Cíl: Stanovit, jak často je SPECT/CT potřebné ke specifikaci abnormálního nálezu na planárním WB kostním skenu, zda je užitečné porovnat scintigrafický nález s předcházejícím vyšetřením, v kolika případech SPECT/CT určí definitivní diagnózu a kolik ložisek abnormální aktivity nacházíme na kostním skenu u benigních a maligních afekcí. Pacienti a metoda: Retrospektivně jsme prostudovali 471 WB skenů u 450 pacientů s karcinomem prsu, plic a prostaty, kteří v roce 2008 podstoupili kostní scintigrafii. SPECT/CT nebo CT jsme použili v 11,9 % vyšetření u 12,4 % pacientů. Opakovaná scintigrafie (319 pacientů po kostní scintigrafii a 36 pacientů po SPECT/CT) sloužila jako referenční vyšetření. Výsledky: Srovnání s předchozí scintigrafií bylo užitečné u pacientů s karcinomem prsu před indikací SPECT/CT. S použitím SPECT/CT jsme mohli specifikovat nejisté scintigrafické léze u 90,9 % vyšetření. Pro detekci kostních metastáz dosáhlo CT ve SPECT/CT vyšetření senzitivitu 72,8 %, specificitu 96 %, pozitivní a negativní prediktivní hodnotu 88,9 %. V pravděpodobnosti rozvoje kostních metastáz do 2 let od vyšetření mezi pacienty s jedním suspektním ložiskem ve skeletu a pacienty bez suspektního ložiska jsme nezaznamenali signifikantní rozdíl (p = 0,4272), ovšem riziko vzrůstalo, jestliže jsme nalezli suspektních ložisek více (p ≤ 0,0001). Závěr: SPECT/CT zvyšuje specificitu kostní scintigrafie. Po porovnání scintigrafického nálezu s předchozím vyšetřením se zdá rozumné uvažovat o použití SPECT/CT v 10-20 % vyšetření. CT cílené podle WB skenu přidává relativně malou radiační zátěž k zátěži z kostní scintigrafie, v naší studii zvýšilo kolektivní efektivní dávku o 13 %., Ladislav Zadražil, Petr Libus, and Literatura
Cíl: Cílem je standardizace české verze Londýnské věže (TOL). Popsat pomůcky, administraci a skórování. Dále ověřit rozlišovací schopnost testu srovnáním kontrolních osob s pacienty s mírnou kognitivní poruchou u Parkinsonovy nemoci (PD‑MCI) a poskytnout základní srovnávací údaje. <p align="">Úvod: TOL je mírou schopnosti plánování a řešení problémů, která se řadí mezi exekutivní funkce. V zahraničí existuje několik standardizovaných verzí TOL. Původní je verze vytvořená v roce 1982 Timem Shallicem, jejíž standardizace v české verzi dosud chybí. <p align="">Metodika: Soubor 76 pacientů s idiopatickou Parkinsonovou nemocí (PD) podstoupil neuropsychologické vyšetření dle diagnostického postupu pro PD‑MCI. Třicet pět pacientů ze souboru splnilo kritéria pro PD‑MCI a k nim byl přiřazen dle věku a vzdělání soubor 70 kontrolních osob (CS). <p align="">Výsledky: Mezi skupinami PD‑MCI a CS byl zjištěn signifikantní rozdíl ve schopnosti plánování. Rozdíl byl nalezen v obou TOL skórech (S1 a S2) popsaných Shallicem: ve skóru S1 (p = 0,004) a S2 (p < 0,001). Oblast pod ROC křivkou byla 0,64 pro S1 a 0,73 pro S2. Jedině skór S1 signifikantně koreluje se vzděláním (p = 0,02), jinak je výkon v TOL na vzdělání a věku nezávislý. <p align="">Závěr: Naše studie zprovozňuje pro českou psychodiagnostiku klasický nástroj k měření schopnosti plánování. TOL spolehlivě rozlišuje kontrolní osoby od osob s PD‑MCI, která představuje model poškození exekutivních funkcí. Uvádíme také základní srovnávací u zdravých osob vyššího věku pro odhad míry a profilu deficitu v plánování., Aim: The aim of the study was to standardize (test construction, administration and scoring) the Czech version of the Tower of London test developed by Tim Shallice in 1982 (TOL). We sought to determine potential of the TOL to differentiate between patients with Parkinson’s disease mild cognitive impairment (PD‑MCI) and control participants and to provide preliminary normative data. <p align="">Introduction: TOL is a measure of planning and problem solving ability, subsumed under executive functions. There are several standardized TOL versions available. The original is the version developed by Shallice in 1982. Standardization of its Czech version is still lacking. <p align="">Method: Sample of 76 patients with idiopathic Parkinson’s disease (PD) underwent neuropsychological diagnostic procedure for PD‑MCI. Thirty‑five PD patients met