Karcinom prostaty jako jeden z nejčastějších zhoubných nádorů a příčina smrti u mužů představuje vysoce závažný medicínský, ale i společenský a ekonomický problém. Diagnostika a následná léčba – jak kurativní, tak především léčba pokročilých stadií, včetně jejich komplikací – je proces, který je velmi náročný. Jednak pro pacienty, protože zejména časná detekce karcinomu prostaty se týká obrovské cílové skupiny mužů, jednak pro zdravotnictví, protože stále rostoucí incidence a prevalence karcinomu prostaty klade na systém nesmírné nároky organizační, personální a v neposlední řadě i ekonomické. Není možno říci, jaká je optimální léčba, protože onemocnění představuje velmi heterogenní skupinu, ale je třeba se pokusit odpovědět na otázku, jaká je optimální léčba u konkrétního pacienta a zda vzhledem ke stadiu onemocnění je ta která léčebná modalita možná a hlavně smysluplná. Autor se zaměřil na karcinom prostaty vyšších stadií a rizikových skupin a hodnotí možnosti provedení a výsledky jednotlivých léčebných modalit – radikální operace a radioterapie., Prostate cancer – one of the most common malignant tumours and cause of death in men – represents very significant medical but also social and economic problem. Diagnostics and ensuing treatment (both curative treatment and treatment of advanced stages, including associated complications) is a very complex process, not only for patients (because early detection of prostate cancer affects large numbers of men) but also for healthcare systems, because continuously increasing incidence and prevalence have significant organizational, HR and last but not at least economic demands. Owing to the heterogeneous nature of prostate cancer the optimal therapy is not clear. But we can try to determine the best treatment in an individual patient and assess if it is feasible and justified considering the individual prostate cancer stage. The author focuses on higher stage prostate cancer and higher risk groups and evaluates the feasibility and results of individual treatment options – radical surgery and radiotherapy., and Vít V., Čermák A., Pacík D.
The clinical outcome of 153 Graves' disease patients treated with a wide dose range of radioactive iodine-131 (RAI) was analyzed retrospectively. Six to nine months after the first dose of RAI 60 patients (39%) were hypothyroid (or rather thyroxine-substituted) and 26 (17%) were euthyroid, while 67 patients (44%) did not respond properly: in 32 (21%) their antithyroid drug (ATD) dose could be reduced but not withdrawn (partial response) and 35 (23%) remained hyperthyroid or the same dose of ATD was necessary (no response). The outcome did not correspond significantly to the administered activity of RAI (medians 259, 259, 222, and 259 MBq for hypothyroid, euthyroid, partial, and no response subgroups, respectively), or the activity retained in the gland at 24 h (medians 127, 105, 143, and 152 MBq). The effect was, however, clearly, and in a stepwise pattern, dependent on initial thyroid volume (17, 26, 33 and 35 ml, P < 0.001) or activity per gram tissue retained at 24 h (6.02, 4.95, 4.75, and 4.44 MBq/g, P = 0.002). Also, higher residual level of thyrotoxicosis at the time of RAI treatment was connected with worse outcome. The dose-dependency of outcome was further analyzed. When our sample was divided into tertiles, according to the adjusted dose, the same modest success rates (47%) were seen in the lower and middle tertiles. However, doses higher than 5.88 MBq/g (the upper tertile) resulted in success rate of 75%. Finer division