Úvod: U 60 % nemocných s kolorektálním karcinomem jsou diagnostikovány jaterní metastázy (JMKRK), ať už v době stanovení diagnózy, nebo v průběhu léčby. Chirurgická léčba je jedinou potenciálně kurabilní metodou s pětiletým přežíváním dosahujícím cca 50 %. Jaterní resekci však podstoupí méně než 20 % pacientů s JMKRK. Společnou snahou onkologů a chirurgů je navýšit počet resekovaných pacientů. Jedním z postupů, jak navýšit resekabilitu JMKRK, je „liver first approach“ (LFA). Autoři prezentují vlastní předběžné výsledky této metody. Metody: Do multicentrického grantu IGA MZ NT 13660 – Hodnocení kvality multimodální péče u nemocných s jaterními metastázami kolorektálního karcinomu – bylo od září 2012 do ledna 2015 zařazeno v ÚVN 102 pacientů. LFA jsme použili u 12 pacientů (12 %). Po příznivé léčebné odpovědi neoadjuvantní systémové léčby jsme pacienty indikovali k resekci jater. U 11 pacientů se jednalo o mnohočetné (>4 meta) bilobární postižení. V jednom případě se jednalo o objemnou solitární metastázu pravého jaterního laloku. Primární tumor byl u 9 nemocných v rektu, u 3 v oblasti rektosigmatu, 3 pacienti měli derivační kolostomii, ostatní byli bez poruchy pasáže. Výsledky: U 11 pacientů jsme provedli R0 resekci jaterních metastáz, 3x jsme indikovali dvoufázovou hepatektomii s portální embolizací (PVE), 1x jsme pro progresi po PVE ustoupili od 2. fáze). Velkou resekci jsme provedli 7x, neanatomickou resekci včetně RFA 11x (6x v kombinaci s velkou resekcí). Perioperační mortalita byla nulová, morbidita 33 % (Dindo-Clavien >2). 10 pacientů absolvovalo adjuvantní chemoterapii, 7 z nich včetně radioterapie malé pánve pro lokálně pokročilý tumor rekta. U 7 pacientů (58 %) jsme doplnili resekci primárního tumoru. V současné době zemřeli na progresi onemocnění 2 pacienti (17 %), progresi onemocnění jsme zaznamenali u 6 pacientů (50 %). Závěr: LFA považujeme za vhodný především u pacientů s generalizovaným tumorem rekta, kdy lze po resekci jater adjuvantní systémovou léčbu kombinovat s radioterapií malé pánve. Otázkou zůstává načasování operace primárního tumoru, kdy je nutné vyloučit recidivu jaterních metastáz, která se objevuje u více než 50 % pacientů. Profit LFA musí být prokázán randomizovanými studiemi., Introduction: Liver metastases are diagnosed in 60% of patients with colorectal cancer, both at the time of diagnosis or later in the course of their management. Surgical treatment is the sole potentially curable method with 5–year overall survival of approximately 50%. However, only less than 20% of patients underwent liver resection. A joint effort of medical oncologists and surgeons is to increase the numbers of resected patients. The “liver first approach” (LFA) is one of approaches aimed at increasing resecability. The authors present their preliminary results using this method. Methods: 102 patients were included in the multicentre study supported by the grant IGA NT 13660 − Evaluation of quality of multimodal treatment for patients with colorectal cancer liver metastases – conducted at the Central Military Hospital between September 2012 and January 2015. We used LFA in 12 patients (12%). Patients were indicated for liver resection based on good response to neoadjuvant systemic therapy. Multiple bilobar liver involvement (>4 metastases) was present in 11 cases and one large solitary metastasis in the right liver lobe in one case. The primary tumor was located in the rectum in 9 patients, in the rectosigmoid in 3 patients; 3 patients had a colostomy. Others showed no signs of bowel obstruction. Results: We have performed R0 resections in 11 cases, and two-stage hepatectomy with portal vein embolisation was indicated 3 times (in one case we did not finish the second stage due to quick progression after PVE). We performed major resections 7 times, along with sever extraanatomic resections, incl. 11 RFA (6 times in combination with major resections). Perioperative mortality was 0%, morbidity 33% (Dindo-Clavien >2). Ten patients underwent adjuvant chemotherapy, in 7 cases