Tato studie ukazuje, že s ohledem na stále intenzivnější účast Spojených států v regionálních záležitostech Zakavkazska se vztahy mezi Ruskem a Gruzií permanentně zhoršovaly již od podzimu 2001, kdy tento proces nabíral na obrátkách. V tomto smyslu nebyla směrodatná ani změna vlády v Gruzii, kdy koncem roku 2003 v důsledku „revoluce růží“ byl nucen rezignovat umírněný prezident Eduarda Ševardnadzeho, bývalý sovětský ministr zahraničí, a moci se chopil proamerický politik Micheil Saakašvili, který si za cíl asertivní zahraniční politiky země stanovil vstup země do Severoatlantické aliance a Evropské unie – v souladu se společenskými náladami panujícími v gruzínské společnosti a se svým celkovým směřováním. Autor konkrétně sleduje, jak se toto zhoršování vztahů odvíjelo v souvislosti se spory o pronikání a likvidaci protiruských islamistických ozbrojenců na území Gruzie, o přítomnost a odstraňování ruských vojenských základen v Gruzii a v sepětí s masivní americkou vojenskou pomocí gruzínské vládě. Dokládá tak, že krátkou válku mezi Moskvou a Tbilisi v roce 2008 je nutno vnímat spíše jako logickou kulminaci delší dobu trvajícího a eskalujícího konfliktu mezi Tbilisi a Moskvou; konfliktu, který byl podmíněn spíše strukturálními než osobnostními důvody a ve kterém žádná z obou stran neprojevila ochotu ustoupit ze svých pozic. Za těchto okolností bylo spíše otázkou času, kdy „diplomatická válka“ vyústí v ozbrojené střetnutí. and Emil Souleimanov.
Studie se v širokém kontextu zabývá proměnami zahraničního cestovního ruchu a výjezdového cestování občanů Československa, respektive České republiky po roce 1989 jakožto specifického dobového projevu politické, ekonomické i sociálně-kulturní transformace a ''návratu do Evropy''. Struktura tohoto pojednání rámcově postihuje základní okruhy otázek, jež se výjezdového cestovního ruchu dotýkaly. Autor nejprve v hlavních rysech popisuje politický a legislativní proces postupného rušení vízové povinnosti ze strany československých orgánů i států západní Evropy stejně jako postupnou liberalizaci a částečné ,,odstátnění'' tuzemské devizové politiky a agendy souvisící s cestovním ruchem. Druhá část je věnována kontinuitám a diskontinuitám platforem cestovního ruchu, zejména pak transformaci stávajících cestovních kanceláří (Čedok) a hromadnému vzniku nových kanceláří a agentur, jakož i jejich vzestupům a pádům (cestovní kancelář Václava Fischera). Tento pohled tvoří určitou sondu do porevolučních hospodářských dějin v kombinaci s dějinami politiky cestovního ruchu. Ve třetí části autor sleduje, do kterých zemí, v jakém počtu a také z jakých typických důvodů směřovaly od počátku devadesátých let zahraniční cesty československých a českých obyvatel. Analýzy dostupných kvantitativních dat jsou doplněny interpretací závěrů z realizovaného orálněhistorického výzkumu, který mimo jiné zjišťoval, jaké podoby mělo polistopadové cestování do zahraničí, jak je vnímali jeho účastníci a jaké významy mu přisuzovali., This article is concerned with changes in the tourist industry and travel abroad by Czechoslovaks and, after late 1989, Czechs as a particular expression of the political, economic, and socio-cultural transformation of that period, incuding the ''return to Europe''. The structure of the article is based roughly on the basic groups of questions, which concern tourism abroad. The author first describes in broad outline the political and legislative processes of the gradual lifting of visa restrictions by the Czechoslovak authorities and the states of western Europe as well as the gradual liberalization and partial ''denationalization'' of Czechoslovak currency policy and paperwork related to tourism. He then, in the second part, looks at the continuities and discontinuities of the forms of the tourist industry, particularly the transformation of the existing travel agencies (under the former Čedok monopoly) and the massive emergence of new travel agencies, as well as their rise and fall (for