the criteria for PD‑MCI. These were matched according to age and education with 70 subjects from a control sample (CS). <p align="">Results: There was a statistically significant difference between PD‑MCI and CS in planning ability in both scoring systems (S1 and S2) proposed by Shallice: S1 (p = 0.004) and S2 (p < 0.001). Area under the curve was 0.64 in S1 and 0.73 in S2. S1 only correlated significantly with education (p = 0.02), TOL performance was unrelated to age and education. <p align="">Conclusions: This study standardizes TOL Czech version. Our findings support the discriminative validity of TOL Czech version on a classical model of executive dysfunction represented by PD‑MCI. We provide preliminary normative data for elderly people, thus enabling an estimation of planning deficit., and J. Michalec, O. Bezdicek, T. Nikolai, P. Harsa, H. Zaloudkova, E. Ruzicka, T. Shallice
Cílem studie bylo zavést HPLC metodu pro stanovení albuminurie, potvrdit či vyvrátit tvrzení, že HPLC poskytuje falešně vyšší koncentrace albuminu v moči díky interferenci s dalšími bílkovinami, porovnat koncentrace albuminu v moči stanovené HPLC a imunoturbidimetricky. Materiál a metody: Metodu HPLC jsme zavedli za následujících podmínek: složení mobilní fáze: složka A) voda, složka B) acetonitril, složka C) 100 mM NaH2PO4 a složka D) 1 % trifluoroctová kyselina; kontinuální gradient mobilní fáze; průtok mobilní fáze 2 ml/min; teplota analýzy 22 ºC; UV detekce při 280 nm; kolona Zorbax 300 SB-C3, kapalinový chromatograf Agilent 1200 (Agilent Technologies, USA). Analyzovali jsme 2 směsné moči. Do směsi 1 připravené ze vzorků 30 imunoturbidimetricky negativních močí byl přidán standard albuminu. Směs 2 byla připravena z 30 imunoturbidimetricky „mikroalbuminurických“ vzorků. Soubor tvořilo 301 pacientů (161 diabetiků a 140 nediabetiků, 182 mužů a 119 žen, věk 44,1 ± 25,3 let). Výsledky: Za uvedených analytických podmínek transferin, α-1-kyselý glykoprotein, α-1-antitrypsin, α-1-antichymotrypsin a hemopexin neinterferují s albuminem, zatímco eluční křivka prealbuminu se štěpí na několik píků, z nichž některé z nich s albuminem koeluují. Vzhledem k nízkým sérovým i močovým koncentracím prealbuminu lze usuzovat, že je tato interference klinicky nevýznamná. Ve směsi 1 jsme nezaznamenali významný rozdíl v hodnotách albuminurie mezi metodami (79,1 mg/l imunoturbidimetricky vs. 82,5 mg/l HPLC), oproti tomu, ve směsi 2 byla HPLC zjištěná hodnota o 26 % vyšší (79,5 mg/l imunoturbidimetricky vs. 99,9 mg/l HPLC). Tyto výsledky nasvědčují na existenci imunonereaktivního albuminu. Zjistili jsme statisticky významný rozdíl mezi metodami v případě pacientských vzorků moči (soubor všech pacientů [medián ± SEM]: 21,1 ± 38,2 mg/l imunoturbidimetricky vs. 30,4 ± 42,2 mg/l HPLC, p < 0,0001, Mann-Whitneyův test), nejmarkantnější u imunoturbidimetricky „normoalbuminurických“ diabetiků. Závěr: Naše výsledky svědčí pro vyšší senzitivitu HPLC metody pro zachycení „mikroalbuminurie“ (ve srovnání s imunoturbidimetrií). Uvedená HPLC metoda je dostatečně specifická pro stanovení albuminu v moči, nedochází k významným interferencím s dalšími bílkovinami., Objective: The aim of our study was the implementation of HPLC method for assessing albuminuria, confirming or refusing the hypothesis about the existence of co-eluting proteins, and comparison of urine albumin concentrations assessed using HPLC and immunoturbidimetric methods in patient samples. Material and Methods: We developed the HPLC method under these chromatographic conditions: multilinear gradient of mobile phase consisting of water (solvent A), acetonitrile (solvent B), 100 mM NaH2PO4 (solvent C), 1 % trifluoroacetic acid (solvent D), flow rate 2 mL/min, temperature 22 ˚C, UV detection in the wavelength 280 nm, chromatographic column Zorbax 300 SB-C3, liquid chromatograph Agilent 1200 (Agilent Technologies, USA). We analyzed two mixtures of urine. The first one was prepared from 30 patient urine samples with immunoturbidimetrically physiological albuminuria, to which we added albumin standard. The second mixture was prepared from 30 patient urine samples with mild