Suspenze přední poševní stěny spočívá v rekonstrukci nativní tkáně vaginální cestou. Cílem operace je korekce stresové močové inkontinence, k níž došlo v důsledku hypermobility močové trubice, a případně souvisejícího prolapsu přední poševní stěny jakéhokoli stupně. Ideálním kandidátem pro tento výkon je pacientka s laterální cystokélou (1. a 2. stadium). Operace může být indikována rovněž u pacientek s cystokélou závažnějšího stupně, v tomto případě je však nezbytná další rekonstrukce v podobě suspenze klenby poševní a korekce posteriorního kompartmentu (enterokéla, rektokéla). V našem článku popisujeme techniku rekonstrukce a uvádíme naše počáteční (dosud příznivé) zkušenosti. Operace je krátká (trvá přibližně jednu hodinu), je spojena s minimální morbiditou a nemá žádný vliv na mikční funkci. Operace neovlivňuje hloubku ani délku pochvy – po zhojení sutury se tedy pacientka může vrátit k sexuální aktivitě. Prof. Zimmern (UT Southwestern Medical Center, Dallas, USA) prezentoval na poslední konferenci SUFU a AUA dlouhodobé výsledky po 15 letech., The anterior vaginal wall suspension is a native tissue repair procedure done vaginally to correct stress urinary incontinence secondary to urethral hypermobility and any associated degree of anterior vaginal wall compartment prolapse. The procedure is ideally suited for women with lateral defect cystocele (stages I and II). The procedure can be applied for more advanced degrees of cystocele, but additional repairs will be necessary including vault suspension and posterior compartment repairs (enterocele, rectocele). The technique of the procedure is reported herein, along with our early experience which has been favorable so far. The procedure is short (around one hour), with limited morbidity and no impact on voiding function. Vaginal depth and size are not compromised; so sexual activity can be resumed once the vaginal suture lines have healed. Long‑term data at 15 years has been reported at the last SUFU and AUA meetings by Dr Zimmern from UT Southwestern Medical Center in Dallas., and Gulpinar O., Zimmern P.
Úvod: Sympatická kožní odpověď (SSR) je jednoduchý a široce dostupný test sudomotorických funkcí. Jedná se o polysynaptický reflex s variabilní aferentací a eferentní částí, zprostředkovanou tenkými nemyelinizovanými vlákny typu C. Cílem práce bylo zhodnocení validity SSR v diagnostice neuropatie s postižením tenkých senzitivních nervových vláken. Metodika: SSR byla vyšetřena na horních a dolních končetinách u 69 pacientů s bolestivou periferní neuropatií. U 33 pacientů této skupiny šlo o izolovanou neuropatii tenkých nervových vláken (NTV). Třicet šest pacientů mělo kombinované postižení vláken tenkých a silných. Nálezy byly srovnány se souborem 89 zdravých kontrol. Hodnocena byla výbavnost odpovědí elektrickým proudem a prudkým inspiriem a jejich reprodukovatelnost, amplituda a latence. Výsledky: Hodnocení latencí ani amplitud odpovědí neprokázalo jasný přínos pro diagnostiku postižení tenkých nervových vláken. Nejspolehlivější typ SSR abnormity je tedy nevýbavnost odpovědí. Postižení tenkých autonomních vláken však bylo v našem souboru pomocí SSR prokazatelné pouze u malé části pacientů se senzitivní neuropatií – senzitivita dosáhla necelých 10 % u pacientů s čistou NTV a 33 % u pacientů s kombinovaným postižením vláken tenkých a silných (u nichž je současně pravděpodobnější těžší stupeň postižení vláken tenkých). Závěr: Při zohlednění nízké senzitivity není SSR optimální metoda využitelná jako jediný diagnostický test neuropatie tenkých vláken., Introduction: Sympathetic skin response (SSR) is a simple and widely available test of sudomotor functions. Afferent part of this polysynaptic reflex is variable, while the efferent direction of the reflex arch is via thin unmyelinated C fibres. No reliable study of the SSR diagnostic validity in patients with sensory small fiber neuropathy (SFN) has so far been published. In clinical practice, however, we repeatedly meet patients, who have been diagnosed with SFN based solely on abnormal SSR. The aim of the study was to evaluate diagnostic validity of SSR in patients with sensory small fibre neuropathy. Methods: SSR was recorded from palms and soles of 69 patients with painful sensory neuropathy (33 of them with pure SFN and 36 with mixed small and large nerve fibre dysfunction) using electrical stimulation and inspiratory gasp stimuli. Small nerve fiber involvement was confirmed by reduced intraepidermal nerve fiber densities in skin biopsy samples of all cases. The results were compared with those of 89 healthy controls. The outcome for health controls were also used to establish age-stratified normative data. We assessed electric stimuli and sudden inspiration response recall end their reproducibility, amplitude and latency. Results: Both the SSR latencies and amplitudes showed very low diagnostic validity in small fibre neuropathy patients. The absence of SSR response represented the most reliable abnormality. However, using this parameter, dysfunction of small autonomic nerve fibres has only been found in a small part of our sensory neuropathy patients: sensitivity did not exceed 10% in pure SFN patients and 33% in those with mixed small and large nerve fibre dysfunction (where more pronounced small sensory nerve fibre involvement has previously been found). Conclusion: Considering its low sensitivity, SSR should not be used as the only test to confirm sensory small fibre neuropathy. The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and E. Vlčková, I. Šrotová, J. Bednařík
