Theatrical activities of Václav Mihule (1758 - after 1808) are documented at his various positions in 19 European cities. Born in Prague Mihule left his home at a young age. His earliest experience was as an actor (1781-89), traveling to distant places such as Warszawa (1781), St. Peterburg (1784-86), Königsberg (1787-88), Mainz and Frankfurt a. M. (1788-89). His first Prague ensemble (1789) was a collaboration with Jean Butteau, the company played at ThunPalace Theatre at the Lesser Town of Prague. Later he directed the ensemble Vlastenské divadlo (Patriotic Theatre) in the Theatre U Hybernů (in summer in Karlovy Vary) and the German company at the Nostitz Theatre. After his abrupt departure from Prague in mid 1793 he became a theatre director in Augsburg (1793-94), in Nürnberg, Ansbach, Erlangen, Ulm and Nördlingen (1794-97), Stuttgart (1797), Wiener Neustadt (1797/98), Olomouc (1800-02), Opava (1802-04), Prešov (1805) a Košice (1804-08). He seems to have ended his career in Košice, where he may have died. In the time from 21. 12. 1796 till 13. 9. 1797 he led on lease the Court Theatre Company of Friedrich Eugen II. of Württemberg in Stuttgart. It was in Stuttgart for the first time, when the Court Theatre was rented to a theatre entrepreneur. The Duke tryed in this way to keep the theatre running in the bad economic situation in the course of the War of the First Coalition (1792-1797). For the director Mihule was the offered contract for 6 years - after experience with various theaters in the cities - an extraordinary occasion to achieve a firmly established place of work with above standard conditions. It is possible to describe and characterize the Stuttgart period of the entrepreneur Mihule on the basis of archive documents and account books (aspect of organization) and periodicals (theatre repertory). Some features of the abilities of actors an, Alena Jakubcová., and Obsahuje bibliografické odkazy
a1_Studie na základě textů z dobových československých časopisů a denního tisku ukazuje, jak se od padesátých do osmdesátých let dvacátého století v Československu proměňoval obraz jaderné energie a energetiky a jaké místo v něm v této souvislosti zaujímaly otázky životního prostředí. V padesátých letech zde v publicistice převládala představa ovládnuté a přetvářené přírody a očekávaný nástup jaderných elektráren byl prezentován jako přirozené nahrazení elektráren uhelných, jehož nezbytnost vyplývala z omezených zásob uhlí. O ,,čistotě'' a bezpečnosti jaderných elektráren přitom nebylo pochyb. V následujících dekádách, jak odezníval ,,atomový optimismus'', se strategie autorů, často oborových expertů a popularizátorů vědy, změnila. Začali sice opatrně připouštět možnost jaderných havárií a negativního vlivu na životní prostředí i lidské zdraví, avšak s odvoláním na exaktní data toto riziko zároveň bagatelizovali jako vysoce nepravděpodobné., a2_Autorka československý diskurz o jaderné energii kontextualizuje a ukazuje, že zatímco v padesátých letech se nijak zásadně nelišil od všeobecného ,,atomového optimismu'', vládnoucího stejně tak v Sovětském svazu, Spojených státech nebo Francii, od druhé poloviny šedesátých let, a zejména následující dekády se podoba tohoto diskurzu v sovětském bloku a na Západě značně diferencovala. V Československu byla jeho produkce monopolizována a texty zpochybňující československou orientaci na jadernou energetiku nemohly být oficiálně publikovány. Setrvačnost pozitivního obrazu jaderné energetiky v československé publicistice byla umožněna podmínkami socialistické diktatury, ale také personální kontinuitou autorů. Otázka zde nikdy nezněla, jestli jaderná energetika ano, či ne, ale jak při jejím rozvoji zajistit dostatečnou ochranu životního prostředí a bezpečnost jaderných elektráren., Based on textx excerpted from Czechoslovak periodicals and dailies of that time the study shos changes of the image of nuclear power and nuclear energy in Czechoslovakia between the 1950s and the 1980s, as well as the position of environmental issues in it. In the 1950s, the image prevailing in periodicals and dailies was that of harnessed and transformed nature, with the anticipated arrival of nuclear power plants presented as a natural replacement of coal-fired plants necessitated by limited coal reserves. At that time there were no doubts about the ''cleanliness'' of nuclear power plants. In the decades that followed, the strategy of authors, often experts in the field and promoters of science, changed, as the ''nuclear optimism'' was ebbing. They started, albeit cautiously, admitting a possibility of health; however, referring to accurate data, they were also downplaying the risk, claiming it was highly unlikely. The authoress contextualizes the Czechoslovak nuclear energy discourse, showing that there were no significant differences from the general ''nuclear optimism'' prevailing in the Soviet Union, United States or France; however, since the mid-1960s, and particularly since the following decade, the shape and form of the discourse in the Soviet Bloc diverged from that in the West considerably. In Czechoslovakia, the discourse was monopolized and no texts questioning the Czechoslovak orientation on nuclear energy could be officially published. The inertia of the positive image of nuclear power in Czechoslovak journalism was made possible not only by the socialist dictatorship, but also by a continuity of authors. In this respect, there were never a question whether to use nuclear power or not; the question was how to develop it in a way guaranteeing a sufficient level of environmental protection and safety of nuclear power plants., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
The study summarizes the development of ecclesiastical organizations in the Czech lands before 1200, taking into account the wider European context. The author first draws attention to the difficulties associated with the number and character of the preserved sources. Then he problematizes the traditional notion of ecclesiastical dignitaries as mere servants of the duke, confronting the question of tithes and examining evidence of the activity of the archdeacons and archpriests. In conclusion, he focuses on the question of building the parish organization and subscribes to the notion that this was not a centrally controlled activity, but rather a local initiative, although supported by the bishop. and David Kalhous.
