Periprosthetic fractures are the third most common reason for revision total hip arthroplasty. Surgical treatment of periprosthetic fractures belongs to the most difficult procedures due to the extensive surgery, elderly polymorbid patients and the high frequency of other complications. The aim of this study was to evaluate the results of operatively treated periprosthetic femoral fractures after total hip arthroplasty. We evaluated 47 periprosthetic fractures in 40 patients (18 men and 22 women) operated on between January 2004 and December 2010. The mean follow-up period was 27 months (within a range of 12-45 months). For the clinical evaluation, we used modified Merle d'Aubigné scoring system. In group of Vancouver A fractures, 3 patients were treated with a mean score of 15.7 points (good result). We recorded a mean score of 14.2 points (fair result) in 6 patients with Vancouver B1 fractures, 12.4 points (fair result) in 24 patients with Vancouver B2 fractures and 12.7 points (fair result) in 7 patients with Vancouver B3 fractures. In group of Vancouver C fractures, we found a mean score of 16.2 points (good result) in 7 patients. Therapeutic algorithm based on the Vancouver classification system is, in our opinion, satisfactory. Accurate differentiation of B1 and B2 type of fractures is essential. Preoperative radiographic images may not be reliable. If in doubt, checking the stability of the prosthesis fixation during surgery should be performed. and M. Korbel, P. Sponer, T. Kucera, E. Procházka, T. Procek
Úvod: Reverzný, liver-first prístup je alternatívou pre pacientov s komplikovanými synchrónnymi pečeňovými metastázami, kde by progresia v pečeni viedla k inoperabilite, alebo pre pacientov s lokálne pokročilým nálezom v malej panve, kde by komplikácia resekcie primárneho tumoru mohla ohroziť včasnú resekciu pečeňových metastáz. Metódy: Retrospektívna unicentrická analýza 32 pacientov liečených reverzným prístupom v období rokov 2011−2015. Reverzný prístup bol v tomto období indikovaný na základe konsenzu členov multioborovej onkologickej komisie ako preferovaný u všetkých pacientov s iniciálne, alebo potenciálne resekabilným synchrónnym izolovaným metastatickým postihom pečene pri adenokarcinóme kolorekta. Výsledky: 26 pacientov (81,3 %) úspešne absolvovalo kompletnú resekciu nádorovej masy (resekciu pečeňových metastáz a resekciu primárneho tumoru), ale iba 16 pacientov (50 %) absolvovalo kompletný onkochirurgický liečbený plán (hepatektómia, resekcia primárneho tumoru a plánovaná dávka a dĺžka perioperačnej, alebo adjuvantnej onkologickej liečby). Medián prežívania bol 50,5 mesiacov, trojročné prežívanie v súbore bolo 83,7 %. U 20 pacientov (62,5 %) došlo počas sledovania k progresii ochorenia s mediánom do progresie 21,6 mesiaca. Najčastejším miestom progresie bola pečeň, nasledovaná pľúcami (65 resp. 20 % všetkých rekurencií nádorového ochorenia). Záver: Aj keď reverzný, liver-first prístup umožňuje kompletné odstránenie masy tumoru u väčšiny pacientov, iba polovica z nich absolvuje kompletný onkochirurgický liečebný plán. Najproblematickejším aspektom reverzného postupu je načasovanie a dĺžka perioperačnej (bio)chemoterapie. Dôkladné zváženie rizika progresie metastatického procesu počas liečby ako aj rizika kompletnej rádiologickej odpovede by malo viesť k uváženej indikácii perioperačnej (bio)chemoterapie najmä u pacientov s iniciálne resekabilnými pečeňovými metastázami., Introduction: Reverse, liver-first strategy is an alternative for patients with complicated liver metastases where disease progression would prove inoperable, or for patients with locally advanced pelvic disease where postoperative complications after primary tumour resection may lead to delayed treatment of metastatic disease. Methods: Retrospective unicenter analysis of 32 patients approached liver-first approach between 2011 and 2015. During this period reverse strategy was considered a preferred approach for all initially or potentially resectable synchronous colorectal liver metastases based on multidisciplinary team consensus. Results: 26 patients (81.3%) completed their surgical plan (hepatectomy and primary tumour resection) but only 16 (50%) completed their oncosurgical plan (hepatectomy, primary tumour resection and full dose and length of perioperative or adjuvant systemic (bio)chemotherapy). Median overall survival was 50.5 months with the survival rate of 83.7% at 3 years. 