albuminuria. We analyzed and compared albuminuria in a group of 301 patients (161 diabetics and 140 nondiabetics, 182 males and 119 females, age 44.1 ± 25.3 years). Results: Transferrin, α-1-acid glycoprotein, α-1-antitrypsin, α-1-antichymotrypsin and hemopexin do not interfere with albumin in the presented HPLC method, whereas the elution curve of prealbumin splits into several peaks, of which a few interfere with albumin. With regard to very low prealbumin concentrations in serum and in urine, we can assume that this interference is not of clinical importance. In mixture 1 we did not find a significant difference between the albuminuria assessed using both methods (79.1 mg/L immunoturbidimetrically vs. 82.5 mg/L HPLC), while in mixture 2 we measured over 26 % greater albuminuria using HPLC (79.5 mg/L immunoturbidimetrically vs. 99.9 mg/L HPLC). These results suggest that immunounreactive albumin really exists. We found a statistically significant difference between the methods in patient urine samples (entire patients´ group: [median ± SEM]: 21.1 ± 38.2 mg/L immunoturbidimetrically vs. 30.4 ± 42.2 mg/L HPLC, p < 0.0001, Mann-Whitney test), which was most remarkable in the group of diabetic patients with immunoturbidimetrically physiological albuminuria. Conclusion: Our results prove that the HPLC method for albumin detection is more sensitive than immunoturbidimetry and sufficiently specific and there are no significant interferences with other proteins., and Fořtová M., Klapková E., Průša R.
Úvod: Cerebrovaskulární rezerva (CVR) je jedním z důležitých parametrů k realizaci a monitoraci úspěšnosti angiochirurgické intervence u pacientů po ischemické cévní mozkové příhodě, tranzitorní ischemické atace nebo k upřesnění typu demence. Cíl: Cílem této práce je seznámit s provedením vazodilatačního testu s dipyridamolem jako možné alternativy farmakologické zátěže, s výskytem vedlejších účinků, získanými výsledky, jeho přednostmi a nedostatky. Soubor a metody: Byla provedena retrospektivní analýza 20 pacientů (8 žen, 12 mužů ve věkovém rozmezí 37–78 let) – 6 po TIA, 14 po ischemické cévní mozkové příhodě vyšetřených v průběhu dvou let. Snímání proběhlo na gamakameře Infinia Hawkeye s kolimátory fan beam technikou SPECT standardním způsobem za bazálních podmínek a v odstupu 1–13 dnů po farmakologické zátěži dipyridamolem (v 4minutové i.v. infuzi v dávce 0,84 mg/kg do 50 ml F1/1) s následnou i.v. aplikací 99mTc-HMPAO v 10. minutě. K potlačení vedlejší účinků zaznamenaných po dipyridamolu byl jako antidotum použit Syntophyllin i.v. Rozdíly bazální a pozátěžové studie byly hodnoceny vizuálně i semikvantitativně pomocí programu NeuroGamTMSegami a statistického parametrického mapování. Výsledky: 9 (45 %) pacientů mělo normální CVR, redukovaná se vyskytla u 11 pacientů (55 %). 8 pacientů (6 mužů, 2 ženy) s jednostrannou těsnou stenózou nebo okluzí vnitřní krkavice (ACI) bylo následně léčeno neurochirurgicky (karotická endarterektomie nebo arterio-arteriální extra-intrakraniální bypass). 6 (75 %) z těchto pacientů bylo s redukovanou CVR, 2 (25 %) měli normální CVR. Zbývajících 12 pacientů bylo léčeno konzervativně, 5 (42 %) z nich mělo redukovanou CVR (mírná redukce CVR nebo pacient rizikový k chirurgickému výkonu) a 7 (58 %) pacientů mělo normální CVR. Vedlejší účinky dipyridamolu (hypotenze, kašel, tlak na hrudi, bolest hlavy) byly zaznamenány u 5 pacientů, k ústupu potíží došlo během 2–5 minut. Závěr: Zátěžová perfuzní scintigrafie mozku s podáním dipyridamolu je vhodným testem k posouzení vaskulární rezervy mozku. Je to metoda neinvazivní, dobře dostupná a přispívá k rozhodnutí o neurochirurgickém zákroku., x, Renata Píchová, Helena Trojanová, Tomáš Peiskar, and Literatura
