Cílem článku je ukázat, že německá raná romantika, která položila
filosofické základy romantického hnutí, nebere příklon k subjektivitě prožívání jako odklon od poznání, nýbrž jako jiný způsob poznání. Romantická niternost nachází svůj protějšek ve zkušenosti světa, jemuž umění dokáže propůjčit hlubší význam než racionální filosofie a věda. Tento nový pohled na poznání je romantiky použit jak na výklad přírody, tak duchovní lidské skutečnosti. Článek upozorňuje na to, že vedle dědictví spinozismu měla romantická epistemologie důležitý zdroj v některých úvahách Kantovy Kritiky soudnosti. Tato vazba je sledována zvláště na příkladu filosofie umění F. W. J. Schellinga. Argumentace článku je rozvinuta v kritické konfrontaci se subjektivistickou interpretací romantiky H.-G. Gadamera, čímž se ozřejmuje její širší epistemologický dosah i aktuálnost. Návaznost německých romantiků na Kantovu Kritiku soudnosti se spíše než tendencí k subjektivizaci estetiky projevovala ve snaze o estetizaci poznání., The aim of the article is to show how German romanticism, which laid the philosophical foundations for the Romantic Movement, understood the shift toward lived subjectivity not as a deviation from knowledge, but as another form of knowledge. Romantic inwardness finds its counterpart in the experience of the world, which is granted deeper meaning by art than it is by rational philosophy or science. This new view of knowledge is applied to both nature and human spiritual reality. The article notes that, besides the legacy of Spinozism, another importance source of romantic epistemology was the thoughts Kant put forth in his Critique of Judgement. This link is traced in particular in the philosophy of art of F. W. J. Schelling. At the same time, the article pursues a line of argument that critically confronts the subjectivistic interpretation of romanticism espoused by H.-G. Gadamer, what unveils the epistemological reach and current relevance of the topic. Th e German romantics’ embrace of Kant’s Critique of Judgement is manifested not so much in a tendency to subjectivize aesthetics as in their attempt to aestheticize the knowledge., and Martin Ďurďovič.
The study explores the genesis of aesthetics as an independent philosophical discipline in German post-Wolffian rationalism, and that as a theory of the lower spi- ritual powers or sensory knowledge developed by A. G. Baumgarten and G. F. Meier. It demonstrates the origins of this rationalistic aesthetics in the Leibnizian-Wolffian tradition of thought, especially in noetics, less so in Leibniz’s ontology of beauty. In the aesthetics of the mid-18th century, the theory of the spiritual powers [Vermögen] of man was developed in favor of those powers which precede distinct conceptual knowledge, and sensuality and imagination were appreciated as a necessary complement of reason, which ensured its connection with the empirical world and life. The development of aesthetics was related to the psychologization, anthropolization, and historicization of the rationalist concept of man and significantly expanded this concept. Aesthetics mediated the relationship between rationalist philosophy and literature, and with this made a fundamental contribution to the wider cultural and social affirmation of the values of Enlightenment rationalism. and Studie ukazuje vznik estetiky jako samostatné filosofické disciplíny v německém powolffovském racionalismu, a to jako teorie nižších duchovních sil či smyslového poznání u A. G. Baumgartena a G. F. Meiera. Ukazuje východiska této racionalistické estetiky v leibnizovsko-wolffovské myšlenkové tradici, a to zejména v noetice, méně v Leibnizově ontologii krásna. Teorie duchovních mohutností [Vermögen] člověka byla v estetice poloviny 18. století rozvinuta ve prospěch těch mohutností, které předcházejí zřetelnému pojmovému poznání, a smyslovost a představivost byly doceněny jako nezbytný komplement rozumu, který zajišťuje jeho spojení s empirickým světem a životem. Rozvoj estetiky souvisel s psychologizací, antropologizací a historizací racionalistického pojetí člověka a významně toto pojetí rozšířil. Estetika prostředkovala vztah mezi racionalistickou filosofií a krásnou literaturou, a tím zásadně přispěla k širšímu kulturnímu a společenskému prosazení hodnot osvícenského racionalismu.