The presence of a broad spectrum of autoantibodies in Sjögren's syndrome (SjS) patients is the result of abnormal B-cell regulation that can be at least partially explained by abnormal BAFF/BAFFR regulation. The objective of this study was to determine both membrane and intracellular expression of BAFF/BAFFR in monocytes and B-cells in peripheral blood of 19 primary Sjögren's syndrome patients and 20 healthy controls using flow cytometry. We also measured sBAFF in serum. Compared to healthy controls, both surface and intracellular expression of BAFF was significantly increased in monocytes and B-cells of SjS patients. Also serum sBAFF level was elevated. Expression of BAFFR on B-cells of SjS patients was surprisingly decreased, but there was no clear increase or decrease within monocytes. Our results indicate that activated monocytes communicate with B-cells via BAFF and BAFFR, so that B-cells are stimulated, but BAFF is also produced to stimulate cells in autocrine way. The decrease of BAFFR expression in SjS patients suggests that there is the mechanism that attempts to take over in order to balance the high level of BAFF. and J. Krejsek, M. Koláčková, I. Lindrová, R. Slezák, C. Andrýs
Úvod: Axilární disekce lymfatických uzlin (ALND) je dnes jednoznačně doporučována pouze u 3 a více pozitivních sentinelových uzlin (SLN). Není indikována u negativní sentinelové uzliny a u přítomnosti pouze izolovaných tumorózních buněk. Přínos ALND je dále zkoumán u pacientek s méně než 3 pozitivními sentinelovými uzlinami a/nebo pouze s mikrometastatickým postižením. Cíl: Posouzení indikace axilární disekce uzlin při nálezu mikrometastatického postižení sentinelové uzliny u karcinomu prsu. Metoda: Biopsie sentinelové uzliny s periareolární aplikací Sentiscintu. Soubor 265 pacientek, u 82 pozitivní sentinelová uzlina, u 17 prokázáno pouze mikrometastatické postižení, u 4 byla nalezena kombinace mikrometastatického a makrometastatického postižení dvou různých sentinelových uzlin. U 7 pacientek s pouze mikrometastatickým postižením a u všech 4 pacientek s kombinací mikrometastatického a makrometastatického postižení sentinelových uzlin byla provedena ALND. Pacientky byly následně sledovány v průměru 41 měsíců. Výsledky: U všech pacientek byly vyjmuty při SLNB alespoň dvě sentinelové uzliny. U 7 pacientek s izolovaným mikroskopickým postižením SLN a alespoň jednou další vyjmutou a negativní uzlinou při SLNB byly po ALND nalezeny v axile pouze negativní lymfatické uzliny, u zbylých 10 pacientek nebyla prokázána axilární rekurence v průběhu sledování. U poloviny pacientek s kombinovaným mikrometastatickým a makrometastatickým postižením různých SLN bylo nalezeno po ALND metastatické postižení i dalších axilárních uzlin. Závěr: Při vyjmutí pouze jedné sentinelové uzliny s nálezem izolovaného mikrometastatického postižení není možno predikovat postižení dalších axilárních uzlin a upustit od ALND. Pokud ale nalezneme vedle izolovaného mikrometastatického postižení uzliny alespoň jednu negativní uzlinu, je riziko postižení dalších axilárních uzlin malé a není nutné indikovat ALND., x, Milan Šimánek, Václav Abrahám, Josef Hruška, and Literatura
Cílem práce je vyhodnocení výsledků MESA/TESE (MESA – microsurgical sperm aspiration, TESE – testicular sperm extraction) u pacientů s azoospermií v průběhu devíti let spolupráce Urologické kliniky a Centra asistované reprodukce FN Brno a dopad na gravidity, kterých jsme dosáhli. Celkem bylo provedeno 70 operačních výkonů. Výsledkem bylo dosaženo 17 gravidit vlastními spermiemi, z toho byly dva aborty, dále osm pacientů bez embryotransferu., The objective of this study is to evaluate the results of microsurgical sperm aspiration and testicular sperm extraction in patients with azoospermia during nine years of cooperation of Urological Department and Center for Assisted Reproduction University Hospital Brno and its impact on the obtained gravidity. In total 70 surgical interventions were performed, which resulted in 17 cases of gravidity using own sperm, including two abortions, and eight patients without embryo transfer., and Sanalla T., Lousová E.