Úvod: Zhoršení výživy u seniorů, bývá popisováno ve spojitosti s institucionální péčí. Jako vhodný nástroj pro posouzení stavu výživy se jeví Škála pro hodnocení stavu výživy – MNA. Cíl výzkumu: Zjistit stav výživy u seniorů ve vybraných institucích prostřednictvím Škály pro hodnocení stavu výživy – MNA a následně analyzovat hodnoty Body mass index (BMI) u sledované populace. Metodika: Výzkumný soubor tvořilo 200 osob ve věku nad 60 let v institucionální péči. Statistické testy byly hodnoceny na hladině významnosti 5 %. Výsledky: Z 200 seniorů v institucionální péči dle Škály pro hodnocení stavu výživy (MNA) bylo ve stavu dobré výživy 32 %, rizikem podvýživy bylo ohroženo 38 % seniorů a podvýživou trpělo 30 %. Byl zjištěn statisticky významný rozdíl ve stavu výživy v závislosti na druhu instituce (p=0,001). Byl zjištěn statisticky významný rozdíl mezi sledovanými institucemi v hodnotách BMI (p=0,0084). Hodnoty BMI vyšší než 23 byly u 65 % seniorů, hodnoty BMI nižší než 19 byly u 16 % seniorů. Závěr: Z výsledku studie vyplývá, že pouze jedna třetina seniorů byla ve stavu dobré výživy, což vede k nutnosti včasné detekce stavu výživy prostřednictvím MNA., Introduction: Nutritional disorders in the elderly are described in relation to institutional care. Mini Nutritional Assessment (MNA) was used for assessing nutritional status. Objective: To assess the nutritional status of the elderly in selected institutions through Mini Nutritional Assessment (MNA) and to analyze the Body Mass Index (BMI) of the studied population. Methods: The research sample consisted of 200 people aged over 60 years in institutional care. Statistical tests were evaluated at a significance level of 5%. Results: Of the 200 seniors in institutional care according to MNA, 32% were in good nutrition condition, 38% of respondents were at risk of malnutrition and 30% of seniors suffered from malnutrition. A statistically significant difference in nutritional status was revealed depending on the type of institution (p=0.001) and a statistically significant difference between the observed values of institutions in terms of BMI (p=0.0084). Values of BMI in excess of 23 were identified in 65% of the elderly, values of BMI below 19 were found in 16% of elderly. Conclusion: The results show that only one third of the elderly were in good nutritional status. These findings emphasise the necessity of early detection of nutritional status using MNA., Hana Lukšová, Yvetta Vrublová:, and Literatura
Účel studie: Retrospektivně jsme zpracovali výsledky léčby mozkových nádorů stereotaktickou radioterapií a radiochirurgií. Použité metody: Pacienti podstoupili plánovací CT a MR vyšetření. Poté bylo provedeno plánování cílového objemu a ozařovací techniky v BrainLab systému a pacienti byli ozářeni na X-noži Varian s vícelamelovým kolimátorem BrainLab. Radiochirurgie byla aplikována jednorázově s fixací ve stereotaktickém rámu. Pacienti, kteří podstoupili frakcionovanou stereotaktickou radioterapii, byli fixováni pomocí speciální stereotaktické masky. Statistické zpracování bylo provedeno ve spolupráci s Ústavem matematiky a statistiky PřF MU Brno. Výsledky: Celkem bylo ozářeno 101 pacientů s primárními mozkovými tumory. Nejčastěji se jednalo o meningeomy a high-grade gliomy. Medián sledování byl 22,4 měsíců. Pacienti, kteří podstoupili radiochirurgii, měli medián dávky 18 Gy. Pacienti, ozařovaní frakcionovaně, měli medián dávky 25 Gy. Toxicita léčby byla nízká. Stabilizace onemocnění byla zaznamenána u 68 % pacientů, parciální remisi dosáhlo 10 % a jeden pacient měl kompletní remisi. Závěr: Výsledky naší léčby jsou srovnatelné s publikovanými studiemi. Stereotaktické ozařovací metody mají své důležité místo v léčbě primárních tumorů mozku., We analysed retrospectively our treatment of primary brain tumors using stereotactic radiotherapy and radiosurgery. Methods: Patients underwent CT and MR examinations. Target volume and technique were planned in BrainLab system. Patients were irradiated on X knife. Radiosurgery was apllied with fixation using stereotactic frame. Stereotactic mask was used in cases of stereotactic radiotherapy. Statistical processing was performed at Department of mathematics and statistics, Faculty of Science, Masaryk university Brno. Results: 101 paients were included in our study. In the most of cases there were diagnosis of meningeoma and high-grade glioma. Median follow up was 22,4 months. Median of dose of radiosurgery was 18 Gy. Patients, whose underwent stereotactic radiotherapy, were median of doses 25 Gy. Treatment toxicity was low. Stable disease was recorded in 68 % of cases, partial remission achieved in 10 % patients and one patient had the complete remission. Conclusion: Results of our study are comparable with results other publicated studies. Stereotactic treatment irradiation has the important role in the treatment of brain tumors., Hana Doleželová, Petr Pospíšil, Pavel Šlampa, Irena Čoupková, Jan Garčič, Pavel Fadrus, Tomáš Svoboda, Iveta Selingerová, Ivana Horová, and Literatura