Úvod: Syndrom Freyové (aurikulotemporální syndrom) je častá komplikace chirurgie příušní žlázy, který je způsoben aberantním prorůstáním parasympatických vláken nervus auriculotemporalis do kožních potních žlázek. Typicky je syndrom charakterizován pocením, zarudnutím a pálením kůže parotické oblasti, zejména v návaznosti na chuťové podněty. Vytvoření interpoziční bariéry mezi kůži a lůžko po parotidektomii může vést ke snížení rizika této komplikace. Cíl: Cílem studie bylo stanovení četnosti výskytu syndromu Freyové u operovaných pacientů a zhodnocení účinnosti použití svalového laloku z musculus sternocleidomastoideus (m. SCM) v jeho prevenci. Soubor a metodika: Jde o retrospektivní studii. Soubor 167 pacientů, u kterých byla provedena parciální či totální parotidektomie v letech 2007–2011, byl rozdělen do dvou skupin. U první skupiny pacientů byla provedena rekonstrukce svalovým lalokem z m. SCM (n = 42), u druhé skupiny rekonstrukce provedena nebyla (n = 125). Diagnostika syndromu Freyové v pooperačním období byla stanovena na základě subjektivního hodnocení symptomů, údajů z dotazníku a objektivním průkazem Minorovým testem. Výsledky: Celkový výskyt syndromu Freyové činil 15 % (25/167 pacientů), ve skupině bez rekonstrukce 16 % (22/125), ve skupině s rekonstrukcí 7 % (3/42). Rozdíl mezi skupinami ve výskytu aurikulotemporálního syndromu byl dle Fisherova exaktního testu statisticky významný (p < 0,05). Závěr: Svalový lalok z m. SCM použitý k vytvoření interpoziční bariéry mezi kožní lalok a resekční lůžko po parotidektomii představuje jednoduchou, rychlou a efektivní metodu v prevenci syndromu Freyové po parotidektomii., Background: Frey´s syndrome (auricotemporal syndrome) is frequent sequelae of parotid gland surgery caused by inappropriate regrowth of parasympathetic fibres of the auriculotemporal nerve into sweat glands of the skin. Typically, the syndrome is characterized by sweating, erythema and flushing of the skin overlying the parotid region, especially in response to taste stimuli. Placement of an interpositional barrier between the skin and the parotid gland can prevent these complications. Aim: The purpose of this study was to evaluate the incidence of Frey´s syndrome and the impact of using sternocleidomastoid muscle (SCM) flap on this syndrome. Material and methods: In a retrospective study, a series of 167 patients who underwent partial or total parotidectomy between January 2007 and December 2011 were divided into two groups. One group had an SCM flap reconstruction (n = 42), and the other group did not (n = 125). A subjective clinical evaluation, a questionnaire and the objective Minor´s test were used to diagnose the syndrome post-surgery. Results: The overall incidence of Frey´s syndrome was 15% (25/167 patients), 16% (22/125) in the non-SCM flap group and 7% (3/42) in the SCM flap group, respectively. There was a statistically significant difference between the two groups according to the Fisher´s frequency exact test (p < 0.05). Conclusion: The SCM flap, used as an interposing barrier between the overlying skin and the parotid bed following parotidectomy, is a simple, fast and efficient method for preventing Frey´s syndrome following parotidectomy. Key words: Frey´s syndrome – auriculotemporal syndrome – sternocleidomastoid muscle flap – parotidectomy The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and B. Gál, Z. Kadaňka Jr, T. Hložková, J. Hanák, J. Hložek
Cíl: Porovnání analýzy T1 mapování myokardu u osob s progresivní systémovou sklerózou (SSc) a kontrolním souborem zdravých dobrovolníků v rámci předběžných výsledků prospektivní studie zaměřené na detekci difuzní myokardiální fibrózy. Metodika: Třicet tři osob sledovaných pro SSc a 20 zdravých dobrovolníků bylo zařazeno do prospektivní studie a podstoupily MR vyšetření, echokardiografické vyšetření a stanovení laboratorních parametrů. Studie byla schválenou lokální etickou komisí a účastníci podepsali informovaný souhlas. V rámci komplexního MR vyšetření byly provedeny sekvence pro analýzu T1 relaxačního času (T1 mapování) před a po intravenózním podání Gd kontrastní látky s následnou kalkulací extracelulárního objemu (ECV). V první fázi bylo provedeno porovnání výsledků mezi SSc a kontrolním souborem. Výsledky: Při hodnocení nativních T1 map byla prokázána statisticky významně (p < 0,0001) vyšší hodnota u SSc souboru (průměr 1259,3 ? 