Úvod: Kombinace monoklonální antiCD20 protilátky rituximabu s chemoterapií je vysoce účinná v léčbě chronické lymfocytární leukemie (CLL). Hlavním nežádoucím účinkem rituximabu jsou infuzní reakce, např. syndrom uvolnění cytokinů (cytokine release syndrome – CRS), který zpravidla doprovází první podání rituximabu. Cílem naší retrospektivní analýzy bylo zhodnotit četnost výskytu infuzních reakcí v rutinní klinické praxi, jejich vztah k parametrům nádorové nálože a zjistit možnou spojitost infuzních reakcí s účinností léčby. Dále byla posouzena bezpečnost rychlé infuze s rituximabem u nemocných s CLL. Charakteristika souboru: Hodnoceno bylo 108 nemocných s CLL léčených chemoimunoterapií s rituximabem od května roku 2005 do března roku 2011 v našem centru. V rámci 1. linie (n = 66, 71 % mužů, věkový medián 63 let) byly použity tyto léčebné režimy: fludarabin, cyklofosfamid, rituximab – FCR (n = 43) a nízkodávkovaný FCR (n = 13); 10 nemocných bylo léčeno jinými protokoly. 42 nemocných (76 % mužů, věkový medián 65 let) podstoupilo 2. linii: rituximab-dexametazon (n = 18), FCR/nízkodávkované FCR (n = 14) a 10 nemocných jiný režim. Součástí premedikace před infuzí rituximabu byl metylprednisolon 80 mg i.v., paracetamol 1 000 mg p. o. a bisulepin 1 mg i. v., všichni nemocní měli nitrožilní hydrataci minimálně 2 000 ml/den a alopurinol 300–600 mg/den. V 1. cyklu byl rituximab podáván frakcionovaně v celkové dávce 375 mg/m2 a od 2. cyklu formou rychlé infuze v dávce 500 mg/m2. Výsledky: K rozvoji infuzní reakce po rituximabu došlo u 32 % nemocných v 1. linii a 19 % v 2. linii. Jednalo se převážně o mírné reakce a k závažné toxicitě (stupeň III/IV dle NCI CTCAE – National Cancer Institute – The Common Terminology Criteria for Adverse Events) došlo výjimečně (3 % nemocných v 1. linii a 2 % v 2. linii). Reakce se nejčastěji projevila třesavkou, zimnicí, dušností, horečkou či hypotenzí. U všech nemocných bylo možné dokončit infuzi rituximabu v plánované dávce ve stejný den. Hodnocení léčebné odezvy (overall response rate – ORR) neprokázalo statisticky významné rozdíly mezi nemocnými s reakcí či bez infuzní reakce. Nemocní s infuzní toxicitou měli vyšší absolutní počet lymfocytů (1. linie, 87 vs 56 × 109/l, p = 0,21; 2. linie, 101 vs 14 × 109/l, p = 0,043). Při mediánu sledování 36 měsíců nebyl prokázán statisticky významný rozdíl v PFS (doba přežití bez progrese – progression-free survival) a OS (celkové přežití – overall survival) mezi oběma skupinami. Závěry: Výskyt infuzních reakcí u nemocných s CLL léčených rituximabem je poměrně běžný (32 %), avšak při pečlivé premedikaci jsou reakce velmi dobře zvladatelné a těžká forma je vzácná. Potvrdili jsme velmi dobrou snášenlivost rychlé infuze rituximabu. Naše data neprokázala statisticky významnou souvislost mezi výskytem infuzních reakcí a efektem léčby., Background and Aims: Rituximab in combination with chemotherapy is an effective treatment of patients (pts) with chronic lymphocytic leukemia (CLL). The most frequent adverse event of rituximab is infusion-related toxicity, e.g. cytokine-release syndrome that occurs usually during the first infusion. However, there is scarce data on feasibility and tolerability of rituximab infusions in CLL outside clinical trials. Therefore, we performed a single-center retrospective analysis of the frequency of rituximab infusion-related adverse events during the first- and the second line CLL treatment administered in the routine practice. We also analyzed its relation to parameters of tumor load and possible association with treatment efficacy. The safety of rapid infusion of rituximab in CLL pts was also evaluated. Patients and Methods: We analyzed 108 pts with CLL treated with rituximab-containing regimens between March 2005 and May 2011 at our institution. The most common first-line regimens (n = 66, 47 males, median age 63 years) were FCR (43 pts) and low-dose FCR (13 pts); 10 pts were treated by other protocols. Forty-two pts (32 males, median age, 65 years) underwent second line treatment: 18 pts rituximab-dexamethasone, 7 pts FCR, 7 pts low-dose FCR and 10 pts other regimens. Intravenous hydration (2 000 ml daily on days 0 and 1 of cycle), allopurinol 300–600 mg p. o. daily and premedication with methylprednisolone 80 mg i. v., acetaminophen 1 