Autorka v této své první monografii zkoumá společné rysy a proměny různých druhů veřejných festivit, jako jsou přehlídky, pochody, manifestace, oslavy nebo sportovní podniky, v meziválečném Německu. Propojuje přitom ve svém pohledu tyto veřejné kulturní prezentace s tehdejší politikou a ideologií. Podle recenzenta přináší její práce k dosavadnímu neobyčejně rozsáhlému výzkumu nové poznatky a metodologické podněty, zvláště pokud se týká určitých prvků kontinuity výmarské republiky a nacistického režimu. and [autor recenze] Doubravka Olšáková.
Autor rekapituluje životní a profesní dráhu docentky Lenky Kalinové, která byla dlouhou dobu přední odbornicí na sociální dějiny Československa, zejména jeho poválečného období. V šedesátých letech vytvořila a vedla výzkumný tým pro analýzu vývoje sociální struktury československé společnosti od roku 1918. V roce 1970 byla propuštěna ze zaměstnání, v dalších letech však spolupracovala s odbornými institucemi v Československu a Maďarsku a postupně také v obou zemích intenzivně publikovala. Nové možnosti se jí otevřely od počátku devadesátých let, kdy začala úzce spolupracovat s Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a jako výsledek své mnohaleté teoretické práce vydala dvě syntetické monografie, v nichž na bohatém faktografickém materiálu postihla základní trendy sociálně-politického vývoje české společnosti v letech 1945 až 1993., The author sums up the life and career of Lenka Kalinová (1924-2014), who was for a long time a leading authority on the social history of Czechoslovakia, particularly of the years after the Second World War. In the 1960s she established and led a team of scholars to analyse the social structure of Czechoslovakia as it had developed from 1918 onward. In 1970 she lost her job, but in the following years worked with specialized institutions in Czechoslovakia and Hungary, and eventually also published intensively in both countries. New opportunities opened up for her in the early 1990s, when she began to work closely with the Institute of Contemporary History, part of the Czech Academy of Sciences. In consequence of her years of work in the field of theory, she published two syntheses in which she made good use of a great deal of facts in order to identify and explain basic trends in Czech society and politics from 1945 to 1993., Václav Průcha., and Obsahuje bibliografii
The working definition of a “succession crisis” is based on the presumption that stability is a critical factor in a political system. The system becomes vulnerable if something deprives it of its steadiness and pushes it out of balance. A monarch in the medieval political system played the role of the stability factor which was supposed to harmonize contrary interests of different groups and circles in a kingdom. A “succession crisis” erupts when there is no political agreement regarding who should step into the role of a deceased monarch, i.e., who shows the most promise in achieving the goals of stability, harmony and a balance of power. The thrones in Central Europe were emptied nearly simultaneously at the turn of the fourteenth century. Since politics cannot bear a vacuum, these unexpected vacancies opened the field for new candidates to the throne(s). The paper reflects on three subjects. First, it raises the question of a “succession crisis” as a methodological tool for studying politics in the Middle Ages. Secondly, it outlines the stances of the modern Polish historiography on Łokietek’s coming back to power between 1305 and 1314 and his puzzling popularity among the nobility of Little Poland. It also reveals recent opinions of Polish historians about the Bohemian rule in Poland in the turn of the fourteenth century. Finally, the paper applies the concept of “succession crisis” and switch the focus of Łokietek’s attempts for the throne from a political microhistory to a picture of greater regional range. and Wojciech Kozłowski.
