A solution of the article (called „Ethics in the medical research with a present of human subjects from the point of view of medical and philosophical“) is to show some chosen aspects which relate crosswise to ethics in medical search. They are: Hippocratus oath as a deontological codex, a definition lege artis, bioethics and forming a structure of a relation between the doctor and the patient.
Health (medical) ethics is considered for a normative ethics. Its normativing comes out from settled rules and instructions which are inseparably connected with an application of inside morality in the area of medicine. Normative ethics tries to find adequate answers for questions – What is good? What´s bad? What are moral ideals and values of everything. What is right and human? What norms are closely connected with some feelings of duty, responsibility, accurancy, incorrectness, inclination, esteem, regret…? Generaly speaking, the whole ethics (not only health/medical ethics) stands and falls down on the principle, that there is a great need in the connection to other person to do only what is good (optimal, necessary) and delay what is bad (unoptimal, unnecessary).
The doctor´s ethics, but ethics of other health service assistants, comes out from a relationship „Me“ and „the other.“ It is so called relationship of a helping man and a suffearing one. The doctor takes care of an ill person, tries to ofer (if it is possible) the best solution of his/her situation. A great attention deserves the doctor´s moral obligation, to act with a patient as a man who is in a difficult life situation. Except of this, the doctor is obliged to respect principles that correspond patient´s health disease. Realization of the disease is quite large problem of the patients.
The emphasis of delicacy and complexity of doctor´s and patient´s respects are the aim of the article. The doctor and the patient are the main subjects who stand in the centre of view of health (medical) ethics. The patient, as a subject of a medical search, always and at any circumstances distributes himself or herself. The doctor is admittedly determining element of his/her disease, tries to make an ill patient to self – filling of the basic cure rules, but first of all it is the patient who primarily decides about his/her health.
The doctors have a large privilege – and that is – to help people. The patients should believe the doctors and they should turn to them in their health problems. and Východiskem článku (s názvem „Etika v lékařském výzkumu za účasti lidských subjektů z pohledu lékařského a filozofického“) je poukázat na vybrané aspekty, které se napříč vztahují k etice v lékařském výzkumu. Jsou to: Hippokratova přísaha jako deontologický kodex, definice lege artis, bioetika a strukturování vztahu lékaře a pacienta.
Zdravotnická (lékařská) etika je považována za normativní etiku. Její normativnost vychází z pevných zásad a instrukcí, které jsou nerozlučně spojeny s aplikací vnitřní mravnosti v oblasti medicíny. Normativní etika se neustále snaží nalézat vhodné odpovědi na otázky – Co je dobré? Co je zlé? Jaké jsou mravní ideály a hodnoty všeho správného a humánního? Jaké normy jsou úzce spojeny s pocity povinnosti, odpovědnosti, správnosti, nesprávnosti, náklonnosti, úcty, lítosti…? Obecně se dá říci, že celá etika (nejenom zdravotnická/lékařská etika) stojí a padá na zásadě, že je potřeba ve vztahu k druhému člověku konat jen to, co je dobré (optimální, žádoucí), a zdržet se toho, co je zlé (neoptimální, nežádoucí).
Etika lékaře, ale i dalších zdravotnických pracovníků, vychází ze vztahu „Já“ a ten „druhý.“ Jedná se o vztah mezi člověkem pomáhajícím a člověkem trpícím. Lékař o nemocného člověka pečuje, snaží se mu nabídnout (pokud je to možné) co nejlepší řešení jeho situace. Velkou pozornost zasluhuje i lékařův morální závazek jednat s pacientem jako s člověkem, který se ocitl v obtížné životní situaci. Kromě toho lékaře morálně zavazuje i to, že musí plně respektovat zásady, které odpovídají povaze pacientova onemocnění. Uvědomění si nemoci bývá u pacientů dosti velkým problémem.
Cílem článku je zvýraznění křehkosti a komplikovanosti vztahu mezi lékařem a pacientem. Lékař a pacient jsou hlavními subjekty, které jsou středem pozornosti zdravotnické (lékařské) etiky. Pacient jako subjekt lékařského výzkumu vždy a za všech okolností rozvrhuje sám sebe. Lékař je sice rozhodujícím činitelem v ekvivalenčním vztahu, působí na nemocného, snaží se nemocnému vysvětlit závažnost jeho onemocnění, pokouší se nemocného přimět k samovolnému plnění základních léčebných pravidel, ale je to především pacient, který primárně rozhoduje o svém zdraví.
