V súvislosti s tendenciami aplikovať kvantovú teóriu aj v psychológii sa na základe najmä zahraničnej literatúry podávajú v prvej časti príspevku niektoré základné poznatky kvantovej teórie a to v zjednodušenej forme. Ide o popis základných pojmov z tejto oblasti (kvant, superpozícia, komplementarita, komplementárna logika) a východiskovej teórie (neokodaňská interpretácia). Aplikácia uvedených poznatkov sa zameriava najprv na vymedzenie kvantovej psychológie (R. Dalrymple) a potom na otázky vedomia (M. Bancroft), kognitívnych procesov (E. Conte) ap. V závere príspevku sa kritizujú nezdôvodnené aplikácie (časté len premenovanie doterajších, psychologických termínov, metafory), redukcionistické chápanie psychiky). Na druhej strane je potrebný seriózny vedecký prístup v tejto oblasti (jasné formulovanie východisiek, odvolávanie sa na konkrétnu fyzikálnu interpretáciu kvantovej teórie). and Based largely on foreign literature, the first part of the paper offers a simplified version of some basic knowledge of quantum theory to comply with the tendencies to apply quantum theory in psychology. The paper contains description of basic terminology in this field (quant, superposition, complementarity, complementary logic) and in the neo-Copenhagen interpretation of the original theory. Application of the aforementioned knowledge is focused primarily on defining quantum psychology (R. Dalrymple) and secondarily on questions of consciousness (M. Bancroft), cognitive processes (E. Conte) and such. The paper concludes with criticism of unsubstantiated applications (mere renaming of present psychological terminology, metaphors, reductionism in understanding human psyche). On the other hand, a reliable scientific approach is necessary in this field of study (clear formulation of themes, references to the specific physical interpretation of quantum theory).
Tento diskusní příspěvek odpovídá na nedávné kritiky analytického pojmu mysli nabídnuté Tomášem Machulou a zpochybňuje jeho doporučení, abychom se vrátili k tomistickému pojetí racionální duše. Autor se snaží ukázat, že Machula ve svých kritikách jak Descartova pojmu mysli, tak současné analytické filosofie mysli přehlíží ústřední roli vědomí. Dále upozorňuje, že Machula při svém mapování současných teorií mysli opomíjí přístup teoretiků duálního atributu a že jeho kritice fyzikalismu, jakkoli může být účinně uplatňována proti teorii identity, se nedaří vyrovnat se s funkcionalismem, který je od 60. let 20. století nejrozšířenější formou fyzikalismu. Autor se také pokouší ukázat, že pojetí tomistické racionální duše – o nic méně než pojem karteziánské myslící substance – s sebou přináší závažné obtíže z hlediska vysvětlení lidské evoluce. V této souvislosti autor zpochybňuje Machulovo tvrzení, že tomistický pojem duše může být pochopen a oceněn nezávisle na teologickém rámci, ve kterém vznikl., This discussion piece responds to the recent criticisms of the analytical concept of mind offered by Tomáš Machula and questions his recommendation that we return to the Thomist concept of the rational soul. In particular, it is argued that Machula overlooks the central role of consciousness both in his criticisms of Descartes’ concept of the mind and of recent analytical philosophy of mind. In addition, it is argued that Machula ignores the work of dual-attribute theorists in his mapping of contemporary theories of mind, and that his critique of physicalism, while it may be effective against identity theory, fails to properly address functionalism, the most popular form of physicalism since the 1960s. It is also argued that the Thomist rational soul – no less than the Cartesian mental substance – creates serious difficulties for an account of human evolution. In this latter context doubt is raised about Machula’s claim that the Thomist concept of soul can be understood and appreciated independently of the theological framework in which it was developed., and James Hill.