20 patients (62.5%) progressed during the follow-up with median time to progression of 21.6 months. The liver was the most common site of recurrent disease followed by the lungs (65% and 20% of all recurrences, respectively). Conclusion: While reverse strategy may allow complete tumour removal in the majority of patients, only half of them complete their oncosurgical plan even with the liver-first approach. The most problematic aspect of the liver-first strategy is the timing and length of perioperative (bio)chemotherapy. When deciding on preoperative chemotherapy in up-front resectable lesions one should take into account the risk of disease progression while on chemotherapy as well as the risks of complete radiologic response., and M. Straka, M. Migrová, R. Soumarová, L. Burda, I. Selingerová
Cíle: Pseudoaneurysma intrarenálních arterií (RAP) může představovat život ohrožující komplikaci, k níž může dojít po parciální resekci ledviny. Autoři hodnotí incidenci RAP, u něhož zatím nedošlo k ruptuře (detekováno pomocí trojrozměrné CT angiografie – CTA), časně po minimálně invazivní parciální resekci ledviny (včetně laparoskopické a robotické operace). Dále hodnotí možnost využití nefrometrického skóre při predikci vzniku RAP. Metody: V období od února 2012 do listopadu 2013 podstoupilo 101 pacientů s renálními tumory minimálně invazivní parciální resekci ledviny. Tři až čtyři dny po operaci byla provedena CTA a radiologové (zaslepeně) diagnostikovali RAP. Pomocí logistického regresního modelu analyzovali autoři faktory, které mohou potenciálně ovlivňovat vznik RAP. Výsledky: Míra incidence RAP časně po minimálně invazivní parciální resekci (MIPR) byla nečekaně vysoká – 21,7 % (detekováno pomocí CTA). U pacientů s RAP byl přítomen signifikantně větší tumor (p = 0,02) a významně vyšší skóre parametru N indikující blízkost tumoru k renálnímu sinu (p = 0,01) než u pacientů, u nichž nedošlo ke vzniku RAP. Multivariátní analýza však prokázala, že ani celkové nefrometrické skóre ani hodnota jednotlivých komponent neměly významný vliv na vznik RAP. Velikost tumoru představovala jediný významný nezávislý prediktor vzniku RAP po minimálně invazivní resekci ledviny. Závěr: Parametr N nefrometrického skóre představuje významný prediktor vzniku RAP podle univariátní analýzy, nikoli však podle multivariátní analýzy. Komponentu N nefrometrického skóre tedy lze považovat za jeden z faktorů užitečných pro predikci vzniku RAP., Objectives: Renal artery pseudoaneurysm (RAP) can be a life threatening complication after partial nephrectomy. We investigated the incidence of unruptured RAP detected by 3-dimensional computed tomography arteriography (CTA) in the early period after minimally invasive partial nephrectomy (MIPN), including laparoscopic and robotic partial nephrectomy. We also examined the usefulness of nephrometry scoring system to predict the occurrence of RAP. Methods: From February 2012 to November 2013, 101 patients underwent MIPN for renal masses. CTA was performed 3–4 days after surgery, and the radiologists made a diagnosis of RAP in the blinded manner. The factors influencing the occurrence of RAP were analyzed with the logistic regression model. Results: The incidence of RAP was unexpectedly high at 21.7% when detected by CTA in the early period after MIPN. The RAP group showed a significantly larger tumor size (p = 0.02) and a significantly higher N component score (p = 0.01) compared to the No-RAP group. However, Neither the sum of nephrometry score nor each component showed significant influence on the occurrence of RAP according to the multivariate analysis. Tumor size was the only significant independent factor to predict the occurrence of RAP after MIPN. Conclusions: The N component of the nephrometry scoring system is a significant predictor for RAP by the univariate analysis, but not by the multivariate analysis. The N component of the nephrometry scoring system may be referred to as one of the factors predicting the occurrence RAP., and Kondo T., Omae K., Takagi T., Morita S., Hashimoto Y., Kobayashi H., Iizuka J., Yoshida K., Tanabe K.