Lékaři mají jedno obrovské privilegium – a to takové, že se snaží pomáhat lidem. Pacienti by měli lékařům důvěřovat a měli by se na ně jako na odborníky obracet ve svých zdravotních nesnázích.
A workshop on Ethics of Science in Czech Republic - the present state and its historical roots was organised by the Institute of Philosophy of the ASCR on February 9, 2010. The aim of the course was to discuss important topics, such as ethical aspects of managing and financing science in the Czech Republic, questions of bioethics and the ethics of science in the context of Czech thinking in the 20th century. and Wendy Drozenová.
This paper considers various approaches to love and morality in Protestant society in the late 18th century, as illustrated in Czechlanguage religious and educational literature (Korunka, aneb Wjnek Pannenský wssechněm pobožným a sslechetným Pannám toho Gazyku užjwagjcým, Litomyšl 1784; Kazatel Domovnj, Brno 1783). Our focus is on divine love, man’s love of God, marital love, parental and filial love, and definitions of immorality. We also examine some contemporary reactions to religious and educational writings in the memoirs of one of their readers, the rural preacher and Bible scholar Tomáš Juren (1750-1829), as well as the differences between the Christian confessions in their attitude to the emotions., Sixtus Bolom-Kotari., and Obsahuje bibliografické odkazy
Práce shrnuje vybrané současné postoje ke studiu morálního usuzování. Studie uvádí určitá klíčová filosofická východiska morálního usuzování do souvislosti s některými psychologickými koncepcemi, a to tak, že kriticky polemizuje s filosofickými východisky (Kant, Mill, Bentham, Rawl, Arendtová aj.), která tyto psychologické studie výslovně tematicky či la- tentně předpokládají. Práce podporuje měření morálního usuzování a pokusy o vypracování metod, které se touto oblastí zabývají. Doporučuje domácí validizační studie současných často užívaných nástrojů na měření morálního usuzování, především Defining Issues Test a Moral Judgment Test., This paper summarizes selected current attitudes towards the study of moral reasoning. The study refers certain key philosophical bases of moral reasoning in connection/regard to psychological concepts. The authors critically challenge the philosophical background (Kant, Mill, Bentham, Rawls, Arendt, etc.) that is either specifically expressed or covertly assumed. The study argues for the measurement of moral reasoning and methodological approaches concerning this research area. The authors recommend conducting a validation study of frequently used methods for measuring moral reasoning, especially Defining Issues Test and the Moral Judgment Test., David Krámský, Marek Preiss., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Art of seeing, John Rajchman argues in his essay, was in the center of Michel Foucault’s critical attention as well as practice. Foucault himself was a visual thinker and writer. More importantly, however, the ways in which historically changing vision determines not only what is seen, but what can be seen, are one of his major concerns. Rupture with self-evidences is then the first step one must take to make the invisible - yet not hidden - power visible. The invisibility of power, seen as the invisible light that makes other things visible, is what makes it tolerable. Knowledge and the practice of knowing themselves are constructed by the technology of the visual, such as the different types of spaces that bring about specific visibility. In Foucault’s histories, the prison or the clinic are such spaces that have visualized criminality, sexuality or madness in particular manner. However, problematization of these things needs to go beyond new ways of looking at them and has to question their entire field of vision. This implies that Foucauldian ethics is less concerned with what we do about things themselves, instead, it rather asks how we see them in the first place and how can they be seen differently. It thus requires not to look within us, on the contrary, we should look out, from outside of ourselves., John Rajchman., and Obsahuje bibliografii