instance, Fischer Reisen, the travel agency of Václav Fischer). In combination with the history of travel-industry policy, the result seeks to be a contribution to the economic history of the country after the Changes of late 1989. In the third part of the article, the author traces the countries to which Czechoslovak, and later, Czech citizens travelled and in what number, and what their typical reasons were, from the beginning of the 1990s onwards. His analysis of the accessible quantitative data is followed by his interpretations of oral-history research intended, among other things, to discover the forms that travel abroad took after November 1989, how the participants perceived this travel, and what importance they attached to it., Pavel Mücke., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Se vzpomínkami dlouholetého ředitele Moravské galerie v Brně Jiřího Hlušičky se dle autora zájemcům o dějiny města Brna dostává do rukou zajímavé svědectví o kulturním životě moravské metropole ve druhé polovině dvacátého století. Hlušička stál v čele této instituce téměř tři desítky let, od roku 1961, kdy se mu podařilo ji vytvořit osamostatněním obrazárny Moravského muzea v Brně a jejím spojením s Uměleckoprůmyslovým muzeem, až do roku 1989, kdy odešel do důchodu. Hlavně kolem tohoto působení se také soustřeďují jeho vzpomínky, mezi nimiž mohou zaujmout například črty význačných umělců, s nimiž se setkal. Autor jen lituje, že na okraji líčení zůstaly politické události a proměny atmosféry ve společnosti od padesátých do osmdesátých let., According to the reviewer, these memoirs of the long-serving director of the Moravian Gallery, in Brno, Jiří Hlušička (b. 1929), provide readers interested in the history of Brno with lively testimony about the arts scene in this city, the capital of Moravia, in the second half of the twentieth century. Hlušička was head of this institution for almost three decades, from 1961, when he succeed in creating it (by making the picture gallery of the Moravian Museum in Brno independent and then joining it to the Museum of Decorative Arts), until 1989, when he retired. And it is mainly on people, places, and events associated with this work that his memoirs are focused, including character sketches of important artists he had met. The reviewer regrets only that the political events and the changes in the atmosphere of society from the 1950s to the 1980s remain on the periphery of this account., [autor recenze] Jiří Pernes., and Obsahuje bibliografii
Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, v. v. i., ve spolupráci s Centrem pro ruská, středo- a východoevropská studia Univerzity v Glasgow (Centre for Russian, Central and East European Studies, University of Glasgow) uspořádal ve dnech 24. a 25. března 2012 v Praze mezinárodní workshop „Environmentální dějiny visegrádských zemí: Studená válka a environmentální vědy“, který byl podpořen Visegrádským fondem. Cílem setkání badatelů zaměřených na environmentální dějiny a na dějiny vědy bylo umožnit rozvoj spolupráce v tomto oboru se zřetelem na roli environmentálních dějin v dynamice vztahů Východu a Západu v období studené války., On 24 and 25 March 2012, the Institute of Contemporary History, Prague, together with the Centre for Russian, Central and East European Studies at the University of Glasgow, held an international workshop in Prague. Entitled ‘Environmental Histories of the Visegrád Countries: Cold War and Environmental Sciences’, the workshop was supported by the Visegrád Fund. The aim of the meeting was to enable people researching environmental history and the history of scholarship to work together more closely in this field, focusing on the role of environmental history in the relations between East and West during the Cold War., Emma Hakala ; přeložila Doubravka Olšáková., and přeloženo z angličtiny
