Pískovcová socha na soklu. Stojící nahý vousatý muž, na bedrech svázaná drapérie s uzlem na břiše. V levé ruce drží košík, pravá paže napřažená kupředu. U jeho levé nohy pahýl kmene stromu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha "Umírajícího Seneky" je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Senekova smrt byla v 17. století dobře známým tématem a byla předvedena na jevišti, v opeře ("L'incoronazione di Poppea/ Poppeaina korunovace") připsané Claudiovi Monteverdimu, k níž napsal libreto G. F. Busenello (premiéra byla v Benátkách roku 1643 a později byla tato opera často předváděna). Mandík kroměřížskou sochu "Seneky" vytvořil podle antické sochy starého rybáře považované za Seneku umírajícího v lázni. Kdysi se nacházela ve vile Doria-Pamphilj v Římě, A. Doria ji daroval do Vatikánských muzejí (Calza 1977 č. 104 tab. LXVI). Mandík sochu zjevně znal z Barrierovy rytiny (De Rossi 1665, tab. 27), odkud převzal i název sochy. Nejznámější antická socha tohoto typu je v Louvru (Haskell, Penny 1981 č. 77), za Seneku byl považován už od 16. století kvůli podobnosti tváře s údajným portrétem slavného filosofa. Realistické žánrové postavy tohoto typu byly oblíbené v řeckém hellénistickém sochařství a v Římě byly často kopírovány, exemplář ze sbírky Doria-Pamphilj, který pochází z Anzia, vznikl patrně za Traiana (98-117).
Pískovcová socha na soklu: ženská postava stojící na levé noze, pravá mírně pokrčená. Na sobě má tuniku a pallium, pravicí skrytou pod pláštěm si přidržuje drapérii, levá ruka na prsou, přes ní přehozený cíp pláště. Hlava míně natočená k levé straně., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek, v 16.-17. byly antické sochy důstojných žen bez atributů často označovány jako portrét Sabiny. Mandík kroměřížskou "Sabinu" vytvořil podle antické sochy, kterou znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 75, zrcadlově převráceno), z indexu Perrierova alba opsal i název sochy. Tuto sochu získal v letech 1623-1633 do své sbírky kardinál Lodovico Ludovisi a až do konce 19. století byla socha v římské vile Ludovisi ( srov. http://mora.sns.it/_portale/scheda_opera.asp?Lang=ITA&GroupId=1&id_obj=287).
Pískovcová socha na soklu. Muž v tunice, himatiu a sandálech s vavřínovým věncem na hlavě stojí na levé noze, pravá v kontrapostu odlehčená. Levá ruka drží drapérii, v pravé napřažené ruce drží vavřínovou větvičku., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík jako vzor pro sochu použil rytinu podle mramorového reliéfu z Titova triumfálního oblouku na Foru Romanu v Římě (po 80), v jehož průchodu je na jihovýchodní straně zobrazen průvod Římanů a zajatců nesoucích kořist ze Šalamounova chrámu po dobytí Jeruzaléma. Reliéf byl velmi dobře znám z kreseb a také grafik, které byly publikovány několikrát v průběhu 17. století. Jako předloha Mandíkovi mohla posloužit například Perrierova grafika (Bellori 1645, tab. 1, zrcadlově převráceno). Zájem o reliéf pramenil především z toho, že zobrazoval porážku Židů a vyplenění Jeruzalémského chrámu, což zdůrazňoval i text pod Perrierovou grafikou, jenž je zkrácenou verzí příslušné pasáže z Války židovské od Josepha Flavia (7, 148-150). Kroměřížský Říman patrně rovněž nezobrazoval triumfujícího Římana obecně, ale Římana triumfujícího nad Židy, což by vysvětlovalo, proč se v tomto případě Mandík nedržel volně stojící antické sochy, ale reliéfu. Navíc byly do kroměřížské galerie začleněny dva citáty z jeruzalémského triumfu, v obou případech se jednalo o klíčové postavy, zatímco první (Triumfující Říman 1) ukazoval vavřínovou ratolestí na ukořistěnou archu úmluvy, druhý (Triumfující Říman 2) stejným způsobem upozorňoval na svícen z Šalamounova chrámu.