V současnosti umírá v České republice ročně asi 110 000 osob. Ve více než 80 % úmrtí se jedná o osoby v geriatrickém věku. Proto je nezbytné se seriózně zabývat problematikou paliativní a terminálni péče v geriatrii. V přehledném článku autorka definuje obsah a náplň geriatrické paliativní péče a její hlavní charakteristiky. Na vlastních výsledcích demonstruje vysoký výskyt obtěžujících symptomů a jejich nedostatečné zvládnutí u geriatrických pacientů s terminálni prognózou. V závěru se zamýšU nad možnostmi zlepšení současné situace. Je třeba identifikovat bariéry v českém systému zdravotní a sociální péče a cílevědomě usilovat o jejich odstraňování na úrovni systémově, jednodivých poskytovatelů péče i konkrétních pečovatelů., Currently, the yearly death rate reaches 110 000 inhabitants in the Czech republic. More than 80 % of deaths occurs in geriatric age. Therefore it seems unavoidable to deal seriously with the palliative and end-of-life care m geriatrics. In this review article the author defines content of geriatric palliative care and its main characteristics. Based on her own results she demonstrates high occurrence of distressing symptoms and its inadequate management in geriatric patients with terminal prognosis. In conclusion she is rethinking possibilities of improvement of the current situation. It is necessary to identify barriers in the current Czech health and social care system and focus our effort to its systematic removal on all levels - health system level, individual provider's level to individual carer level., Eva Topinková, Lit: 29, and Souhrn: eng
This article aims to commemorate the lifelong work of Harry Harlow (31.10. 1905 – 6. 12. 1981) on the occasion of the 40th anniversary of his death. Although Harry Harlow is best known mainly for his experiments with maternal separation and social isolation, his research in the field of cognitive abilities of primates also received great scientific acclaim. The results of his work contributed to the revolution in childcare as well as to the shift in the prevailing approaches of psychology, but the ethics of his experiments is questionable from the contemporary point of view. and Článek připomíná celoživotní dílo Harryho Harlowa (31. 10. 1905 – 6. 12. 1981) u příležitosti 40. výročí jeho úmrtí. Ačkoli se Harry Harlow zapsal do povědomí zejména svými experimenty s mateřskou separací a sociální izolací, velkého vědeckého ohlasu se dočkal i jeho výzkum kognitivních schopností primátů. Výsledky jeho práce přispěly k revoluci v péči o děti i k posunu v převládajících směrech psy-chologie, jeho experimenty jsou však z dneš-ního pohledu etiky psychologického výzkumu velmi problematické.
The article analyses the terms ''value'' and ''explanation'' as used in ethical studies, offers a critique of this usage and an alternative, pragmatically oriented semantics of ethical terms, based on the illocutionary act of judging. The term ''value'' is supposed to describe a super-predicate common to both ethical and aesthetical value judgments. However, the traditional over-reliance on the copulative predication and the idea that language describes reality lead to a one-sided view of ethical terms, and a construction of sentences like ''The intentional torturing of little children is morally wrong'', whose pragmatic function, and consequently meaning, is very unclear. If, on the other hand, we take as our paradigm the act of judging (in the literal sense of a judge presiding over a case) we will be able to sketch a new, lighter ethics which, admittedly, falls short of the traditional demands placed on this discipline, but whose semantics is closer to the actual words used in expressing approval and disapproval., Článek analyzuje pojmy ,,hodnota'' a ,,vysvětlení'' používané v etických studiích, nabízí kritiku tohoto užití a alternativní, pragmaticky orientovanou sémantiku etických pojmů, založenou na iluminačním aktu soudnictví. Termín ,,hodnota'' má popisovat super-predikát společný jak pro etické, tak pro estetické hodnoty. Avšak tradiční přehnané spoléhání se na kopulační predikci a myšlenka, že jazyk popisuje realitu, vede k jednostrannému pohledu na etické pojmy a konstrukci vět jako ,,úmyslné mučení malých dětí je morálně špatné'', jehož pragmatická funkce a tudíž význam, je velmi nejasný. Pokud na druhou stranu vezmeme jako naše paradigma akt posuzování (v doslovném smyslu soudce předsedajícího případu), budeme schopni načrtnout novou, lehčí etiku,což, uznávám, nenaplňuje tradiční požadavky kladené na této disciplíny, ale jejichž sémantika je blíž ke skutečné slova používaná v projeví souhlas a nesouhlas., and Marek Tomeček
The basic rule of scientific research is its implementation on the basis of freely expressed autonomy of will, while in practice this is usually expressed by the patient’s informed consent. In the states that are parties to the Biomedicine Treaty, this consent must be given expressly, specifically and is to be documented. This principle of freedom of will is generally accepted and represents a starting point for current bioethical and legal standards.