000 mg p. o. and bisulepine 1 mg i. v. were administered before rituximab infusion. Rituximab was given by fractionated infusion (100 mg for 2 hours, then if tolerated well, the rest of the dose with infusion rate escalation from 100 mg/hour up to 400 mg/hour) at the dose of 375 mg/m2 in the first cycle. Subsequent doses (500 mg/m2) were administered by rapid-infusion protocol. Results: Rituximab infusion-related toxicity occurred in 32 % pts (n = 21) during the first line treatment and 19% pts (n = 8) during the second line treatment. Adverse events were predominantly mild and NCI CTCAE grade III/IV occurred rarely (3% in the first line, 2% in the second line). Infusion toxicity manifested predominantly as rigors, chills, fever and hypotension. All patients with adverse events could finish rituximab infusion as initially planned on the same day. Treatment response analysis did not demonstrate statistically significant differences between patients with and without rituximab infusion toxicity. Patients who developed rituximab infusion toxicity had higher absolute lymphocyte count (first line, 87 vs 56 × 109/l, p = 0.21; second line, 101 vs 14 × 109/l, p = 0.043). At the median follow-up of 36 months, there were no statistically significant differences in PFS or OS in both cohorts. Conclusions: Rituximab infusion-related toxicity in pts with CLL is relatively frequent (32%). However, occurrence of infusion-related symptoms can be reduced by proper premedication and severe adverse events are uncommon. In our experience, all patients were able to receive the planned dose of rituximab. Subsequent doses of rituximab could be safely administered by rapid-infusion protocol. We did not find statistically significant association between rituximab infusion toxicity and effectiveness of treatment., and Martin Šimkovič, Pavel Vodárek, Monika Motyčková, Pavel Žák, Lukáš Smolej
Cíl: Ukázat na možnosti a bezpečnost IRE v léčbě nádorů. Metodika: Uvádíme soubor 23 nemocných s adenokarcinomem pankreatu, dvou nemocných se solitární jaterní metastázou kolorektálního karcinomu a jednoho adenokarcinomu solitární ledviny. Všichni byli léčeni pomocí IRE perkutánně pod CT kontrolou nebo při laparotomii s US asistencí. Výsledky: IRE je bezpečná metoda, 30denní mortalita nulová. Umožňuje destrukci nádorů v lokalitách, kde ostatní ablační metody selhávají. U neresekabilních nádorů pankreatu však v naší sestavě nepřinesla významné prodloužení života. Průměrná doba přežití ve skupině nádorů pankreatu je 10 měsíců. Závěr: IRE je bezpečná a užitečná ablační metoda zvláště pak nádorů umístěných u kritických struktur., Aim: To show the safety and clinical usefulness of IRE. Methods: A total of 23 pancreatic adeno-carcinomas, two liver mets of colorectal carcinoma and 1 renal adeno carcinoma have undergone IRE percutaneously under CT control or during laparotomy with US guidance. Results: IRE is safe method, 30 days mortality 0. There is no significant prolongation of survival in the group of unresectable pancreatic cancer. Survival in the group of pancreatic cancer is 10 months. Conclusion: IRE is a safe and useful ablative method, especially with the tumors nearby critical structures., Josef Hořejš, Zdeněk Krška, David Hoskovec, Lukáš Lambert, Vladimír Černý, Jiří Jahoda, Luboš Petruželka, Tomáš Krechler, Petr Kříž, and Literatura
Kalcifikující uremická arteriolopatie, neboli kalcifylaxe, je raritní onemocnění vyznačující se systémovou kalcifikací médie arteriol vedoucí k ischemii a podkožním nekrózám. Nejčastěji se vyskytuje u pacientů s konečným selháním ledvin v chronickém hemodialyzačním programu (incidence se udává 1–4 %) a po transplantaci ledviny. Kalcifylaxe je zrádná svou rychlou progresí v nekrózu tkáně, obtížným hojením a vysokým rizikem sekundární infekce, která je nejčastější příčinou úmrtí při tomto onemocnění. Úmrtnost se udává v rozmezí 60–80 % v průběhu několika měsíců od stanovení diagnózy. Základem léčebného úspěchu je včasné stanovení diagnózy a správně a trpělivě vedená léčba. Na příkladu 3 pacientů zařazených v našem chronickém hemodialyzačním programu demonstrujeme typické klinické projevy a léčbu kožních defektů při kalcifylaxi, jež vyžaduje těsnou spolupráci pacienta a ošetřujícího personálu. Základem léčby u všech našich pacientů byla