51,2) v porovnání s kontrolním souborem (1203,6 ? 29,9). Obdobně statisticky významný (p < 0,0001) rozdíl byl prokázán při porovnání vypočtených hodnot ECV, kdy u souboru SSc byla prokázána vyšší průměrná hodnota (28,6 ? 4,9) než u kontrolního souboru (23,3 ? 2,1). V případě T1 hodnot po intravenózním podání Gd kontrastní látky byl také prokázán rozdíl průměrných hodnot, nicméně s pouze malou statistickou významností (p = 0,026), kdy průměrná T1 hodnota u SSc souboru klesla na 586,6 ? 64 a u kontrolního souboru na 639,4 ? 38. Závěr: Předběžné výsledky prospektivní studie prokázaly statisticky významně vyšší hodnoty T1 mapování a ECV u osob s diagnostikovanou systémovou sklerózou v porovnání s kontrolním souborem zdravých dobrovolníků. Tyto výsledky potvrzují přínos použité metodiky v posouzení difuzní fibrózy myokardu, což bude hlavní oblastí zájmu v další fázi studie. Klíčová slova: T1 mapping, magnetická rezonance, progresivní systémová skleróza, extracelulární objem, Aim: Comparison of myocardial T1 mapping analysis in patients with systemic sclerosis (SSc) and a control group of healthy volunteers as part of the preliminary results of a prospective study focusing on detection of diffuse myocardial fibrosis. Methods: 33 SSc patients and 20 healthy volunteers were enrolled in a prospective study and underwent MR examination, echocardiographic examination and determination of laboratory parameters. The study was approved by the local ethics committee and the participants signed an informed consent. Within the complex MR examinations were performed sequences for analysis of T1 relaxation time (T1 mapping) in myocardium prior and after intravenous administration of Gd contrast agents with subsequent calculation of extracellular volume (ECV). Comparison of results between SSc and control group was performed in first phase of assessment. Results: Statistically significant (p < 0.0001) higher native T1 values was proved in SSc group (mean 1259.3 ? 51.2) compared with the control group (1203.6 ? 29.9). Similarly, statistically significant (p < 0.0001) difference was detected in calculated ECV (%) when in a group of SSc was demonstrated higher mean value (28.6 ? 4.9) than in the control group (23.3 ? 2.1) . In the case of T1 values after intravenous administration of Gd contrast agents has been also demonstrated a difference of average values, however, with only a small statistical significance (p = 0.026), when the average value of T1 in SSc group decreased to 586.6 ? 64 and control file to 639.4 ? 38th. Conclusions: Preliminary results of a prospective study showed significantly higher native T1 values and ECV in patients with systemic sclerosis compared with a control group. These results confirm the contribution of the methodology used in the assessment of diffuse fibrosis of the myocardium, which will is the main focus of the study. Key words: T1 mapping, cardiac magnetic resonance, systemic sclerosis, extracellular volum, Baxa J., Hromádka M., Matoušková T., Suchý D., Ferda J., and Literatura
Kardiomyopatie představuje heterogenní skupinu onemocnění srdečního svalu, provázenou poruchou srdeční funkce. Tachykardií indukovaná kardiomyopatie (TIC) je způsobena déle trvající tachykardií vedoucí k dilataci a systolické dysfunkci s klinickými projevy srdečního selhání, které jsou reverzibilní po normalizaci tepové frekvence. Diagnóza je obvykle stanovena retrospektivně po normalizaci tepové frekvence a následné úpravě funkce levé komory (LKS). Více než 100 let po prvním dokumentovaném případu (roku 1913 popsána u mladého nemocného s fibrilací síní a projevy srdečního selhání [25]) jsou nadále znalosti patofyziologických mechanizmů omezené. Mezi nejčastější arytmie odpovědné za TIC patří fibrilace síní [1,2], flutter síní [3], incesantní supraventrikulární tachykardie [4], komorová tachykardie (KT) [5] a frekventní komorové extrasystoly (KES) [6]. Vzhledem k potenciální reverzibilitě je proto rozpoznání TIC a včasný terapeutický zásah stěžejní. Mezi stávající možnosti léčby patří farmakoterapie a chirurgická či katetrová ablace., Cardiomyopathy is a heterogeneous group of diseases of heart muscle accompanied with impaired cardiac function. Tachycardia-induced cardiomyopathy (TIC) is caused by prolonged tachycardia leading to dilatation and systolic dysfunction with clinical manifestation of heart failure. This state is reversible after normalization of heart rate. The diagnosis is usually made retrospectively after normalization of heart rate and recovery of left ventricular function (LVF). More than 100 years after the first documented case (described in 1913 in a young patient with atrial fibrillation and symptoms of heart failure [25]) is still limited knowledge of pathophysiological mechanisms. The most common arrhythmias responsible for the TIC include atrial fibrillation [1,2], atrial flutter [3], incessant supraventricular tachycardia [4], ventricular tachycardia (VT) [5] and frequent ventricular extrasystoles (VES) [6]. TIC detection and therapeutic intervention is crucial considering potential reversibility of tachycardia. Current options of treatment involve drug therapy and surgical or catheter ablation., and Jan Povolný