The article deals with an issue, whether this starting point is the only relevant and acceptable starting point. In accordance with some minority opinions, especially from the English scientific literature it asks the following questions: Should not there be a legal obligation laid down as to participation in scientific research? Isn’t that our moral duty to support scientific research in medicine, or as the case may be to participate in it to a certain extent?
At the first sight this issue seems to be irrelevant - after unfortunate historical experience in the German Nazi regime, but also in democratic regimes, the patient’s welfare is superior to the interest of science and society.
With regard to a benefit of scientific research for society, there are however also alternatives to the aforementioned maximum, so that progress in the developments of medicine is ensured, provided that the risk is insignificant and its benefit for the society is big. Is it possible to consider such a maximum on a legislative level? Does the moral view make it permissible to limit freedom for the benefit of social benefit. If the answer is an unambiguous "no", then of course there is a parallel to inoculation, which is expressly set forth by law.
The article offers possible alternatives for ensuring establishment of a legal obligation to participate in the scientific research, however at the same time it also gives a warning as to drawbacks of these solutions.
Last but not least, there is an issue of the man’s moral duty and his/her participation in research. It is true, that in the post modern world of moral pluralism it is quite difficult to face a question on what we understand under the term moral duty. However from certain points of view this duty seems to be morally justified.
The author’s aim was actually not to find an unambiguous solution, but to a certain extent make relative the so far unilaterally accepted consensus and provide possible other alternative insights into discussion. and Základním pravidlem vědeckého výzkumu je jeho provádění na základě svobodně vyjádřené autonomie vůle, což bývá v praxi vyjadřováno informovaným souhlasem pacienta. Ve smluvních státech Úmluvy o biomedicíně tento souhlas musí být dán výslovně, konkrétně a má být zdokumentován. Tento princip svobody vůle je všeobecně akceptován a je východiskem pro současné bioetické i právní normy.
Článek se zabývá otázkou, zda je toto východisko jediným relevantním a akceptovatelným východiskem. V souladu s některými menšinovými názory zejména v anglické vědecké literatuře se táže: Neměla by být do jisté míry ukotvena právní povinnost účastnit se na vědeckém výzkumu? Nemní naší morální povinností podporovat vědecký výzkum v medicíně, případně se na něm do určité míry podílet?
Na první pohled se zdá tato otázka irelevantní – po neblahých historických zkušenostech v německém nacistickém režimu, ale i v v demokratických režimech, je blaho pacienta nadřazeno před zájmem vědy a společnosti.
Vzhledem k prospěšnosti vědeckého výzkumu pro společnost však se nabízí i alternativy k výše uvedené maximě tak, aby byl zajištěn posun ve vývoji medicíny, pokud je riziko nepatrné a jeho prospěch pro společnost velký. Je možné uvažovat o takovéto maximě v rovině legislativní? Jakým způsobem by šla upravit do normativního textu? Je z mravního hlediska vůbec přípustné omezit svobodu ve prospěch společenského prospěchu. Pokud je odpovědí jednoznačné ne, pak se ovšem nabízí paralela s povinností očkování, která je výslovně ukotvena zákonem.
Článek nabízí možné alternativy zajištění ukotvení právní povinnosti účastnit se na vědeckém výzkumu, zároveň však upozorňuje na nedostatky těchto řešení.
V neposlední řadě je pak tématem otázka morální povinnosti člověka a jeho účasti na výzkumu. V postmoderním světě morálního pluralismu je ovšem dosti složité čelit otázce, co je možné rozumět morální povinností. Z určitých hledisek se však tato povinnost jeví jako morálně opodstatněná.
Cílem, který autor sledoval, nebylo ani tak nalézt jednoznačné řešení, ale dosud jednomyslně přijímaný konsensus do určité míry zrelativizovat a poskytnout možné další alternativní náhledy do diskuse.