a1_Autor zkoumá, jak se v socialistickém Československu vytvářel institucionální systém náhradní rodičovské péče o nezletilé děti, jak se vyvíjela jeho praxe i průvodní diskuse expertů. Vládnoucí režim podle něj cíleně neusiloval o zničení rodiny jako základního kamene společnosti ani o umístění co největšího počtu dětí do kolektivní dlouhodobé náhradní péče. Po roce 1945 však státní správa ve spolupráci s odborníky zahájila státní projekt péče o děti, který vykazoval určité prvky sociálního inženýrství a v jehož rámci politici a experti vytvořili nové standardy výchovy a péče o děti. Náhradní péče sledovala vždy několik cílů, protože se zabývala problémy sociálními, zdravotními i ideologickými. Řada dokumentů dotčených ministerstev v padesátých letech otevřeně deklarovala záměr vychovat v ústavních zařízeních pod dohledem státu „nového, socialistického člověka“ a kolektivní péče o děti v dětských domovech byla tehdy standardním způsobem péče o biologické či takzvané sociální sirotky. Později československé orgány postupně reformovaly systém, tak aby nabízel širší škálu možností náhradní péče. Na tlak odborníků z oblastí pediatrie, pedagogiky a dětské psychologie, jako byl Jiří Dunovský či Zdeněk Matějček, kteří v šedesátých letech iniciovali diskusi o „dětské otázce“ a na základě svých výzkumů poukazovali na psychickou, citovou a sociální újmu dětí v kolektivních zařízeních, úřady reagovaly usnadněním osvojení, vytvářením rodinných typů dětských domovů i reálným obnovením pěstounské péče. Experti se na těchto reformách intenzivně podíleli a sledovali jako ideál nukleární rodinu s tradiční rolí matky., a2_Pro „problémové děti“, včetně dětí romského původu, byla pokládána za vhodnou pěstounská péče, obnovená zákonem v roce 1973. Nakonec autor přibližuje historii SOS dětských vesniček v Československu, které jako hybridní forma kolektivní a pěstounské péče sehrály v reformě náhradní péče specifickou roli. O tomto konceptu, založeném na křesťanské výchově a ústřední roli matky, se vedla koncem šedesátých let vypjatá diskuse. Prosadit se jej podařilo v atmosféře liberalizace za pražského jara 1968, a to zejména díky osobnímu nasazení několika expertů, kteří založili sdružení, vybrali velkou sumu peněz, rychle zorganizovali stavbu dvou vesniček a zajistili jejich fungování. Ačkoliv po vydání zákona o pěstounské péči převzal vesničky pod svou správu stát, jejich průkopnické zavedení ve východním bloku i tak ilustruje, jak zásadní změnou prošel systém náhradní péče v Československu během čtyřiceti let socialistické vlády., a1_The author examines how an institutional system of substitute care of minors was built in socialist Czechoslovakia and how it was implemented in practice, including discussion of experts accompanying these processes. He claims the ruling regime was neither striving to destroy the family as the cornerstone of the society, not trying to place as many children as possible under a collective long-term substitute care system. Since 1945, however, state authorities in cooperation with experts launched a children care project which showed some social engineering elements and in the framework of which politicians and experts created new standards of children care and education. The substitute care system was always pursuing multiple objectives, as had to deal with social, medical, and ideological issues. Many documents of relevant ministries openly declared an intention to educate a "new, socialist individual"in state-supervised institutional facilities in the 1950s, and collective care of children in children´s homes was a standard type of care of biological or so-called social orphans at that time. Czechoslovak authorities later made step-by-step modifications of the system to expand the porfolio of substitute care options. Under the pressure of experts in pediatrics, pedagogics, and child psychology, including JIří Dunovský or Zdeněk Matějček, who initiated a discussion of the "childern´s issue" in the 1960s, using results of their research projects to point at psychic, emotional, and social damage to children in collective facilities, the authorities reacted by facilitating the adoption process, establishing family-type children´s homes, and a de facto restoration of foster care., a2_The experts were participating in these reforms very intensively, pursuing a nuclear family with a