Úvod: Takotsubo kardiomyopatie (takotsubo cardiomyopathy – TCM) je vzácné srdeční onemocnění charakterizované v akutní fázi přechodnou dysfunkcí levé komory, které může být komplikováno fibrilací komor nebo srdečním selháním. V diferenciální diagnostice musí být vždy vyloučen akutní infarkt myokardu. Cílem práce je prezentovat charakteristiku pacientů s TCM, jejich jednoletou prognózu a přínos magnetické rezonance k diagnostice těchto pacientů v klinické praxi. Metodika: Vyhodnoceno bylo celkem 47 pacientů s prokázanou TCM. U všech pacientů byla vyloučena významná ateroskleróza koronárních tepen pomocí selektivní koronární angiografie. Celkem u 10 pacientů (21,3 %) bylo provedeno vyšetření magnetickou rezonancí (MRI) srdce. Pacienti byli prospektivně sledováni minimálně 12 měsíců. Výsledky: Soubor pacientů s TCM tvořily z 89,4 % ženy, průměrný věk pacientů byl 62,3 ? 11,1 let. Třicet devět pacientů (83,0 %) mělo apikální a 8 midventrikulární formu TCM. Zjevný provokující stresový faktor jsme identifikovali u 18 pacientů (38,3 %). Časté byly další komorbidity, zejména onemocnění štítnice, psychiatrická, plicní nebo alergická onemocnění. U 42 pacientů (89,4 %) byla přítomna dysfunkce levé komory, 4 pacienti (8,5 %) byli v kardiogenním šoku. Čtyři pacienti (8,5 %) prodělali během hospitalizace fibrilaci komor. Roční mortalita v našem souboru činila 14,9 %, jedna pacientka (2,1 %) prodělala v průběhu sledování recidivu ataky TCM. Závěr: Přestože u pacientů s TCM dochází k úpravě funkce levé komory, akutní fáze může být komplikována rozvojem kardiogenního šoku nebo fibrilací komor. U části pacientů je indikováno vyšetření MRI k vyloučení ischemické nebo zánětlivé etiologie., Introduction: Takotsubo cardiomyopathy (TCM) is a rare cardiac disease. In the acute phase it may imitate acute myocardial infarction of the anterior wall with ST elevations. This can be complicated by ventricular fibrilation or heart failure. The aim of this study is to show the characteristics of patients with takotsubo cardiomyopathy, the one year outcome and the application of magnetic resonance imaging of the heart in the diagnosis of this disease. Methods: Forty seven patients with takotsubo cardiomyopathy were enrolled in this study. Severe stenosis of coronary arteries was excluded by selective coronarography. In twelve patients the magnetic resonance imaging of the myocardium was performed. The patients were observed for at least 12 months. Results: 89.4 % of takotsubo patients were women. Average of age was 62.3 ? 11.1 years. We found obvious stress factors in 18 patients (38.3 %). Many patients suffered from thyroid disorders, psychiatric, lung or allergic diseases. Thirty nine patients (83.0 %) had the apical and eight the midventricular type of takotsubo cardiomyopathy. In 42 patients (89.4 %) developed systolic left ventricular dysfunction and four patients (8.5 %) were in cardiogenic shock. Four patients (8.5 %) manifested ventricle fibrilation. One patient (2.1 %) had recurring takotsubo cardiomyopathy. Conclusion: Left ventricle function is mostly recovered in patients with takotsubo cardiomyopathy, but the acute phase can be complicated by cardiogenic shock or ventricular fibrilation. Magnetic resonance imaging of the heart is indicated in some patients to differentiate this cardiomyopathy from ischemic or inflammatory etiology., and Petr Kubena, Šárka Bohatá, Jan Maňoušek, Jindřich Špinar, Jiří Pařenica
Cíl práce: Zhodnotit bezpečnost a účinnost léčby bazálním inzulinem glargin v režimu bazál/bolus v podmínkách běžné klinické praxe v České republice. Soubor a metodika: Projekt LINDA byl neintervenční, multicentrický (n = 255), národní observační projekt, který probíhal v podmínkách běžné klinické praxe. Do sledování bylo zařazeno celkem 4 998 pacientů s diabetes mellitus 1. a 2. typu (DM1T, DM2T) s převážně inzulinovou terapií (99,7 %), po následném zahájení léčby inzulinem glargin v režimu bazál/bolus. Pacienti byli sledováni po dobu 6 měsíců od zahájení této terapie. Primárním cílem projektu bylo sledování četnosti výskytu závažných hypoglykemických příhod při léčbě bazálním inzulinovým analogem glargin (Lantus?) v podmínkách běžné klinické praxe. Sekundárními sledovanými parametry byla změna glykovaného hemoglobinu (HbA1c), glykemie nalačno (FPG), změna tělesné hmotnosti, změna dávek inzulinu, změna počtu hypoglykemických příhod ve srovnání s předchozí léčbou a sledování četnosti nežádoucích účinků. Výsledky: Závažné hypoglykemie byly pozorovány během léčby inzulinem glargin u 0,8 % pacientů. Při srovnání výskytu hypoglykemií s předchozí terapií bylo prokázáno klinicky a statisticky významné snížení jejich četnosti. Procento pacientů s hypoglykemickou příhodou (17,6 %), závažnou (0,8 %) a závažnou noční hypoglykemií (0,3 %) bylo za poslední měsíc léčby s inzulinem glargin v režimu bazál/bolus konzistentně menší ve srovnání s posledním měsícem léčby před zahájením této terapie (42,5 %; 17,6 %; 13,8 % pacientů). U pacientů s DM1T došlo k poklesu všech hypoglykemií z hodnoty 37,80 ? 