korekce kalciofosfátového metabolizmu a sekundární hyperparatyreózy. Na konci dialýz byl všem aplikován tiosulfát sodný. Další důležitou součástí byla péče o ránu, citlivý debridement a intenzivní lokální péče. Po 5–6 měsících došlo k úplnému zhojení kožních defektů u první pacientky, výraznému zlepšení v případě druhého pacienta a progresi u třetí pacientky. Nebyly pozorovány žádné nežádoucí účinky aplikace tiosulfátu sodného., Calcific uremic arteriolopathy or calciphylaxis is a rare disorder characterized by systemic medial calcification of arterioles that leads to ischemia and subcutaneous necrosis. It most commonly occurs in patients with end-stage renal disease who are on haemodialysis or who have received a renal transplant. Calciphylaxis is dangerous by its fast progression into tissue necrosis, difficult healing process and a great risk of secondary infection which is the most common cause of death in this condition. The reported mortality rates are as high as 60–80 % in a couple of months once it is diagnosed. The key to successful treatment of calciphylaxis is fast diagnosing of the disease and appropriate treatment management. On the examples of three patients from our haemodialysis centre we demonstrate typical clinical manifestation of calciphylaxis and its treatment, which requires close patient-medical staff cooperation. The basic principle of treatment of all our patients was normalization of calcium-phosphate metabolism and secondary hyperparathyroidism. Sodium thiosulfate had been administered to all patients at the end of haemodialysis session. The wound care played another major role with gentle debridement and intensive local care. After five to six months the skin defects resolved in the first patient, partially resolved in the second patient and deteriorated in the third patient. We have observed no side effects of sodium thiosulfate application., and Markéta Vyskočilová, Jan Svojanovský, Jana Blaštíková, Gabriela Dvořáková, Miroslav Souček
Úvod: Karcinom prsu je nejrozšířenějším zhoubným nádorem u žen. Nejčastěji se toto onemocnění vyskytuje u žen mezi 60. a 70. rokem života, nicméně v posledních letech dochází k nárůstu počtu pacientek i v mladších věkových skupinách. Incidence karcinomu prsu má celosvětově vzestupný charakter, zejména ve Spojených státech a západní Evropě. Jeho mortalita má však zejména díky screeningovému programu a pokročilým léčebným metodám spíše mírně sestupnou tendenci. Metody: Do souboru byly zařazeny pacientky s karcinomem prsu, které podstoupily operaci pro tuto diagnózu na I. chirurgické klinice FN Olomouc v letech 2008– 2012. U každé pacientky byl vypočítán věk v době stanovení diagnózy, respektive v době operace. Pacientky byly v každém roce rozděleny do věkových skupin po 10 letech. Současně byla v každém roce vytvořena podskupina pacientek s karcinomem prsu mladších 45 let. Byl porovnán počet pacientek v odpovídajících skupinách, resp. podskupinách, v jednotlivých letech. V každém roce byl rovněž stanoven průměrný věk a medián pacientek. Ke zhodnocení přínosu mamárního screeningu bylo porovnáno zastoupení stadií operovaných tumorů v jednotlivých sledovaných letech. Výsledky byly statisticky zpracovány a vyhodnoceny. Výsledky: V letech 2008–2012 bylo operováno na I. chirurgické klinice FN Olomouc celkem 980 pacientek ve věku od 20 do 88 let, z toho 101 pacientek mladších 45 let. Průměrný věk pacientek byl 59 let a medián 60 let. V jednotlivých letech se celkový počet pacientek zvýšil ze 153 v roce 2008 až na 240 v roce 2012. V podskupině pacientek do 45 let nedošlo ve sledovaných letech k signifikantnímu nárůstu počtu nemocných. V roce 2012 bylo diagnostikováno více pacientek ve stadiu II a méně pacientek ve stadiu III v porovnání s rokem 2010. Závěr: Analýzou našeho souboru byla potvrzena vzestupná tendence ve výskytu karcinomu prsu. Nebyl prokázán statisticky významný nárůst počtu pacientek v tzv. předscreeningovém věku, tedy mladších 45 let. Zároveň byl zjištěn častější záchyt časnějších stadií onemocnění, zejména v posledních třech sledovaných letech., Introduction: Breast cancer is the most common malignancy in women. It affects mostly women between the ages of 60 and 70; however, in the past years, the number of younger female patients has been increasing. The