The aim of this contribution is to introduce panpsychist motifs in the philosophy of Ladislav Hejdánek and to compare them with some other contemporary trends in the philosophy of mind, primarily that of David Chalmers. Hejdánek’s system remarkably fuses a continental understanding for the theme of subjectivity with a critique of the objectifying approach to reality prevailing in the natural science. Hejdánek starts from original ideas of G. W. Leibniz, A. N. Whitehead, P. Teilhard de Chardin, and most of all E. Rádl. The article seeks to show that Hejdánek’s considerations can even be inspirational for the contemporary global debate of this topic. In addition to the currently familiar texts, it builds on hitherto unpublished Diary of Ideas of Ladislav Hejdánek.
Tento článek se zabývá problémem žití (Leben) v Husserlových analýzách vnitřního časového vědomí. To, že se v těchto analýzách motiv života objevuje jenom sporadicky, nijak nesnižuje jeho důležitost. Život se stává problémem s ohledem na svébytné intence souvislosti (Zusammenhangsintentionen). V článku se autor snaží vyjasnit způsob, jakým se tyto intence podílejí na vzájemné konstituci jednoty vnitřního vědomí času a časového vědomí. V závěru studie pak interpretace několika textových pasáží poukazuje na souvislost těchto analýz s dalším Husserlovým myšlenkovým vývojem., The present article deals with the issue of life (Leben) in Husserl’s analyses of the consciousness of internal time. The fact that in these analyses the motif of life appears only sporadically does not diminish its importance. Life becomes an issue with regard to the intentions aimed at the context (Zusammenhangsintentionen). We try to clarify how these intentions participate in the mutual constitution of the unity of consciousness of internal time. In conclusion, we interpret some later texts to provide the reader with an understanding of Husserl’s late analyses of living with regard to the previous analysis of the consciousness of internal time., and Der vorliegende Artikel befasst sich mit dem Problem des Lebens in Husserls Analysen des inneren Zeitbewusstseins. Die Tatsache, dass das Motiv des Lebens in diesen Analysen eher sporadisch auftaucht, tut dessen Wichtigkeit keinen Abbruch. Das Leben wird im Hinblick auf die eigenständigen Zusammenhangsintentionen zu einem Problem. Im Artikel versucht der Autor zu erläutern, wie diese Intentionen an der wechselseitigen Konstitution der Einheit des inneren Zeitbewusstseins und des Zeitbewusstseins beteiligt sind. Zum Abschluss der Studie verweist der Autor in einer Interpretation mehrerer Textpassagen auf den Zusammenhang dieser Analysen mit der weiteren Entwicklung Husserls.
In the paper, I discuss Robert Kirk’s attempt to refute the zombie argument against materialism by demonstrating, “in a way that is intuitively appealing as well as cogent”, that the idea of phenomenal zombies involves incoherence. Kirk’s argues that if one admits that a world of zombies z is conceivable, one should also admit the conceivability of a certain transformation from such a world to a world z* that satisfies a description D, and it is arguable that D is incoherent. From which, Kirk suggests, it follows that the idea of zombies is incoherent. I argue that Kirk’s argument has several minor deficiencies and two major flaws. First, he takes for granted that cognitive mental states are physical (cognitive physicalism), although a zombist is free to—and would better—reject this view. Second, he confuses elements of different scenarios of transformation, none of which results in the incoherent description D.