including radiotherapy of the small pelvis due to a local advanced primary tumor. Resection of the primary tumor was done in 7 patients (58%). Two patients died recently because of disease progression (17%); progression was observed in 6 patients (50%). Conclusion: We deem the LFA suitable especially for patients with metastatic rectal tumors where adjuvant systemic therapy can be combined with radiotherapy. The timing of the resection of the primary tumor still remains a question: it is necessary to rule out potential recurrence of liver metastases, which affected more than 50% of the patients. The benefit of LFA must be confimed by randomised studies., and J. Pudil, S. Batko, K. Menclová, M. Bláha, M. Ryska
Takotsubo kardiomyopatie je náhle vzniklé onemocnění charakterizované reverzibilní poruchou kinetiky levé srdeční komory. V typickém případě se rozvíjí následkem silného stresového podnětu a prezentuje se symptomy, EKG a laboratorním nálezem, které připomínají akutní koronární syndrom. Od toho se liší nepřítomností onemocnění koronárních tepen a ve většině případů nekomplikovaným průběhem s následnou velmi dobrou dlouhodobou prognózou. V kazuistice popisujeme případ 63leté ženy, u které se počátek onemocnění projevil fibrilací komor. Díky okamžité kardiopulmonální resuscitaci a následné odborné péči ve specializovaném kardiocentru, která mimo jiné zahrnovala implantaci implantabilního kardioverteru-defibrilátoru v rámci sekundární prevence náhlé srdeční smrti, se pacientka zotavila bez jakýchkoliv následků. Takotsubo kardiomyopatie je důležitou jednotkou v diferenciální diagnóze akutního koronárního syndromu. I přes dobrou prognózu, kterou se vyznačuje ve většině případů, ji nelze podcenit a zaslouží si náležitou pozornost a léčbu, která umožní předcházet případným komplikacím., Takotsubo cardiomyopathy (TTC) is an acute syndrome characterized by rapid onset of transient systolic dysfunction of the left ventricle. Symptoms, ECG and laboratory findings resemble acute coronary syndrome, from which TTC differs by the absence of coronary artery disease. In typical cases, TTC is triggered by exposure to unexpected stress and the clinical course and prognosis are very good. We present a case of a 63-year-old woman, in whom the onset of the disease was complicated by ventricular fibrillation. The patient recovered without sequelae thanks to immediate cardiopulmonary resuscitation and following care in a specialized cardiocenter, which involved also implantation of implantable cardioverter defibrillator to prevent sudden cardiac death. Takotsubo cardiomyopathy is an important entity in the differential diagnosis of acute coronary syndrome. Despite very good prognosis in most cases it should not be underestimated and it deserves careful attention and treatment which can prevent harmful complications., and Lumír Koc, Marie Pavlušová, Jiří Pařenica, Jan Maňoušek, Jitka Vlašínová, Jindřich Špinar, Petr Kala
Približne každý piaty Slovák je obézny a každý druhý má nadváhu. Z tohto dôvodu bol realizovaný projekt Diateens – projekt pre mládež na prevenciu diabetes mellitus. Záštitu nad projektom prevzala Slovenská diabetologická spoločnosť a slovenská kancelária WHO ako jeden z edukačných programov v rámci Národného diabetologického programu. Cieľom projektu bolo zlepšiť informovanosť mladých ľudí o ochorení diabetes mellitus, zmapovať ich zdravotný stav a podporiť zdravý životný štýl (zdravé správanie) ako významný komponent v prevencii proti uvedenému ochoreniu. Kľúčové slova: diabetes mellitus – Diateens – nadváha – obezita – prevencia – zdravie podporujúce správanie, Približne každý piaty Slovák je obézny a každý druhý má nadváhu. Z tohto dôvodu bol realizovaný projekt Diateens – projekt pre mládež na prevenciu diabetes mellitus. Záštitu nad projektom prevzala Slovenská diabetologická spoločnosť a slovenská kancelária WHO ako jeden z edukačných programov v rámci Národného diabetologického programu. Cieľom projektu bolo zlepšiť informovanosť mladých ľudí o ochorení diabetes mellitus, zmapovať ich zdravotný stav a podporiť zdravý životný štýl (zdravé správanie) ako významný komponent v prevencii proti uvedenému ochoreniu. Kľúčové slova: diabetes mellitus – Diateens – nadváha – obezita – prevencia – zdravie podporujúce správanie, and Viera Cviková, Adriana Ilavská