into decils has shown a threshold-like increase in cure rate between the 7th and the 8th decil. In the first 7 decils (doses ≤ 6 MBq/g) the complete response rate was 45 to 50%, in the 8th decil (6.0 to 7.8~MBq/g) it rose to 80% and was not further increased with increasing dose. Direct comparison of higher (> 6 MBq/g, cure rate 80%) and lower (≤ 6 MBq/g, cure rate 46%) doses gave highly significant difference (P < 0.001). With our dosing range we found a dose-dependent clinical outcome that suggests an optimum delivered dose near 6.5 MBq/g, resulting in successful treatment of ca 80% patients. and J. Čepková, J. Horáček, J. Vižďa, J. Doležal
V retrospektivní pozorovací studii hodnotíme míru úspěšnosti operační techniky rekonstrukce strikturybulbární části uretry (za období 1988–2013) v italském centru s velkým objemem případů. Do studie byli zařazeni pacienti vyžadující uretroplastiku bulbární části močové trubice. Ze studie byli vyloučeni pacienti se strikturou penilní uretry a pacienti s neúplnými zdravotními záznamy. Primární cíl studie spočíval v hodnocení celkové míry úspěšnosti operační rekonstrukce striktury bulbární části močové trubice.Sekundární výsledné parametry zahrnovaly hodnocení úspěšnosti jednotlivých operačních technik. Pro účely studie jsme užili deskriptivní statistické metody. Do studie bylo zařazeno celkem 614 mužů ve věku 39 let (medián). Medián sledování činil 82 měsíců (rozmezí 12–302 měsíců). Z celkem 614 pacientů podstoupilo 338 (55 %) mužů uretroplastiku technikou ventrálního onlay graftu, 208 (33,9 %) mužů anastomózu konec ke konci, 44 (7,2 %) mužů uretroplastiku technikou dorzálního onlay graftu a 24 (3,9 %) mužů anastomózu s augmentací. Jako úspěšných bylo klasifikováno 520 (84,7 %) výkonů a v 94 (15,3 %) případech došlo k selhání. Technika anastomózy konec ke konci byla úspěšná u 87 % pacientů, uretroplastika technikou ventrálního onlay graftu u 85,5 % pacientů, technika dorzálního onlay graftu u 72,7 % pacientů a anastomóza s augmentací u 75 % pacientů. Rekonstrukce striktury bulbární uretry s využitím jedné ze čtyř jednodobých operačních technik dosáhla uspokojivých výsledků u 84,7 % pacientů., We performed a retrospective, observational study to evaluate the success rate of surgical techniques used to repair bulbar urethral strictures in an Italian high‑volume centre from 1988 to 2013. Patients requiring bulbar urethroplasty were included. Patients with penile stricture or incomplete clinical records were excluded from the study. The primary outcome of the study was to evaluate the overall success rate of surgical repair of bulbar urethral strictures. The secondary outcome of the study was to investigate the success rate of the single surgical techniques. Descriptive statistical methods were applied. Six hundred fourteen male patients with a median age of 39 years were included in the study. The median followup was 82 months (range 12–302 months). Out of 614 patients, 338 (55%) underwent ventral onlay graft urethroplasty, 208 (33.9%) end‑to‑end anastomosis, 44 (7.2%) dorsal onlay graft urethroplasty and 24 (3.9%) augmented anastomotic repair. Out of 614, 520 (84.7%) were classified as success and 94 (15.3%) as failures. End‑to‑end anastomosis provided 87% success rate, ventral onlay graft technique, 85.5%, dorsal onlay graft technique 72.7% and augmented anastomotic repair 75%. Reconstruction of bulbar urethral strictures using four different one‑stage surgical techniques provided satisfactory results in 84.7% of patients., and Barbagli G., Sansalone S., Romano G., Lazzeri M.