Studie PATHWAY-2, financována Britskou nadací pro srdce (British Heart Foundation), randomizovala 335 pacientů s rezistentní hypertenzí (léčených již podle současných guidelines léčbou A + C + D na 12týdenní léčbu spironolaktonem (25–50 mg), bisoprololem (5–10 mg), doxazosinem (4–8 mg s modifikovaným uvolňováním) a placebem. Plán studie dovoloval porovnání léků u každého pacienta, 230 pacientů dokončilo všechny cykly. Výsledky ukázaly, že podávání spironolaktonu snížilo domácí systolický tlak o 8,70 mm Hg více než placebo (< 0,001), o více než 4,26 mm Hg než bisoprolol/doxazosin (< 0,001), o 4,03 mm Hg více než doxazosin (< 0,001) a o 4,48 mm Hg více než bisoprolol (< 0,001). Na konci studie bylo zjištěno jen 15 pacientů vhodných k zařazení do studie o renální denervaci u nekontrolované hypertenze. Studie PATHWAY-2 bude mít velký dopad pro nábor pacientů do studií sledujících význam renální denervace., The PATHWAY-2 study, funded by the British Heart Foundation, randomised 335 patients with resistant hypertension (already treated according to guidelines) to sequentially receive 12 weeks of spironolactone (25–50 mg), bisoprolol (5–10 mg), doxazosin (4–8 mg modified release) and placebo. The study design allowed drug comparisons in each patient, with 230 patients completing all cycles. Results showed that spironolactone reduced home systolic BP by 8.70 mm Hg more than placebo (< 0.001), 4.26 mmHg more than bisoprolol/doxazosin (< 0.001), 4.03 mm Hg more than doxazosin (< 0.001), and by 4.48 mm Hg more than bisoprolol. By the end of the trial, there would only be 15 patients considered eligible for renal denervation trials in uncontrolled hypertension. PATHWAY-2 will have significant implications for patient recruitment in to other trials., and Jiří Widimský
Úvod: Observační, prospektivní a neintervenční projekt SOLOSTAR měl za cíl získat informace z klinické praxe v České republice o spokojenosti pacientů s používáním předplněného inzulinového pera SoloStar. Metodika: 1 805 pacientů s diabetem 1. nebo 2. typu bylo po zahájení používání pera SoloStar sledováno 3–4 měsíce. Spokojenost pacientů s perem SoloStar a s jeho jednotlivými parametry byla posuzována ve skupině všech pacientů a v podskupinách rozdělených dle demografických parametrů včetně zdravotního omezení. Pacienti také porovnávali pero SoloStar s pery používanými před vstupem do projektu. Výsledky: 98,3 % pacientů ohodnotilo celkovou spokojenost s perem SoloStar jako „výbornou“ a „dobrou“ (nejlepší a druhé nejlepší hodnocení na 5stupňové škále). Na celkovou spokojenost s perem SoloStar nemělo statisticky významný vliv žádné z demografických kritérií, a to ani zrakový handicap či omezení manuální zručnosti. Parametry pera SoloStar byly u více než 90 % pacientů hodnoceny jako „výborné“ a „dobré“. Lépe byly některé parametry hodnoceny zejména pacienty bez předchozí zkušenosti s aplikací inzulinu. Pacienti, kteří používali jiný typ aplikátoru před zařazením do projektu, byli více spokojeni s perem SoloStar než s předchozím aplikátorem a většina z nich ohodnotila používání pera SoloStar (93,1 %) a aplikaci inzulinu perem SoloStar (83,5 %) v porovnání s původním perem jako „mnohem jednodušší“ a „jednodušší“ (nejlepší a druhé nejlepší hodnocení na 5stupňové škále). Závěr: Používání pera SoloStar je v běžné klinické praxi v České republice spojeno s vysokou spokojeností pacientů, a to včetně pacientů se zdravotním omezením. Pacienti navíc pero SoloStar upřednostňovali před inzulinovými pery používanými před vstupem do projektu. Klíčová slova: diabetes mellitus – inzulinové pero – spokojenost pacientů, Introduction: The aim of the