků. Metoda: Soubor tvořilo 80 pacientů s akutní akromioklavikulární (AC) luxací typu 3, 4 a 5 Rockwoodovy klasifikace. Diagnóza byla stanovena na základě klinického (defigurace a instabilita) a rtg vyšetření (AP a zátěžové rtg). Tahovou cerkláží (TC) bylo ošetřeno 40 pacientů a hákovitou dlahou (HD) rovněž 40 pacientů. Hodnocení bylo prováděno v průběhu jednoho roku po operaci na základě rtg snímků a Constant score. Výsledky: Constantovo skóre 3 měsíce od operace činilo průměrně u TC 84 bodů a u HD 88 bodů. Po 1 roce od operace byl výsledek shodně 93 bodů u obou skupin. V souboru HD se hodnota skóre zvýšila mezi 2 a 4 týdny od operace z 56 na 78 bodů. V 71 případech bylo pooperační postavení AC kloubu a implantátu hodnoceno jako správné. U 6 případů jsme nalezli malpozici Kirschnerových drátů a ve 3 případech horizontální rozšíření AC kloubu. Redislokace v rozsahu 50–100 % šíře kosti akromia byla na rtg snímku patrná u 4 pacientů (10 %) ze skupiny TC a u 5 pacientů (13 %) ze skupiny HD. Viditelnou osteolýzu distální plochy akromia jsme nalezli u 83 % pacientů s HD. Komplikace jsme zaznamenali u 30 % pacientů s TC a u 5 % pacientů s HD. Závěr: Hákovitá dlaha i tahová cerkláž jsou srovnatelnými metodami při léčbě AC luxace hodnocené radiologicky a klinicky po 3 měsících a 1 roce od operace. Hákovitá dlaha má nižší počet komplikací a umožňuje časnější plnou zátěž a hybnost než TC. U TC doporučujeme odstranění implantátu za 8 týdnů, dobu 6 týdnů považujeme za příliš krátkou pro zhojení měkkých tkání. U HD je vhodné odstranění do 3 měsíců vzhledem k subakromiálnímu dráždění a tlakové osteolýze., Introduction: The aim of the prospective randomized study was to compare tension wire cerclage and hook plate in the treatment of AC dislocation, primarily from the viewpoint of functional and radiological results. Method: The cohort comprised 80 patients with acute acromioclavicular (AC) dislocation of types 3, 4 and 5 of Rockwood classification. The diagnosis was based on the clinical (disfiguration and instability) and radiographic examination (AP and stress radiograph). Forty patients were treated with tension band wiring (TBW) and another 40 with a hook plate (HP). Evaluation was performed during one year after the surgery based on radiographs and the Constant score. Results: The mean Constant score 3 months after the surgery was 84 points for TBW and 88 points for HP. One year after the surgery, the result was the same in both groups: 93 points. In HP group the score increased from 56 to 78 points between 2 and 4 weeks from the surgery. In 71 cases the postoperative position of the AC joint and implant was assessed as correct. Malposition of Kirschner wires was recorded in 6 cases and horizontal widening of the AC joint in 3 cases. Redislocation of up to 50−100% of the width of acromion was shown by radiograph in 4 TBW patients (10%) and in 5 HP patients (13%). A visible osteolysis of the distal surface of acromion was found in 83% of patients with HP. Complications were recorded in 30% of TBW patients and in 5% of HP patients. Conclusion: Based on radiological and clinical results assessed 3 months and 1 year after the surger, the hook plate and tension band wiring are comparable treatment methods for AC dislocation. The hook plate is associated with a lower complication rate and allows earlier full weight bearing and mobility than tension wire cerclage. In TBW we recommend to remove the implant after 8 weeks; 6 weeks are in our view too short a period for the healing of soft tissues. In HP it is suitable to remove the hardware by 3 months due to potential subacromial irritation and pressure-induced osteolysis., and M. Tuček, A. Chochola, V. Vaněček, K. Bušková