incidence of breast cancer has been rising worldwide, especially in the United States and Western Europe. Breast carcinoma mortality, on the other hand, has shown a slight decrease due to early screening programmes and advanced treatment methods. Methods: We included patients who had undergone surgery for breast carcinoma in the 1st Department of Surgery at Teaching Hospital in Olomouc between 1 January 2008 and 31 December 2012. In each patient, her age at the time of diagnosis/surgery was calculated. All patients were divided into 10-year age groups. At the same time, a sub-group of breast cancer patients younger than 45 years was created. We compared the numbers of patients in the respective groups and sub-groups in every year. The mean age and the median of age were also calculated. To evaluate the benefit of mammary screening, we compared the staging of operated tumours in the different years studied. The results were statistically processed and evaluated. Results: The total number of 980 patients underwent surgery for breast carcinoma at our department between 2008 and 2012 with age ranging from 20 to 88 years. 101 of them were younger than 45 years. The mean age of the patients was 59 years, the median was 60 years. The total number of patients increased from 153 in 2008 to 240 in 2012. There was no significant increase in the number of patients younger than 45 years. There were more patients diagnosed with stage II carcinoma and fewer patients with stage III carcinoma in 2012 than in 2010. Conclusion: The analysis of our group of patients confirmed the increasing tendencies of breast cancer incidence in total. We did not prove a statistically significant increase in the number of patients in pre-screening age (i.e., younger than 45 years). More frequent diagnosis of early-stage disease was detected, especially during the last three evaluated years., and L. Bébarová, N. Zlámalová, I. Švach, Č. Neoral
Úvod: Frekvence karcinomu žaludečního pahýlu je uváděna u 1–4 % všech karcinomů žaludku. Původně tento termín zahrnoval nemocné operované pro vředovou chorobu gastroduodena, ale dnes může zahrnovat i pacienty po primární operaci pro malignitu v delším časovém odstupu od primární operace. Jeho incidence vzrůstá. Karcinom žaludečního pahýlu je dlouhodobě brán jako nádorové onemocnění se špatnou prognózou, jehož resekabilita se udává kolem 40 %. Metody: Retrospektivně byla analyzována data 7 operovaných s předoperačně histologicky verifikovaným pahýlovým karcinomem z období 2006−2014 na chirurgickém oddělení Nemocnice Nový Jičín, a. s. Výsledky: Bylo operováno 5 mužů a 2 ženy s mediánem věku 70 let (55−80). U všech operovaných byla primární operací BII resekce pro vředovou chorobu a karcinom se vyvinul s mediánem 38 let (32−46). Žádný operovaný nebyl po primární operaci pravidelně endoskopicky sledován. Provedli jsme 5 kurativních resekcí (4x totální gastrektomie, 1x subtotální resekce žaludku). Resekabilita dosáhla 71 %. U 2 nemocných byl výkon ukončen explorativní laparotomií pro generalizaci. Dva resekovaní zemřeli za 30 a 34 měsíců po operaci z důvodů progrese maligního onemocnění, tři žijí v odstupu 17, 19 a 88 měsíců. Závěr: Karcinom žaludečního pahýlu patří mezi onemocnění diagnostikované v pozdějších stadiích. Pravidelné endoskopické sledování po resekci pro benigní diagnózu může vést ke zjištění většího počtu pacientů v dřívějších stadiích a zlepšit tak resekabilitu a celkové přežívání. Totéž platí i pro dlouhodobé sledování nemocných po subtotální resekci pro karcinom. Vzhledem k předešlé chirurgické intervenci a změněné anatomii je lymfatické metastázování pahýlového karcinomu odlišné, na což musí být brán zřetel při operaci., Introduction: Gastric stump cancer accounts for 1−4% of all gastric carcinomas. Originally this term included patients who previously underwent surgery due to peptic ulcer disease but today gastric stump cancer also includes patients diagnosed some time after primary gastric resection due to gastric cancer. The incidence is increasing. Gastric stump cancer is associated with poor prognosis and its reported resecability is around 40%. Methods: We retrospectively analyzed the data of 7 patients with a preoperatively histologically confirmed stump cancer who had been operated at the Department of