observational, prospective and non-interventional survey SOLOSTAR was to obtain, in a clinical practice setting in the Czech Republic, information about patient satisfaction with the use of the pre-filled insulin pen SoloStar. Methodology: 1 805 patients suffering from type 1 or 2 diabetes who began using the pen SoloStar were observed for 3 to 4 months. Satisfaction of patients with SoloStar and with its particular features was evaluated in the group of all patients and in subgroups defined by demographic parameters including the type of handicap. Patients also compared SoloStar with the pens used before the entry into the survey. Results: 98.3 % of patients rated overall satisfaction with the pen SoloStar as “excellent” and “good” (the highest and second highest rating on a 5-point scale). Demographic criteria, including visual handicap and manual dexterity handicap, did not have any statistically significant effect on the rating of the overall satisfaction with SoloStar. Features of SoloStar were rated as “excellent” and “good” by more than 90% of patients. Higher rating of some of the features of SoloStar was awarded mostly by patients without prior experience with insulin application. Patients who used other insulin applicators before entering into the survey were more satisfied with the pen SoloStar than with the previously used applicator and most of them rated the use of SoloStar (93.1 %) and insulin application with SoloStar (83.5 %) as “much easier” and “easier” (the highest and second highest rating on a 5-point scale) in comparison with the previously used pen. Conclusion: The use of the pen SoloStar in a clinical practice setting in the Czech Republic is associated with high levels of satisfaction of patients, including handicapped patients. In addition, patients preferred SoloStar over insulin pens used before the entry into the survey. Key words: diabetes mellitus – insulin pen – patient satisfaction, and Tomáš Edelsberger, Michal Policar, Dita Pospíšilová, Jana Psottová, Jana Houdová, Denisa Janíčková Žďarská
Suspenze přední poševní stěny spočívá v rekonstrukci nativní tkáně vaginální cestou. Cílem operace je korekce stresové močové inkontinence, k níž došlo v důsledku hypermobility močové trubice, a případně souvisejícího prolapsu přední poševní stěny jakéhokoli stupně. Ideálním kandidátem pro tento výkon je pacientka s laterální cystokélou (1. a 2. stadium). Operace může být indikována rovněž u pacientek s cystokélou závažnějšího stupně, v tomto případě je však nezbytná další rekonstrukce v podobě suspenze klenby poševní a korekce posteriorního kompartmentu (enterokéla, rektokéla). V našem článku popisujeme techniku rekonstrukce a uvádíme naše počáteční (dosud příznivé) zkušenosti. Operace je krátká (trvá přibližně jednu hodinu), je spojena s minimální morbiditou a nemá žádný vliv na mikční funkci. Operace neovlivňuje hloubku ani délku pochvy – po zhojení sutury se tedy pacientka může vrátit k sexuální aktivitě. Prof. Zimmern (UT Southwestern Medical Center, Dallas, USA) prezentoval na poslední konferenci SUFU a AUA dlouhodobé výsledky po 15 letech., The anterior vaginal wall suspension is a native tissue repair procedure done vaginally to correct stress urinary incontinence secondary to urethral hypermobility and any associated degree of anterior vaginal wall compartment prolapse. The procedure is ideally suited for women with lateral defect cystocele (stages I and II). The procedure can be applied for more advanced degrees of cystocele, but additional repairs will be necessary including vault suspension and posterior compartment repairs (enterocele, rectocele). The technique of the procedure is reported herein, along with our early experience which has been favorable so far. The procedure is short (around one hour), with limited morbidity and no impact on voiding function. Vaginal depth and size are not compromised; so sexual activity can be resumed once the vaginal suture lines have healed. Long‑term data at 15 years has been reported at the last SUFU and AUA meetings by Dr Zimmern from UT Southwestern Medical Center in Dallas., and Gulpinar O., Zimmern P.