traditional role assigned to mother as an ideal. As to "problematic children", including those of Romany descent, foster care restored by a legal act in 1973 was considered suitable. In the end of his wrk, the author describes the history of SOS children´s villages in Czechoslovakia a hybrid form combining collective and foster care, which played a specific role in the substitute care reform. The concept, which was based on Christian education and the central role of mother, was heatedly discussed in the late 1960s. It was possible to implement it in the liberalized atmosphere of the Prague Spring, thanks mainly to personal efforts of several experts, who established an association, collected a fairly large sum of money, quickly organized the construction of two villages, and arranged their operation. Although the state took them over after the foster care act had come into power, their groundbreaking introduction in the Eastern Bloc still illustrates the fundamental changes of the substitute care system in Czechoslovakia during the forty years of the socialist rule., Frank Henschel ; Z angličtiny přeložila Blanka Medková., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Tato práce podle recenzenta ukazuje, jak přínosná při zkoumání podstatných historických témat může být regionální perspektiva. Autor se v ní snaží zachytit proměny regionální úrovně vládnutí a fungování Komunistické strany Československa v sepětí s proměnami pohraničí od konce druhé světové války do počátku šedesátých let minulého století, a to na příkladu okresů Zábřeh a Šumperk na severozápadní Moravě. Klade přitom důraz na postižení lokální společnosti a její mentality v etnické a sociální různorodosti. Naproti tomu zploštělé se recenzentovi jeví zobrazení direktivního a suverénně vládnoucího mocenského ústředí, které však není v centru autorova zájmu., The title of this publication translates as "The stubborn periphery: Everyday life under the dictatorship of the Czechoslovak Communist Party, as seen in the examples of the Šumperk and Zábřeh districts from 1945 to 1960". According to the reviewer, it demonstrates how much a regional perspective can contribute to the research to explain the transformations at the regional level in governing and in the operation of the Czechoslovak Communist Party in connection with the transformation of the border areas from the end of the Second World War to the beginning of the 1960s, using the examples of the districts of Zábřeh and Šumperk in north-west Moravia. The author focuses on local society and their mentality in its ethnic and social diversity. By contrast, the reviewer finds the depiction of imperious rule by directive to be superficial, although, admittedly, this was not the author´s focus., [autor recenze] Marián Lóži., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
This study examines changes in narrative approaches in Czech, Moravian and (German-written) Silesian belles lettres from 1770-1790. In its examination of historical poetics and changes in narrative methods, it draws on the structuralist studies of Lubomír Doležal (his "narrative text transformation" model) and Daniela Hodrová (fictive novel vs. reality novel). Instead of the idea that prose evolves in relation to a fixed "linguistic substrate" in an immanent, autonomous way, the author inclines to the notion of a plurality of poetic codes on various linguistic levels (from stylistic registers, "narrative methods" and narrative structures to individual genres and the comprehensive aesthetic that shapes entire epochs). The study starts with an outline the socio-historical background to the emergence of literary periodicals in the Czech Lands in the early 1770s and their authors’ publishing strategies. It then considers the transformational impact these periodicals had on the literary prose of the day. The third part examines how the belles lettres of literary periodicals reacted to impulses from Enlightenment poetics such as the sentimentalism of Laurence Sterne and the Sturm und Drang movement, with illustrative interpretations of the novellas Der Philosoph in der Suppe (The Philosopher in the Soup) by Johann Ferdinand Opitz, Die neue Sapfo (The New Sappho) by Christian Heinrich Spiess and Der sonderbare Kupler (The Peculiar Pimp) by Josef Herbst and Josef Kirpal., Václav Smyčka., and Obsahuje bibliografické odkazy