a1_Studie pojednává o formování a vývoji politického exilu ze zemí středovýchodní a jihovýchodní Evropy v době studené války na Západě, především ve Spojených státech amerických. Autor konstatuje, že česká historiografie se v posledních letech začíná sice intenzivněji věnovat protikomunistickému exilu z Československa po únoru 1948, jeho začlenění do širšího mezinárodního rámce a komparace s exilovým hnutím jiných národů východního bloku však dosud prakticky chybí. Hlavním cílem studie je proto poskytnout základní faktografický přehled, který by umožnil posoudit, nakolik se československý (respektive český a slovenský) poúnorový exil vymykal z obvyklého modelu fungování exilové komunity ve studené válce nebo do něj naopak zapadal. S využitím dokumentace uložené v severoamerických archivech nastiňuje autor nejprve obecné předpoklady fungování protikomunistického exilu v západních zemích a přibližuje působení nadnárodních politických reprezentací exulantů, z nichž nejvýznamnější bylo Shromáždění porobených evropských národů (Essembly of Captive European Nations – ACEN), založené roku 1954 v New Yorku. Poté postupně seznamuje s politickými organizacemi a představiteli jednotlivých národních exilů – Albánie, Bulharska, Maďarska, Polska, Rumunska, pobaltských zemí a zemí bývalé Jugoslávie. Autor ukazuje, že role a postavení politického exilu z Východu se podstatně odvozovaly od proměn mezinárodní situace a do značné míry závisely na podpoře institucí Spojených států. Tomu odpovídal jeho zrod ve druhé polovině čtyřicátých let, rozmach v letech padesátých a postupný úpadek v následujících třech desetiletích., a2_K charakteristickému obrazu protikomunistických exilů patřily interní krize a konflikty, často vznikající z malicherných důvodů, osobní animozity, problémy s legitimitou vedoucích orgánů, absence charizmatických osobností a převaha propagandistického rozměru činnosti., b1_This article discusses the formation and development of groupings of political exiles from the countries of east-central and southeast Europe in the West, particularly in the USA, during the Cold War. The author states that although Czech historians have in recent years begun to pay more attention to anti-Communist exiles from Czechoslovakia after the Communist takeover of February 1948, the inclusion of this topic in the wider international context and comparitive research on exile movements of other East Bloc nations is still fundamentally lacking. The chief aim of the article is therefore to provide a basic factual overview to enable scholars to assess the extent to which Czechoslovak (or Czech and Slovak) post- -February-1948 exiles cannot be discussed using the usual model of the operation of the exile community during the Cold War or, on the contrary, do fit nicely into it. Using records in North American archives, the author first outlines the general preconditions for the operation of the anti-Communist exile movement in Western countries and he describes the work of supranational political representatives of exiles, the most important of which was the Assembly of Captive European Nations (ACEN), established in New York City in 1954. He then gradually introduces the political organizations and representatives of the individual national exiles of Albania, Bulgaria, Hungary, Poland, Romania, the Baltic countries, and the countries of the former Yugoslavia. He demonstrates that the role and standing of the political exile associations from eastern Europe were essentially derived from changes in international politics and were to a considerable extent dependent on the support of US institutions. That was a consequence of their origin in the second half of the 1940s, their expansion in the 1950s, and their gradual decline over the next three decades., b2_The characteristic image of the anti-Communist exiles includes internal crises and conflicts, which were often rooted in petty causes, personal animosity, problems with the legitimacy of the leading bodies, an absence of charismatic figures, and the predominance of propaganda in their work., and Martin Nekola.