Úvod: Sympatická kožní odpověď (SSR) je jednoduchý a široce dostupný test sudomotorických funkcí. Jedná se o polysynaptický reflex s variabilní aferentací a eferentní částí, zprostředkovanou tenkými nemyelinizovanými vlákny typu C. Cílem práce bylo zhodnocení validity SSR v diagnostice neuropatie s postižením tenkých senzitivních nervových vláken. Metodika: SSR byla vyšetřena na horních a dolních končetinách u 69 pacientů s bolestivou periferní neuropatií. U 33 pacientů této skupiny šlo o izolovanou neuropatii tenkých nervových vláken (NTV). Třicet šest pacientů mělo kombinované postižení vláken tenkých a silných. Nálezy byly srovnány se souborem 89 zdravých kontrol. Hodnocena byla výbavnost odpovědí elektrickým proudem a prudkým inspiriem a jejich reprodukovatelnost, amplituda a latence. Výsledky: Hodnocení latencí ani amplitud odpovědí neprokázalo jasný přínos pro diagnostiku postižení tenkých nervových vláken. Nejspolehlivější typ SSR abnormity je tedy nevýbavnost odpovědí. Postižení tenkých autonomních vláken však bylo v našem souboru pomocí SSR prokazatelné pouze u malé části pacientů se senzitivní neuropatií – senzitivita dosáhla necelých 10 % u pacientů s čistou NTV a 33 % u pacientů s kombinovaným postižením vláken tenkých a silných (u nichž je současně pravděpodobnější těžší stupeň postižení vláken tenkých). Závěr: Při zohlednění nízké senzitivity není SSR optimální metoda využitelná jako jediný diagnostický test neuropatie tenkých vláken., Introduction: Sympathetic skin response (SSR) is a simple and widely available test of sudomotor functions. Afferent part of this polysynaptic reflex is variable, while the efferent direction of the reflex arch is via thin unmyelinated C fibres. No reliable study of the SSR diagnostic validity in patients with sensory small fiber neuropathy (SFN) has so far been published. In clinical practice, however, we repeatedly meet patients, who have been diagnosed with SFN based solely on abnormal SSR. The aim of the study was to evaluate diagnostic validity of SSR in patients with sensory small fibre neuropathy. Methods: SSR was recorded from palms and soles of 69 patients with painful sensory neuropathy (33 of them with pure SFN and 36 with mixed small and large nerve fibre dysfunction) using electrical stimulation and inspiratory gasp stimuli. Small nerve fiber involvement was confirmed by reduced intraepidermal nerve fiber densities in skin biopsy samples of all cases. The results were compared with those of 89 healthy controls. The outcome for health controls were also used to establish age-stratified normative data. We assessed electric stimuli and sudden inspiration response recall end their reproducibility, amplitude and latency. Results: Both the SSR latencies and amplitudes showed very low diagnostic validity in small fibre neuropathy patients. The absence of SSR response represented the most reliable abnormality. However, using this parameter, dysfunction of small autonomic nerve fibres has only been found in a small part of our sensory neuropathy patients: sensitivity did not exceed 10% in pure SFN patients and 33% in those with mixed small and large nerve fibre dysfunction (where more pronounced small sensory nerve fibre involvement has previously been found). Conclusion: Considering its low sensitivity, SSR should not be used as the only test to confirm sensory small fibre neuropathy. The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and E. Vlčková, I. Šrotová, J. Bednařík