a1_Autor rekapituluje dokumentační výsledky grantového projektu „Příběhy míst. Topografie paměti národa“, realizovaného v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., a podává nástin jejich interpretace s ohledem na paměťová studia jako svébytnou disciplínu historického bádání. Zmíněný projekt se věnuje komemoraci událostí, aktérů a obětí z období komunistického režimu (1948-1989) na území České republiky a ve svých počátcích byl inspirován rozsáhlým projektem „Vzpomínková místa na komunistické diktatury“ (Erinnerungsorte an die kommunistischen Diktaturen) Spolkové nadace pro zpracování diktatury SED (Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur). V rámci projektu byla jako pamětní místa pojímána taková místa, která byla záměrně vytvořena za účelem veřejného vzpomínání, nejčastěji instalací umělecky ztvárněného objektu s historickým poselstvím (pamětní desky, sochy, památníku, kříže, nápisu a podobně), a dále taková místa, jež historické artefakty využívají jako prostředky osvěty (muzea, naučné stezky a podobně). Identifikovaná a dokumentovaná pamětní místa jsou veřejnosti prezentována dvěma způsoby: jednak prostřednictvím průběžně aktualizované databáze „Pamětní místa na komunistický režim“ (viz www.pametnimista.usd.cas.cz), jednak prostřednictvím specializované mapy „Posuny paměti., a2_Topografie soudobé paměti národa a její reflexe“ (textová část viz www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/2013/06/mapa_Posuny_pameti_data.pdf, grafická příloha viz www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/2013/06/mapa_Posuny_pameti.pdf). Tato webová databáze zahrnuje více než šest set pamětních míst, uspořádaných ze tří různých perspektiv - regionálně, tematicky a podle časové osy - které jsou v článku blíže osvětleny. Autor s jistou skepsí komentuje současnou konjunkturu konceptů a publikací o historické paměti v českých společenských vědách a konstatuje, že není ambicí uvedeného projektu vřazovat se do tohoto intenzivního diskurzu, nicméně pořízená dokumentace může být přirozeným zdrojem přemýšlení o kolektivní paměti vztahující se ke komunistickému období českých dějin. Z databáze plyne, že naprostá většina dochovaných pamětních míst vznikala po listopadu 1989 a že ve srovnání s jinými periodami jsou mezi nimi zdaleka nejvíce zastoupeny upomínky na padesátá léta jako období komunistických represí a obětí. V České republice však prakticky neexistují regiony paměti komunismu, způsob připomínání komunistické minulosti v jednotlivých krajích je velmi podobný, přestože konkrétní témata pamětních míst jsou v nich rozličná. Zřetelným rysem těchto pamětních míst je spontánní vznikání, podnícené většinou lokálními iniciativami, a jejich mimoběžnost se snahami o politické utváření paměti komunismu „shora“. Podrobněji pak autor sleduje reflexi paměti pražského jara 1968 v pamětních místech., b1_The author recapitulates the documentary results of the grant-funded project ‘Stories of Places: A Topography of the Memory of the Nation’, carried out at the Institute of Contemporary History, Prague, and he outlines their interpretation with regard to memory studies as a discipline of historical research in its own right. The project entailed research on commemorative events, their actors and victims, from the period of the Communist régime, from 1948 to 1989, in what is today the Czech Republic. This project was inspired by the large German project ‘Places of Memory of the Communist Dictatorships’ (Erinnerungsorte an die kommunistischen Diktaturen) organized by the Federal Foundation for the Reappraisal of the SED Dictatorship (Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur). As part of the project, places that have been considered sites of memory are defined as those that have been created with the aim of public commemoration, most often as artistic installations with a historical message (such as commemorative plaques, sculptures, monuments, crosses, and inscriptions), and also places that use historical artefacts as a means of education (such as museums and education paths or heritage trails)., b2_ The places of memory that have been identified and documented are presented to the public in two ways: by means of a regularly updated database called ‘Places of Memory of the Communist Dictatorship’ (Pamětní místa na komunistický režim; at, so far only in Czech, www.pametnimista.usd.cas.cz), and by means of a specially designed map called ‘Shifts in Memory: A Topography of the Contemporary Memory of the Nation and Reflections on It’ (Posuny paměti: Topografie soudobé paměti národa a její reflexe’; for the texts, so far only in Czech, see www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/2013/06/mapa_Posuny_pameti_data.pdf; for the illustrations, see www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/2013/06/mapa_Posuny_pameti.pdf). This web database comprises more than 600 places of memory, organized from three different perspectives - according to region, theme, and time -, which are discussed in some detail in the article. The author, with some scepticism, comments on the current boom in concepts and publications about historical memory in the Czech social sciences, and he states that it is not the ambition of this project to include itself in this intensive discourse. None the less, the documentation that has been collected may well be a natural source of contemplating collective memory related to the Communist period of Czech history. From the database it follows that the vast majority of the preserved places of memory have come into being after the Changes beginning in mid-November 1989, and that, in comparison with other periods, what they commemorate is mostly the Communist repression of the 1950s and its victims. In the Czech Republic, however, there are practically no particular regions of the memory of Communism; the means of recalling the Communist past in the individual regions is highly similar from one place to the next, though the actual themes of the places of memory are different., b3_ A distinct feature of these places of memory is their spontaneous emergence, usually at a local initiative, and their unusualness in their efforts to achieve the political shaping of the memory of Communism ‘from above’. The author then considers in detail how the Prague Spring of 1968 has been reflected in places of memory., and Oldřich Tůma.