Autor provádí shrnující komparaci disentu v Československu a Německé demokratické republice v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, poukazuje na jeho afinity a odlišnosti v obou zemích a nabízí jejich zdůvodnění. Upozorňuje na asymetrie srovnávaných případů, které se týkají rozsahu a povahy pramenného materiálu, stavu a dosažených výsledků historického bádání a užívané terminologie, a upřesňuje pojem disentu, s nímž pracuje. Konstatuje, že disent v českých zemích, zrozený z porážky pražského jara 1968, se diferencoval do reformněkomunistického, křesťanského, liberálního, kulturního a sublkulturního proudu, přičemž tato pluralita byla propojena a zastřešena založením Charty 77 a posléze se rozvíjela i do dalších občanských iniciativ. Na Slovensku, kde Charta 77 nezakotvila, se disent profiloval nábožensky, národně a od poloviny osmdesátých let ekologicky. V NDR zaznívaly v sedmdesátých letech ojedinělé hlasy marxistického disentu a socialistická orientace byla vlastní i nezávislým občanským iniciativám vzniklým v osmdesátých letech, které se vyvíjely v podobě mírového hnutí na půdě evangelické církve. Východoněmecký disent se narozdíl od českého a slovenského vyznačoval relativní generační a ideovou homogenitou, nedisponoval mezinárodně uznávanými intelektuálními autoritami symbolizujícími občanský protest, byl jen slabě programově zakotven a svou legitimizaci neodvozoval z diskurzu lidských práv, ale rétoriky antimilitarismu. Pro odlišnou povahu disentu v NDR byly klíčovými faktory paralelní existence Spolkové republiky a z toho plynoucí masový rozsah emigrace, rozdílné postavení církví a vztah k národní tradici zatížený nacistickým dědictvím, jenž neumožnil názorovou konfrontaci o dějinách, jako tomu bylo v Československu., b1_In this article the author has undertaken a summarizing comparison of dissidents and dissent in Czechoslovakia and East Germany in the 1970s and 1980s, pointing out their similarities and differences, which he endeavours to explain. He points out the asymmetry of the cases he compares, which stems from the nature and scope of the source material, the current state of historical research, and the results that have been achieved, as well as the terminology used. He also offers a more precise definition of dissent and dissidents, which he then employs. He also reminds his reader how dissent and dissidents in the Bohemian Lands, which arose after the defeat of the 1968 Prague Spring reform movement, separated into Reform- -Communist, Christian, liberal, cultural, and sub-culture branches. This pluralism was linked together by the establishment of an umbrella organization, Charter 77, eventually also developing into other groups (občanské iniciativy) of Czechoslovak citizens seeking to act independently of Party and State control. In Slovakia, where Charter 77 never really took root, dissent was expressed in religious, national, and, from the mid-1980s, environmentalist terms. In East Germany in the 1970s, voices of Marxist dissent were sporadically heard and the socialist orientation was also particular to the independent alternative movements (Bürgerinitiative) that emerged in the 1980s and developed as a peace movement in the Protestant Church. East German dissent and dissidents, unlike Czech and Slovak, were characterized by some generational and ideological homogeneity. They did not have at their disposal internationally recognized intellectual authorities who would symbolize civil protest. And they lacked a programme that would help them to put down roots. They derived their legitimacy from the rhetoric of antimilitarism rather than from human-rights discourse., b2_ Of key importance to the different nature of the dissident movement in East Germany were the existence of another German state next door and, related to that, the massive defection to West Germany, the different status of the churches, and the attitude towards a national tradition burdened with the legacy of Nazism, which, unlike in Czechoslovakia, severely hampered the expression of different points of view about the past., and Jan Pauer.
