Kresba (37, 2 x 46, 4 cm): na oblaku sedí Jupiter (orel) a Minerva (přilba, kopí, štít) v důvěrném hovoru. Dole v krajině božstva: nalevo sedící Diana (srpek, toulec), naproti ní sedící Apollón (lyra). Nad Apollónem nahá Venuše, kterou přikrývá Amor a vzhlíží přitom nahoru k Jupiterovi. Vedle Venuše Neptun (trojzubec), na protější straně Merkur (křídlená čapka) a ženské božstvo. Uprostřed v pozadí nalevo Herkules (kyj, lví kůže) a na zemi sedící Pluto s Kerberem. Nalevo v horním rohu ruina antické stavby s ženkou sochou v nice., Prag um 1600#, I, č. 177., and Přípravná kresba k obrazu (London, National Gallery inv. n. 6475). Výjev je interpretován jako zrození Minervy, ale ve Stuttgartu (Landesbibliothek, Cod. hist. Q. 298/299, Stammbuch Janisch fol. 142r) je obdobná kresba od stejného autora s nápisem: "Diese Figur wie Jupiter die Veniren veralsst und Minervam liebet mit verwunderung aller anderen heydnischen Götter is mir von Johan von Ach Kay. Mahler zu ehren gamacht worde." Z nápisu jednoznačně vyplývá, že se jedná o alegorické zobrazení v němž jde o konflikt mezi Venuší a Minervou (Prag um 1600, I, s. 329).
Olejomalba na dřevě (96 x 110 cm): ženy uctívající zlatou sochu Cerery sedící na trůnu (koruna z klasů, roh hojnosti, odhalená ňadra). Socha je na kamenném soklu, na němž stojí obětní nádoby. Před sochou matrona s knihou, za ní stojí a klečí další obětnice (kadidelnice, kniha). V pravém dolním rohu klečí žena s košíkem plodů vedle snopů obilí. Za oltářem skupina žen okolo klečící ženy s obilím na míse. Před sochou a za sochou hořící pochodně na podstavci. Výjev je situován do přírodního rámce, nalevo v průhledu kruhový oltář a před ním skupina žen uctívající další sochu pod baldachínem, za toutp sochou trubači a standarta zakončená měsíčním srpkem. Nad sochou Cerery dva Amorové, jeden se zapálenou pochodní, druhý s lukem., Zlatohlávek 2009#, s. 175-6, O 37., and Obraz neilustruje žádný konkrétní antický text, i když identita hlavní kultovní sochy je jasně definovaná (koruna z klasů, roh hojnosti, dále zapálené pochodně, obilí na míse, snop obilí na zemi). Popisům kultu Cerery v antických pramenech rovněž odpovídá skutečnost, že se kultu účastní výlučně ženy.
Na víku sedí postava z pozlaceného stříbra: nahá Venuše (dlouhý závoj) na labuti, atributy nezachovány., Irmscher 1999#, 226-234., and Nebeská Venuše (Venus Coelestis) letící na labuti nemá obdobu v dobovém umění. Autor ikonografického programu Trionfi-lavabo se však mohl opřít o autoritu Platónovu, v jehož dialogu Faidón Sókratés chápe labutě jako symbol lidské duše opouštějící pozemský svět (84e-85b). Platónův výklad labutí písně cituje Cicero v Tuskulských hovorech (1, 73) a Claudius Aelianus ve spise O zvláštnostech živočichů (5,34), dostal se také do křesťanské literatury a v 16. století se s jejím ohlasem setkáme u celé řady autorů (Irmscher 1999, s. 254 pozn. 667).
Puncované zobrazení na okraji nahoře vlevo: Apollón (zář okolo hlavy, tunika, toulec) běží s lukem v ruce ke klečící Dafné, která se mění v olivu (hlava a zdvižené ruce). Nalevo miniaturní Amor s lukem namířeným na Apollóna. Napravo sedí bůh řeky Péneios (vousy, amfora s vytékající vodou, kormidlo)., Irmscher 1999#, 121-124., and Jamnitzer převzal kompozici z ilustrací k Ovidiovým proměnám, které vyšly poprvé v roce 1557 a byly připsány Bernardu Solomonovi (stejná kompozice se objevila už v Lyonském vydání z roku 1547), protože jedině zde se objevuje Amor. Od tohoto vzoru se Jamnitzer odchýlil v postavě klečící Dafné. Zobrazený příběh demonstruje všemocnost Amora a v rámci celkového ikonografického programu Trionfi-lavabo Dafne ztělesňuje ctnost. Tak začala být mýtus vykládán již v pozdní antice, v Serviově komentáři k Vergiliově Aeneidě je Dafné oslavou panenství (3, 63), na což bylo okolo roku 1600 navázáno v křesťansko-moralistních výkladech (Mander 1616, 8). Přípravná kresba se od realizovaného výjevu liší jenom v detailech.