Pískovcová socha na soklu. "Cassandra" s dlouhými vlasy, v chitónu bez rukávu s himatiem přehozeným přes rameno stojí otočená doleva, v pravé ruce drží draperii, v levé ovocný plod., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík se držel grafické předlohy Pietra Santi Bartoliho (Bellori s.d. /1657/ tab. 70, Bellori 1693, tab. 42), která byla publikována také v Sandrartově albu (Sandrart 1692, obr. 98). Reliéf nemá s Cassandrou nic společného, zobrazuje jeden z reliéfů na Nervově foru v Římě (zasvěceno 97), který podle dobového komentáře k Bartoliho rytinám oslavoval péči císaře o zásobování Říma vodou. Protější postavu z Bartoliho grafiky Mandík použil v kroměřížské kolonádě jako model pro zobrazení "Medulíny" (socha č. 39). Mandík se od grafiky odchýlil tim, že postavě přidal do ruky ovocný plod (jablko ?). V antických pramenech o Cassandře, nejmladší dceři trójského krále Priama, však není nikde v souvislosti s touto tragickou postavou žádná zmínka o ovocném plodu.
Pískovcová socha. Nahý Bacchus kozí kůží přehozenou přes rameno, věnec z vinné révy a hroznů na hlavě, stojí na pravé noze, levá lehce pokrčená. V pravé ruce drží thyrsos, v levé ruce drží hrozen vína. K hroznu vína se po kmeni šplhá panter, který se do něj zakusuje., Daniel, Perůtka, Togner 2009, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížského Baccha vytvořil podle antické sochy, kterou znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 46, zrcadlově převráceno), od rytiny i originálu se odchýlil tím, že bohovi zakryl genitálie listem. Antická socha Baccha, která tu posloužila za vzor, byla v Římě již před rokem, 1609, kdy se dostala do Palazzo Borghese, kde zůstala až do roku 1786, nyní je v římské vile Borghese. Jedná se o římskou kopiii řeckého originálu ze 4. století před Kristem (hlava není původní).
Pískovcová socha na soklu. Venuše v chitónu sepjatém na jejím pravém rameni, jedno ňadro odhalené. Pravá noha lehce zdvižena a spočívá na krychli. Pravou rukou pozdvihuje plášť, levá položena na látce přehozené přes nádobu, její tvar odpovídá antickému řeckému typu nazývanému "lebes gamikos", protože se používal při svatebních obřadech. Nádoba stojí na kruhovém sloupku, přes nádobu je přehozena látka., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík kroměřížskou Venuši vytvořil podle Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 71, zrcadlově převráceno), z jehož alba převzal i název. Jedná se o antickou římskou kopii sochy Venuše typu Louvre-Neapol, která reprodukuje dílo řeckého sochaře Kallimacha z let 420-400 před Kristem. Antická socha byla před rokem 1597 v Římě, v Palazzo della Porta, od 1609-1638 v římské vile Borghese, kde byla až do roku 1807, kdy byla převezen do Paříže (srov. http://mora.sns.it/_portale/appr_fonti_fonti_relazione.asp?Lang=ITA&groupId=1&id_txt=3226, accessed 10.7.2010).