Úvod: Cílem práce je identifikovat pacienty operované pro vývodový karcinom pankreatu, kteří přežili více než 5 let a analyzovat jejich charakteristiky a faktory s vlivem na přežití. Zkušenosti a výsledky terciárního centra. Metoda: Prospektivně vedená databáze 155 pankreatických resekcí v období leden 2006 až červen 2010 byla prozkoumána se záměrem identifikace pacientů operovaných kurativně pro vývodový karcinom pankreatu. Klinická a patologická data byla analyzována retrospektivně. Kaplan-Meierova analýza byla použita pro hodnocení přežívání, Log-rank test a Coxova regresní analýza pro analýzu faktorů s vlivem na přežití. Testy byly dělány na hladině signifikance 0,05. Jako nezávisle proměnné v Coxově regresní analýze byly vybrány faktory, u nichž byl pomocí Kaplan-Meierovy analýzy prokázán signifikantní vliv na přežívání. Výsledky: V sestavě 155 resekcí pankreatu s kurativním záměrem bylo identifikováno 73 nemocných operovaných pro vývodový karcinom pankreatu, u nichž bylo možné hodnotit 5leté přežití. Více než 5 let přežilo 15 nemocných (20,5 %), z nichž 13 dosud žije. Průměrná doba přežití ve skupině přeživších 5 let je 77,1 měsíce (60–110) a medián 74 měsíce, průměrná doba přežití bez nemoci (relaps free survival) je 63,3 měsíce (14−110), medián 62 měsíce. Ze sledovaných faktorů statisticky významný vliv na přežití měly: nepřítomnost infiltrace lymfatických uzlin (p=0,031), nekomplikovaný pooperační průběh (p=0,025), nepřítomnost vaskulární invaze v tumoru (p=0,017), léčba bez nutnosti podání transfuze krve (p=0,015) a pooperační onkologické léčba – převážně chemoterapie (p=0,009). Významnými nezávislými prediktory přežívání jsou: přítomnost angioinvaze HR=2,239 (95%CI: 1,093−4,590; p=0,028), pooperační chemoterapie HR=2,587 (95%CI: 1,301−5,145; p=0,007) a nutnost podání transfuze HR=2,080 (95%CI: 1,027−4,212; p=0,042). Přítomnost angioinvaze zvyšuje riziko úmrtí pacienta 2,2x, podání transfuze zvyšuje riziko úmrtí 2,1x a nepodání chemoterapie zvyšuje riziko úmrtí 2,6x. Závěr: Vliv na dlouhodobé přežití u nemocných operovaných pro karcinom hlavy pankreatu byl prokázán u těchto faktorů: nepřítomnost infiltrace lymfatických uzlin, nekomplikovaný pooperační průběh, nepřítomnost vaskulární invaze v tumoru, léčba bez nutnosti podání transfuze krve a pooperační onkologická léčba – chemoterapie. Významnými nezávislými prediktory přežívání jsou: vaskulární invaze, chemoterapie a nutnost podání transfuze., Introduction: The purpose was to identify 5-year survivors among a group of radically resected patients with pancreatic cancer and analyse the characteristics and factors associated with their 5-year survival. Single tertiary centre experience. Method: A prospectively maintained database of 155 pancreatic resections from January 2006 to June 2010 was scanned to identify patients after curative radical resections for pancreatic ductal adenocarcinoma. The clinical and pathological data was analysed retrospectively. The outcomes of the PDAC group were evaluated using Kaplan-Meier analysis (survival) with the Log-rank test and Cox regression analysis (evaluation of prognostic factors). Characteristics of the survivors were discussed. Significance level of 0.05 was used. Those factors were used as independent variables for Cox regression analysis whose significant effect on survival was shown based on Kaplan-Meier analysis. Results: Among 155 patients undergoing a curative pancreatic resection, 73 had a pancreatic ductal adenocarcinoma. Fifteen patients (20.5%) after radical surgery survived over 5 years, 13 of whom are still alive. In the group of the survivors, the mean overall survival was 77.1 months (60−110) and the median survival was 74 months. The mean relapse-free interval in the group of the survivors was 63.3 months (14−110) with the median of 65 months. Factors associated with a longer