Cíl: Autoři prezentují tříleté klinické a radiologické výsledky po implantaci interspinózní rozpěrky pro laterální lumbální stenózu páteřního kanálu. Soubor a metodika: Po dobu tří let sledovali 42 pacientů s 62 implantovanými interspinózními náhradami. Indikací k implantaci byla jednostranná nebo oboustranná laterální stenóza páteřního kanálu s degenerací meziobratlové ploténky. Pacienti byli vyšetřeni podle algoritmu, který zahrnoval: neurologické vyšetření, RTG – prosté a dynamické snímky, MR vyšetření a v případě kontraindikace MR bylo provedeno CT vyšetření. Klinický nález byl hodnocen pomocí vizuální analogové škály (VAS), Oswestry Disability Indexem (ODI) a Odom kritériemi. Na RTG snímcích byl hodnocen rozsah pohybů, distrakce v oblasti zadní hrany meziobratlové ploténky a postavení implantátu. Po šesti měsících a po dvou letech bylo provedeno pooperační MR vyšetření a byla hodnocena distrakce foramen intervertebrale v předozadním (AP) a kraniokaudálním rozměru a míra degenerace meziobratlové ploténky ve srovnání s předoperačním nálezem. Výsledky: Po implantaci interspinózní rozpěrky do bederní páteře došlo ve tříletém sledovacím období k poklesu skóre ve VAS škále v průměru o 2,7 bodů a ODI o 24,5 %. Byla prokázána distrakce v oblasti zadní části disku a distrakce v AP rozměru foramen intervertebrale. Závěr: Po zavedení interspinózní rozpěrky došlo ke zlepšení ODI a VAS parametrů, byla zjištěna statisticky významná distrakce v oblasti zadní části meziobratlové ploténky a AP rozměru foramen intervertebrale. Nebyly zaznamenány žádné peri‑ či pooperační komplikace., Aim: The authors present clinical and radiological results of a 3‑year follow‑up of patients after implantation of interspinous spacers for lateral stenosis. Cohort and methodology: We followed 42 patients with 62 implanted interspinous spacers for a period of three years. The indication for implantation was unilateral or bilateral lateral stenosis with degenerative disc disease. Patients were examined according to an algorithm involving: neurological examination, X‑ray – plain and dynamic images, MRI, patients contraindicated for MRI underwent CT examination. Clinical findings were assessed using a VAS score, ODI and Odom criteria. X‑rays were performed and the range of motion, distraction in ventral and dorsal areas of the intervertebral disc and foramen intervertebrale and the position of the implant were evaluated. Six months and two years post‑surgery, patients underwent postoperative MRI examination and intervertebral foramen distraction in anteroposterior and craniocaudal diameter, and the assessment was compared with preoperative findings. Results: Implantation of interspinous spacers in the lumbar spine in a 3-year follow‑up period was followed by the mean improvement of 2.7 points on VAS score, and of 24.5% on ODI. Statistically significant difference in the distraction of the intervertebral foramen in the dorsal part of the intervertebral disc was proven by pre‑ and post‑operative MRI. Conclusion: Implantation of a spacer led to improved ODI and VAS parameters, distraction in the region of the intervertebral foramen, especially in the AP diameter, and in the dorsal part of an intervertebral disc. Key words: lumbar stenosis – surgical treatment – decompression – distraction The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Mrůzek, T. Paleček, R. Lipina
Úvod: Tumory thalamu jsou relativně vzácné léze rostoucí ve vysoce funkčně důležité části mozku. Jsou častější v pediatrické populaci. Jejich chirurgické odstranění je náročné s rizikem značné morbidity. Relativně benigní charakter mnoha těchto lézí vybízí k pokusu o jejich radikální odstranění. Chirurgický přístup musí být velice pečlivě plánován, obvykle s použitím moderních diagnostických metod, jako je DTI (Diffusion Tensor Imaging). Lokalizace a projekce tumoru v thalamu hraje při výběru přístupu důležitou roli. Materiál a metodika: Od roku 2005 do roku 2014 bylo na Neurochirurgické klinice FN Brno operováno celkem 13 pacientů s tumorem thalamu, průměrný věk 20,6 roku (1–64 let). Jednalo se o 10 pacientů mužského a tři ženského pohlaví. Další 15letý pacient s pilocytárním astrocytomem je observován. Transkortikální přístup byl použit 7×, transkalózní přístup 4×, transsylvijský přístup 2× a supracerebellární infratentoriální 1×. Výsledky: Totální resekce (GTR) byla provedena v šesti případech, subtotální resekce ve čtyřech případech a parciální resekce ve třech případech. Jednalo se o osm pilocytárních astrocytomů, jeden subependymální obrovskobuněčný astrocytom, jeden difúzní astrocytom GII a tři glioblastomy. Dva starší pacienti s glioblastomem zemřeli šest a devět měsíců po operaci. Ostatní pacienti přežívají se střední délkou sledování 5 let. Neurologický stav po operaci byl dobrý kromě jednoho staršího