15,95 příhod/pacient/rok na 8,76 ? 4,38 příhod/pacient/rok (p < 0,001), závažných hypoglykemií z hodnoty 5,64 ? 3,27 příhod/pacient/rok na 0,0396 ? 0,012 příhod/pacient/rok (p < 0,001) a závažných nočních hypoglykemií z hodnoty 3,84 ? 2,04 příhod/pacient/rok na 0,0096 ? 0,003 příhod/pacient/rok (p < 0,001). U pacientů s DM2T poklesla četnost všech hypoglykemií z hodnoty 12,48 ? 7,57 příhod/pacient/rok na 1,68 ? 0,78 příhod/pacient/rok (p < 0,001), závažných hypoglykemií z hodnoty 2,04 ? 0,94 příhod/pacient/rok na 0,0132 ? 0,005 příhod/pacient/rok (p < 0,001) a závažných nočních hypoglykemií z hodnoty 1,32 ? 0,77 příhod/pacient/rok na 0,0048 ? 0,0008 příhod/pacient/rok (p < 0,001). Bylo prokázáno statisticky významné zlepšení metabolické kompenzace při užití inzulinu glargin. U DM1T došlo ke snížení hladiny glykovaného hemoglobinu (HbA1c) z hodnoty 7,74 ? 1,71 % na 6,43 ? 1,39 % (∆ -1,31 ? 0,32 %; p < 0,001) a u DM2T z hodnoty 8,13 ? 1,56 % na 6,72 ? 1,40 % (∆ -1,41 ? 0,28 %; p < 0,001). Statisticky významně (p < 0,001) se zvýšil počet pacientů s hodnotami HbA1c < 5,4 %. Statisticky významný byl také pokles glykemie nalačno (FBG) a hodnot 6bodového glykemického profilu, a to u obou typů diabetu (p < 0,001). Změna terapie a následná léčba inzulinem glargin byla lékaři a pacienty vnímána pozitivně. Závěr: Za podmínek běžné klinické praxe zahájení léčby inzulinem glargin v režimu bazál/bolus u pacientů s předchozí inzulinovou terapií vedlo ke snížení četnosti výskytu hypoglykemických příhod včetně závažných a závažných nočních hypoglykemií a ke zlepšení metabolické kompenzace pacientů s diabetem (snížení glykovaného hemoglobinu, glykemie nalačno a hodnot 6bodového glykemického profilu). Byla zaznamenána větší spokojenost se stávající léčbou ze strany pacientů a lékařů. Klíčová slova: diabetes mellitus – inzulin glargin- observační projekt – režim bazál/bolus, Objective: To evaluate the safety and efficacy of basal insulin glargine using a basal-bolus regimen in a common clinical practice setting in the Czech Republic. Patients and methods: The LINDA project was a non-interventional, multicenter (n = 255), national, observational project. A total of 4,998 patients with Type 1 and 2 diabetes mellitus (T1DM, T2DM) with predominantly insulin therapy (99,7 %), after switch on insulin glargine at basal-bolus regimen, were enrolled in this project. The patients were followed up for 6 months after initiation of the therapy with insulin glargine. The primary objective of the project was to investigate the incidence of severe hypoglycemic episodes during the treatment with basal insulin analogue glargine (Lantus?) in a common clinical practice setting. The secondary endpoints were changes in glycosylated hemoglobin (HbA1c) levels, fasting plasma glucose (FPG), body weight, insulin dose, change of number of hypoglycemic episodes in comparison the previous therapy and the frequency of adverse effects. Results: Severe hypoglycaemia were observed during treatment with insulin glargine at 0.8 % patients. When comparing the incidence of hypoglycemia with the previous therapy, we demonstrated a clinically and statistically significant reduction in their frequencies. The percentage of patients with hypoglycemic episodes (17.6 %), severe hypoglycemia (0.8 %) and severe nocturnal hypoglycemia (0.3 %) over the last month of treatment with insulin glargine using the basal-bolus regimen was consistently lower compared to the last month of treatment before initiation of this therapy (42.5 %, 17.6 %, and 13.8 % of the patients, respectively). In patients with T1DM, the incidence of hypoglycemia decreased from 37.80 ? 15.95 episodes/patient/year to 8.76 ? 4.38 episodes/patient/year (p < 0.001) for all hypoglycemic episodes; from 5.64 ? 3.27 episodes/patient/year to 0.0396 ? 0.012 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe hypoglycemia; and from 3.84 ? 2.04 episodes/patient/year to 0.0096 ? 0.003 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe nocturnal hypoglycemia. In patients with T2DM, the incidence of hypoglycemia decreased from 12.48 ? 7.57 episodes/patient/year to 1.68 ? 0.78 episodes/patient/year (p < 0.001) for all hypoglycemic episodes; from 2.04 ? 0.94 episodes/patient/year to 0.0132 ? 0.005 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe hypoglycemia; and from 1.32 ? 0.77 episodes/patient/year to 0.0048 ? 