Cílem článku je ukázat, že německá raná romantika, která položila
filosofické základy romantického hnutí, nebere příklon k subjektivitě prožívání jako odklon od poznání, nýbrž jako jiný způsob poznání. Romantická niternost nachází svůj protějšek ve zkušenosti světa, jemuž umění dokáže propůjčit hlubší význam než racionální filosofie a věda. Tento nový pohled na poznání je romantiky použit jak na výklad přírody, tak duchovní lidské skutečnosti. Článek upozorňuje na to, že vedle dědictví spinozismu měla romantická epistemologie důležitý zdroj v některých úvahách Kantovy Kritiky soudnosti. Tato vazba je sledována zvláště na příkladu filosofie umění F. W. J. Schellinga. Argumentace článku je rozvinuta v kritické konfrontaci se subjektivistickou interpretací romantiky H.-G. Gadamera, čímž se ozřejmuje její širší epistemologický dosah i aktuálnost. Návaznost německých romantiků na Kantovu Kritiku soudnosti se spíše než tendencí k subjektivizaci estetiky projevovala ve snaze o estetizaci poznání., The aim of the article is to show how German romanticism, which laid the philosophical foundations for the Romantic Movement, understood the shift toward lived subjectivity not as a deviation from knowledge, but as another form of knowledge. Romantic inwardness finds its counterpart in the experience of the world, which is granted deeper meaning by art than it is by rational philosophy or science. This new view of knowledge is applied to both nature and human spiritual reality. The article notes that, besides the legacy of Spinozism, another importance source of romantic epistemology was the thoughts Kant put forth in his Critique of Judgement. This link is traced in particular in the philosophy of art of F. W. J. Schelling. At the same time, the article pursues a line of argument that critically confronts the subjectivistic interpretation of romanticism espoused by H.-G. Gadamer, what unveils the epistemological reach and current relevance of the topic. Th e German romantics’ embrace of Kant’s Critique of Judgement is manifested not so much in a tendency to subjectivize aesthetics as in their attempt to aestheticize the knowledge., and Martin Ďurďovič.
The paper adresses the debate between Donald Davidson and W. V. O. Quine on the nature of meanings and knowledge. It is argued that Davidson´s misgivings, though interesting, are not devastating for Quine´s version of empiricism, which is not easily translateble into traditional philosophical categories, Tomáš Marvan., and Obsahuje použitou literaturu
Chemické vizualizace a modely jsou zvláštními druhy médií myšlení. Tato studie zkoumá několik historických případových studií – archív obrazů z muzeí, specializovaných sbírek a populárně-vědeckých časopisů – emergentních praktik materiálního modelování coby teoretické hry, jež se staly základem molekulární biologie a strukturní chemie. Sleduji dědictví nástrojů vizualizace počínaje Archibaldem Scottem Cooperem a Friedrichem Kekulé na konci 19. století, jejich vyústění do materiálních manipulativů Van’t Hoffa a užití jeho skládaných papírových "hraček“ Linusem Paulingem i jejich následné pronikání do populární obraznosti díky modelu DNA Jamese Watsona a Francise Cricka. Sleduji dále jejich vliv na současné praktiky modelování a zdůrazňuji, že materiální modely, jež tradičně stály za hranicemi deduktivní, pozitivistické vědy, jsou nyní v těchto oblastech chemie akceptovány jako způsob vědeckého uvažování., Chemical visualizations and models are special kinds of media for thinking. In this paper, I examine several historical case studies-an archive of images from museums, special collections, and popular magazines- as examples of emergent practices of physical modeling as theoretical play which became the basis for molecular biology and structural chemistry. I trace a legacy of visualization tools that starts with Archibald Scott Cooper and Friedrich Kekulé in the late 1800s, crystallizes as material manipulatives in Van’t Hoff and his folded paper “toys”, is legitimized in the California lab of Linus Pauling, and is glorified in the popular imaginary with James Watson and Francis Crick’s model of DNA. My tracing then follows several threads into contemporary modeling practices. I ultimately argue that modeling play, originally outside of the boundary of deductive, positivist science, is now an accepted mode of reasoning in these related chemical fields., and Kate McKinney Maddalena.