Imunitní systém prodělává v průběhu života zásadní změny, které reflektují odlišné potřeby jedince v různých údobích života. Nejvýznamnější ontogenetickou dynamiku vykazuje specifická, buňkami zprostředkovaná, imunita. v časných fázích života dominuje aktivita subsetu Th2 pomocných T-lymfocytů. V dospělosti dochází k přesmyku vedoucí k převaze subsetu Thl T-lymfocytů. Pro stán je opět charakteristický návrat k převaze aktivit subsetu Th2 T-Iymfocytů. Až překvapivě efektivní je imunitní systém osob, které se dožily vysokého věku 90-100 let. Zatím nelze doložit, zda je tento fakt příčinou nebo důsledkem dlouhověkosti. Z experimentu na zvířecích modelech vyplývá, že modulací imunitního systému lze prodlužovat věk i zvyšovat kvahtu života. Pro fyziologické změny imunitlího systému, které lze identifikovat u starých hdí, se zavádí termín imunosenescence., The immune system is undergoing a lot of substantial changes during life which reflect different demands of every individual in different periods of life. The most important ontogenetical dynamies is typical for specific cell-mediated immunity. The activity of Th2 subset of helper inducer CD4+ T cells is upregulated during early period of life. There is the shift from Th2 subset reactivity to predominant Thl subset eactivity during early adulthood. The return back to the predominant Th2 reactivity is typical for the late period of life. The immune system of earderly people who are 90-100 years old is supprisingly well preserved. It is not possible to say now if this fact is either the cause or the consequence of successful senescence. The term immunosenescence is now coined to describe the physiological changes of the immune system in elderly people., Jan Krejsek, Manuela Kudlová, Martina Koláčková, and Lit. 39
Autoři uvádějí epidemiologické údaje duktálního a lobulárního karcinomu in situ (DCIS, LCIS). Prezentují vlastní soubor 15 pacientů ve věku 70 let a starších s karcinomem prsní žlázy in sítu (CIS) ve sledovaném období 5 let. Soubor stratifikují, zmiňují kritéria onemocnění a léčebně modality. U chirurgických výkonů je zdůrazněn požadávek „tumor free margins". DCIS je klinicky závažnější a v praxi je léčen jako klasický infiltrativní karcinom., The authors present epidemiological data of ductal and lobular carcinoma in situ (DCIS, LCIS). They present a set of 15 patients at the age of 70 and older with breast carcinoma in situ (CIS) in the tíme period of 5 years. They analyze the group of patients, mention criteria of classification and principles of treatment. They point out a need for tumour free margins by the surgical management. DCIS is clinically more serious and it is treated as infiltrating carcinoma., Pavel Jandík, J. Mergancová, H. Urmínská, and Lit. 11
Jedním z nejspornějších problémů v současné biologii a medicíně je existence plasticity kmenových buněk. Termínem plasticita se míní fenotypový potenciál kmenových buněk, který je širší než jsou fenotypy diferencovaných buněk jejich původních tkání. Mnoho laboratoří již podalo důkaz o existenci plasticity kmenových buněk, ale vznikla celá řada námitek k prezentovaným výsledkům. Prezentujeme některé z námitek zpochybňujících údaje o plasticitě kmenových buněk. Tyto sporné otázky uvedeme do kontextu s tradičním pohledem na potenciál kmenových buněk a diverzifikaci buněčných fenotypu u dospělých a stárnoucích buněčných fenotypech. Vzhledem k malému prostoru se nebudeme zabývat plasticitou embryonálních a nádorových kmenových buněk. Naopak chceme v našem sdělení poukázat na některé otázky a problémy spojené s plasticitou kmenových buněk v dospělém organizmu a na úzký vztah k procesům regenerace a stárnutí. Z dosavadních experimentálních výsledků můžeme říci, že kmenové buňky pravděpodobně mají klíčovou úlohu v těchto procesech. Vzhledem k tomu, že se jedná o rychle se rozvíjející obor, je velmi obtížné najít jasné vysvědení pro nastolené otázky, a proto se omlouváme, že některé prezentované závěry potřebují další vysvědení a hlubší studium dané problematiky Toto sdělení představuje určitou sondu a úvod do diskuse určené celé řadě odborníků., One of the most controversial problem in biology and medicine is the existence of stem ceUs plasticity. The term plasticity, as it is understood, is the potential of stem ceU fenotypes that is much broader that fenotypes of differentiated ceUs of their original tissues. Many laboratories have documented the existence of stem cell plasticity, however, there are still many objections to the reported results. Here, we present some of these objections to the reported results. Here, we present some of these objections questioning the data on stem cell plasticity in the context with the traditional view on stem cell potential and diversihcation in adult and aging cell fenotypes. As there is not enough space, we will not discuss the plasticity of embryonal and tumour stem ceUs. Instead, we wish to point out some problems associated with plasticity of stem ceUs in an adult organism and show their close relation to processes of regeneration and aging. Recent experimental results indicate that stem ceUs may have a key role in these processes. With regard to rapid developments in biology and medicine, some answers to the problems that seemed to be resolved according to the current state of knowledge, would have to be changed. This communication is just meant as an introduction and a probe for discussion for many concerned scientist., Stanislav FIlip, Jaroslav Mokrý, and Lit. 42
Zajištění péče o pacienty s maligním onemocněním ve vyšším věku je celosvětový závažný etický i ekonomický problém daný prodlužováním lidského věku, a tím i absolutním nárůstem nádorových onemocnění starších jedinců. Kurativní multimodální léčba je postupně limitována stavem nemocných a pokročilostí procesu. Existují různá řešení péče o starší nemocné s pokročilou malignitou. Při rozhodování jde o citlivý problém a potřebu sladit objektivní možnosti terapie s osobním postojem nemocného k jeho onemocněním. Konečným cílem je dosazení optimální kvality života a zásada eubiosie (dobrý život do posledního dne)., Achieving the optimal care in patients, suffering from advanced malignancies represents a difficult ethical and economical problem of the health care in developed countries. Increasing part of elderly population with growing incidence of malignant diseases is the main reason of that. There are different attempts for solving this problem. Selection of the optimal solution depends on the possibilities of anticancer therapy, regarding the CGA (Comprehensive gariatric assesment) and individual attempt of the patient to different solutions. Final goal of the correct decision is to achieve the optimal quahty of life and the principle of Eubiosia (good Ufe till the last day)., and Oskar Andrysek
Myelodysplastický syndrom (MDS) je charakterizovaná dysplastickou inefektivní hemopoézou s předčasným zánikem (apoptózou) krvetvorných buněk ve dřeni a následnou cytopenií v krvi (především refrakterní anémií). MDS je onemocnění převážně vyššího věku. Vyskytuje se ve věku nad 60 let ve frekvenci 20 až 50 nemocných na 100 000 obyvatel. MDS je řazen mezi onkohematologická onemocnění, protože skoro v 1/3 případů končí transformací do akutní myeloidní leukemic. Patogeneza je zatím nejasná, předpokládá se sumace mutagenních vlivů prostředí. Jde o heterogenní onemocnění, které se rozpadá do 5 podskupin (dle FAB-klasifikace), a to 2 typů refrakterních anémií, 2 podskupin cytopenií s přítomností leukemické populace a pridružené skupiny chronické myelomonocytární leukémie. Klinický obraz je určován cytopenií, somatický nález je necharakteristický. V laboratorním obrazu kromě periferní cytopenie určuje diagnózu nález dysplastické krvetvorby ve dřeni. Nezbytné je cytogenetické vyšetření s chromozomálními aberacemi až u 60 % nemocných. Tato vyšetření umožňují stanovit prognózu choroby. Nemocní umírají bud na akutní leukémii nebo na komplikace při těžké pancytopenii nebo na nehematologickou chorobu. Protože jde o staré osoby, je u nich častá polymorbidita. Protože patogeneza MDS není jasná, není zatím známá ani účinná terapie. Zkoušejí se různé způsoby léčby podle toho, zda jde o refrakterní cytopenie nebo už známky leukemizace choroby. Různé druhy terapie jsou vesměs účinně maximálně u 30 % nemocných, a to dočasně. Často nezbývá než udržovat nemocné pravidelným podáváním transfuzí, ovšem s následnou siderózou. Jediný způsob vyléčení je úspěšná alotransplantace kmenových buněk u mladších nemocných., Meylodysplastic syndrome (MDS) is characterized by dysplastic ineffective haematopoiesis with premature death (apoptosis) of homogenous cells in bone marrow and subsequent cytopenia in blood (mainly due to refractory anaemia). MDS is a disease in particular of older age. It occurs in the age of 60 and over in rate of 20 to 50 patients in 100 000 inhabitants. MDS belongs to oncohemalogical diseases because in almost 1/3 of all cases it is transformed into acute myeloid leukaemia. Pathogenesis is not clear yet, it is assumed to be a summation of mutagenic influences of environment. It is a heterogeneous disease which can be categorized into 5 subgroups (according to FAB classihcation) and these are 2 types of refractory anaemia, 2 subgroups of cytopenia with the presence of leukemic cell population. Clinical picture is determined by cytopenia, somatic finding is uncharacteristic. In a laboratory picture, apart from peripheral cytopenia the diagnosis is determined by the finding of dysplastic haematopoiesis in bone marrow. Cytogenetic examination with chromosomal aberrations is necessary in 60 % of patients. These examinations enable to determine the prognosis of the disease. Patients die either of acute leukaemia or of comphcations when suffering from serious pancytopenia or from non-haematological disease. Because patients are elderly persons, they very often suffer from polymorbidity. Pathogenesis o/MDS is not clear, therefore no effective therapy exists so far. Different ways of treatment are tested according to whether the patient has developed refractory cytopenia or signs of leukemization. Different types of therapy are typically efficient in at most 30 % of patients and are only temporary Often the only possibility is to keep the patients alive by regular transfusions, however that results in siderosis. The only way of cure in younger patients is successful allotransplatation of stem cells., Radana Neuwirtová, and Lit. 26