Na okraji je na obou kratších stranách puncovaný groteskový ornament, do něhož jsou zakomponováni tři Fauni. Na vnitřním okraji mísy sedí drobné plastiky čtyř chlapců symbolizijících čtyři světadíly (počínaje vlevo nahoře po směru hodinových ručiček): Asie, Amerika, Evropa a Afrika. Na okraji jsou v osách medailony se zvířaty symbolizujícími čtyři světové říše podle proroka Daniela (po směru hodinových ručiček zprava): zlatý lev (babylonská říše krále Nina), stříbrný medvěd (perská říše krále Kyra), bronzový čtyřhlavý panter (řecká říše Alexandra Velikého), železné zvíře s deseti rohy (římská říše Julia Caesara)., Irmscher 1999#, 116-121., and V době, kdy pracoval na Trionfi-lavabo, Jamnitzer vydal sborník grotesek (Jamnitzer 1610). Groteskový ornament na míse se tematicky vztahuje k tělesné lásce a chtíči, který představují Fauni, z nichž ten vpravo dole má křídla a je tak ztotožněn se Satanem. Universální charakter říše římské zdůrazňuje čtveřice symbolů světadílů. Série symbolů říší předpovězených prorokem Danielem (Dan 7) končí symbolem říše římské umístěné na nejdůležitějším místě, dole uprostřed. Nad železným zvířetem symbolizujícím říši římskou je řada císařů končící Rudolfem II., čímž je podle cyklického pojetí času předpovězen návrat k počátkům a tedy příchod Zlatého věku.
Puncované zobrazení na okraji dole vlevo: na oblaku Venuše a Amor, bohyně předává dole stojícímu Hippomenovi (antikizující zbroj, vysoké boty) tři zlatá jablka, její syn na něj míří lukem. Napravo král Schoineus (vousy, koruna) sedí s vousatým mužem, na obou stranách ozbrojenci a přihlíží závodu. Hippomenés běží za Atalantou, která se shýbá pro zlaté jablko na zemi. V pozadí ohrada, za níž jsou diváci., Irmscher 1999#, 124-125., and Všechny čtyři výjevy na okraji mísy demonstrují moc Amorovu. Kompozice výjevu s Atalantou je varianta Solomonova dřevorytu z ilustrovaného vydání Ovidiových proměn, které vyšlo poprvé v roce 1557. Přípravná kresba se od realizovaného výjevu liší jenom v detailech.
Puncované zobrazení na okraji nahoře napravo: nahý Plútos (vousy, dvouzubec) vyjíždí z moře na dvouspřeží směrem k Proserpině, která na břehu trhá květiny společně se třemi družkami. Nad skupinou dívek na obloze Venuše s Amorem, který míří lukem na Plúta., Irmscher 1999#, 124-125., and Všechny čtyři výjevy na okraji mísy demonstrují moc Amorovu, který ovládá i bohy. Přípravná kresba se od realizovaného výjevu liší jenom v detailech.