a1_Původní verze této studie vyšla italsky pod názvem „Il samizdat tra dialogo e monologo: Le attività editoriali di Zdeněk Mlynář e la scelta degli interlocutori“ v internetovém časopise eSamizdat: Rivista di culture dei paesi slavi (2010-2011, s. 261-280); uvedené dvojčíslo je sborníkem z konference „Samizdat mezi pamětí a utopií: Nezávislá kultura v Československu a v Sovětském svazu v druhé polovině 20. století“, kterou uspořádala na přelomu května a června 2011 univerzita v Padově, a je volně přístupné na webové stránce časopisu . Pro vydání v Soudobých dějinách autor své pojednání podstatně rozšířil a obohatil, zejména na základě studia ve fondu Zdeňka Mlynáře v pražském Národním archivu. Alessandro Catalano se soustředí především na exilové výzkumné a vydavatelské aktivity politika a politologa Zdeňka Mlynáře (1930-1997), které zasazuje do dosti podrobně rekonstruovaného celkového chronologického rámce jeho kariéry jako veřejného činitele. Vyslovuje a pokouší se přitom ověřit obecnější hypotézu, zda prostředí samizdatu a nezávislých edicí, jež se v Československu rozvíjelo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, nezanechalo hluboké stopy také ve struktuře forem politické činnosti aktérů, kteří se stavěli proti oficiální „normalizační“ kultuře. Autor upozorňuje, že Zdeněk Mlynář je dnes do značné míry vytěsněn z české historické paměti, ačkoli patřil k předním oponentům komunistického režimu a po jeho pádu se pokoušel politicky prosadit., a2_Připomíná jeho časný vstup do Komunistické strany Československa, právnická studia v Moskvě v první polovině padesátých let, kde navázal dlouhodobé přátelství se spolužákem Michailem Gorbačovem, vedoucí expertní činnost při výzkumu perspektiv socialistického politického systému v šedesátých letech a zastavuje se u jeho působení v období pražského jara 1968, kdy se stal členem reformního komunistického vedení po boku Alexandera Dubčeka, načež po srpnové invazi Varšavské smlouvy postupně ztratil iluze o možnostech pokračování reforem a rezignoval na funkce ve vedení strany. Na počátku sedmdesátých let získal zaměstnání v entomologickém oddělení Národního muzea a stranil se politického života, nicméně postupně se zapojil do diskusí v okruhu vyloučených reformních komunistů o možnostech ovlivnění československého vývoje s přispěním západoevropských levicových stran. Autor věnuje pozornost Mlynářovým analýzám tehdejší situace, vývoji jeho názorů a integraci do formujícího se disidentského hnutí, která vyústila do založení Charty 77. Nedlouho poté, v červnu 1977, Mlynář v důsledku denunciační kampaně emigroval do Rakouska. V exilovém prostředí autor sleduje především Mlynářovu těsnou spolupráci i časem narůstající diference v rámci skupiny Listy, utvořené Jiřím Pelikánem kolem stejnojmenného římského exilového časopisu, která tvořila jádro československé socialistické opozice v exilu. Vedle toho věnuje pozornost snahám Mlynáře a jeho spolupracovníků získat podporu v západních levicových kruzích, a to zejména ve vztahu k italským komunistům a socialistům a později k západoněmeckým sociálním demokratům., a3_Registruje také jeho politologické úvahy, jež si získaly značný ohlas u západní veřejnosti, a zřetelný názorový posun od výchozího modelu politického systému s hegemoniální komunistickou stranou k politickému pluralismu. V tomto kontextu pak všestranně přibližuje dva rozsáhlé badatelsko-ediční projekty, které Zdeněk Mlynář koordinoval. V letech 1979 až 1982 to byl projekt „Zkušenosti Pražského jara 1968“, na němž se autorsky podíleli téměř výhradně čeští sociologové, historici, ekonomové, právníci a další odborníci v exilu. Jeho výsledkem byly téměř tři desítky studií, které byly v podobě cyklostylovaných svazků ve třech jazykových mutacích (většinou italské, francouzské a anglické) distribuovány několika stovkám vytipovaných západních levicových osobností a institucí, a velký závěrečný kongres v Paříži. Podle Catalana tento málo známý projekt představuje jednu z nejhlubších a v podstatě nikdy nevydaných reflexí o kořenech, vývoji a krachu pražského jara. Druhý projekt, „Krize v systémech sovětského typu“, se realizoval od roku 1982 až do konce osmdesátých let a měl již středoevropský autorský záběr. Vzešlo z něj šestnáct prací z pera českých, polských, maďarských a východoněmeckých autorů, které byly publikovány anglicky, francouzsky a německy v sešitové podobě předním exilovým nakladatelstvím Index, přičemž počet jejich odběratelů vzrostl na přibližně dva tisíce. Součástí projektu byla i vystoupení na konferencích a jiných mezinárodních fórech. Oba projekty podle autora dokládají vytrvalou orientaci Zdeňka Mlynáře a jeho kolegů na vybrané kruhy západní politické levice, jimž dávali přednost před domácím disentem v úsilí o změnu poměrů ve vlasti., and Alessandro Catalano. Původní verzi studie z italštiny přeložila Alice Flemrová