Cíl: Srovnání senzitivity peroperační ultrasonografie (IOUS), CT, MR a PET/CT při detekci jaterních metastáz kolorektálního karcinomu. Metodika: Retrospektivně jsme hodnotili soubor pacientů operovaných pro metastázy kolorektálního karcinomu v letech 2009-2014 na chirurgické klinice v Plzni a srovnávali jsme výsledky předoperačních diagnostických metod (CT, MR či PET/CT) s nálezem IOUS, kterou bereme za zlatý standard. Zjišťovali jsme počet dodatečných lézí objevených až během operačního zákroku prostřednictvím IOUS a vypočítali jsme senzitivitu a specificitu uvedených metod. Výsledky: Naše výsledky ukazují, že předoperační diagnostické metody mají ve srovnání s IOUS senzitivitu/specificitu: CT 82,2 %/93,1 %, MR 89,3 %/100 %, PET/CT 82,0 %/96,1 % a relativně nízkou negativní prediktivní hodnotu CT 54,9 %, MR 66, 6 %, PET/ CT 52,0 %. Peroperačně bylo nalezeno 18 % dodatečných lézí oproti předoperačnímu CT či PET/CT a 10 % oproti MR. Závěr: IOUS je metodou poskytující aktuální pohled na játra v okamžiku operace a dokáže s vysokou přesností zhodnotit lokalizaci a velikost řešeného nádoru. Zároveň je nejsenzitivnější v detekci drobných lézí, které nemusí být předoperační zobrazovací metodou zachyceny., Aim: Comparison of the sensitivity of intraoperative ultrasonography, CT, MRI and PET/CT in the detection of colorectal cancer metastases. Method: In cohort of patients which were operated for liver metastases of colorectal carcinoma were retrospectively corelated results of preoperative imaging (CT, MRI and PET/CT) with intraoperative ultrasound. We searched for additional lesions that were invisible in CT, MRI or PET/CT. Sensitivity and specificity of CT, PET/CT and MRI was calculated. Results: Our results show that preoperative diagnostic methods are compared with the IOUS lower sensitivity/specificity: CT 82.2%/93.1%, MR 89.3%/100%, PET/CT 82.0%/96.1% and low negative predictive value CT 54.9%, MR 66.6%, PET/CT 52.0%. Intraoperatively we found 18% additional lesions compared to preoperative CT or PET/ CT and 10% compared to preoperative MRI. Conclusion: IOUS is a method that provides synoptic view of the liver at the time of the surgery and it is able to show accurately size and location of operated tumor. It is considered as the most sensitive method in detection of small lesions that maybe missed in preoperative imaging., Eva Korčáková, Hynek Mírka, Tomáš Skalický, Vladislav Třeška, Václav Liška, Jan Baxa, Eva Ferdová, Martina Nováková, Václav Skála, and Literatura
Úvod: Systémový lupus erythematodes (SLE) je chronické autoimunitní onemocnění charakterizované multisystémovým postižením. Cílem naší studie bylo ozřejmit výskyt snížených hodnot koncentrací imunoglobulinů (s-Ig) v séru v populaci nemocných se SLE. V retrospektivní studii bylo zhodnoceno 799 výsledků vyšetření s-Ig získaných od 157 nemocných splňujících revidovaná klasifikační kritéria. Výsledky: Sérová koncentrace imunoglobulinů nižší než dolní hranice normy byla zjištěna celkem u 29 ze 157 nemocných (18,5 %). Nejčetnější byl výskyt izolovaného snížení IgG 12 ze 157 (7,6 %), 2 nemocné naplňovaly kritéria selektivního deficitu IgA a v jednom případě se jednalo o vzácnou koincidenci s běžnou variabilní imunodeficiencí (common variable immunodeficiency – CVID). Článek podrobněji prezentuje 2 případy nemocných se SLE komplikované těžkou hypogamaglobulinemií a infekcemi vyžadujícími dlouhodobou substituční léčbu imunoglobuliny. V prvním případě se jedná o vysoce pravděpodobný případ běžné variabilní imunodeficience a v případě druhém pak o léky indukovanou hypogamaglobulinemii. Tato žena s anamnézou maligního lymfomu a současným závažným multiorgánovým postižením při SLE byla léčena rituximabem po selhání konvenční léčby. Závěr: S protilátkovými deficiencemi se můžeme setkat i u nemocných se SLE. Opakované měření sérové koncentrace imunoglobulinů by mělo být součástí rutinního sledování těchto nemocných. Na možnost CVID bychom měli myslet v případě opakujících se sinopulmonárních infekcí, zejména v kombinaci s absencí aktivity SLE. Léčba rituximabem může vést i u nemocných se SLE k dlouhodobé supresi B-lymfocytů s rozvojem sekundárního protilátkového deficitu, který v některých případech vyžaduje substituční léčbu imunoglobuliny., Introduction: Systemic lupus erythematosus (SLE) is a chronic autoimmune multisystem disease. The aim of our study was to clarify the frequency of decreased serum immunoglobulin levels in SLE patients. There were evaluated 799 results of serum immunoglobulin levels gained from 157 patients fulfilling revised ACR criteria in the retrospective study. Results: The immunoglobulin levels under the normal range were found in 29/157 (18.5 %) patients. The most frequent was isolated reduction of IgG 12/157 (7.6 %), two persons fulfilled criteria for selective IgA deficiency, and one case possible diagnosis of common variable immunodeficiency (CVID). Additionally we report two cases of SLE patients complicated by severe hypogammaglobulinaemia and infectious complications with necessity of long-term immunoglobulin substitution therapy. The diagnosis of CVID is highly probable in the first case. The second case presents sever drug-induced hypogammaglobulinaemia. This female with lymphoma history and multiorgan impairment due to acute SLE was treated with rituximab after convention therapy failure. Conclusion: Humoral immunodeficiency may occur in SLE patients. The monitoring of serum immunoglobulin levels could be a routine in these patients. The CVID diagnosis is possible in patients suffering from recurrent sinopulmonary infections, especially in combination with absence of lupus activity. Rituximab therapy could cause long-term suppression of B lymphocytes with secondary humoral deficiency requiring immunoglobulin substitution therapy., and Pavlína Králíčková, Eva Malá, Doris Vokurková, Ondřej Souček, Irena Krčmová, Zbyněk Hrnčíř
Cíl: Difuzní axonální poranění je traumatické postižení mozku vznikající jako následek střižného pohybu při náhlém zrychlení či zpomalení mozku výrazněji vůči zbytku těla. Za cíl jsme si dali porovnat možnosti dnešních zobrazovacích metod v diagnostice difuzního axonálního postižení (DAP). Dále jsme se snažili v retrospektivní studii zjistit senzitivitu výpočetní tomografie (CT) a magnetické rezonance (MR) v diagnostice DAP a zhodnotit korelaci nálezu na zobrazovacích metodách s tíži klinického stavu. Metodika: Vyšetření CT probíhalo na přístroji Philips Brilliance 64-řadý helikální, nativně, s provedením měkkotkáňového a kostního přepočtu. MR vyšetření bylo provedeno na přístroji Philips Achieva 1,5T s použitím hlavové cívky, nativně v T2, T1 a GRE sekvenci v rovině transverzální, FLAIR sekvence v rovině koronální či sagitální a difuzně vážená sekvence (DWI) a ADC mapy v transverzální rovině. Celkem bylo vyšetřeno 60 pacientů. Výsledky: Mezi roky 2010-2014 byl DAP popsán celkem u 60 pacientů, 38 na CT, a dalších 22 na MR. Dvacet pacientů mělo následně trvalou poruchu vědomí či zemřelo, 36 mělo trvalé následky, osm se plně uzdravilo a u šesti nevíme konečný klinický stav. Senzitivita CT je v našem souboru 63 %, specificita 97 %. Závěr: V dnešní době je zlatým standardem v diagnostice kraniotraumatu nativní CT vyšetření, které má v případě DAP v našem souboru relativně nízkou senzitivitu a vysokou specificitu. MR je vzhledem k dostupnosti i časové náročnosti vyšetření vhodnou metodou až u pacientů, u nichž nález na CT neodpovídá jejich klinickému stavu. Pacienti s diagnostikovaným DAP mají obecně špatnou prognózu, až Ms zemře nebo má trvalou poruchu vědomí a další