Hereditární hemoragická teleangiektázie neboli morbus Rendu‑Osler‑Weber je fibrovaskulární dysplazie s autozomálně dominantní dědičností charakteristická přítomností teleangiektázií a arteriovenózních malformací kůže, sliznic a vnitřních orgánů. Plicní arteriovenózní malformace jako zdroj septických embolů mohou zapříčinit vznik mozkového abscesu, který tak bývá prvním a často jediným projevem heriditární hemoragické teleangiektázie. V práci jsou prezentovány tři kazuistiky pacientů trpících touto chorobou, kde prvním a závažným příznakem byl vzniklý mozkový absces. Protože se jedná o relativně vzácné onemocnění, nebývá vždy zvažováno v rámci diferenciální diagnostiky a tím pádem ani diagnostikováno. U každého pacienta s mozkovým abscesem je nezbytné na toto onemocnění pomýšlet a v případě podezření je nutné jej řádně vyšetřit. Při verifikované plicní arteriovenózní malformaci je třeba ji ošetřit a zabránit tak vzniku recidivujících mozkových abscesů. Péče o tyto pacienty je komplexní a multioborová., Hereditary hemorrhagic telangiectasia or Rendu‑Osler‑Weber disease is an autosomal‑dominant disorder that results in fibrovascular dysplasia and is characterized by telangiectases and arteriovenous malformation of the skin, mucosa and viscera. Pulmonary arteriovenous malformations as a source of septic emboli may give rise to brain abscess that so often is the first and only clinical manifestation of hereditary hemorrhagic telangiectasia. Three cases of patients suffering from this disease with brain abscess as the first and serious symptom are presented. Since this is a relatively rare disease, it is not always considered in the differential diagnosis and thus not diagnosed. This disease has to be considered in patients with brain abscess and, in case of a suspicion, it must be properly examined. When pulmonary arteriovenous malformation is verified, it has to be treated in order to prevent recurrent brain abscesses. Care of these patients should be comprehensive and multidisciplinary. Key words: hereditary hemorrhagic telangiectasia – Rendu-Osler-Weber disease – brain abscess – arteriovenous malformation – epistaxis – endoglin The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and G. Hanoun, V. Vybíhal, M. Sova, J. Boudný, T. Svoboda, M. Smrčka
V souboru 39 případů adenokarcinomu in situ děložního hrdla byly sledovány: věk pacientek, cytologické, kolposkopické a histologické nálezy, operační výkony a definitivní řešení. Medián věku byl 38 let (24–75). Prebioptická suspekce žlázové léze byla vyslovena v 7 cytologických (18 %) a v 7 kolposkopických (18 %) nálezech. U 28 nemocných (72 %) byla současně přítomna koexistující skvamózní léze. V 16 případech (46 %) z 35 konizací byly popsány histologicky pozitivní okraje léze a u 15 z nich byl proveden opakovaný nebo definitivní operační výkon. V něm byl ve 2 případech již invazivní adenokarcinom. Klíčová slova: adenokarcinom in situ – cytologie – děložní hrdlo – kolposkopie – pozitivní okraje, In a series of 39 cases of adenocarcinoma in situ of the uterine cervix, age of patients, cytological, colposcopical and histological findings, operations and definitive solutions have been analyzed. Median age was 38 (24 – 75). Praebioptic suspicion of a glandular laesion was expressed in 7 cytological (18 %) and 7 colposcopical (18 %) findings. In 28 patients (72 %) the coexistent squamous laesion was concurrently present. In 16 cases (46 %) from 35 conisations histologically positive margins were described and in 15 of them repeated or definitive operation was performed. Among them, in 2 cases invasive adenocarcinoma was present. Key words: adenocarcinoma in situ – colposcopy – cytology – positive margine – uterine cervix, and doc. MUDr. Pavel Freitag, CSc.
Cíl: Nepravidelné dávkování inzulinu je jedním z hlavních problémů spojených s inzulinovou terapií u pacientů s diabetem 2. typu; jeho skutečný rozsah však není přesně znám. Cílem průzkumu provedeného v ČR v rámci mezinárodního projektu GAPP2TM – Globální přehled přístupů pacientů a lékařů (Global Attitudes of Patients and Physicians) proto bylo ověřit, jaký je výskyt a dopad nepravidelného užívání bazálních inzulinových analog u pacientů s diabetem 2. typu, jakým způsobem a z jakých důvodů k těmto nepravidelnostem dochází, a jakým způsobem zdravotníci o nepravidelné aplikaci inzulinu s pacienty diskutují. Metodika: Projekt GAPP2TM je mezinárodní průřezovou studií provedenou on-line formou dotazníku prostřednictvím internetu u pacientů s diabetem 2. typu léčených inzulinovými analogy a u lékařů a zdravotníků, kteří tyto pacienty ošetřují. Průzkum proběhl ve dvou vlnách v celkem 17 zemích světa; do první vlny, která byla dokončena začátkem roku 2012, bylo zahrnuto 6 zemí, do druhé, dokončené v roce 2014, pak dalších 11 zemí včetně České republiky. Průzkum měl za cíl získat data o pohledech pacientů a lékařů na některé aspekty léčby diabetu 2. typu inzulinem a o přetrvávajících problémech v této oblasti v reálné každodenní praxi. Zabýval se zejména incidencí a zvládáním lehkých hypoglykemií a nepravidelnostmi v aplikaci inzulinu. V části zaměřené na adherenci k aplikaci bazálního inzulinu byly sledovány 3 typy nepravidelností v léčbě inzulinem: vynechání dávky, časový posun dávky (? 2 hodiny oproti předepsanému času) a snížení dávky, ve všech v případech během uplynulých posledních 30 dnů před vyplněním dotazníku. Dále bylo zkoumáno chování pacientů ve vztahu k této problematice a jejich vnímání těchto problémů. Výsledky: Výsledky průzkumu ukázaly, že nepravidelné dávkování inzulinu je v České republice méně časté než v ostatních zemích, v nichž probíhal výzkum GAPP2TM. I tak se ovšem týká cca pětiny všech nemocných s DM 2. typu léčených inzulinovými analogy v režimu bazál-bolus nebo pouze bazál. Při poslední nepravidelné aplikaci bazálního inzulínu se jednalo o záměr pacienta při úplném vynechání dávky ve 13 % případů, posun aplikace byl záměrný ve 23 % a snížení dávky inzulínu v 61 % případů. Nejčastěji hlášenými důvody bylo snížení rizika hypoglykemie a dodržování doporučení zdravotníků. Obavu z vynechání dávky bazálního inzulinu má 40 % českých pacientů a 35 % by mělo pocit viny, pokud by svou dávku bazálního inzulinu vynechali (u pacientů s intenzivním inzulinovým režimem je to 47 %). Pouze 60 % pacientů si uvědomuje, že vynechávání dávek bazálního inzulinu může mít negativní dopad na jejich dlouhodobý zdravotní stav. Dotazovaní lékaři měli podezření, že během pravidelných kontrol hlásí nižší počet vynechaných dávek bazálního inzulínu nebo vynechávání zcela zatajuje přibližně třetina pacientů. Tuto skutečnost však připustilo jen 11 % pacientů užívajících bazální inzulin a 15 % pacientů léčených intenzifikovaným režimem. Čtvrtina předepisujících lékařů navíc uvádí, že se svými pacienty nepravidelné užívání bazálního inzulinu během kontrol běžně neprobírá. Závěry: Ačkoli pacienti s diabetem 2. typu dodržují v České republice předepsané schéma léčby bazálním inzulinem častěji než v jiných zemích účastnících se průzkumu GAPP2TM, vynechání, časový posun a snížení dávky inzulinu je poměrně časté a ze strany zdravotníků si zasluhuje během pravidelných kontrol více pozornosti a cílenou edukaci., Objective: Irregular insulin dose is one of the main problems associated with insulin therapy in patients with type 2 diabetes; its extent is not known precisely. The aim of survey conducted in the Czech Republic in the international project GAPP2™ – Global Attitudes of Patients and Physicians was to determine the incidence and the impact of irregular use of basal insulin analogues in patients with type 2 diabetes, to point out the reasons for these irregularities and to focus on how physicians discuss irregular application of insulin with patients. Methods: The project GAPP2™ is an international cross-sectional study performed on-line via the Internet using a questionnaire filled by diabetic patients treated with insulin analogues and physicians who treat these patients. The survey was conducted in two steps in 17 countries; the first step included 6 countries and was completed in the beginning of 2012, the second step involved 11 other countries including the Czech Republic with termination in 2014. The survey was designed to obtain the views of patients and physicians on certain aspects of insulin treatment and persistent issues in this field in the real daily practice. Special focus was on the incidence and management of hypoglycaemia as well as on irregularities of insulin application. In the part dedicated to adherence to basal insulin application were observed three types of irregular insulin therapy: missed dose, time imprecision of dose (? 2 hours vs. the prescribed time) and dose reduction in all cases in the past 30 days before completing the questionnaire. In addition, it was investigated the attitude and relation of patients to these issues. Results: The results have shown that irregular insulin dose in the Czech Republic is less frequent than in other countries involved in the GAPP2™ research. Nevertheless, approximately one fifth of diabetic patients using insulin analogues in basal-bolus or only basal therapy regimen is related to this problem. The last irregular insulin application was due to missed dose in 13% of cases, time imprecision in 23% and reduction of dose in 61% of cases. The most commonly reported reason was risk reduction of hypoglycaemia and the recommendations of health professionals. Fear of missed dose is present in 40% Czech patients and 35% would feel guilty if their insulin dose is missed (up to 47% in patients with intensified insulin regimen). Only 60% patients are aware of negative impact on their long-term health after missed dose of basal insulin. Questioned doctors have suspected that the patients report lower number of missed doses during regular medical check because one third of patients doesn´t admit missed dose. However, this fact conceded only 11% of patients on basal insulin and 15% of patients on intensified insulin therapy. Quarter of prescribing doctors admit that they usually don´t discuss with patients irregularities in basal insulin treatment. Conclusion: Although, type 2 diabetes patients in the Czech Republic follow prescribed basal insulin therapy scheme more often than patients in other countries participating in the survey GAPP2 ™, missed dose, time imprecision and reduction of dose is quite common and it deserves more attention from medical side during regular medical check together with appropriate education of patients., and Martin Prázný
Zlatým standardem léčby karcinomu endometria je chirurgická léčba. Adjuvantní radioterapie ve formě brachyterapie či zevní radioterapie je indikována u středně a vysoce rizikového karcinomu, kde snižuje zejména výskyt lokoregionální recidivy. U vysoce rizikového karcinomu jsou však pacientky ohroženy i generalizací onemocnění, což je důvodem pro zvažování zařazení adjuvantní chemoterapie do léčebného schématu. Chemoterapie může být použita současně s radioterapií jako konkomitantní chemoradioterapie nebo sekvenčně po skončení radioterapie. Článek popisuje výsledky prací, které použily adjuvantní chemoterapii. Výsledky nejsou zatím zcela jednoznačné, na závěry velkých studií stále čekáme. Přesto u vysoce rizikového karcinomu endometria již dnes v klinické praxi zvažujeme použití chemoterapie., Surgical treatment is the gold standard for treating endometrial carcinoma. Adjuvant radiotherapy in the form of brachytherapy or external radiotherapy is indicated in moderate and high-risk carcinoma where it particularly reduces the rate of locoregional recurrence. In high-risk carcinoma, however, patients are also at risk of disease generalization, which is the reason for considering the inclusion of adjuvant chemotherapy in the treatment regimen. Chemotherapy can be used concomitantly with radiotherapy as concomitant chemoradiotherapy or sequentially after radiotherapy termination. The article describes the results of papers that have utilized adjuvant chemotherapy. The results have not been entirely unequivocal so far, and the conclusions of large studies are yet to be published. Still, in high-risk endometrial carcinoma, the use of chemotherapy is currently taken into consideration in the clinical practice., Renata Soumarová, Markéta Těžká, Dana Vráblová, Lenka Teglová, Pavel Bartoš, Martin Trhlík, Robert Bučko, and Literatura
Hemangiom je nejčastější primární benigní nádor páteře typu hamartomu, který nikdy nemalignizuje. V drtivé většině případů se jedná o asymptomatické solitární léze hrudní páteře jakožto náhodné nálezy radiografických vyšetření. Pouze v 1 % případů se hemangiom obratle projeví klinicky a agresivita této benigní léze pak spočívá v expanzivním chování nádorové tkáně či v důsledku patologické fraktury obratle. Klinickými příznaky potom jsou především dorzalgie, v pokročilých případech pak známky kořenové nebo míšní komprese. Radiodiagnostika je poměrně snadná, protože hemangiom obratle vykazuje zcela typické grafické příznaky, pro potvrzení diagnózy agresivního hemangiomu obratle jsou stanovena grafická kritéria. Spektrum léčebných modalit je velmi široké od konzervativní léčby přes hodně využívanou vertebroplastiku po radikální chirurgickou léčbu. Komplementárně jsou často využívány embolizační výkony, alkoholová sklerotizace a lokální radioterapie. Agresivní hemangiom obratle je poměrně velmi vzácná diagnóza. Proto zatím neexistují velké soubory či klinické studie, podle kterých by bylo možné stanovit optimální terapeutický postup., Hemangioma is the most common primary benign hamartoma type spine tumor. Malignant degeneration has never been reported. In the majority of cases, this is an asymptomatic solitary lesion of the thoracic spine found incidentally during a radiographic examination. Only 1% of cases manifests clinically and this benign lesion is considered aggressive because of the expansive nature of the tumor and because it may cause pathological fracture of the vertebrae. Clinical symptoms then include dorsalgia and either root or spinal neurological symptoms. Radiological diagnosis is relatively easy because vertebral hemangioma is associated with quite typical graphic signs; graphic criteria to confirm the diagnosis of aggressive vertebral hemangioma have been clearly defined. The range of treatment options is very wide, from conservative treatment through frequently used vertebroplasty to radical surgical treatment. Embolization procedures, alcohol sclerotherapy and local radiotherapy are often used as complementary procedures. Aggressive vertebral hemangioma is a relatively rare diagnosis, so far there are no large cohorts or clinical studies from which it would be possible to determine an optimal therapeutic approach. Key words: hemangioma – vertebroplasty – angiogenesis inhibitors – angiomatosis – propranolol The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and R. Kostyšyn, Z. Pleskačová, V. Málek
Dyskinetické extrapyramidové syndromy mohou vzácně vést k akutnímu zhoršení do život ohrožujícího stavu, který si vyžádá hospitalizaci na jednotce intenzivní péče, hlubokou analgosedaci a umělou plicní ventilaci. V případě neúspěšnosti symptomatické farmakologické léčby lze uvažovat o stereotaktickém neurochirurgickém výkonu (pallidotomii nebo hluboké mozkové stimulaci). V příspěvku uvádíme naše dosavadní zkušenosti se třemi pacienty, kteří v akutní fázi dyskinetického syndromu takový výkon podstoupili. U dvou dětských pacientů (12 a 6 let) pro status dystonicus s geneticky verifikovanou hereditární generalizovanou dystonií (DYT‑6 a DYT‑1) byla provedena hluboká mozková stimulace vnitřního pallida a u jedné pacientky (21 let) s Huntingtonovou nemocí byla provedena pallidotomie pro akutní zhoršení generalizované chorey s rozvojem balizmu. Přes počáteční kritický stav došlo u všech tří pacientů v odstupu 1–6 týdnů od výkonu k významnému potlačení mimovolných pohybů. Stereotaktická neurochirurgická léčba by proto měla být zvažována jako metoda volby v terapii akutních, život ohrožujících hyperkinetických stavů, kde farmakologická terapie selhala., Dyskinetic movement disorders may rarely progress to an acute life-threatening condition requiring admission to an intensive care unit, deep sedation and mechanical ventilation. Stereotactic neurosurgery (pallidotomy or deep brain