survival included the absence of lymph node infiltration (p=0.031), uncomplicated postoperative course (p=0.025), absence of vascular invasion (p=0.017), no blood transfusions (p=0.015) and the use of postoperative therapy – predominantly chemotherapy (p=0.009). Significant independent predictors of survival included vascular invasion HR=2.239 (95%CI: 1.093−4.590; p=0.028), postoperative chemotherapy HR=2.587 (95%CI: 1.301−5.145; p=0.007) and blood transfusion HR=2.080 (95%CI: 1.027−4.212; p=0.042). The risk of death was increased 2.2 times in patients with vascular invasion, 2.1 times in patients with transfusions, and finally 2.6 times in those with no chemotherapy. Conclusion: Factors associated with an improved overall survival included: the absence of lymph node infiltration, an uncomplicated postoperative course, absence of vascular invasion, no need of blood transfusions, and finally the use of postoperative chemotherapy. Vascular invasion, use of blood transfusions and postoperative adjuvant chemotherapy were significant independent prognostic factors of survival., and M. Loveček, P. Skalický, D. Klos, Č. Neoral, J. Ehrmann jr., J. Zapletalová, H. Švébišová, T. Yogeswara, M. Ghothim, R. Vrba, R. Havlík
Periprosthetic fractures are the third most common reason for revision total hip arthroplasty. Surgical treatment of periprosthetic fractures belongs to the most difficult procedures due to the extensive surgery, elderly polymorbid patients and the high frequency of other complications. The aim of this study was to evaluate the results of operatively treated periprosthetic femoral fractures after total hip arthroplasty. We evaluated 47 periprosthetic fractures in 40 patients (18 men and 22 women) operated on between January 2004 and December 2010. The mean follow-up period was 27 months (within a range of 12-45 months). For the clinical evaluation, we used modified Merle d'Aubigné scoring system. In group of Vancouver A fractures, 3 patients were treated with a mean score of 15.7 points (good result). We recorded a mean score of 14.2 points (fair result) in 6 patients with Vancouver B1 fractures, 12.4 points (fair result) in 24 patients with Vancouver B2 fractures and 12.7 points (fair result) in 7 patients with Vancouver B3 fractures. In group of Vancouver C fractures, we found a mean score of 16.2 points (good result) in 7 patients. Therapeutic algorithm based on the Vancouver classification system is, in our opinion, satisfactory. Accurate differentiation of B1 and B2 type of fractures is essential. Preoperative radiographic images may not be reliable. If in doubt, checking the stability of the prosthesis fixation during surgery should be performed. and M. Korbel, P. Sponer, T. Kucera, E. Procházka, T. Procek
Úvod: Reverzný, liver-first prístup je alternatívou pre pacientov s komplikovanými synchrónnymi pečeňovými metastázami, kde by progresia v pečeni viedla k inoperabilite, alebo pre pacientov s lokálne pokročilým nálezom v malej panve, kde by komplikácia resekcie primárneho tumoru mohla ohroziť včasnú resekciu pečeňových metastáz. Metódy: Retrospektívna unicentrická analýza 32 pacientov liečených reverzným prístupom v období rokov 2011−2015. Reverzný prístup bol v tomto období indikovaný na základe konsenzu členov multioborovej onkologickej komisie ako preferovaný u všetkých pacientov s iniciálne, alebo potenciálne resekabilným synchrónnym izolovaným metastatickým postihom pečene pri adenokarcinóme kolorekta. Výsledky: 26 pacientov (81,3 %) úspešne absolvovalo kompletnú resekciu nádorovej masy (resekciu pečeňových metastáz a resekciu primárneho tumoru), ale iba 16 pacientov (50 %) absolvovalo kompletný onkochirurgický liečbený plán (hepatektómia, resekcia primárneho tumoru a plánovaná dávka a dĺžka perioperačnej, alebo adjuvantnej onkologickej liečby). Medián prežívania bol 50,5 