pacienta s glioblastomem, u kterého se rozvinula těžká hemiparéza a fatická porucha. Závěr: Pokud je zvolen správný chirurgický přístup, thalamické tumory mohou být celkem bezpečně radikálně odstraněny. Volba přístupu je dána projekcí tumoru. Menší tumory, které nedosahují povrchu thalamu, mohou být observovány nebo bioptovány, pokud máme podezření na maligní povahu léze. Následná onkologická léčba je vyhrazena pro vysokostupňové gliomy., Introduction: Thalamic tumours are relatively rare lesions growing in a highly functional part of the brain. They are more frequent in paediatric population. Their surgery is challenging and associated with a risk of significant morbidity. Relatively benign nature of many of these tumours suggests that radical resection should be attempted. The approach has to be very carefully planned, sometimes with help of modern diagnostic methods such as DTI. Location and projection of the tumour in the thalamus plays an important role in selecting an approach. Material and methods: During 2005–2014 we operated on 13 patients with thalamic tumours, mean age 20.6 years (1–64 years). These were 10 males and three females. Another 15-year-old male patient is being observed. Transcortical approach was used 7×, transcallosal 4×, transsylvian 2× and supracerebellar infratentorial 1×. Results: Gross total resection was achieved in six cases, subtotal in four and partial in three. There were eight pilocytic astrocytomas, one subependymal giant cell astrocytoma, one diffuse astrocytoma G II and three glioblastomas. Two older patients with glioblastomas died six and nine month after operation. All other patiens are still alive with the mean follow-up 5 years. Neurological status after the operation was good except for one older patient with glioblastoma who developed severe hemiparesis and aphasia. Conclusion: Thalamic tumours might be safely radically resected if correct approach is used. The choice of approach is based on the projection of the tumour. Smaller tumours that are not reach thalamic surface might be followed up or biopsied if there is a likelihood of their malignant nature. Oncological treatment should be reserved to malignant tumours. Key words: thalamic tumours – surgical approaches The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and M. Smrčka, E. Brichtová, Z. Mackerle, V. Juráň, V. Přibáň
Úvod: V roce 2016 to bude 60 let od doby, kdy Nissen poprvé publikoval svoji operační metodu 360° fundoplikace kolem distálního jícnu a její výsledný efekt. V současnosti je Nissenova fundoplikace pravděpodobně nejčastěji používanou metodou k chirurgické léčbě gastroezofageálního refluxu (GER) a hiátové hernie (HH). Incidence HH je v západní populaci mezi 25–50 %. Současná prevalence GER je v Evropě kolem 4–10 %, v Severní Americe 5–7 %, ale v některých studiích je tato prevalence udávána dokonce kolem 10–20 %. Metody: Na Chirurgické klinice 2. LF UK a ÚVN bylo v období 2010 až 2015 provedeno 157 laparoskopických operací pro hiátovou hernii nebo refluxní nemoc jícnu (GERD). Většina nemocných byla indikována pro symptomatickou HH s/bez GERD, jen minimum nemocných bylo indikováno pro GERD bez HH. V souboru bylo 73 mužů a 84 žen s průměrným věkem 53,9 roku v rozmezí 20–88 let. Z tohoto počtu mělo 11 nemocných syndrom hrudního žaludku. U 109 nemocných (69,4 %) byla provedena 360° fundoplikace dle Nissena (NFP) a u 48 nemocných (30,6 %) byla provedena 270° fundoplikace dle Toupeta (TFP). Po operaci byli nemocní ambulantně kontrolováni v intervalu 3 měsíce, 6 měsíců a 12 měsíců a dále po roce. Prospektivně byly sledovány příznaky pyrózy, dysfagie, možnosti či nemožnosti odříhnutí, meteorismu nebo výskyt recidivy, získaná data byla zkoumána retrospektivně. Pro vyhodnocení získaných dat byla použita metoda deskriptivní statistiky a explorační jednosměrné analýzy. Výsledky: V období 2010 až 2015 bylo provedeno 157 laparoskopických operací pro hiátovou hernii nebo GERD. V souboru se nevyskytlo úmrtí ve vztahu k provedené operaci. Tři měsíce po operaci došlo jak u pacientů po NFP, tak u pacientů po TFP k výraznému poklesu až vymizení symptomů refluxu, příznaků pyrózy a epigastrické bolesti. Pooperační dysfagické obtíže vymizely ve skupině po NFP do 4–7 týdnů, u nemocných po TFP do 3–5 