a1_ Tématem článku jsou vztahy mezi Nicolae Ceauşeskem (1918-1989), generálním tajemníkem Rumunské komunistické strany (Partidul Comunist Român) a předsedou Státní rady Rumunské socialistické republiky, a Josipem Brozem Titem (1892-1980), předsedou Svazu komunistů Jugoslávie (Savez komunista Jugoslavije) a prezidentem Socialistické federativní republiky Jugoslávie, tak jak se vyvíjely v politické rovině v letech 1966 až 1969, tedy v době, kdy vrcholilo a posléze bylo potlačeno reformněkomunistické hnutí v Československu. Analýza rumunského historika těží především z nedávno zpřístupněných dokumentů v rumunských centrálních archivech referujících o pěti schůzkách mezi oběma státníky v uvedeném období. Autor nastiňuje vztahy Rumunska a Jugoslávie od padesátých let minulého století a charakterizuje jejich pozici v rámci mezinárodního komunistického hnutí, která byla také hlavním tématem rozhovorů Tita s Ceauşeskem. V zájmu obou vůdců bylo udržet si větší manévrovací volnost, kterou se jim podařilo vydobýt vůči Sovětskému svazu, a zabránit upevnění jeho dominance v „socialistickém táboře“, kterou se zejména Rumuni snažili vyvažovat přátelskými vztahy s Čínskou lidovou republikou. Vzájemný vztah Tita a Ceauşeska líčí autor jako založený na důvěře, jež vycházela ze sbližování společných zájmů a umožňovala koordinovat zahraničněpolitické postoje i překonávat dílčí neshody. Toto strategické partnerství se projevilo i v otevřené jugoslávské a rumunské podpoře pražského jara, jak ji nejnápadněji deklarovaly návštěvy obou státníků v Praze vpředvečer vojenské intervence pod vedením Sovětů do Československa, a poté v odmítavém postoji vůči tomuto násilnému aktu., a2_Srpnovou okupací Československa se Tito, a zvláště Ceauşescu cítili přímo ohroženi a konzultovali spolu možnosti, jak předejít nebo čelit eventuální sovětské invazi do jejich zemí. Autor přitom připisuje Titovi zásadní vliv na proměnu Ceauşeskovy rétoriky od konfrontačního veřejného odsouzení okupace po pragmatické potvrzení loajality ke Kremlu. Oba státníci poté volili cestu zdrženlivosti a snahy o zlepšení vztahů se Sověty, aniž by změnili svůj nesouhlas s okupací a odpor k sovětské hegemonii. Nejodhodlanějším gestem vzdoru Nicolae Ceauşeska bylo přijetí amerického prezidenta Richarda Nixona v srpnu 1969 v Bukurešti., b1_The article is concerned with the relations between Nicolae Ceauşescu (1918-1989), the General Secretary of the Romanian Communist Party and Chairman of the State Council of the Romanian Socialist Republic and, on the other side, Josip Broz Tito (1892-1980), the Chairman of the Union of Communists of Yugoslavia and President of the Socialist Federative Republic of Yugoslavia, as they developed at the political level from 1966 to 1969, when the reform Communist movement in Czechoslovakia was coming to a peak and was soon crushed. This analysis by a Romanian historian draws mainly on records recently made accessible in central Romanian archives, which relate to the five meetings between these two senior politicians in this period. The author outlines Romanian-Yugoslav relations from the 1950s onwards, and discusses their place in the international Communist movement, which was also the main subject of the talks between Tito and Ceauşescu. It was in the interest of the two leaders to maintain the greater room for manoeuvre which they won from the Soviet Union. That was supposed to prevent the buttressing of Soviet dominance in the ‘Socialist camp’, which the Romanians in particular tried to use to compensate for friendly relations with the People’s Republic of China. The author argues that the mutual relations between Tito and Ceauşescu were based on trust and stemmed from the identification of common interests, which enabled them to coordinate foreign-policy positions and surmount particular disagreements. This strategic partnership was also manifested in the open Yugoslav and Romanian support for the Prague Spring, the most striking declarations of which were the two Prague visits by the two heads of state on the eve of the Soviet-led military intervention in Czechoslovakia, and afterwards in their negative positions on the act of aggression., b2_Tito and particularly Ceauşescu saw the August occupation of Czechoslovakia as a direct threat to their own security, and they consulted each other about possible ways to avoid, or face, eventual Soviet military intervention in their own countries. The author attributes considerable influence to Tito in changing Ceauşescu’s rhetoric from a confrontational public condemnation of the occupation to a pragmatic confirmation of loyalty to the Kremlin. The two heads of state henceforth chose a path of restraint and sought to improve relations with the Soviets, without abandoning their disagreement over the occupation or their resistance to Soviet hegemony. Ceauşescu’s most resolute gesture of resistance was to welcome the US President, Richard Nixon, to Bucharest in August 1969., Cezar Stanciu ; z angličtiny přeložila Marzia Patonová., and Obsahuje bibliografii