Reliéf na dně mísy: v popředí je řada trojrozměrně pojatých zajatců Amora z řad římských císařů (všichni ruce svázané za zády). První tři jdou doleva, všichni jsou v antikizující zbroji s mečem u pasu. Průvod vede Caesar (vavřínový věnec na hlavě, na pancíři orel), dále Augustus (vavřínový věnec) a Nero (lví hlava na nárameníku, licousy), jejich hlavy fyziognomické portréty podle dochovaných antických zobrazení. Uprostřed řady je Karel Veliký (vousy, koruna, antikizující zbroj, na nohou středověké brnění) a Konstantin Veliký (knír, přilba s chocholem, antikizující zbroj). Napravo je polonahý španělský král Filip II. jako Samson, který se sklání k sedícímu nahému císař Rudolfovi II., který je zobrazen jako Herkules (lví kůže na klíně). Ve druhé řadě Amorových zajatců jsou tři postavy, Hadrian (nebo Marcus Aurelius), Šalamoun a Alexandr Veliký. Za zajatci je čtyřspřežím tažený vůz, na němž sedí vepředu Pán s opratěmi v jedné a bičem ve druhé ruce. Za Pánem je spoutaný nahý Jupiter s rysy Rudolfa II., na konci vozu trůn ve tvaru Sfingy, na kterém sedí Amor (pásku na čele, toulec) s lukem v levici a šípem a palmovým listem ve zdvižené pravici. Za Amorem jde muž v brnění s praporem, na němž jsou oči a srdce. V zadním plánu jde v čele, za koňským spřežením, okřídlená Hora jara (Ver) v průsvitných šatech a se závojem, jedné ruce kytice, ve druhé větev (myrta). Vedle Ver kráčí na jedné straně žena v brnění se zapálenou pochodní na tyči, na druhé straně je postava s kopím, na němž nabodnuté srdce a girlanda. Za touto skupinou je žena s mečem, na němž jsou tři srdce, je oblečená podle pozdně středověké módy, patrně francouzská královna Isabela Bavorská. Je obrácená do protisměru, k ženě s měsíčním srpkem na čele, která patrně představuje Dianu z Poitiers, milenku francouzského krále Jindřicha II. Za nimi další standarty s nabodnutými srdci, Amorovým lukem a šípy, hořícím probodnutým srdcem, za Jupiterem je líbající se pár, za Amorem Merkur se standartou s okřídleným srdcem, kterému brání ve vzletu kruhové závaží. V pozadí postavy ve středověkých brněních, mezi nimi standarta s nabodnutým srdcem a praporem s nápisem SPQR, za mužem s praporem s očima a srdcem je v profilu bavorský vévoda Albrecht V. (vousy). Na pravé straně průvodu vousatý muž v přilbě krytý oválným štítem. Za průvodem krajina, nad spřežením na obzoru kruhový chrám Venuše s obeliskem, cíl procesí., Irmscher 1999#, 89-116, and Literární inspirací byly Jamnitzerovi "I trionfi" Francesca Petrarcy z let 1356-1374. Sedm zajatců Amora v popředí představuje čtvrtou světovou říši, kterou založil Caesar a která vyvrcholila Rudolfem II. Jako literární i výtvarná předloha Jamnitzerovi posloužil německý překlad Petrarcových Trionfi doplněný dřevoryty (Federmann 1578), z nichž převzal kompozici triumfu i jednotlivé postavy (Augustus). Jména připojená k postavám na dřevorytu identifikují antické římské císaře v čele Jamnitzerova průvodu. Postavy s tyčemi s pochodní a kořistí (v tomto případě ukořistěná srdce) byly inspirovány Mantegnovým antickým triumfem, z něhož Jamnitzer převzal i postoje mužů v popředí. Amor s páskou zakrývající oči nemá v antice obdobu, tato představa koření ve středověku, na Jamnitzerově reliéfu si Amor si sundal pásku z očí a dívá se na stranu, na Rudolfa II.- Herkula. Ten se právě snaží osvobodit ze zajetí profánní lásky, aby mohl dosáhnout svého cíle prostřednictvím nebeské lásky, na kterou odkazuje prapor s očima a srdcem.
Puncované zobrazení na okraji dole napravo: oblečená Venuše leží na zemi a spí, vedle leží a spí Amor, pod ním luk a toulec. Napravo Nymfa namáčí hořící pochodeň do pramene vody, Výjev je zasazen do krajiny., Irmscher 1999#, 125-126., and Všechny čtyři výjevy na okraji mísy demonstrují moc Amorovu. Výjev se spící Venuší a Amorem je ilustrací básně, kterou Christoph von Schallenberg napsal okolo roku 1590. Téma lze vysledovat až k byzantskému epigramu, který napsal Marianos v 6. století (Anthologia Graeca 9, 627). Přípravná kresba se od realizovaného výjevu liší jenom v detailech.