0.0008 episodes/patient/year (p < 0.001) for severe nocturnal hypoglycemia. A statistically significant improvement in the metabolic control was demonstrated when using insulin glargine. The glycated hemoglobin (HbA1c) decreased from 7.74 ? 1.71 % to 6.43 ? 1.39 % (∆ -1.31 ? 0.32 %, p < 0.001) in patients with T1DM, and from 8.13 ? 1.56 % to 6.72 ? 1.40 % (∆ -1.41 ? 0.28 %, p < 0.001) in patients with T2DM. A statistically significant (p < 0.001) increase in the number of patients with HbA1c < 5.4 % was further demonstrated. The decrease in fasting blood glucose (FBG) and 6-point blood sugar profile was also statistically significant in both types of diabetes (p < 0.001). Changes in therapy and subsequent treatment with insulin glargine were perceived positively by both physicians and patients. Conclusion: In the common clinical practice setting, the initiation of treatment with insulin glargine using the basal-bolus regime in patients with previous insulin therapy resulted in a reduction in the incidence of hypoglycemic events, including severe hypoglycemia and severe nocturnal hypoglycemia, and improved metabolic control in patients with diabetes (reduced glycated hemoglobin, fasting glucose values and 6-point blood glucose profile). Greater satisfaction with the current treatment was reported by both patients and physicians. Key words: basal-bolus regimen – diabetes mellitus – insulin glargine – observational project, and Denisa Janíčková Žďarská, Jan Brož, Bohumila Křivská, Zdeněk Rušavý, Milan Kvapil
Figurální (neboli neverbální) fluence je schopnost exekutivních funkcí, která nám poskytuje informace o divergentním myšlení, rozdělené pozornosti, plánování a mentální flexibilitě. Zhoršený výkon v testech zaměřených na figurální fluenci nacházíme u pacientů s neurologickým i psychiatrickým postižením. Pětitečkový test (Five Point Test, 5TT) je jeden z neuropsychologických testů, jenž slouží ke zhodnocení figurální fluence. Úkolem probanda je vytvořit co nejvíce obrazců v časovém limitu. Cílem této studie bylo vytvořit normy k 5TT pro českou dospělou populaci. Předkládáme normativní data pro dospělé ve věku od 20 do 85 let (n = 503). Hodnotili jsme počet správných odpovědí a počet perseverací. Počet správných odpovědí je ovlivněn věkem a vzděláním (r = –0,3; resp. 0,4; p < 0,0001), proto jsou normy rozděleny na pásma po 10 letech a dále podle ukončeného vzdělání. Počet perseverací s těmito proměnnými souvisí jen slabě (rs = 0,1; resp. –0,1; p < 0,05). Pohlaví nemá vliv na počet správných odpovědí ani perseverací (t = 0,09; p > 0,9 pro oba skóry)., Figural (or nonverbal) fluency is the ability of executive functions to provide information about divergent reasoning, divided attention, planning and mental flexibility. Impairments of figural fluency have been found in individuals with various neurological or psychiatric diseases. Five Point Test (5TT) is a neuropsychological test that assesses figural fluency. A participant is asked to generate as many unique designs as possible in a certain time limit. The aim of this study was to create Czech population norms for the Five Point Test. Normative data for adult population aged between 20 and 85 years (n = 503) are presented. We assessed the number of correct answers and the number of perseverations. The number of correct answers is influenced by age and education (r = –0.3 and 0.4, respectively, p < 0.0001); for this reason the norms are stratified into ten age ranges and also according to completed education. The number of perseverations correlates with these variables only weakly (rs = 0.1 and –0.1, respectively, p < 0.05). Gender has no impact neither on the number of correct answers nor on perseverative responses (t-test, p > 0.9 for both scores). Key words: Five Point Test – design fluency – normative data – executive functions – validity The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and S. Johanidesová, E. Bolceková, H. Štěpánková, M. Preiss
Objective: The study aimed to evaluate plasma adiponectin (ADP), adipocyte fatty acid binding protein (A-FABP) and fibroblast growth factor 21 (FGF 21) levels as potential predictors of severity of acute pancreatitis (AP) in day 4 after admission. Simultaneously, the classical proinflammatory makers were analysed as well. Settings: Department of Clinical Biochemistry and 2nd Department of Internal Medicine, Faculty Hospital Olomouc, I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc, Czech Republic; Hospital Písek, Karla Čapka 589, 397 23 Písek, Czech Republic. Study design: The study was conducted in subjects with acute pancreatitis (n = 84, 37 females, 47 males). The analyses were performed in the groups according to the mild/severe classification of AP, and partly in the computed-tomography severity index (CTSI) score subgroups. Results: From adipokines, only FGF 21 tended to be higher in the severe AP subgroup