Searle’s conception of ontological emergence is a basis for his explanation of mind and consciousness in the physical world. In this article, I try to show that a closer examination uncovers some possible ambiguities in Searle’s conception of emergence. First, I try to show that Searle’s distinction between emergent1 and emergent2 leads to a distinction between a strong and a weak interpretation of a causal consequence of interactions among constitutive entities and that from this point of view the existence of emergent2 is improbable only in the strong sense. Second, I attempt to clarify Searle’s distinction between explanation and deduction of consciousness in his claim for the non-deducibility of consciousness . At the end I try to show in what sense is Searle’s concept of emergence loaded with a form of mechanicism, one which is being abandoned in more recent ontological conceptions., Searleovo pojetí ontologického vzestupu je základem pro jeho vysvětlení mysli a vědomí ve fyzickém světě. V tomto článku se snažím ukázat, že bližší zkoumání odhaluje některé možné nejasnosti v Searlově pojetí vzniku. Nejprve se snažím ukázat, že Searleův rozdíl mezi vznikajícím1 a vznikajícím2 vede k rozlišení mezi silným a slabým výkladem příčinných důsledků interakcí mezi konstitutivními entitami a že z tohoto hlediska je existence vznikajícího2 nepravděpodobná pouze v silných smyslu. Za druhé, snažím se objasnit Searleovo rozlišení mezi vysvětlení a dedukcívědomí v jeho tvrzení o neodvoditelnosti vědomí. V závěru se snažím ukázat, v jakém smyslu je Searleův koncept vzniku naplněn formou mechanismu, který je opuštěn v novějších ontologických koncepcích., and Vladimír Havlík
The paper starts from a Searlean dilemma - we are bound to view consciousness as ultimately explicable by scientific means, yet science appears to give us no means for explaining the specificity of consciousness - and presents what I see as a plausible though speculative story for avoiding the brunt of the dilemma. The basic idea is (a) that consciousness, or anticipations of it, should be seen as pervasive throughout the biosphere; (b) that the biosphere, following Gerald Edelman, can be seen as the sphere of meta-systems irreducible to purely physical particles and forces; and (c) that it is plausible to view ''full waking consciousness'' as occurring at a very high level of meta-systematicity; with the conclusion (d) that full waking consciousness is both an expectable outcome of the biogenic forces and, in virtue of how it combines them, a very singular case., Příspěvek vychází ze Searleanovy dilema - jsme povinni vnímat vědomí jako nakonec vysvětlitelné vědeckými prostředky, ale zdá se, že věda nám neposkytuje žádné prostředky pro vysvětlení specifičnosti vědomí - a prezentuje to, co vidím jako věrohodný, i když spekulativní příběh, aby se vyhnul nápor dilematu. Základní myšlenkou je (a) že vědomí či očekávání by mělo být vnímáno jako všudypřítomné v celé biosféře; (b) že biosféra, následovaná Geraldem Edelmanem, může být považována za sféru meta-systémů ireducibilních na čistě fyzikální částice a síly; a (c) že je věrohodné vnímat ,,plné vědomí'', jak se vyskytuje na velmi vysoké úrovni meta-systematiky; se závěrem (d), že plné bdělé vědomí je očekávaným výsledkem biogenních sil a v důsledku toho, jak je kombinuje, velmi zvláštní případ., and Pokorný, Martin
Táto štúdia má za cieľ predstaviť a vysvetliť fenomén nedávno objavený, a tým je slepota k zmene (change blindness); neschopnosť detekovať markantné zmeny. Cieľom je popísať prečo a za akých podmienok neschopnosť detekovať zmeny vzniká. Slepotu k zmene možno indukovať prostredníctvom viacerých designov (flicker, one-shot, „škvrny“, prerušenie počas filmu). Techniky flicker a one-shot sú popísané detailne, poukazujúc na úlohu kognitívnych a exekutívnych procesov v procese detekovania zmien. Snaha poukázať na indukovanie fenoménu slepoty k zmene jednak v laboratórnom, jednak v prirodzenom prostredí je demonštrovaná prostredníctvom príkladov z mnohých výskumných štúdií. Preto implikácie ponúkané výskumom slepoty k zmene by mohli pomôcť porozumeniu spracovávania vizuálnych informácií, a takisto prispieť k objasneniu permanentnej dilemy v psychológii: úlohe spracovávania informácií zdola-hore a zhora-dole.