Článek pojednává o takzvané Zotavovací akci - Odkazu Reinharda Heydricha (Erholungsaktion - Vermächtnis Reinhard Heydrich), v jejímž rámci desetitisíce dělníků Protektorátu Čechy a Morava měly možnost v letech 1943 a 1944 využít dovolené k týdenním bezplatným rekreačním pobytům v ozdravovnách, lázeňských zařízeních a podobných objektech v různých atraktivních lokalitách na území protektorátu. Akce byla pojmenována po zastupujícím říšského protektora Reinhardu Heydrichovi, který okázale zdůrazňoval svůj zájem na zajištění dobrých sociálních podmínek českého dělnictva a krátce před svou smrtí v důsledku atentátu inicioval první takovéto ozdravné pobyty. Autor zasazuje téma do kontextu vývoje odborového hnutí po vzniku německého protektorátu a snah o ozdravnou péči o mládež v době první republiky a uvádí, že až Národní odborová ústředna zaměstnanecká (NOÚZ) jako jednotná odborová organizace v protektorátu získala dostatečné materiální prostředky, aby mohla pořádat tak náročnou akci. Dále autor přibližuje organizaci celé akce, její slavnostní aranžmá a typický průběh. Zdůrazňuje přitom, že i když její význam byl výsostně propagandistický, scénář akce počítal hlavně s kulturním, sportovním, turistickým a společenským vyžitím rekreantů a dával přednost nepřímému ideologickému působení; výchovný aspekt byl poněkud posílen v roce 1944. Značnou pozornost věnuje autor ohlasům Zotavovací akce z řad jejích účastníků. Na jejich veskrze pozitivním vyznění se sice nepochybně podepsala oficiální režie a kontrola, je však třeba připustit, že mohly vyjadřovat také autentické dojmy prostých lidí, kteří se poprvé v životě setkali s takto soustředěnou péčí, prezentovanou jako odměna za jejich poctivou práci., a1_This article is a discussion of ‘Operation Recreation: The Legacy of Reinhard Heydrich’ (Erholungsaktion - Vermächtnis Reinhard Heydrich), in which tens of thousands of workers in the Protectorate of Bohemia and Moravia in 1943 and 1944 were given an opportunity to use their vacation for a paid week’s stay in convalescent homes, spas, and similar institutions in attractive places throughout the Protectorate. The operation was named after Acting Reich-Protector Reinhard Heydrich (1904-1942), who ostentatiously emphasized his interest in ensuring good social conditions for the Czech working classes, and, shortly before his death in consequence of an assassination attempt, he initiated the first such convalescent stays. The author puts the topic into the context of the development of the trade-union movement after the establishment of the Protectorate and, before that, of efforts at health care for young people during the first Czechoslovak Republic. And he explains how only the newly established National Trade-union Headquarters (Národní odborová ústředna zaměstnanecká - NOÚZ), as the united trade-union organization in the Protectorate, was able to obtain enough finances to run such a demanding operation. The author then describes the organization of the whole operation, its ceremonial launching, and the course it took. He emphasizes that even though the importance of the operation was mostly as propaganda, it achieved this aim chiefly by showing the holidaymakers enjoying the arts, sports, tourism, and social events, while it kept the ideology in the background; the indoctrination aspect was somewhat intensified in 1944. The author devotes considerable attention to the reactions to Operation Recreation from the ranks of those who participated in it. Although the utterly positive response it met with was doubtless because of its having been managed and supervised by the autho, a2_Although the utterly positive response it met with was doubtless because of its having been managed and supervised by the authorities, one must admit that this could also be a reflection of the genuine impressions of simple people who had for the first time in their lives met with such concentrated care, which had been presented as a reward for their honest work., Jiří Pokorný., and Obsahuje bibliografii
Životopis druhého československého prezidenta Edvarda Beneše (1884-1948) jako politika, diplomata, státníka a politického publicisty je překladem původního titulu Edvard Beneš: De la gloire à l’abîme. Un drame entre Hitler et Staline (Paris, Perrin 2015). Profesor dějin střední a východní Evropy na pařížské Sorbonně Antoine Marès, publikující především o československé a české historii, vytvořil podle recenzenta své dílo v nejlepší tradici francouzské historické biografie. Postupoval chronologicky a dramatické momenty v moderní československé historii i s nimi spjatá Benešova těžká osobní dilemata vylíčil věcně a s porozuměním pro širší souvislosti, bez zátěže negativních či pozitivních emocí, od nichž se často nedovede oprostit česká historiografie. Zvláštní pozornost přitom věnoval vývoji francouzské zahraniční politiky mezi válkami. Recenzent zevrubně seznamuje s autorovými poznatky a některé epizody komentuje ze svého hlediska. V závěru pak polemizuje s Marèsovou myšlenkou, že česká a československá politika se tradičně vyhýbala násilným řešením., [autor recenze] Milan Hauner., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy