Varikokéla je nejčastější chirurgicky ovlivnitelná příčina mužské infertility. Dilatované a varikózně změněné žíly plexus pampiniformis testis vytváří varikokélu. Regurgitace krve při insuficienci chlopní vnitřních spermatických žil způsobuje poškození testikulární funkce zvýšením intraskrotální teploty. Autoři sledují efekt a dopad mikrochirurgické operace varikokély na spermiogram, Varicocele is the most common cause of male infertility, which can be repaired surgically. Dilated and varicose changes of the venous pampiniform plexus of the testis cause varicocele. Valvular insufficiency of the spermatic veins allows regurgitation of blood which causes damage to the testicular function by increasing the intrascrotal temperature. The authors observe the effect and significance of microsurgical varicocelectomy on spermiogram., and Nussir M., Pacík D., Čermák A.
Osteochondritis dissecans(OCD) of the knee is identified with increasing frequency in the adolescent patient. Left untreated, OCD can cause significant impairment and restriction in physical activity and development of osteoarthritis at an early age. The diagnosis of lesions of OCD can be confirmed on plain radiographs. MRI has emerged as the gold standard to evaluate the stability of the lesion and the integrity of the overlying articular cartilage. Treatment of OCD lesions depend on the stability of the lesion. Stable lesions can be treated conservatively by physical activity modification and immobilization. Unstable lesions and stable lesions not responding to conservative measures should be treated surgically. Surgical options range from arthroscopic drilling, either transarticular or extra-articular drilling for stable lesions or salvage procedures such as autologous chondrocyte transplantation (ACT), mosaicplasty to restore joint and cartilage congruency. and H. H. Shaikh, J. Vícha, T. Proček, J. Pavlata, T. Kučera
Myelodysplastický syndrom (MDS) je jedno z nejčastějších hematologických onemocnění ve věku nad 60 let. Přes intenzivní výzkum je však terapie této heterogenní krevní choroby velmi komplikovaná. V posledních letech se objevily 2 nové terapeutické přístupy, a to imunomodulační léčba a demetylační terapie. Zvláště imunomodulační léčba, reprezentovaná preparátem lenalidomid, znamená velký pokrok v léčně anemických nemocných specificky s 5q- aberací. Odpověď, především dosažení transfuzní nezávislosti, se pohybuje v původních studiích kolem 60–80 %. U nás byla tato terapie zahájena v roce 2008. Prezentujeme analýzu 34 nemocných, 31 žen, 3 mužů s mediánem věku 69 (46–80 let), z toho 27 nemocných (79,4 %) mělo diagnózu 5q- syndromu, 5 nemocných diagnózu refrakterní anémie s multilineární dysplazií, 1 nemocný refrakterní anémii s excesem blastů (RAEB 1) a 1 pacient neklasifikovatelný myelodysplastický syndrom/myeloproliferativní syndrom. Data nemocných jsou ukládána do lenalidomidové lišty Českého MDS registru. Jde o nemocné chronicky transfundované s diagnózou MDS s nižším rizikem a 5q- aberací. V našem souboru jsme zaznamenali odpověď na terapii reprezentovanou dosažením kompletní transfuzní nezávislosti u 91 % nemocných. Kompletní cytogenetická odpověď byla dosažena u 15 % nemocných a parciální odpověď u 67 %. U 15 % nemocných byla zjištěna mutace tumor supresorického genu TP53 (3 z 18 vyšetřených nemocných, 2 z nich progredovali do MDS s vyšším rizikem a následně do AML). Lenalidomid byl u většiny nemocných velmi dobře tolerován. Na tomto, byť zatím malém souboru prezentujeme vysokou efektivitu tohoto preparátu a základní principy a problematiku terapie lenalidomidem., Myelodysplastic syndrome (MDS) is a common hematological disease in patients over sixty. Despite intensive research, the therapy of this heterogeneous blood disease is complicated. In recent years, two new therapeutic approaches have been proposed: immunomodulation and demethylation therapy. Immunomodulation therapy with lenalidomide represents a meaningful advance in the treatment of anemic patients, specifically those with 5q- aberrations. As much as 60–70 % of patients respond and achieve transfusion independence. We present the initial lenalidomide experience of the Czech MDS group. We analyze Czech MDS register data of 34 (31 female; 3 male; median age 69 years) chronically transfused low risk MDS patients with 5q- aberration treated by lenalidomide. Twenty-seven (79.4 %) patients were diagnosed with 5q- syndrome, 5 patients with refractory anemia with multilineage dysplasia, 1 patient with refractory anemia with excess of blasts 1, and 1 patient with myelodysplastic/myeloproliferative unclassified. Response, as represented by achieving complete transfusion independence, was achieved in 91 % of patients. A true 5q- syndrome diagnosis in most our patients may be responsible for such a high response rate. Complete cytogenetic response was reached in 15 % of patients and partial cytogenetic response in 67 %, within a median time of 12 months. TP53 mutation was detected in 15 % (3 from 18 tested) and 2 of these patients progressed to higher grade MDS. The majority of patients tolerated lenalidomide very well. Based on this albeit small study, we present our findings of high lenalidomide efficacy as well as the basic principles and problems of lenalidomide therapy., and Anna Jonášová, Libor Červinek, Petra Bělohlávková, Jaroslav Čermák, Monika Beličková, Petr Rohoň, Olga Černá, Ivana Hochová, Magda Šišková, Karla Kačmářová, Eva Janoušová
Úvod: Cílem práce je identifikovat pacienty operované pro vývodový karcinom pankreatu, kteří přežili více než 5 let a analyzovat jejich charakteristiky a faktory s vlivem na přežití. Zkušenosti a výsledky terciárního centra. Metoda: Prospektivně vedená databáze 155 pankreatických resekcí v období leden 2006 až červen 2010 byla prozkoumána se záměrem identifikace pacientů operovaných kurativně pro vývodový karcinom pankreatu. Klinická a patologická data byla analyzována retrospektivně. Kaplan-Meierova analýza byla použita pro hodnocení přežívání, Log-rank test a Coxova regresní analýza pro analýzu faktorů s vlivem na přežití. Testy byly dělány na hladině signifikance 0,05. Jako nezávisle proměnné v Coxově regresní analýze byly vybrány faktory, u nichž byl pomocí Kaplan-Meierovy analýzy prokázán signifikantní vliv na přežívání. Výsledky: V sestavě 155 resekcí pankreatu s kurativním záměrem bylo identifikováno 73 nemocných operovaných pro vývodový karcinom pankreatu, u nichž bylo možné hodnotit 5leté přežití. Více než 5 let přežilo 15 nemocných (20,5 %), z nichž 13 dosud žije. Průměrná doba přežití ve skupině přeživších 5 let je 77,1 měsíce (60–110) a medián 74 měsíce, průměrná doba přežití bez nemoci (relaps free survival) je 63,3 měsíce (14−110), medián 62 měsíce. Ze sledovaných faktorů statisticky významný vliv na přežití měly: nepřítomnost infiltrace lymfatických uzlin (p=0,031), nekomplikovaný pooperační průběh (p=0,025), nepřítomnost vaskulární invaze v tumoru (p=0,017), léčba bez nutnosti podání transfuze krve (p=0,015) a pooperační onkologické léčba – převážně chemoterapie (p=0,009). Významnými nezávislými prediktory přežívání jsou: přítomnost angioinvaze HR=2,239 (95%CI: 1,093−4,590; p=0,028), pooperační chemoterapie HR=2,587 (95%CI: 1,301−5,145; p=0,007) a nutnost podání transfuze HR=2,080 (95%CI: 1,027−4,212; p=0,042). Přítomnost angioinvaze zvyšuje riziko úmrtí pacienta 2,2x, podání transfuze zvyšuje riziko úmrtí 2,1x a nepodání chemoterapie zvyšuje riziko úmrtí 2,6x. Závěr: Vliv na dlouhodobé přežití u nemocných operovaných pro karcinom hlavy pankreatu byl prokázán u těchto faktorů: nepřítomnost infiltrace lymfatických uzlin, nekomplikovaný pooperační průběh, nepřítomnost vaskulární invaze v tumoru, léčba bez nutnosti podání transfuze krve a pooperační onkologická léčba – chemoterapie. Významnými nezávislými prediktory přežívání jsou: vaskulární invaze, chemoterapie a nutnost podání transfuze., Introduction: The purpose was to identify 5-year survivors among a group of radically resected patients with pancreatic cancer and analyse the characteristics and factors associated with their 5-year survival. Single tertiary centre experience. Method: A prospectively maintained database of 155 pancreatic resections from January 2006 to June 2010 was scanned to identify patients after curative radical resections for pancreatic ductal adenocarcinoma. The clinical and pathological data was analysed retrospectively. The outcomes of the PDAC group were evaluated using Kaplan-Meier analysis (survival) with the Log-rank test and Cox regression analysis (evaluation of prognostic factors). Characteristics of the survivors were discussed. Significance level of 0.05 was used. Those factors were used as independent variables for Cox regression analysis whose significant effect on survival was shown based on Kaplan-Meier analysis. Results: Among 155 patients undergoing a curative pancreatic resection, 73 had a pancreatic ductal adenocarcinoma. Fifteen patients (20.5%) after radical surgery survived over 5 years, 13 of whom are still alive. In the group of the survivors, the mean overall survival was 77.1 months (60−110) and the median survival was 74 months. The mean relapse-free interval in the group of the survivors was 63.3 months (14−110) with the median of 65 months. Factors associated with a longer survival included the absence of lymph node infiltration (p=0.031), uncomplicated postoperative course (p=0.025), absence of vascular invasion (p=0.017), no blood transfusions (p=0.015) and the use of postoperative therapy – predominantly chemotherapy (p=0.009). Significant independent predictors of survival included vascular invasion HR=2.239 (95%CI: 1.093−4.590; p=0.028), postoperative chemotherapy HR=2.587 (95%CI: 1.301−5.145; p=0.007) and blood transfusion HR=2.080 (95%CI: 1.027−4.212; p=0.042). The risk of death was increased 2.2 times in patients with vascular invasion, 2.1 times in patients with transfusions, and finally 2.6 times in those with no chemotherapy. Conclusion: Factors associated with an improved overall survival included: the absence of lymph node infiltration, an uncomplicated postoperative course, absence of vascular invasion, no need of blood transfusions, and finally the use of postoperative chemotherapy. Vascular invasion, use of blood transfusions and postoperative adjuvant chemotherapy were significant independent prognostic factors of survival., and M. Loveček, P. Skalický, D. Klos, Č. Neoral, J. Ehrmann jr., J. Zapletalová, H. Švébišová, T. Yogeswara, M. Ghothim, R. Vrba, R. Havlík
Úvod: Systémový lupus erythematodes (SLE) je chronické autoimunitní onemocnění charakterizované multisystémovým postižením. Cílem naší studie bylo ozřejmit výskyt snížených hodnot koncentrací imunoglobulinů (s-Ig) v séru v populaci nemocných se SLE. V retrospektivní studii bylo zhodnoceno 799 výsledků vyšetření s-Ig získaných od 157 nemocných splňujících revidovaná klasifikační kritéria. Výsledky: Sérová koncentrace imunoglobulinů nižší než dolní hranice normy byla zjištěna celkem u 29 ze 157 nemocných (18,5 %). Nejčetnější byl výskyt izolovaného snížení IgG 12 ze 157 (7,6 %), 2 nemocné naplňovaly kritéria selektivního deficitu IgA a v jednom případě se jednalo o vzácnou koincidenci s běžnou variabilní imunodeficiencí (common variable immunodeficiency – CVID). Článek podrobněji prezentuje 2 případy nemocných se SLE komplikované těžkou hypogamaglobulinemií a infekcemi vyžadujícími dlouhodobou substituční léčbu imunoglobuliny. V prvním případě se jedná o vysoce pravděpodobný případ běžné variabilní imunodeficience a v případě druhém pak o léky indukovanou hypogamaglobulinemii. Tato žena s anamnézou maligního lymfomu a současným závažným multiorgánovým postižením při SLE byla léčena rituximabem po selhání konvenční léčby. Závěr: S protilátkovými deficiencemi se můžeme setkat i u nemocných se SLE. Opakované měření sérové koncentrace imunoglobulinů by mělo být součástí rutinního sledování těchto nemocných. Na možnost CVID bychom měli myslet v případě opakujících se sinopulmonárních infekcí, zejména v kombinaci s absencí aktivity SLE. Léčba rituximabem může vést i u nemocných se SLE k dlouhodobé supresi B-lymfocytů s rozvojem sekundárního protilátkového deficitu, který v některých případech vyžaduje substituční léčbu imunoglobuliny., Introduction: Systemic lupus erythematosus (SLE) is a chronic autoimmune multisystem disease. The aim of our study was to clarify the frequency of decreased serum immunoglobulin levels in SLE patients. There were evaluated 799 results of serum immunoglobulin levels gained from 157 patients fulfilling revised ACR criteria in the retrospective study. Results: The immunoglobulin levels under the normal range were found in 29/157 (18.5 %) patients. The most frequent was isolated reduction of IgG 12/157 (7.6 %), two persons fulfilled criteria for selective IgA deficiency, and one case possible diagnosis of common variable immunodeficiency (CVID). Additionally we report two cases of SLE patients complicated by severe hypogammaglobulinaemia and infectious complications with necessity of long-term immunoglobulin substitution therapy. The diagnosis of CVID is highly probable in the first case. The second case presents sever drug-induced hypogammaglobulinaemia. This female with lymphoma history and multiorgan impairment due to acute SLE was treated with rituximab after convention therapy failure. Conclusion: Humoral immunodeficiency may occur in SLE patients. The monitoring of serum immunoglobulin levels could be a routine in these patients. The CVID diagnosis is possible in patients suffering from recurrent sinopulmonary infections, especially in combination with absence of lupus activity. Rituximab therapy could cause long-term suppression of B lymphocytes with secondary humoral deficiency requiring immunoglobulin substitution therapy., and Pavlína Králíčková, Eva Malá, Doris Vokurková, Ondřej Souček, Irena Krčmová, Zbyněk Hrnčíř
Úvod: Stanovení strategie léčby karcinomu rekta vyžaduje komplexní a multidisciplinární přístup, na základě kterého je indikována racionální léčba. K primární resekci jsou indikována časná stadia karcinomu rekta, naopak lokálně pokročilé tumory by měly být předléčeny některým z režimů předoperační (chemo)radioterapie. Hlavním cílem této práce bylo zmapovat strategii léčby pacientů s karcinomem rekta v České republice a zejména sledovat výskyt kompletní patologické odpovědi při neoadjuvantní léčbě. Metody: Jde o retrospektivní multicentrickou klinickou studii, která zahrnuje data všech pacientů s karcinomem rekta, kteří byli operováni v zúčastněných centrech v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012. Požadovaná data byla zadávána do online registru PATOD C20. Byly stanoveny tři okruhy otázek: 1. charakteristika pracoviště a spolupráce s onkologií; 2. analýza léčby pacientů s karcinomem rekta; 3. detailní analýza skupiny pacientů s kompletní patologickou odpovědí. Analýza byla provedena s ohledem na charakter jednotlivých pracovišť, tj. univerzitní centra s KOC, neuniverzitní centra s KOC a centra mimo KOC. Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 21 chirurgických pracovišť České republiky, která poskytla data 1860 pacientů. Strategie léčby karcinomu rekta byla určována mezioborovými semináři v 19 centrech (90,5 %). Statisticky významné rozdíly byly zjištěny mezi jednotlivými centry v indikaci neoadjuvantní léčby (p<0,001), provedených resekcí rekta s anastomózou (p=0,048) a resekcí bez anastomózy (p=0,022). Kompletní patologická odpověď byla nalezena celkem u 61 (8,7 %) pacientů. Postižení lymfatických uzlin (ypN+) bylo nalezeno v případě vymizení tumoru ve stěně rekta (ypT0) u celkem 7 (9,7 %) pacientů. Závěr: Studie PATOD prokázala, že péče o karcinom rekta je v ČR velmi heterogenní. Univerzitní a velká centra při KOC, i přes vytvořené nejlepší podmínky, této výhody plně nevyužívají. Klíčová slova: karcinom rekta – neoadjuvantní terapie – chemoradioterapie – kompletní patologická odpověď, Introduction: Deciding on the strategy in rectal cancer´s treatment requires a complex and multidisciplinary approach. The primary rectal resection is indicated in early stages, while locally advanced tumors should be pretreated by one of the modes of neoadjuvant (chemo) radiotherapy. The main goal of this study was to explore the therapeutic strategy in patients with rectal cancer in the Czech Republic. The second aim was to determine the incidence of the pathological complete response after neoadjuvant therapy. Methods: This is a retrospective multicenter clinical study, which includes data from all patients with rectal cancer who were treated at participating centers in the period from 01/01/2011 to 31/12/2012. The required data has been passed into the online registry PATOD C20.Three issues have been set up: 1. Characteristics of the center and cooperation with the oncological department; 2. Characteristics of the treatment of patients with rectal cancer; and 3. Detailed analysis of the group of patients with complete pathological response. The analysis was performed with regard to the nature of individual departments, i.e. departments of surgery in university hospitals with complex oncological centres, departments of surgery within complex oncologic centers, and departments of surgery outside complex oncologic centers Results: In total, 21 departments of surgery in the Czech Republic provided data about 1860 patients with rectal cancer for the study. The treatment strategy for rectal cancer was determined at multidisciplinary seminars at 19 centers (90.5%). Statistically significant differences between the centers were found in the indication for neoadjuvant treatment (p<0.001), rectal resection with anastomosis (p = 0.048), and resection without anastomosis (p = 0.022). Complete pathological response was found in 61 (8.7%) patients. Positivity of mesorectal lymph nodes (ypN+) was found in the case of ypT0 stage in 7 (9.7%) patients. Conclusion: PATOD study showed that therapy of rectal cancer is highly heterogeneous in the Czech Republic. Despite the best conditions provided, university hospitals and large departments within complex oncologic centers do not fully utilize this benefit. Key words: rectal cancer – neoadjuvant therapy – chemoradiotherapy – complete pathological response, and T. Dušek, A. Ferko, M. Bláha, L. Dušek, D. Malúšková, J. Örhalmi, J. Dolejš, M. Vošmik
Úvod: Syndrom Freyové (aurikulotemporální syndrom) je častá komplikace chirurgie příušní žlázy, který je způsoben aberantním prorůstáním parasympatických vláken nervus auriculotemporalis do kožních potních žlázek. Typicky je syndrom charakterizován pocením, zarudnutím a pálením kůže parotické oblasti, zejména v návaznosti na chuťové podněty. Vytvoření interpoziční bariéry mezi kůži a lůžko po parotidektomii může vést ke snížení rizika této komplikace. Cíl: Cílem studie bylo stanovení četnosti výskytu syndromu Freyové u operovaných pacientů a zhodnocení účinnosti použití svalového laloku z musculus sternocleidomastoideus (m. SCM) v jeho prevenci. Soubor a metodika: Jde o retrospektivní studii. Soubor 167 pacientů, u kterých byla provedena parciální či totální parotidektomie v letech 2007–2011, byl rozdělen do dvou skupin. U první skupiny pacientů byla provedena rekonstrukce svalovým lalokem z m. SCM (n = 42), u druhé skupiny rekonstrukce provedena nebyla (n = 125). Diagnostika syndromu Freyové v pooperačním období byla stanovena na základě subjektivního hodnocení symptomů, údajů z dotazníku a objektivním průkazem Minorovým testem. Výsledky: Celkový výskyt syndromu Freyové činil 15 % (25/167 pacientů), ve skupině bez rekonstrukce 16 % (22/125), ve skupině s rekonstrukcí 7 % (3/42). Rozdíl mezi skupinami ve výskytu aurikulotemporálního syndromu byl dle Fisherova exaktního testu statisticky významný (p < 0,05). Závěr: Svalový lalok z m. SCM použitý k vytvoření interpoziční bariéry mezi kožní lalok a resekční lůžko po parotidektomii představuje jednoduchou, rychlou a efektivní metodu v prevenci syndromu Freyové po parotidektomii., Background: Frey´s syndrome (auricotemporal syndrome) is frequent sequelae of parotid gland surgery caused by inappropriate regrowth of parasympathetic fibres of the auriculotemporal nerve into sweat glands of the skin. Typically, the syndrome is characterized by sweating, erythema and flushing of the skin overlying the parotid region, especially in response to taste stimuli. Placement of an interpositional barrier between the skin and the parotid gland can prevent these complications. Aim: The purpose of this study was to evaluate the incidence of Frey´s syndrome and the impact of using sternocleidomastoid muscle (SCM) flap on this syndrome. Material and methods: In a retrospective study, a series of 167 patients who underwent partial or total parotidectomy between January 2007 and December 2011 were divided into two groups. One group had an SCM flap reconstruction (n = 42), and the other group did not (n = 125). A subjective clinical evaluation, a questionnaire and the objective Minor´s test were used to diagnose the syndrome post-surgery. Results: The overall incidence of Frey´s syndrome was 15% (25/167 patients), 16% (22/125) in the non-SCM flap group and 7% (3/42) in the SCM flap group, respectively. There was a statistically significant difference between the two groups according to the Fisher´s frequency exact test (p < 0.05). Conclusion: The SCM flap, used as an interposing barrier between the overlying skin and the parotid bed following parotidectomy, is a simple, fast and efficient method for preventing Frey´s syndrome following parotidectomy. Key words: Frey´s syndrome – auriculotemporal syndrome – sternocleidomastoid muscle flap – parotidectomy The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers., and B. Gál, Z. Kadaňka Jr, T. Hložková, J. Hanák, J. Hložek
Úvod: Silikóza a pneumokonióza uhlokopa jsou stále nejčastější nemoci z povolání dýchacího systému v České republice. Cílem práce bylo analyzovat prevalenci ventilační poruchy v době uznání silikózy nebo pneumokoniózy uhlokopa za nemoc z povolání. Metodika: Provedli jsme retrospektivní analýzu všech 116 nově diagnostikovaných případů silikózy a pneumokoniózy uhlokopa v letech 1997–2014 u mužů v regionu jižní Morava a části regionu Vysočina. Byl vyhodnocen skiagram hrudníku a spirometrické vyšetření. Výsledky: Za nemoc z povolání bylo uznáno 42 případů silikózy prosté, 17 případů formy komplikované, 40 případů pneumokoniózy uhlokopa prosté a 17 případů formy komplikované. Průměrný věk postižených byl 61,0; směrodatná odchylka (SD) 11,2 roku, expozice fibrogennímu prachu v průměru 24,7 (SD 10,2) let. Kuřáci tvořili 26,7 % a bývalí kuřáci 31,0 % souboru. V době posouzení za nemoc z povolání byla již stanovena diagnóza chronické obstrukční plicní nemoci (CHOPN) u 44,8 % pneumokoniotiků. Ventilační poruchu jsme verifikovali u 51,7 % osob. U 33,6 % pneumokoniotiků šlo o poruchu lehkou, 12,9 % trpělo poruchou středního a 5,2 % těžkého stupně. U 31,9 % osob s pneumokoniózou se jednalo o ventilační poruchu kombinovanou, u 11,2 % obstrukční a u 8,6 % o poruchu restrikční. Byla zjištěna statisticky významná asociace ventilační poruchy s chronickou obstrukční plicní nemocí (CHOPN) a věkem koniotiků. Závěr: I když u silikózy a pneumokoniózy uhlokopa nemělo spirometrické vyšetření význam diagnostický, u více než poloviny postižených se jeho výsledek po verifikování ventilační poruchy významně odrazil v hodnocení výše odškodnění pro nemoc z povolání. Prevalence ventilační poruchy byla asociována s CHOPN, která je v současnosti také zařazena mezi nemoci z povolání. Při její diagnostice má spirometrie zásadní význam diagnostický., Objectives: The aim of the study was to determine ventilatory function in a group of patients with silicosis and coal workers’ pneumoconisos (CWP) newly granted as occupational disease. Methods: The authors have undertaken the analysis of all cases of occupational silicosis and CWP which were diagnosed in men in the South Moravia region. Information on ventilatory function, chest symptoms, age, working and smoking history was collected during the medical surveys, including spirometry testing and chest radiography. Diagnosis was based on history of occupational exposure to coal or silica dust, chest x-ray findings, using International Labour Office classification. Results: In the years 1997–2014, 116 occupational silicosis and coal workers´ pneumoconiosis have been notified. There were diagnosed 42 cases of simple and 17 cases of complicated silicosis, 40 cases of the simple and 17 cases of complicated CWP. Duration of exposure to respiratory hazards, smoking history and prevalence of ventilatory impairment were not significantly different between these groups. The mean age of persons at diagnosing occupational disease was 61.0 (SD 11.2) years, the mean duration of exposure to respirable dust was 24.7 (SD 10.2) years. Abnormal spirometry results were detected in 51.7 % of pneumoconiotics – 8.6 % with restrictive, 11.2 % with obstructive, and 31.9 with mixed impairment. The prevalence of ventilatory function impairment was found to be significantly associated with chronic obstructive pulmonary disease and age. Conclusions: Testing of ventilatory function has an important role in the evaluation of lung disease in employees exposed to various respirable hazards. Although such testing was not useful for diagnosing silicosis or CWP, it was important for evaluating compensation amount for occupational disease in 51.7 % pneumoconiotic patiens., and Petr Brhel, Markéta Petrovová, Dana Lorenzová