Předkládaná práce je podle recenzentky především studií kulturního a kulturněpolitického vývoje Československa a Spolkové republiky Německo od konce druhé světové války do počátku sedmdesátých let, s těžištěm v letech šedesátých. V duchu nových politických dějin a nových kulturních dějin autorka zkoumá roli vysoké politiky i společenských skupin mimo státní struktury, především tvůrců a konzumentů kulturní produkce, která se stala předmětem kulturní výměny mezi Československem a Spolkovou republikou. Zároveň si všímá, jak byly tyto procesy a události komentovány v dobovém tisku, a celkově se snaží zobrazit zkoumané kulturní projevy v tehdejším politickém, společenském a hospodářském klimatu v obou státech. Zaměřuje se přitom zejména na oblast filmu a výtvarného umění a zdůrazňuje mimořádný význam vzájemných kulturních transferů mezi oběma zeměmi v době, kdy mezi nimi neexistovaly diplomatické styky. and [autor recenze] Soňa Mikulová.
a1_Studie analyzuje československé politické dějiny první poloviny sedmdesátých let na tématu prezidentského nástupnictví po generálovi Ludvíku Svobodovi (1895-1979), s akcentem na roli Gustáva Husáka (1913-1991), který vyšel z politické krize let 1968-1969 jako nejmocnější aktér a na čtrnáctém sjezdu Komunistické strany Československa byl potvrzen ve funkci jejího generálního tajemníka. Autor s využitím sovětských archivů poukazuje na diference mezi jednotlivými činiteli ve vedení KSČ, zvláště na nejednotnost takzvaných zdravých sil, přičemž lze podle něj hovořit o rozkladu tohoto bloku, zformovaného během pražského jara, na několik menších skupin. Tajemník Ústředního výboru KSČ Vasil Biľak (1917-2014) byl pod tímto vlivem a sovětským tlakem donucen rezignovat na ambice stanout v čele KSČ a musel se spokojit s pozicí stranické „dvojky“. Sovětské vedení odvozovalo společenskou stabilitu Československa od pevnosti stranického vedení, a zejména stavělo na spolupráci Husáka a Biľaka, jimž to dávalo najevo. Zdravotní stav neumožňoval Ludvíku Svobodovi plnohodnotně vykonávat prezidentský úřad, osobně ani o udržení funkce neusiloval, přesto byl v zájmu politické stability ve funkci potvrzen v březnu 1973 a zůstával jakýmsi provizorním řešením. Studie nepotvrzuje hypotézu, že byl nakonec donucen v květnu 1975 k odchodu z prezidentského křesla proti vlastní vůli; nebyl ani ve stavu, aby mohl tento akt vědomě učinit., a2_Snaha Gustáva Husáka obsadit prezidentský úřad průběžně narážela na otázku kumulace funkcí a nacionální faktor, přesto se mu díky centristické politice a podpoře Moskvy podařilo dosáhnout v této záležitosti „podivné jednoty“ ve vedení KSČ, takže se stal 29. května 1975 prvním a zároveň posledním československým prezidentem slovenské národnosti. V českých očích ovšem zůstával nadále Slovákem, jenž se výrazně podílel na neblahém procesu takzvané normalizace společnosti po srpnu 1968, zatímco pro slovenský národ se čím dál více stával odrodilcem, „pražským Slovákem“. Ke studii je připojena edice relevantních dokumentů a biogramy členů vedení KSČ, kteří o Husákově prezidentské volbě rozhodovali., b1_This article presents an analysis of Czechoslovak political history of the first half of the 1970s and the question of who would succeed General Ludvík Svoboda (1895-1979) as Czechoslovak President. The emphasis is on the role of Gustáv Husák (1913-1991), who emerged from the political crisis of 1968-69 as the most powerful actor, and was, at the 14th Congress of the Czechoslovak Communist Party, confirmed as General Secretary of the Party. Using Soviet archives, the author points to differences between the individual members of the Party leadership, and particularly to the lack of unity amongst the so-called ‘healthy forces’. According to him, it is fair to talk about the disintegration of this bloc, which had been formed during the Prague Spring, into several smaller groups. The secretary of the Central Committee of the Czechoslovak Communist Party, Vasil Biľak (1917-2014), was, in consequence of this and Soviet pressure, forced to abandon any ambitions to stand at the head of the Party, and had to be satisfied, instead, with the position of Number Two in the Party. The Soviet leadership derived social stability in Czechoslovakia from the firmness of the Czechoslovak Communist Party leadership, and in particular counted on the collaboration of Husák and Biľak, and it made this clear to both men. Svoboda’s failing health prevented him from properly discharging his duties as President of Czechoslovakia, but he did not even try to hold on to the