cca Ví pacientů má trvalé následky., Aim: Diffuse axonal injury is traumatic brain injury arising as a result of shear movement during sudden acceleration or deceleration of the brain strongly against the rest of the body. We want to compare the capabilities of todays imaging modalities in diagnostics of diffuse axonal injury (DAI). Next, we tried in retrospective study to determine the sensitivity of computed tomography (CT) and magnetic resonance (MR) in the diagnostic of DAI and to evaluate the clinical status of patients diagnosed for DAI. Method: We used 64-row helical CT (Philips Brilliance 64), we made native scans with soft-tissue and bone conversion. MR examination was performed on a Philips Achieva 1.5T machine using a head coil, natively in T2, Tl and GRE sequence in the transverse plane, FLAIR in coronal or sagittal plane and diffusion-weighted sequences (DWI) and ADC maps in the transversal plane. A total of 60 patients were examined. Results: 60 patients with DAI were examined in time period from 2010-2014, 38 with diagnoses of DAI on CT and 22 on MR. 20 patients had a subsequent permanent impairment of consciousness or died, 36 had lasting consequences, 8 fully healed and in 6 patients we do not know how they ended. Conclusion: Today native CT is the gold standard in the diagnosis of brain injury. In our group of DAI patients CT, unlike MR, had low relatively sensitivity of 63% (high specificity 97%). However, MR is not method of first choice due to its insufficient availability and time-consuming examination. MR is a useful approach for those patients whose findings on CT do not match the clinical condition. Patients diagnosed for DAP have generally a poor prognosis, Ms in our group of patients die or have permanent impairment of consciousness, and another M has long lasting consequences., Jakub Stulík, Monika Justýna Poláčková, Marie Maxová, Marek Mechl, and Literatura
Úvod: Stanovení strategie léčby karcinomu rekta vyžaduje komplexní a multidisciplinární přístup, na základě kterého je indikována racionální léčba. K primární resekci jsou indikována časná stadia karcinomu rekta, naopak lokálně pokročilé tumory by měly být předléčeny některým z režimů předoperační (chemo)radioterapie. Hlavním cílem této práce bylo zmapovat strategii léčby pacientů s karcinomem rekta v České republice a zejména sledovat výskyt kompletní patologické odpovědi při neoadjuvantní léčbě. Metody: Jde o retrospektivní multicentrickou klinickou studii, která zahrnuje data všech pacientů s karcinomem rekta, kteří byli operováni v zúčastněných centrech v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012. Požadovaná data byla zadávána do online registru PATOD C20. Byly stanoveny tři okruhy otázek: 1. charakteristika pracoviště a spolupráce s onkologií; 2. analýza léčby pacientů s karcinomem rekta; 3. detailní analýza skupiny pacientů s kompletní patologickou odpovědí. Analýza byla provedena s ohledem na charakter jednotlivých pracovišť, tj. univerzitní centra s KOC, neuniverzitní centra s KOC a centra mimo KOC. Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 21 chirurgických pracovišť České republiky, která poskytla data 1860 pacientů. Strategie léčby karcinomu rekta byla určována mezioborovými semináři v 19 centrech (90,5 %). Statisticky významné rozdíly byly zjištěny mezi jednotlivými centry v indikaci neoadjuvantní léčby (p<0,001), provedených resekcí rekta s anastomózou (p=0,048) a resekcí bez anastomózy (p=0,022). Kompletní patologická odpověď byla nalezena celkem u 61 (8,7 %) pacientů. Postižení lymfatických uzlin (ypN+) bylo nalezeno v případě vymizení tumoru ve stěně rekta (ypT0) u celkem 7 (9,7 %) pacientů. Závěr: Studie PATOD prokázala, že péče o karcinom rekta je v ČR velmi heterogenní. Univerzitní a velká centra při KOC, i přes