Surgery at Nový Jičín Hospital during 2006−2014. Results: We operated 5 men and 2 women with the median age of 70 years (55−80). The primary surgical resection in all our patients was BII gastric resection due to peptic ulcer disease, and GSC had evolved within a median of 38 years (32−46) after primary intervention. None of the patients had been regularly screened by endoscopy following primary surgery. We performed five curative resections (four total gastrectomies, one subtotal gastrectomy). Our resecability rate was 71%. In two cases, only explorative laparotomy was performed due to generalisation of the malignancy. Two patients from the resected group died after 30 and 34 months due to progression of their disease; the other three patients are still alive after 17, 19 and 88 months. Conclusion: Gastric stump cancer is a malignancy often diagnosed in its late stages. Regural endoscopic screening after primary gastric resection for benign disease can lead to diagnosis at an earlier stage, thereby improving the resection rate and overall survival. This also applies to long-term follow-up of patients with primary subtotal gastrectomy for cancer. Lymphatic metastasizing of the carcinoma can often be different due to the previous surgical intervention and altered anatomy. This must be taken into account during operations., and T. Jínek, L. Adamčík, M. Duda, M. Škrovina
Referujeme úspěšný chirurgický a endovaskulární výkon u pacienta se zvětšujícími se chronickými varixy vzniklými na základě chronického posttraumatického uzávěru levé pánevní žíly. Endovaskulární intervence zahrnuje efektivní a rychlou část výkonu řešící primární příčinu patologie u pacienta s následným doplněným chirurgickým výkonem, který radikálně eliminuje sekundárně se rozvíjející patologii v podobě masivních prepubických a končetinových varikózních konvolutů., We report a successful surgical and endovascular procedure in a patient with increasing chronic varicose veins resulting from a chronic post-traumatic closure of the left pelvic vein. The endovascular intervention involves an effective and fast part of the procedure dealing with the primary cause of the patient’s pathology with subsequent surgical treatment, which radically eliminates the secondary developing pathology of massive prepubic and convoluted varicose veins in limbs., and D. Janák, T. Grus, S. Heller, J. Kudlička, V. Rohn
Meningeomy jsou zpravidla pomalu rostoucí nádory, které vznikají z arachnoideálních buněk. Tvoří přibližně třetinu všech primárních intrakraniálních nádorů. Vyskytují se častěji u žen. Klinická manifestace meningeomů je závislá především na lokalizaci a velikosti tumoru. V terapii se uplatňuje hlavně chirurgická léčba, jejíž úspěšnost je spojena s radikalitou resekce. Další léčebnou modalitou je radiochirurgie, alternativou spíše experimentální zůstává hormonální terapie. Materiál a metodika: Autoři popisují zkušenosti svého pracoviště se záchytem, diagnostikou, terapií a dalším sledováním pacientů s meningeomem (n = 552). Výsledky a závěr: Navzdory převážné histologické benignitě meningeomů, recidivy mohou být poměrně časté a oscilují mezi 10 až 30 %, vždy s ohledem na stupeň radikality operace. Proto je nutná dispenzarizace těchto pacientů a pravidelné kontroly pomocí MR, Meningiomas are usually slow-growing tumors, which arise from arachnoideal cells and represent about one third of all primary intracranial tumors. They occur more frequently in women. Clinical manifestations of meningiomas depend on location and tumor size. In therapy, surgical treatment is mostly applied; the success rate is associated with the amount of the resection. Another treatment modality is radiotherapy, hormonal therapy remains on experimental field. Material a methods: Authors describe their experiences with the diagnosis, the therapy and with the follow up of the patients with meningioma (n = 552). Results and conclusion: Despite of mostly benign histology of meningiomas, their recurrence may be relatively frequent and oscillates between 10 to 30 % often depends of the extension of the operation. Therefore, it is necessary to follow up these patients in compliance with regular monitoring using MR imaging., Miloš Duba, Andrej Mrlian, Josef Musil, Martin Smrčka, Marek Bradávka, and Literatura