This paper is a critical appraisal of the most recent attempt from cognitive science in general, developmental and evolutionary biology in particular, to understand the nature and mechanisms underlying consciousness as proposed by Anton J.M. Dijker. The proposal, briefly stated, is to view consciousness as a neural capacity for objec- tivity. What makes the problem of consciousness philosophically and scientifically challenging may be stated as follows: If consciousness has a first-person ontology and our best scientific theories have a third-person ontology, how can we come up with a satisfactory theory? Moreover, if the reduction of one to the other is impossible, what are we supposed to do? By neglecting what Chalmers calls the ''hard problem'' of consciousness, Dijker’s proposal seems unable to respond to the foregoing questions, and these questions, I maintain, are the very motivations that most of us have when we inquire about consciousness., Tento článek je kritickým posouzením posledního pokusu o kognitivní vědu obecně, zejména vývojové a evoluční biologie, pochopit podstatu a mechanismy, které jsou základem vědomí, jak navrhl Anton JM Dijker. Návrh, stručně řečeno, je vnímat vědomí jako neurální schopnost objektivity. Co dělá problém vědomí filozoficky a vědecky náročný, lze říci následovně: Pokud má vědomí první ontologii člověka a naše nejlepší vědecké teorie mají ontologii třetí osoby, jak můžeme přijít s uspokojivou teorií? Pokud je navíc redukce jednoho na druhého nemožná, co máme dělat? Zanedbáním toho, co Chalmers nazývá ,,tvrdým problémem'' vědomí, se zdá, že Dijkerův návrh nedokáže odpovědět na výše uvedené otázky, and John Ian K. Boongaling
In the philosophy of Jean-Paul Sartre, three works stand out for their compass: Being and Nothingness (L’être et le néant, 1941), Critique of Dialectical Reason (Critique de la raison dialectique, 1960) and The Idiot of the Family (L’Idiot de la famille, 1971). While the subtitle of the first work states that it is an “essay on phenomenological ontology,” the second work aims to study the “theory of practical wholes,” and the last work presents the method of existential psychoanalysis in practice. Due to their distinct focuses, these volumes can be presented as three entities independent from one another, differing not only in terms of their topics and terminologies, but also in their methodological procedures. The aim of the article, however, is to show that in spite of the different perspectives from which Sartre views human existence in the individual texts, there still remains a certain continuity between the discussed works. This continuity lies in Sartre’s effort to restore an authentic relationship between consciousness and the world. Sartre in fact never repudiated his initial concept of consciousness as intentionality, however much he later came to regard it as being inadequate. As a result of pressure from historical events and also the influence of Simone de Beauvoir, he shifted from the concept of “consciousness in the situation” to “consciousness in society and in history.” Across the range of his philosophy, he is primarily concerned with restoring the spontaneity of consciousness and prioritizing it over inauthentic attitudes. and Ve filosofii Jeana-Paula Sartra svým rozsahem vynikají tři publikace: Bytí a nicota (L‘Être et le Néant, 1941), Kritika dialektického rozumu (Critique de la raison dialectique, 1960) a Rodinný idiot (L’Idiot de la famille, 1971). Zatímco podtitul prvního díla sděluje, že se jedná o „esej o fenomenologické ontologii“, druhé dílo si klade za cíl studovat „teorie praktických celků“ a poslední práce uvádí v praxi metodu existenciální psychoanalýzy. Tyto svazky se tak vzhledem ke svému odlišnému zaměření mohou prezentovat jako tři na sobě nezávislé celky, lišící se nejenom tématem a terminologií, ale i metodologickým postupem. Cílem článku je však ukázat, že navzdory odlišným perspektivám, ze kterých Sartre v jednotlivých textech pohlíží na lidskou existenci, jistá souvislost mezi uvedenými díly přece jen existuje. Tato souvislost spočívá v Sartrově snaze o obnovení autentického vztahu mezi vědomím a světem. Sartre totiž nikdy nepopřel svůj prvotní koncept vědomí jako intencionality, jakkoli ho postupem času začal považovat za nedostačující. Pod tlakem historických událostí a také pod vlivem Simone de Beauvoir se proto přesunul z konceptu „vědomí v situaci“ k „vědomí ve společnosti a v dějinách“. Napříč jeho filosofií mu jde především o navrácení spontaneity vědomí a její upřednostnění před neautentickými postoji.