vytvořené nejlepší podmínky, této výhody plně nevyužívají. Klíčová slova: karcinom rekta – neoadjuvantní terapie – chemoradioterapie – kompletní patologická odpověď, Introduction: Deciding on the strategy in rectal cancer´s treatment requires a complex and multidisciplinary approach. The primary rectal resection is indicated in early stages, while locally advanced tumors should be pretreated by one of the modes of neoadjuvant (chemo) radiotherapy. The main goal of this study was to explore the therapeutic strategy in patients with rectal cancer in the Czech Republic. The second aim was to determine the incidence of the pathological complete response after neoadjuvant therapy. Methods: This is a retrospective multicenter clinical study, which includes data from all patients with rectal cancer who were treated at participating centers in the period from 01/01/2011 to 31/12/2012. The required data has been passed into the online registry PATOD C20.Three issues have been set up: 1. Characteristics of the center and cooperation with the oncological department; 2. Characteristics of the treatment of patients with rectal cancer; and 3. Detailed analysis of the group of patients with complete pathological response. The analysis was performed with regard to the nature of individual departments, i.e. departments of surgery in university hospitals with complex oncological centres, departments of surgery within complex oncologic centers, and departments of surgery outside complex oncologic centers Results: In total, 21 departments of surgery in the Czech Republic provided data about 1860 patients with rectal cancer for the study. The treatment strategy for rectal cancer was determined at multidisciplinary seminars at 19 centers (90.5%). Statistically significant differences between the centers were found in the indication for neoadjuvant treatment (p<0.001), rectal resection with anastomosis (p = 0.048), and resection without anastomosis (p = 0.022). Complete pathological response was found in 61 (8.7%) patients. Positivity of mesorectal lymph nodes (ypN+) was found in the case of ypT0 stage in 7 (9.7%) patients. Conclusion: PATOD study showed that therapy of rectal cancer is highly heterogeneous in the Czech Republic. Despite the best conditions provided, university hospitals and large departments within complex oncologic centers do not fully utilize this benefit. Key words: rectal cancer – neoadjuvant therapy – chemoradiotherapy – complete pathological response, and T. Dušek, A. Ferko, M. Bláha, L. Dušek, D. Malúšková, J. Örhalmi, J. Dolejš, M. Vošmik
Cíl: Stanovit, jak často je SPECT/CT potřebné ke specifikaci abnormálního nálezu na planárním WB kostním skenu, zda je užitečné porovnat scintigrafický nález s předcházejícím vyšetřením, v kolika případech SPECT/CT určí definitivní diagnózu a kolik ložisek abnormální aktivity nacházíme na kostním skenu u benigních a maligních afekcí. Pacienti a metoda: Retrospektivně jsme prostudovali 471 WB skenů u 450 pacientů s karcinomem prsu, plic a prostaty, kteří v roce 2008 podstoupili kostní scintigrafii. SPECT/CT nebo CT jsme použili v 11,9 % vyšetření u 12,4 % pacientů. Opakovaná scintigrafie (319 pacientů po kostní scintigrafii a 36 pacientů po SPECT/CT) sloužila jako referenční vyšetření. Výsledky: Srovnání s předchozí scintigrafií bylo užitečné u pacientů s karcinomem prsu před indikací SPECT/CT. S použitím SPECT/CT jsme mohli specifikovat nejisté scintigrafické léze u 90,9 % vyšetření. Pro detekci kostních metastáz dosáhlo CT ve SPECT/CT vyšetření senzitivitu 72,8 %, specificitu 96 %, pozitivní a negativní prediktivní hodnotu 88,9 %. V pravděpodobnosti rozvoje kostních metastáz do 2 let od vyšetření mezi pacienty s jedním suspektním ložiskem ve skeletu a pacienty bez suspektního ložiska jsme nezaznamenali signifikantní rozdíl (p = 0,4272), ovšem riziko vzrůstalo, jestliže jsme nalezli suspektních ložisek více (p ≤ 0,0001). Závěr: SPECT/CT zvyšuje specificitu kostní scintigrafie. Po porovnání scintigrafického nálezu s předchozím vyšetřením se zdá rozumné uvažovat o použití SPECT/CT v 10-20 % vyšetření. CT cílené podle WB skenu přidává relativně malou radiační zátěž k zátěži z kostní scintigrafie, v naší studii zvýšilo kolektivní efektivní dávku o 13 %., Ladislav Zadražil, Petr Libus, and Literatura
Cíl: Porovnání radiační zátěže a obrazové kvality při HRCT plic mezi třemi přístroji v jedné nemocnici. Metodika: Retrospektivně bylo zhodnoceno 3 x 50 náhodně vybraných pacientů, kteří podstoupili HRCT plic na třech různých přístrojích (Somatom Definition AS [SD], Somatom Emotion [SE], Brilliance iCT [iCT]) v rámci jedné nemocnice. Rekonstrukce byly provedeny standardně s použitím měkkotkáňového (mediastinálního) algoritmu a algoritmu s vysokým prostorovým rozlišením (HRCT). Obrazová kvalita byla měřena jako směrodatná odchylka denzity v trachee, levé síni, aortě a hodnocena na čtyřstupňové Likertově škále. Podle naměřených hodnot efektivního průměru pacientů byl vytvořen fantom, který byl zobrazen s pěti úrovněmi proudu na rentgence. Výsledky: Obrazová kvalita vyjádřená jako směrodatná odchylka denzity v zájmové oblasti byla v mediastinální rekonstrukci významně lepší u přístroje SD oproti SE (p = 0,0060), rozdíl v subjektivním hodnocení na čtyřstupňové škále významný nebyl (p = 0,11). V HRCT rekonstrukci byla směrodatná odchylka denzity významně nižší u přístroje iCT oproti SD (p = 0,0003), avšak obrazová kvalita byla subjektivně hodnocena o třetinu stupně hůře (p = 0,028). Průměrná radiační zátěž z vyšetření byla na přístroji SD 2,6násobná a na SE l,9násobná v porovnání siCT(p< 0,0001). Závěr: V práci jsme ukázali významný rozdíl v radiační zátěži při HRCT vyšetření plic na různých přístrojích v jedné nemocnici. Mezi přístroji s největším rozdílem byl minimální rozdíl v subjektivním hodnocení obrazové kvality HRCT, což je nejspíše dáno optimalizací vyšetření a zvyklostmi., Aim: To compare radiation dose and image quality in HRCT of the lung among three scanners in a single institution. Methods: HRCTs of the lung of fifty randomly selected patients per scanner in a single institution (Somatom Definition AS [SD], Somatom Emotion [SE], Brilliance iCT [iCT]) were evaluated. Reconstructions were performed with a standard soft-tissue (mediastinal) and high-resolution (HRCT) reconstruction algorithms. The image quality was measured as a standard deviation of the density in the trachea, left atrium, and aorta and evaluated on a four-point Likert scale. A phantom, that was constructed according to the real patient data, was scanned with five different levels of the tube current. Results: In the soft-tissue reconstruction, the image quality expressed as standard deviation of density was significantly better in the SD compared to SE (p = 0.0060) and there was no difference in subjective ratings of the image quality (p = 0.11). In HRCT reconstruction, the image quality was significantly better in iCT compared to SD (p = 0.0003) but the ratings were worse by a third of a point (p = 0.028). The average radiation dose estimate was 2.6 times (SD) and 1.9 times (SE) higher compared to iCT (p < 0.0001). Conclusion: A significant difference in radiation dose estimate in HRCT of the lung among three different scanners was demonstrated. Between the two scanners with the highest and the lowest radiation dose, only a minimal difference in subjective evaluation of image quality was found, which is probably due to optimization and established practice., Lukáš Lambert, Lucie Šimáková, Alena Lambertová, Patrik Matras, JiříVotruba, Josef Hořejš, and Literatura