týdnů. V intervalu 2–5 let po operaci došlo celkem u 36 (22,9 %) nemocných k recidivě obtíží. U 22 nemocných (14 po NFP, 8 po TFP), u kterých byla prokázána endoskopicky nebo RTG vyšetřením recidiva refluxu bez recidivy kýly, byla zahájena léčba inhibitory protonové pumpy s velmi dobrým efektem. U 14 nemocných s anatomickou recidivou hiátové hernie s/bez refluxu (8 po NFP, 6 po TFP) byla provedena laparoskopicky rehiátoplastika a refundoplikace dle Nissena. Závěr: Laparoskopická chirurgická antirefluxní léčba GERD a HH je bezpečná metoda s velmi nízkou perioperační morbiditou a s minimální mortalitou. NFP nebo TFP ve stejné míře dlouhodobě obnovují mechanickou bariéru proti regurgitaci žaludečního obsahu do jícnu se signifikantním efektem na vymizení příznaků GERD a HH a s výrazným zlepšením kvality života nemocných. U obézních nemocných je před operací nutná redukce hmotnosti. U morbidně obézních nemocných s HH indikovaných k bariatricko-metabolické operaci je doporučováno provést hiátoplastiku současně s bariatrickým výkonem., Introduction: In 2016 60 years will have elapsed from the first publication by Nissen about his surgical method of 360° fundoplication around distal esophagus and its final effect. Nissen’s fundoplication is currently the most common surgical method for the gastroesophageal reflux (GER) and hiatal hernia (HH) probably. Incidence of HH ranges between 25–50% in the western population. Current prevalence of GER ranges between 4–10% in Europe and 5–7% in North America, but some studies report even 10–20%. Methods: From 2010 to 2015, 157 laparoscopic procedures for HH or gastroesophageal reflux disease (GERD) were done at the Department of Surgery, the Second Faculty of Medicine, Charles University and Central Military Hospital in Prague. Most of the patients were operated because of symptomatic HH with/without GERD. Only very few patients were operated only for GERD without HH. The group of the patients included 73 men and 84 women with the mean age 53.9 years in the range 20–88 years. 11 patients of the group were operated because of the upside-down stomach syndrome. 109 (69.4%) patients underwent Nissen’s 360° fundoplication (NFP) and 48 (30.6%) patients underwent Toupet’s 270° fundoplication (TFP). The patients were followed after 3 month, 6 month, 12 month and then once a year after the surgery. Symptoms such as heartburn, dysphagia, belching, bloating or recurrence of HH or GERD were collected prospectively and analyzed retrospectively. Methods of descriptive statistics and explorative unidirectional analysis were used. Results: From 2010 to 2015, 157 laparoscopic procedures were done for HH or GERD. No death occurred in the group of the patients in connection with the surgery. Similar rates of considerable improvement or resolution of the symptoms such as the reflux, heartburn, and epigastric pain were observed after three months from the surgery among patients after NFP or TFP. Postoperative dysphagia resolved in 4–7 weeks in the group after NFP, and in 3–5 weeks in the group after TFP. Disease recurrence was observed in 36 (22.9%) patients in 2 to 5 years after the surgery. Recurrence of only the gastroesophageal reflux without HH was observed in 22 patients (14 after NFP; 8 after TFP), shown by endoscopy or x-ray assessment, with a satisfactory response to PPI medication. Laparoscopic rehiatoplasty and refundoplication according to Nissen were performed in 14 patients with HH recurrence with/without the reflux (8 after NFP; 6 after TFP). Conclusion: Laparoscopic antireflux surgery of GERD and HH is safe and is associated with very low perioperative morbidity and minimal morbidity. Both NFP and TFP have a similar effect on restoration of the mechanical gastroesophageal barrier against gastric reflux, with significant effect on resolution of GERD and HH symptoms and with a marked improvement of the patient’s quality of life. As regards morbid obese patients, weight reduction is needed before the surgery. Hiatoplasty done at the same time with the bariatric procedure is recommended in morbid obese patients with HH indicated for the bariatric-metabolic surgery., and M. Kasalický, E. Koblihová
Úvod: Perkutánní punkční cholecystostomie je považována za výkon v nouzi při selhávání konzervativní léčby těžké akutní cholecystitidy u starých a kriticky nemocných pacientů. Otázkou je, nakolik je v současnosti toto řešení aktuální či obsoletní. Metody: Retrospektivně byla analyzována data pacientů, kteří podstoupili v období 1/2010−1/2015 punkční cholecystostomii pod kontrolou počítačové tomografie (CT). Sledována byla data pacientů, úspěšnost a komplikace výkonu, krátkodobé a dlouhodobé výsledky. Výsledky: Punkční cholecystostomie pod CT navigací byla na Chirurgické klinice 2. LF UK a FNM za sledované období provedena u 30 pacientů. V souboru bylo 21 žen (70 %), 9 mužů (30 %), průměrný věk 78 let (SD?12,3), medián 82 let (34–93 let). Indikací výkonu byla těžká akutní cholecystitida, respektive empyém žlučníku nereagující na konzervativní léčbu u rizikových pacientů aktuálně neúnosných pro operační výkon. Primárně byla punkce úspěšná u 23 pacientů (77 %), selhala u 7 pacientů (23 %) s nutností opakované punkce u jedné pacientky a urgentní cholecystektomie u 6 nemocných. Průměrná doba hospitalizace byla 16,5 dne (SD?8,2), medián 15 dnů (7–49 dnů). Celková 30 denní mortalita byla 17 %, mortalita v souvislosti s primární indikací k výkonu byla 10 %. Recidivu onemocnění jsme zachytili u 3 pacientů (10 %). U jednoho byla řešena opakovanou drenáží, u druhého konzervativní terapií a u třetího akutní cholecystektomií. U jednoho pacienta (3 %) byla provedena odložená laparoskopická cholecystektomie bez komplikací. Závěr: Perkutánní cholecystostomie pod CT kontrolou u pacientů neúnosných k operaci představuje efektivní a bezpečnou terapeutickou možnost., Introduction: Percutaneous cholecystostomy is considered to be an emergency treatment option when conservative treatment of acute cholecystitis fails in elderly and critically ill patients. The question is: to what extent is this technique still up-to-date or obsolete. Methods: We retrospectively reviewed data of patients who underwent a computer tomography (CT) guided percutaneous cholecystostomy between 1/2010−1/2015. We analyzed the patient data, the success rate, complications of the procedure, short- and long-term outcomes. Results: 30 patients undergoing CT-guided percutaneous cholecystostomy at the Department of Surgery, 2nd Faculty of Medicine, Charles University in Prague and Motol University Hospital during the study period were enrolled. The study group included 21 females (70%) and 9 males (30%) with mean age of 78 years (SD?12.3), median 82 years (range 34−93 years). Percutaneous cholecystostomy was indicated for patients with severe cholecystitis/empyema of the gallbladder not responding to conservative therapy who were poor candidates for operative cholecystectomy. Of these, 23 patients (77%) were successfully treated with initial percutaneous cholecystostomy whereas 7 patients (23%) experienced treatment failure – one was subsequently successfully treated with repeated percutaneous cholecystostomy and six underwent emergency cholecystectomy. The mean length of stay was 16.5 days (SD ?8.2), median 15 days (7–49 days). The total 30-day mortality was 17%, and indication-related mortality was 10%. Three patients (10%) had a recurrence. One patient required repeated percutaneous drainage, the second recovered on conservative treatment and the third patient underwent acute cholecystectomy. Only one patient (3%) underwent delayed laparoscopic cholecystectomy without complications. Conclusion: CT guided percutaneous cholecystostomy is a safe and effective therapeutic modality in patients unfit for surgery., and L. Martínek, D. Kostrouch, J. Hoch
Úvod: Jedním z onemocnění, které je potenciálním rizikovým stavem pro vznik chronické pankreatitidy, je pankreatitida akutní. Materiál: Z celkového počtu 231 osob, které bylo sledovaných s diagnózou chronické pankreatitidy, 56 nemocných bylo iniciálně léčeno s akutní pankreatitidou (24,2 %). V intervalu 12–24 měsíců od prvé ataky akutní pankreatitidy jejich stav postupně progredoval do obrazu pankreatitidy chronické. Osoby zařazené do studie po 1. atace akutní pankreatitidy abstinovaly, během období jejich sledování nebyla recidiva akutní pankreatitidy prokázána. Výsledky: V etiologii akutní pankreatitidy převládal alkohol (55,3 %), biliární etiologie byl prokázána v 35,7 %. Dle revidované Atlantské klasifikace byla u 69,6 % nemocných stanovena pankreatitida těžká, ostatní nemocní splnili kritérium formy intermediární, nemocní s lehkou formou nebyli zařazeni. Závěr: Významnými přítomnými rizikovými faktory bylo kouření a obezita a u 18 %, resp. u 25,8 % nemocných byl zjištěn pankreatogenní diabetes mellitus. Přitom 88,1 % nemocných trpících akutní pankreatitidou byli kuřáci. Největší počet osob s chronickou pankreatitidou po atace pankreatitidy akutní byl v produktivním věku, tj. 25–50 let. Do chronické pankreatitidy nepřechází pouze akutní pankreatitida alkoholická, ale nalezli jsme tento přechod i u pankreatitidy biliární etiologie., Introduction: One of the diseases involving a potential risk of developing chronic pancreatitis is acute pancreatitis. Material: Of the overall number of 231 individuals followed with a diagnosis of chronic pancreatitis, 56 patients were initially treated for acute pancreatitis (24.2 %). Within an interval of 12- 24 months from the first attack of acute pancreatitis, their condition gradually progressed to reached the picture of chronic pancreatitis. The individuals included in the study abstained (from alcohol) following the first attack of acute pancreatitis and no relapse of acute pancreatitis was proven during the period of their monitoring. Results: The etiology of acute pancreatitis identified alcohol as the predominant cause (55.3 %), biliary etiology was proven in 35.7 %. According to the revised Atlanta classification, severe pancreatitis was established in 69.6 % of the patients, the others met the criterion for intermediate form, those with the light form were not included. Conclusion: Significant risk factors present among the patients were smoking, obesity and 18 %, resp. 25.8 % had pancreatogenous diabetes mellitus identified. 88.1 % of the patients with acute pancreatitis were smokers. The majority of individuals with chronic pancreatitis following an attack of acute pancreatitis were of a productive age from 25 to 50 years. It is not only acute alcoholic pancreatitis which evolves into chronic pancreatitis, we have also identified this transition for pancreatitis of biliary etiology., and Martina Bojková, Petr Dítě, Magdalena Uvírová, Nina Dvořáčková, Bohuslav Kianička, Tomáš Kupka, Pavel Svoboda, Pavel Klvaňa, Arnošt Martínek
Úvod: Cieľom štúdie bolo analyzovať výsledky činnosti transplantačného centra v Košiciach. Metódy: Do transplantačného programu boli zaradení pacienti v kritickom štádiu obličkového zlyhávania. Na transplantáciu obličky bolo indikovaných 457 pacientov. Z metodík bola použitá plastika tepny, našitie tepny samostatne a našitie na spoločnom terčíku. Transplantácia (Tx) obličky vyžaduje predovšetkým techniku cievnej anastomózy - chirurgického spojenia ciev. Výsledky: Transplantácie obličiek sa v Transplantačnom centre Košice realizujú od roku 1988. Plastiku tepny sme vykonali u 22,3 % (102) pacientov. Z toho tepny našité samostatne boli u 5,5 % (25). Na spoločnom terčíku ich bolo 9,4 % (43). V 7,4 % (34) bola plastika realizovaná ako implantácia pólových renálnych artérií do hlavného kmeňa. Záver: Transplantácia obličiek je život zachraňujúca metóda., Introduction: The aim of the study was to analyze own results from Transplant Center Kosice, Slovak Republic. Methods: In total 457 patients in the end-stage renal failure were included to the kidney transplant program. Following techniques were used: arterioplasty, individual renal artery anastomosis and multiple renal arteries anastomosed on a common patch. The kidney transplant (Tx) especially requires surgical technique of a vascular anastomosis. Results: Renal transplantation has been established in Transplant Center Kosice since 1988. The arterioplasty of renal artery was performed in 102 (22.3%) and individual artery anastomosis in 25 (5.5%) patients. Multiple artery anastomosis on the patch was done in 43 (9.4%) and implantation of pole renal arteries to the main trunk performed in 34 (7.4%) cases. Conclusion: Renal transplantation is a lifesaving method in end stage renal failure., and P. Zavacký, Ľ. Beňa, M. Zavacká, M. Frankovičová