in day 4. The multiple regression analysis revealed a positive association of A-FABP with procalcitonin (PCT), whilst FGF 21 was associated positively with ADP and negatively with C-reactive protein (CRP) in patients with the severe AP. The receiver-operator characteristics (ROC) analysis confirmed that not adipokines, but only CRP and interleukin 6 (IL-6) were suitable as potential predictors of the disease severity. The cut-off values were established for both parameters: 100 mg/L for CRP and 37 ng/L for IL-6, with negative predictive values (NPV) 96 % and 92 %, and positive predictive values (PPV) 39 % and 29 %, respectively. Conclusion: The role of ADP, A-FABP and FGF 21 has been limited in a prediction of the disease severity in day 4 after admission, while CRP and IL-6 might be useful to exclude a severe AP., Cíle studie: Studie byla zaměřena na vyhodnocení sérových hladin adiponektinu (ADP), adipocytárního proteinu vázajícího mastné kyseliny (A-FABP) a fibroblastového růstového faktoru 21 jako potenciálních prediktorů závažnosti akutní pankreatitidy (AP) 4. den po přijetí. Současně byly stanoveny vybrané klasické prozánětlivé markery. Název a sídlo pracoviště: Oddělení klinické biochemie a II. interní klinika Fakultní nemocnice Olomouc, I. P. Pavlova 6, 775 20 Olomouc; Nemocnice Písek, Karla Čapka 589, 397 23 Písek. Materiál a metody: Studie byla provedena u pacientů s akutní pankreatitidou (n = 84, 37 žen, 47 mužů). Laboratorní markery byly měřeny v podskupinách podle klasifikace lehká/ těžká AP, a částečně také v podskupinách vytvořených na základě CTSI (computed-tomography severity index) skóre. Výsledky: Ze sledovaných adipokinů měl u pacientů s těžkou AP pouze FGF 21 tendenci k vyšším hladinám v den 4 po přijetí. Za pomoci mnohočetné regresní analýzy byla zjištěna pozitivní asociace A-FABP s prokalcitoninem (PCT), zatímco FGF 21 asocioval u těžké AP pozitivně s ADP a negativně s C-reaktivním proteinem (CRP). ROC (receiver-operator characteristics) analýza potvrdila, že pouze CRP a interleukin 6 (IL-6) jsou využitelné jako potenciální prediktory závažnosti onemocnění. Pro oba parametry byly stanoveny cut-off hodnoty: 100 mg/l pro CRP a 37 ng/l pro IL-6, s negativními prediktivními hodnotami (NPV) 96 % a 92 %, a s pozitivními prediktivními hodnotami (PPV) 39 % a 29 %. Závěr: Ve studii jsme zjistili, že hladiny ADP, A-FABP a FGF 21 nejsou vhodnými parametry pro predikci tíže AP 4. den po přijetí. Naopak stanovení CRP a IL-6 v tento den by mohlo být vhodné zejména pro vyloučení těžké akutní pankreatitidy., Novotny D., Malina P., Krumpholcova P., Tozzi I., Prochazka V., and Literatura
Úvod: Posouzení významu PET/CT pro iniciální staging karcinomu jícnu s důrazem na metastatické postižení uzlin a průkaz vzdálených metastáz. Dále bylo cílem práce ověření významu PET/CT vyšetření při hodnocení efektu neoadjuvantní léčby. Metody: V prospektivní studii byl sledován soubor 354 nemocných s karcinomem jícnu, kteří byli vyšetřeni na I. chirurgické klinice LF UP a FN Olomouc v letech 2006–2012. Vstupní PET/CT vyšetření bylo provedeno u 349 nemocných. Analyzovali jsme přínos vyšetření ke stanovení stagingu onemocnění a v závislosti na něm jsme stanovovali strategii léčby. Na základě vstupního PET/CT byl u 102 nemocných zjištěn různý stupeň generalizace a byli indikovaní k paliativní či symptomatické terapii. U 247 pacientů bylo zjištěno omezení nádoru na jícen ev. regionální uzliny. Po posouzení celkového stavu a dle přání pacienta byla dále u 188 nemocných indikovaná neoadjuvantní radiochemoterapie (RCHT), léčbu nedokončilo 32 nemocných. U 156 pak bylo v průměrném odstupu 8,4 týdnů od ukončené neoadjuvantní terapie provedeno kontrolní vyšetření PET/CT. Na základě tohoto vyšetření bylo kompletní vymizení známek nádoru (complete response- CR) zjištěno u 38 vyšetřených (24,4 %), regrese u 89 (57,0 %), stacionární nález u 10 (6,4 %) a progrese u 19 (12,2 %). K chirurgické léčbě bylo indikováno 97 pacientů, z toho resekci jícnu bylo možné provést u 85 a u 12 byl výkon pouze paliativní resp. šlo o exploraci. Výsledky: Vstupní PET/CT vyšetření u 349 pacientů u naprosté většiny správně posoudilo rozsah onemocnění v souhlase s histologicky ověřenou diagnózou. Falešně negativní výsledek byl jen u 5 nemocných (1,43 %). Při hodnocení efektu neoadjuvantní léčby byli pacienti rozděleni do skupin dle nálezu při kontrolním PET/CT po neoadjuvanci a bylo vyhodnocováno jejich přežívání. Byl zjištěn signifikantní rozdíl (p=0,0004) v přežívání mezi skupinami s rozdílnou reakcí na neadjuvantní léčbu (CR (n=38), regrese (n=89), stacionární nález (n=10), progrese (n=19)) bez ohledu na další léčbu po neoadjuvanci, ve prospěch pacientů s lepší reakcí na neadjuvantní léčbu. Signifikantní rozdíl v přežívání byl zaznamenán i mezi skupinou pacientů po neoadjuvanci radikálně operovaných (n=85) a neoperovaných (n=59) ve prospěch operovaných (p=0,003). Nejdelšího průměrného