Pískovcová socha na soklu. Muž v krátké tunice s rukávy a himatiu, na hlavě vavřínový věnec, stojí na levé noze, pravá v kontrapostu uvolněná. V levé ruce drží skřínku, v pravé, svěšené podél těla, konvičku., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík se nedržel rytiny podle sochy, ale podle mramorového reliéfu z Augustova monumentálního oltáře, Ara Pacis (9 př. Kr.). Sochař jednu z postav reliéfu převedl do volně stojící sochy, jako předloha mu posloužila Perrierova grafika (Bellori 1645, 3, zrcadlově převráceno). Mandík postavu nazval "flamen", což byl v antickém Římu kněz, který sloužil jen určitému bohu. Charakteristickou součástí oděvu flaminů byla zvláštní pokrývka hlavy (pileus) se špičkou (apex). Flaminové jsou v Belloriho albu vyobrazeni a v připojeném textu jsou jednoznačně definováni (Bellori 1645, 4: flamines uero pileati/ flamenové s jejich pokrývkami hlavy). Kroměřížská socha byla vytvořena podle předchozí tabulky z Belloriho alba zabrazující jiný reliéf na Ara Pacis (jižní strana, na grafice je zkombinován s reliéfní deskou, k níž nepatří). Mandík tedy převzal název postavy z tabulky číslo 4, zatímco postavu okopíroval z tabulky číslo 3, model jeho sochy nepředstavuje flamena, ale veřejného otroka (servus publicus) se skříňkou s kadidlem (acerra), který na reliéfu na Ara Pacis (na jižní straně) jde v čele kněží nazývaných "epulones" nebo "epulonum", jak je správně identifikuje připojený nápis. Reliéfy z Ara pacis byly po svém objevu v roce 1568 publikovány v různých vydáních antických starožitností. Mandíkovým pramenem však bylo s největší pravděpodobností právě Belloriho album, v němž si omylem spojil text se zobrazením na vedlejší tabulce, takže epulona zaměnil za flamena. Sochařův omyl je charakteristický pro styl jeho práce: nejenže pracoval pouze s grafickými předlohami, ale ani ty nestudoval příliš pozorně. Z legendy pod obrázkem číslo 3 podle reliéfu z Ara Pacis vyplývá, že postavy byly v tehdejší době interpretovány jako součást triumfu a "Flamena" lze proto chápat jako třetího z triumfujících Římanů, mezi něž byly vždy vloženy tři mýtické postavy.
Pískovcová socha na soklu. Melpomené (peplos, vlasy svázány vzadu v uzel) stojí na levé noze, pravá v kontrapostu odlehčená. Hlava mírně natočená k levé paži, v levé ruce Múza tragédie drží žezlo, pravá paže volně napřažená kupředu., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Již u Filostrata mladšího je Melpomené spojena s tragickým básníkem (Philostrat. 2, 93 = 414, 20-24), což byl důvod, proč má Múza žezlo, atribut tragédie. Mandík kroměřížskou Melpomené vytvořil podle antické sochy, kterou zjevně znal z Perrierovy rytiny podle Múzy ve vile Ludovisi (Perrier 1638, 61, zrcadlově převráceno). Socha z vily Ludovisi je dnes v římském Palazzo Altemps, jedná se o římskou kopii antického řeckého sochařského typu, který je znám jako Peplofora (Dívka v peplu). Tento sochařský typ byl vytvořen ve druhé čtvrtině 5. století na Peloponésu a v antickém Římu byl velmi oblíbený jako kultovní socha. Originál sochy je bez rukou, v levé ruce původně držela flétnu, hlavu římský kopista pojal v jiném stylu než tělo. Po převezení sochy do muzea byla hlava odstraněna a nahrazena sádrovým odlitkem podle sochy v Lateránském muzeu, která patří ke stejnému sochařskému typu. Tyto změny ještě více oddálily Mandíkovu sochu od antického originálu, který mu patrně zprostředkoval Perrier.
Pískovcová socha na soklu. Nahý mladík stojí na levé noze, pravá pokrčená, opírá se loktem o sloup. Přes rameno má přehozenou panteří kůži. Genitálie kryje list., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík odpočívajícího Fauna vytvořil podle antické sochy, kterou mohl znát z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 45, zrcadlově převráceno). Rytina zobrazuje sochu v paláci Giustiniani v Římě, kde byla přinejmenším od roku 1638 až do roku 1825, kdy přešla do majetku rodiny Torlonia. Řecký originál tohoto sochařského typu je připisován Praxitelovi, protože jej známe z více nž stovky římských kopií, nejznámnější je na Kapitolu v Římě (Bober, Rubinstein 1987, č. 72).
Pískovcová socha na soklu: ženská postava stojí na pravé noze, levá lekce pokrčená v kontrapostu. Žena je oblečená v tunice, přes níž má pallium, pravá ruka drží shrnutou drapérii, levá paže je ohnutá k rameni. Hlava je mírně skloněna k levé paži., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-132., and Socha je součást galerie 44 kopií antických soch z římských sbírek. Mandík sochu vytvořil podle antické sochy, kterou znal z Perrierovy rytiny (Perrier 1638, 46, zrcadlově převráceno), odkud také převzal nápis Agrippina. Socha se někdy v letech 1532-1584 dostala do římské sbírky della Valle, od roku 1584 až do roku 1787 byla ve vile Medici v Římě. Hlava, která k tělu nepatří, není portrétem Agrippiny, ale Matidie starší, neteře císaře Traiana.