stimulation) should be considered in all patients who did not respond to pharmacological treatment. We report three patients who underwent stereotactic neurosurgery due to acute dyskinetic syndrome. Two boys (12 and 6 years) with generalized hereditary dystonia (DYT-6 and DYT-1) developed status dystonicus and were treated with deep brain stimulation of the globus pallidus interna. The third patient was a 21-years-old woman with Huntington’s disease who underwent a pallidotomy due to acute worsening of generalized chorea with ballistic movements. Despite the initial critical state of all three patients, their abnormal movements significantly subsided within six weeks after the neurosurgery. The stereotactic neurosurgical procedure should be considered as the method of choice in patients with acute life-threatening hyperkinetic movement disorders that failed to improve with pharmacological treatment. Key words: deep brain stimulation – globus pallidus – pallidotomy – hyperkinetic syndromes – status dystonicus – chorea – ballism The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and A. Fečíková, R. Jech, J. Roth, M. Bareš, O. Černá, Z. Libá, D. Kemlink, J. Fiksa, A. Křepelová, D. Urgošík
Úvod: V posledních letech prošla více než 20 let sloužící Atlantská klasifikace akutní pankreatitidy (AP) revizí. Přesto se prognostické ukazatele AP neustále hledají. Naše studie se pokouší zhodnotit odůvodnění 3 nově zavedených stupňů tíže revidované klasifikace akutní pankreatitidy a přínos 2 jednoduchých krevních laboratorních testů jako markerů rizika úmrtí a těžkého průběhu AP. Metody: Do studie bylo zahrnuto a sledováno celkem 159 pacientů s AP. Pacienti byli rozděleni do skupin podle Revidované Atlantské klasifikace a jednotlivé skupiny byly hodnoceny podle počtu úmrtí, délky hospitalizace a počtu stavem vyžadovaných intervencí včetně operací pankreatu. Počet leukocytů a distribuční šíře červených krvinek (RDW – red blood cell distribution width) v první den hospitalizace byly hodnoceny z hlediska prognózy AP. Výsledky: Podíl úmrtí, délka hospitalizace a počty operací pankreatu se statisticky významně lišily mezi všemi jednotlivými skupinami tíže podle Revidované Atlantské klasifikace. Počty bílých krvinek a RDW v 1. den hospitalizace byly identifikovány jako významné prediktory těžké AP a RDW také jako významný prediktor úmrtí. Souhrn: Nově zavedené kategorie lehké, středně těžké a těžké AP podle pravidel Revidované Atlantské klasifikace dobře vystihují prognózu, délku hospitalizace a riziko intervencí u nemocných. Počet bílých krvinek a RDW v první den hospitalizace se jeví jako možný adept mezi ukazatele k predikci úmrtí a rozvoje těžké formy AP., Introduction: In the last few years the Atlanta classification of acute pancreatitis (AP) have been revised. However prognostic markers of AP are still being searched for. The aim of this study is to validate the 3 severity cathegories proposed by the revised Atlanta classification. We also tried to reevaluate the association between two laboratory markers (leucocyte count and RDW – red cell distribution width) on admission and prognosis of the patients with AP. Methods: 159 patients were included into the study. The patients were classified according to revised Atlanta criteria and the subgroups evaluated according to mortality, lenght of hospital stay and need for interventions. Leucocyte count and RDW on admission was evaluated in the patients. Results: All the subgroups of patients were associated with significantly relevant differences in mortality, lenght of hospital stay and need for operations on pancreas. Leucocyte count and RDW were identified as significant predictors for severe AP and RDW was also identified as significant predictor for mortality in patients with AP. Conclusion: New categories of severity as defined by Revised Atlanta classification are describing well the mortality, lenght of hospital stay and need for interventions in the patients with AP. Leucocyte count and RDW on admission are needed to be confirmed as potential prognostic markers of severity and mortality in AP., and Katarína Floreánová, Petr Dítě, Bohuslav Kianička, Lenka Dovrtělová, Marie Přecechtělová