přežívání 38,6 měsíců (medián 29,0 měsíců) bylo dosaženo ve skupině operovaných po neoadjuvanci, kde kontrolní PET/CT ukázalo CR. Nebyl však prokázán signifikantní rozdíl (p=0,587) ve výsledcích mezi skupinami operovaných s rozdílnou reakcí na neadjuvantní léčbu (regrese, stacionární nález). Počet případů v jednotlivých hodnocených skupinách není zatím natolik velký, abychom získané výsledky mohli považovat za jednoznačně průkazné a ve sledování a zařazování dalších nemocných do studie budeme dále pokračovat. Závěr: V práci je dokumentován význam a přínos PET/CT v iniciálním stagingu karcinomu jícnu, zejména v průkazu metastatického onemocnění, a to jak v postižení uzlin, tak v odhalení vzdálených metastáz. PET/CT má velký význam pro stanovení léčebné strategie. Dále byl ověřen význam PET/CT vyšetření při hodnocení efektu neadjuvantní léčby., Introduction: To evaluate the significance of PET/CT for the initial staging of esophageal cancer with emphasis on metastatic lymph node affection and detection of distant metastases. Furthermore, the aim of the work was to analyze the significance of PET/CT examination when evaluating the effect of neoadjuvant therapy. Methods: A set of 354 patients with esophageal cancer treated at the 1st Department of Surgery, University Hospital Olomouc and Medical Faculty at Palacky University in Olomouc between the years 2006−2012 were analyzed in a prospective study. The initial PET/CT examination was performed in 349 patients. We analyzed the benefit of this examination in regard to disease staging and based on the result, therapeutic strategy was determined. The initial PET/CT showed varying degrees of disease generalization in 102 patients, these patients were indicated for palliative or symptomatic therapy. In 247 patients, the disease was limited only to the esophagus and /or regional lymph nodes. After considering the patient’s overall condition and taking into account the wishes of the patient, 188 patients were indicated for neoadjuvant chemoradiotherapy (CRT); 32 patients did not complete this treatment. In 156 patients a follow-up PET/CT scan was performed after an average of 8.4 weeks following completion of neoadjuvant therapy. Based on this examination, a complete response- CR, was observed in 38 patients (24.4%), regression of the tumor in 89 (57.0%), stationary findings were seen in 10 (6.4%), and progression in 19 (12.2%). Ninety-seven patients were indicated for surgical resection; however, esophagectomy was only possible in 85 patients, in the remaining 12 patients only an explorative laparotomy was performed due to disease progression. Results: The initial PET/CT examination performed in 349 patients correctly described the extent of the disease in accordance with the histologically confirmed diagnosis in virtually all patients. A false positive result was seen in only 5 patients (1.43%). When evaluating the effect of neoadjuvant therapy, the patients were divided into groups based on the findings of the follow-up PET/CT after neoadjuvant therapy and their overall survival was evaluated. A significant difference (p=0.0004) in survival was observed between the groups based on the different reactions to neoadjuvant therapy (CR (n=38), regression (n=89), stationary findings (n=10), progression (n=19)) without taking into account the following treatment the patient received after neoadjuvant therapy. Patients who had a better response to neoadjuvant therapy had better survival results. There was also a significant difference in survival between the group of patients who completed neoadjuvant therapy and underwent radical surgical resection (n=85) versus those patients who completed neoadjuvant therapy but did not undergo subsequent surgery (n=59). The operated group had a significantly higher overall survival (p=0.003). The longest mean survival, 38.6 months (median 29.0 months), was achieved by the group of patients who completed neoadjuvant therapy, showed a complete response on the follow-up PET/CT, and underwent surgical resection. However, a significant difference was not observed (p=0.587) between the groups who underwent surgical resection and whose follow-up PET/CT results differed (regression or stationary findings). To date, the number of cases in the individual groups is not great enough to consider the obtained results conclusive, and we will continue to include more patients into the study and continue with the analysis. Conclusion: The work documents the significance and benefit of PET/CT in the initial staging of esophageal cancer, especially in detecting metastatic disease- positive lymph nodes as well as distant metastases. PET/CT has great importance in determining therapeutic strategy. Furthermore, the significance of PET/CT in evaluating the effect of neoadjuvant therapy was also studied., and K. Vomáčková, Č. Neoral, R. Aujeský, R. Vrba, M. Stašek, M. Mysliveček, R. Formánek