mesiacov, trojročné prežívanie v súbore bolo 83,7 %. U 20 pacientov (62,5 %) došlo počas sledovania k progresii ochorenia s mediánom do progresie 21,6 mesiaca. Najčastejším miestom progresie bola pečeň, nasledovaná pľúcami (65 resp. 20 % všetkých rekurencií nádorového ochorenia). Záver: Aj keď reverzný, liver-first prístup umožňuje kompletné odstránenie masy tumoru u väčšiny pacientov, iba polovica z nich absolvuje kompletný onkochirurgický liečebný plán. Najproblematickejším aspektom reverzného postupu je načasovanie a dĺžka perioperačnej (bio)chemoterapie. Dôkladné zváženie rizika progresie metastatického procesu počas liečby ako aj rizika kompletnej rádiologickej odpovede by malo viesť k uváženej indikácii perioperačnej (bio)chemoterapie najmä u pacientov s iniciálne resekabilnými pečeňovými metastázami., Introduction: Reverse, liver-first strategy is an alternative for patients with complicated liver metastases where disease progression would prove inoperable, or for patients with locally advanced pelvic disease where postoperative complications after primary tumour resection may lead to delayed treatment of metastatic disease. Methods: Retrospective unicenter analysis of 32 patients approached liver-first approach between 2011 and 2015. During this period reverse strategy was considered a preferred approach for all initially or potentially resectable synchronous colorectal liver metastases based on multidisciplinary team consensus. Results: 26 patients (81.3%) completed their surgical plan (hepatectomy and primary tumour resection) but only 16 (50%) completed their oncosurgical plan (hepatectomy, primary tumour resection and full dose and length of perioperative or adjuvant systemic (bio)chemotherapy). Median overall survival was 50.5 months with the survival rate of 83.7% at 3 years. 20 patients (62.5%) progressed during the follow-up with median time to progression of 21.6 months. The liver was the most common site of recurrent disease followed by the lungs (65% and 20% of all recurrences, respectively). Conclusion: While reverse strategy may allow complete tumour removal in the majority of patients, only half of them complete their oncosurgical plan even with the liver-first approach. The most problematic aspect of the liver-first strategy is the timing and length of perioperative (bio)chemotherapy. When deciding on preoperative chemotherapy in up-front resectable lesions one should take into account the risk of disease progression while on chemotherapy as well as the risks of complete radiologic response., and M. Straka, M. Migrová, R. Soumarová, L. Burda, I. Selingerová
Cíle: Pseudoaneurysma intrarenálních arterií (RAP) může představovat život ohrožující komplikaci, k níž může dojít po parciální resekci ledviny. Autoři hodnotí incidenci RAP, u něhož zatím nedošlo k ruptuře (detekováno pomocí trojrozměrné CT angiografie – CTA), časně po minimálně invazivní parciální resekci ledviny (včetně laparoskopické a robotické operace). Dále hodnotí možnost využití nefrometrického skóre při predikci vzniku RAP. Metody: V období od února 2012 do listopadu 2013 podstoupilo 101 pacientů s renálními tumory minimálně invazivní parciální resekci ledviny. Tři až čtyři dny po operaci byla provedena CTA a radiologové (zaslepeně) diagnostikovali RAP. Pomocí logistického regresního modelu analyzovali autoři faktory, které mohou potenciálně ovlivňovat vznik RAP. Výsledky: Míra incidence RAP časně po minimálně invazivní parciální resekci (MIPR) byla nečekaně vysoká – 21,7 % (detekováno pomocí CTA). U pacientů s RAP byl přítomen signifikantně větší tumor (p = 0,02) a významně vyšší skóre parametru N indikující blízkost tumoru k renálnímu sinu (p = 0,01) než u pacientů, u nichž nedošlo ke vzniku RAP. Multivariátní analýza však prokázala, že ani celkové nefrometrické skóre ani hodnota jednotlivých komponent neměly významný vliv na vznik RAP. Velikost tumoru představovala jediný významný nezávislý prediktor vzniku RAP po minimálně invazivní resekci ledviny. Závěr: Parametr N nefrometrického skóre představuje významný prediktor vzniku RAP podle univariátní analýzy, nikoli však podle multivariátní analýzy. Komponentu N nefrometrického skóre tedy lze považovat za jeden z faktorů užitečných pro predikci vzniku RAP., Objectives: Renal artery pseudoaneurysm (RAP) can be a life threatening complication after partial nephrectomy. We investigated the incidence of unruptured RAP detected by 3-dimensional computed tomography arteriography (CTA) in the early period after minimally invasive partial nephrectomy (MIPN), including laparoscopic and robotic partial nephrectomy. We also examined the usefulness of nephrometry scoring system to predict the occurrence of RAP. Methods: From February 2012 to November 2013, 101 patients underwent MIPN for renal masses. CTA was performed 3–4 days after surgery, and the radiologists made a diagnosis of RAP in the blinded manner. The factors influencing the occurrence of RAP were analyzed with the logistic regression model. Results: The incidence of RAP was unexpectedly high at 21.7% when detected by CTA in the early period after MIPN. The RAP group showed a significantly larger tumor size (p = 0.02) and a significantly higher N component score (p = 0.01) compared to the No-RAP group. However, Neither the sum of nephrometry score nor each component showed significant influence on the occurrence of RAP according to the multivariate analysis. Tumor size was the only significant independent factor to predict the occurrence of RAP after MIPN. Conclusions: The N component of the nephrometry scoring system is a significant predictor for RAP by the univariate analysis, but not by the multivariate analysis. The N component of the nephrometry scoring system may be referred to as one of the factors predicting the occurrence RAP., and Kondo T., Omae K., Takagi T., Morita S., Hashimoto Y., Kobayashi H., Iizuka J., Yoshida K., Tanabe K.
Cíl: Srovnání senzitivity peroperační ultrasonografie (IOUS), CT, MR a PET/CT při detekci jaterních metastáz kolorektálního karcinomu. Metodika: Retrospektivně jsme hodnotili soubor pacientů operovaných pro metastázy kolorektálního karcinomu v letech 2009-2014 na chirurgické klinice v Plzni a srovnávali jsme výsledky předoperačních diagnostických metod (CT, MR či PET/CT) s nálezem IOUS, kterou bereme za zlatý standard. Zjišťovali jsme počet dodatečných lézí objevených až během operačního zákroku prostřednictvím IOUS a vypočítali jsme senzitivitu a specificitu uvedených metod. Výsledky: Naše výsledky ukazují, že předoperační diagnostické metody mají ve srovnání s IOUS senzitivitu/specificitu: CT 82,2 %/93,1 %, MR 89,3 %/100 %, PET/CT 82,0 %/96,1 % a relativně nízkou negativní prediktivní hodnotu CT 54,9 %, MR 66, 6 %, PET/ CT 52,0 %. Peroperačně bylo nalezeno 18 % dodatečných lézí oproti předoperačnímu CT či PET/CT a 10 % oproti MR. Závěr: IOUS je metodou poskytující aktuální pohled na játra v okamžiku operace a dokáže s vysokou přesností zhodnotit lokalizaci a velikost řešeného nádoru. Zároveň je nejsenzitivnější v detekci drobných lézí, které nemusí být předoperační zobrazovací metodou zachyceny., Aim: Comparison of the sensitivity of intraoperative ultrasonography, CT, MRI and PET/CT in the detection of colorectal cancer metastases. Method: In cohort of patients which were operated for liver metastases of colorectal carcinoma were retrospectively corelated results of preoperative imaging (CT, MRI and PET/CT) with intraoperative ultrasound. We searched for additional lesions that were invisible in CT, MRI or PET/CT. Sensitivity and specificity of CT, PET/CT and MRI was calculated. Results: Our results show that preoperative diagnostic methods are compared with the IOUS lower sensitivity/specificity: CT 82.2%/93.1%, MR 89.3%/100%, PET/CT 82.0%/96.1% and low negative predictive value CT 54.9%, MR 66.6%, PET/CT 52.0%. Intraoperatively we found 18% additional lesions compared to preoperative CT or PET/ CT and 10% compared to preoperative MRI. Conclusion: IOUS is a method that provides synoptic view of the liver at the time of the surgery and it is able to show accurately size and location of operated tumor. It is considered as the most sensitive method in detection of small lesions that maybe missed in preoperative imaging., Eva Korčáková, Hynek Mírka, Tomáš Skalický, Vladislav Třeška, Václav Liška, Jan Baxa, Eva Ferdová, Martina Nováková, Václav Skála, and Literatura
Úvod: Systémový lupus erythematodes (SLE) je chronické autoimunitní onemocnění charakterizované multisystémovým postižením. Cílem naší studie bylo ozřejmit výskyt snížených hodnot koncentrací imunoglobulinů (s-Ig) v séru v populaci nemocných se SLE. V retrospektivní studii bylo zhodnoceno 799 výsledků vyšetření s-Ig získaných od 157 nemocných splňujících revidovaná klasifikační kritéria. Výsledky: Sérová koncentrace imunoglobulinů nižší než dolní hranice normy byla zjištěna celkem u 29 ze 157 nemocných (18,5 %). Nejčetnější byl výskyt izolovaného snížení IgG 12 ze 157 (7,6 %), 2 nemocné naplňovaly kritéria selektivního deficitu IgA a v jednom případě se jednalo o vzácnou koincidenci s běžnou variabilní imunodeficiencí (common variable immunodeficiency – CVID). Článek podrobněji prezentuje 2 případy nemocných se SLE komplikované těžkou hypogamaglobulinemií a infekcemi vyžadujícími dlouhodobou substituční léčbu imunoglobuliny. V prvním případě se jedná o vysoce pravděpodobný případ běžné variabilní imunodeficience a v případě druhém pak o léky indukovanou hypogamaglobulinemii. Tato žena s anamnézou maligního lymfomu a současným závažným multiorgánovým postižením při SLE byla léčena rituximabem po selhání konvenční léčby. Závěr: S protilátkovými deficiencemi se můžeme setkat i u nemocných se SLE. Opakované měření sérové koncentrace imunoglobulinů by mělo být součástí rutinního sledování těchto nemocných. Na možnost CVID bychom měli myslet v případě opakujících se sinopulmonárních infekcí, zejména v kombinaci s absencí aktivity SLE. Léčba rituximabem může vést i u nemocných se SLE k dlouhodobé supresi B-lymfocytů s rozvojem sekundárního protilátkového deficitu, který v některých případech vyžaduje substituční léčbu imunoglobuliny., Introduction: Systemic lupus erythematosus (SLE) is a chronic autoimmune multisystem disease. The aim of our study was to clarify the frequency of decreased serum immunoglobulin levels in SLE patients. There were evaluated 799 results of serum immunoglobulin levels gained from 157 patients fulfilling revised ACR criteria in the retrospective study. Results: The immunoglobulin levels under the normal range were found in 29/157 (18.5 %) patients. The most frequent was isolated reduction of IgG 12/157 (7.6 %), two persons fulfilled criteria for selective IgA deficiency, and one case possible diagnosis of common variable immunodeficiency (CVID). Additionally we report two cases of SLE patients complicated by severe hypogammaglobulinaemia and infectious complications with necessity of long-term immunoglobulin substitution therapy. The diagnosis of CVID is highly probable in the first case. The second case presents sever drug-induced hypogammaglobulinaemia. This female with lymphoma history and multiorgan impairment due to acute SLE was treated with rituximab after convention therapy failure. Conclusion: Humoral immunodeficiency may occur in SLE patients. The monitoring of serum immunoglobulin levels could be a routine in these patients. The CVID diagnosis is possible in patients suffering from recurrent sinopulmonary infections, especially in combination with absence of lupus activity. Rituximab therapy could cause long-term suppression of B lymphocytes with secondary humoral deficiency requiring immunoglobulin substitution therapy., and Pavlína Králíčková, Eva Malá, Doris Vokurková, Ondřej Souček, Irena Krčmová, Zbyněk Hrnčíř