Úvod: Česká republika zaujímá v incidenci kolorektálního karcinomu (KRK) čelní místo ve světě. Radikální odstranění nádoru představuje nejúčinnější část v rámci současné multimodální terapie. Autoři prezentují průběžné výsledky roboticky asistované léčby u nemocných s karcinomem rekta (KR). Metoda: Vlastní soubor obsahuje 61 roboticky operovaných pacientů pro KR. U posledních 31 pacientů byla data získávána prospektivně. Analyzovány byly epidemiologické údaje, perioperační ukazatele, komplikace a onkologické parametry. Výsledky: Roboticky asistovanou operační léčbu pro karcinom rekta na našem pracovišti podstoupilo 61 nemocných: 34 mužů a 27 žen průměrného věku 62 let (33–80 let). Neoadjuvantní onkologická léčba byla indikována u 46 % pacientů. Průměrná krevní ztráta činila 187 ml, u tří nemocných byly podány transfuzní přípravky. Šest operací jsme byli nuceni konvertovat, u 16 pacientů jsme zaznamenali komplikace. Insuficience anastomózy se vyskytla u 10 % pacientů, u 4 nemocných si stav vyžádal operační léčbu. Žádný nemocný nezemřel. Rekurenci maligního onemocnění jsme diagnostikovali u 3 (5 %) pacientů. U 27 nemocných byla (od roku 2013) stanovena kvalita mezorektální excize (ME) a metrické stanovení cirkumferentního resekčního okraje – (y)pCRO. Ve dvou případech byla potvrzena pozitivita (y)pCRO a přibližně u čtvrtiny operantů nebyla ME kompletní. Závěr: Chirurgická léčba je v interdisciplinárním terapeutickém procesu u KR klíčová. Naše průběžné výsledky jsou srovnatelné se závěry některých literárně uveřejněných sdělení. Da Vinci systém je bezpečným manipulátorem v léčbě KR a operatérovi přináší nesporné výhody při preparaci ve stísněném pánevním prostoru. V současnosti chybí zhodnocení přínosu robotické operativy pro pacienta v oblasti břišní chirurgie z dlouhodobého hlediska a s dostatečným počtem operantů, resp. vysokým stupněm evidence based medicine (EBM). Vysoká pořizovací cena přístroje, jednotlivých instrumentů s vybavením a nesystémová úhrada představují významnou překážku v širším využití robotického systému v léčbě KR i jiných abdominálních malignit v ČR., Introduction: The incidence of colorectal cancer (CRC) in the Czech Republic is reported to be one of the highest on the global scale. Radical tumor removal has been observed to be the most effective part in the context of current multimodal therapy. The authors present their preliminary results of robotic assisted treatment of rectal carcinoma (RC). Method: The observed group includes 61 patients who underwent robotic assisted treatment for rectal cancer. The data were collected prospectively in the last 31 patients. Analyses were conducted on epidemiological data, perioperative outcomes, complications and oncological results. Results: Robotic assisted treatment of RC was performed in 61 patients: 34 men and 27 women, mean age of 62 years (33–80). Neoadjuvant oncological treatment was indicated in 46% of the patients. Average blood loss was 187 ml, transfusions were administered in three cases. Conversion to open procedure was performed 6 times, and 16 patients had postoperative complications. Anastomotic leak was observed in 10% of the patients, and 4 patients undewent surgical treatment. No patient died. Local recurrence of the cancer was diagnosed in 3 (5%) patients. The quality of mesorectal excision (ME) and the circumferential resection margin [(y)pCRM] have been determined in 27 patients since 2013. Positive (y)pCRM was recorded in two cases and incomplete ME was observed in 25.8% of the patients. Conclusion: Surgical treatment for RC is pivotal in multimodal therapy. Our preliminary results are similar to the conclusions in other published studies. The da Vinci robotic system is a safe manipulator in the treatment of RC and provides indisputable benefits to the surgeon when operating in the narrow pelvic space. However, the benefits of robotic treatment in abdominal surgery are yet to be evaluated in patients (with respect to long-term results, sufficient number of patients or a high EBM level of evidence). The high purchase price of the robotic device, individual instruments with equipment and non-systemic compensation constitute a significant hindrance that prevents wider use of the robotic system in the treatment of RC and other abdominal malignancies in the Czech Republic., and D. Langer, J. Kalvach, I. Tučková, J. Pudil, K. Menclová, M. Ryska