presidency, even though, in the interest of political stability, he was confirmed in office in March 1973, and remained something of a temporary solution. The article does not seek to challenge or confirm the hypothesis that he was forced to step down in May 1975; although, in any event, Svoboda was in no condition to have taken this step himself., b2_Husák’s efforts to become President kept running up against the question of the accumulation of offices and also the Czech-Slovak national factor, even though, thanks to centrist Czechoslovak policy and support from Moscow, he succeeded in achieving a ‘peculiar unity’ over this question in the CPCz leadership, so that on 29 May 1975 he became the first, and also the last, Czechoslovak President who was a Slovak. In Czech eyes, however, he remained a Slovak who had, after August 1968, considerably participated in the unfortunate re-imposition of hard-line Communism known as ‘normalization’, whereas for the Slovak nation he increasingly became a turncoat, a ‘Prague Slovak’. The article is followed by a number of relevant documents and biographical sketches of the Party members who were decisive in Husák’s election to the presidency., and Michal Macháček.
Do této interdisciplinárně pojaté kolektivní práce přispěli historikové, antropologové, sociologové, ekonomové i geografové, kteří ve svých statích a esejích popisují rozmanité aspekty každodennosti v zemích sovětského bloku spjaté s fenoménem konzumu, převážně v šedesátých až osmdesátých letech minulého století. Všímají si například života ekonomických elit, úrovně a kvality různých socialistických produktů, gastronomie, černého trhu a neformální výměny zboží, ale také oficiální kritiky konzumního způsobu života. Podle recenzentky v pozadí celé publikace prosvítá snaha ukázat život za socialismu jako mozaiku rozmanitých barevných střípků, aby již nadále nebyl vnímán jako jednolitá nevýrazná šeď. and [autor recenze] Květa Fremrová.
Recenzent představuje ediční řadu monografií evropských států „Evropské dějiny ve 20. století“ (Europäische Geschichte im 20. Jahrhundert), kterou v mnichovském nakladatelství C. H. Beck inicioval a řídí odborník na soudobé dějiny Ulrich Herbert a jejíž součástí jsou Borodziejovy dějiny Polska. Podle recenzenta patří k nejinvenčnějším z dosud vydaných svazků řady. Přístup autora, předního polského historika soudobých dějin, k tématu hodnotí jako věcně kritický, z metodologického hlediska kombinující „nové politické dějiny“ se sociálně vnímanými hospodářskými dějinami a aspekty dějin mentalit. Za hlavní přínos pokládá diferencovaný pohled na polské dějiny, zahrnující v sobě pluralitu historických aktérů s jejich rozdílnými záměry a vnímáním reality., The reviewer presents a series of monographs on the history of individual European countries. Called Europäische Geschichte im 20. Jahrhundert (European History in the Twentieth Century), the series was initiated by C. H. Beck, Munich, and is edited by an expert on contemporary history, Ulrich Herbert. The reviewer then considers one of the books in the series, Borodziej’s history of Poland. According to the reviewer, it is among the most inventive of the volumes published so far. Borodziej is a leading Polish scholar of contemporary history, and, according to the reviewer, the approach he takes in the book is factually critical, combining ‘new political history’ with socially perceived economic history and aspects of the history of mentalities. He considers the chief contribution to be its differentiated view of Polish history, comprising a plurality of historical actors with different aims and perceptions of reality., and [autor recenze] Jiří Pešek.
We feature an article on the history and the present of the Oriental Institute’s library. With over 200,000 volumes (including periodicals andmanuscripts), it ranks among the largest libraries within theCzech Academy of Sciences. It is divided into the General Library, Chinese Lu Xun Library, Korean Library, Tibetan Library, and John King Fairbank Library. Its collections include mainly publications on the history, literatures, languages, religions, and cultures of the countries of Asia and Africa. The Chinese Lu Xun library holds a special collection of Chinese books (about 67,000 volumes). The Korean Library presently holds more than 3,500 volumes. Its older part is mostly of North Korean origin. Thanks to generous gifts from the Korea Foundation, its collections were considerably enriched with South Korean publications in 1996 and 1997. and Jan Luffer a Veronika Danešová.