Cíl: Difuzní axonální poranění je traumatické postižení mozku vznikající jako následek střižného pohybu při náhlém zrychlení či zpomalení mozku výrazněji vůči zbytku těla. Za cíl jsme si dali porovnat možnosti dnešních zobrazovacích metod v diagnostice difuzního axonálního postižení (DAP). Dále jsme se snažili v retrospektivní studii zjistit senzitivitu výpočetní tomografie (CT) a magnetické rezonance (MR) v diagnostice DAP a zhodnotit korelaci nálezu na zobrazovacích metodách s tíži klinického stavu. Metodika: Vyšetření CT probíhalo na přístroji Philips Brilliance 64-řadý helikální, nativně, s provedením měkkotkáňového a kostního přepočtu. MR vyšetření bylo provedeno na přístroji Philips Achieva 1,5T s použitím hlavové cívky, nativně v T2, T1 a GRE sekvenci v rovině transverzální, FLAIR sekvence v rovině koronální či sagitální a difuzně vážená sekvence (DWI) a ADC mapy v transverzální rovině. Celkem bylo vyšetřeno 60 pacientů. Výsledky: Mezi roky 2010-2014 byl DAP popsán celkem u 60 pacientů, 38 na CT, a dalších 22 na MR. Dvacet pacientů mělo následně trvalou poruchu vědomí či zemřelo, 36 mělo trvalé následky, osm se plně uzdravilo a u šesti nevíme konečný klinický stav. Senzitivita CT je v našem souboru 63 %, specificita 97 %. Závěr: V dnešní době je zlatým standardem v diagnostice kraniotraumatu nativní CT vyšetření, které má v případě DAP v našem souboru relativně nízkou senzitivitu a vysokou specificitu. MR je vzhledem k dostupnosti i časové náročnosti vyšetření vhodnou metodou až u pacientů, u nichž nález na CT neodpovídá jejich klinickému stavu. Pacienti s diagnostikovaným DAP mají obecně špatnou prognózu, až Ms zemře nebo má trvalou poruchu vědomí a další cca Ví pacientů má trvalé následky., Aim: Diffuse axonal injury is traumatic brain injury arising as a result of shear movement during sudden acceleration or deceleration of the brain strongly against the rest of the body. We want to compare the capabilities of todays imaging modalities in diagnostics of diffuse axonal injury (DAI). Next, we tried in retrospective study to determine the sensitivity of computed tomography (CT) and magnetic resonance (MR) in the diagnostic of DAI and to evaluate the clinical status of patients diagnosed for DAI. Method: We used 64-row helical CT (Philips Brilliance 64), we made native scans with soft-tissue and bone conversion. MR examination was performed on a Philips Achieva 1.5T machine using a head coil, natively in T2, Tl and GRE sequence in the transverse plane, FLAIR in coronal or sagittal plane and diffusion-weighted sequences (DWI) and ADC maps in the transversal plane. A total of 60 patients were examined. Results: 60 patients with DAI were examined in time period from 2010-2014, 38 with diagnoses of DAI on CT and 22 on MR. 20 patients had a subsequent permanent impairment of consciousness or died, 36 had lasting consequences, 8 fully healed and in 6 patients we do not know how they ended. Conclusion: Today native CT is the gold standard in the diagnosis of brain injury. In our group of DAI patients CT, unlike MR, had low relatively sensitivity of 63% (high specificity 97%). However, MR is not method of first choice due to its insufficient availability and time-consuming examination. MR is a useful approach for those patients whose findings on CT do not match the clinical condition. Patients diagnosed for DAP have generally a poor prognosis, Ms in our group of patients die or have permanent impairment of consciousness, and another M has long lasting consequences., Jakub Stulík, Monika Justýna Poláčková, Marie Maxová, Marek Mechl, and Literatura