Miloš Havel (1899-1968) byl nejvýznamnějším filmovým podnikatelem meziválečného Československa, strýcem disidenta a prezidenta Václava Havla (1936-2011). Recenzovaná publikace je jeho první biografií a autorka si jako novinářka kladla za cíl vylíčit jeho kariéru a soukromý život, především s ohledem na jeho postavení jako homosexuála v dobové společnosti, vztahy a údajnou kolaboraci s německými autoritami v Protektorátu Čechy a Morava, z níž byl po válce obviňován, a Havlův život v mnichovské emigraci po roce 1952. Publikace je určena širokému publiku, a nelze ji tedy hodnotit měřítky oboru filmové historie, přesto recenzent lituje, že zachycení osudů hlavního protagonisty a dalších osob postrádá širší historické zakotvení. Obdivuhodnější je podle něj množství poznatků, které autorka shromáždila v českých a německých archivech, dalších dobových pramenech a rozhovorech s pamětníky, než způsob, jakým s nimi nakládá. Drží se sice většinou ověřených informací, dává ale přednost barvitým epizodám a atraktivním detailům před kladením podstatnějších otázek a hlubší analýzou. Výsledný portrét Miloše Havla pokládá recenzent také za příliš empatický a málo kritický., Miloš Havel (1899-1968) was the most prominent film industry entrepreneur of the inter-war Czechoslovakia, and the uncle of dissident-turned-President Václav Havel (1936-2011). The reviewed publication Miloš Havel: The Czech movie tycoon is his first biography and the authoress intent was to depict his career and private life, particularly with a view to his status as a gay in the society at that time, relations and alleged collaboration with German authorities in the Protectorate of Bohemia and Moravia, of which he was accused after the war, and Havel´s life as an émigré in Munich after 1952. The publications aims at a broad audience, and thus cannot be judged using criteria of film history; still, the reviewer regrets that the capture of the fate of the chief protagonist and other characters lacks a broader historical context. In his opinion, the amount of information the authoress collected in contemporaries is more admirable than the manner in which she treats it. It is true that she generally sticks to verified facts, but she prefers attractive episodes and colourful details to asking more poignant questions of undertaking a deeper analysis. The reviewer also views the resulting portrayal of Miloš Havel as overly emphatic and not critical enough., [autor recenze] Martin Šrajer., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Účastníci semináře „Zelené dějiny aneb Proč je u nás v environmentálních dějinách tak málo historie“, který se konal 28. března 2014 na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a o němž referuje tato zpráva, se zamýšleli nad tím, proč environmentální dějiny, které jsou na Západě už čtvrtstoletí považovány za jeden z nejslibnějších nových historických oborů, se dosud netěší většímu zájmu českých historiků a jak tento stav změnit. Napomoci by k tomu měl přednáškový cyklus o možnostech využití environmentálních přístupů v soudobých dějinách, který bude v Praze pokračovat i v akademickém roce 2014/2015., On 28 March 2014, a workshop entitled ‘Green History? Why Is There So Little History in Environmental History’ was held at the Faculty of Social Studies, Masaryk University, Brno. Its participants discussed why environmental history, which in the West for a quarter of a century has been considered one of the most promising new branches of history, still enjoys such little interest from Czech historians, and how to change this state of affairs. A lecture series about the possibilities of using environmentalist approaches in contemporary history, which will continue in the 2014/15 academic year, should help to rectify that., Pavla Šimková., and Obsahuje bibliografii